Nestoři české advokacie – JUDr. Marie Francová

publikováno: 06.03.2017

„Doktorka z vejminku“ JUDr. Marie Francová žije střídavě v Holešovicích, které jsou jejím domovem už 70 let, a na své krásné chalupě, kde jí společnost dělá fenka Lady. Prostě idylka. Dnes, ale v začátku své kariéry v pohraničí padesátých let dostala jako mladičká prokurátorka tu nejtvrdší školu, která se jí ale při přechodu do advokacie hodila. Uměla nasadit svůj nesporný ženský šarm, pohotově improvizovat i projevit svoji osobní statečnost. Prostě profesionálka v tom nejlepším slova smyslu.

Jaké bylo Vaše první místo?

Dneska by si asi málokterý začínající právník představil poměry, v jakých jsme žili. Nejdříve jsem bydlela v kanceláři plzeňského soudu. Po roce mě přemístili na prokuraturu do Stříbra. Na náměstí je taková pěkná starobylá radnice, kde byl tehdy soud. Pěkná je ale jen zvenku, zevnitř to bylo dosti děsivé. Navíc donedávna tam byla místní věznice, takže to bylo cvičení osobní odvahy. Po roce a půl mě pustili domů do Prahy. Nastoupila jsem na prokuraturu v Praze 7, později na prokuraturu vJagellonské ulici, kde jsem končila jako náměstkyně Obvodního prokurátora pro Prahu 10. 

Proč jste na prokuratuře skončila?

To bylo po nepokojích v Praze v roce 1969. Přišel příkaz, abychom šli v konkrétní den na generální prokuraturu brát do vazby ty, kteří byli zadrženi na Václavském náměstí. Bylo jich tehdy zadrženo hodně. Řekla jsem, že ty lidi brát do vazby nebudu, hned na místě jsem podala rezignaci. Musela jsem si urychleně hledat zaměstnání, a tak jsem se dostala do advokacie, do advokátní poradny č. 5, kam jsem nastoupila k 1. říjnu 1969 a od té doby jsem byla až do Listopadu 1989, respektive až do roku 1990.

Jaké to pro Vás bylo změnit dres a přejít z prokuratury do advokacie?

To nebyl problém. Měla jsem velkou výhodu: znala jsem dobře spisy, věděla jsem, co a kde mám hledat. Ono to pomůže, když znáte druhou stranu. Advokacie byla to místo, kam jsem dávno patřila. Advokacie mě bavila daleko víc. Byla jsem advokátkou až do svých sedmdesáti pěti let.

Nyní jste již v penzi…

Ano, ale advokacie se nikdy úplně nezbavíte. Nejvíce času trávím na naší venkovské chalupě. Pro obec jsem dělala zdarma celá léta. Lidé za mnou stále chodí. Vloni jsem tady řešila, že sousedovic maminka prodávala barák přes realitní kancelář. Nechtěla jsem se do toho plést, ale přišli za mnou, abych jim pomohla. Tak jsem po chalupě sháněla oblečení, abych vypadala jako advokát z Prahy. A opravdu, v životě se mě tak nikdo nebál.

Není tedy možné odejít, pověsit advokacii na hřebík?

Moc se z toho odejít nedá. Jednak jste na to zvyklí, stejně jako lidi, kteří se s vámi celý život stýkali. Ale nelituji toho života v „taláru“.

Stýkáte se se svými bývalými klienty?

Popravdě řečeno, lidi se k vám chovají zvláštním způsobem. Jsou klienti, se kterými jste byl v jejich nejtěžších chvílích, a vracejí se vždy, když něco potřebují. Ale jsou i klienti, kteří, i když jste je vytáhl z louže a stál jste vedle nich v nejhorších časech, tak jste pro ně připomínkou té hrůzy a oni se vám raději vyhnou. Čím je ten člověk inteligentnější, tím je pravděpodobnější ta druhá verze.

Vzpomenete si na nějakou veselou kauzu?

Nejhezčí příběh jsem jako advokátka zažila s klatovským soudem. Je obecně známo, že mimopražští soudci nás pražské advokáty nemají moc rádi. V Klatovech jsem obhajovala uměleckého kováře, na kterého se vztahovala Havlova amnestie. Myslela jsem si, že je případ ukončen, že dostanu usnesení o zastavení řízení. Ale ne, přišlo mi předvolání k hlavnímu líčení. Tak jsme tam jeli. Ještě v autě jsem říkala klientovi, že soud nemůže dělat nic jiného než řízení zastavit a že nevím, proč tam tedy jedeme. Soudila to soudkyně. Požádala jsem ji o slovo, ale utrhla se na mě, že mám mlčet, dokud mi nedá slovo, a otočila se na prokurátora, aby přečetl žalobu. Tak jsem ji nechala. Soudili jsme to dva dny a pak došlo k závěrečným řečem. Řekla jsem, že bych mohla o důkazech diskutovat a že vím, že by soud soudil spravedlivě, kdyby ovšem bylo možné soudit. Ale ono není. Je třeba zastavit řízení kvůli amnestii. Soudkyně zrudla. Pověděla jsem jí, že jsem jí to chtěla říci hned, jak zahájila řízení, ale ona mi nařídila, ať mlčím, tak jsem mlčela.

Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít dobrý advokát?

Hlavně, aby to byl slušný člověk. Byla jsem v advokacii dlouho, ale teď ty maléry, co jsou s defraudovanými penězi, to mě rozčiluje. Já si nedokážu představit, že by advokát sáhnul na klientovy peníze a zpronevěřil úschovu. To je příšerné a neuvěřitelné. Když si vzpomenu, že jsem měla pět milionů v tašce, koupila jsem nějakou zeleninu a dala ji do igelitové tašky na ty miliony, aby nebyly vidět, a jela s nimi tramvají! No, dnes bych to už asi neudělala…

Plné znění rozhovoru s JUDr. Marií Francovou, která neváhala nosit svým klientům do vězení svačiny na přilepšenou, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.