oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vliv rekodifikace soukromého práva na stanovení právní moci a vykonatelnosti rozhodčích nálezů

autor: JUDr. Jan Šimeček
publikováno: 08.10.2015

Listujíce starými ročníky Bulletinu advokacie narazil jsem na poutavý článek J. Kociny, pojednávající o vlivu změny ustanovení § 23 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), na pravidla pro doručování a nabytí vykonatelnosti rozhodčích nálezů.[1] Abych čtenáře nenudil obsáhlým popisem právní úpravy a neopakoval již v tomto článku vyřčené, pouze krátce zmíním, že od 1. 4. 2012 již rozhodčí řízení nekončí vydáním rozhodčího nálezu, ale jeho právní mocí. Ze změny ustanovení § 23 písm. a) pak J. Kocina správně dovozuje, že po nabytí účinnosti novely z. r. ř. provedené zákonem č. 19/2012 Sb. (dále jen „velká novela“), tj. počínaje dnem 1. 4. 2012 si strany mohou v rozhodčí smlouvě platně upravit způsob doručování a stálé rozhodčí soudy upravit způsob doručování v předpisech vydaných dle § 13 odst. 2 z. r. ř. odlišně od zákonné úpravy, obsažené v § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Ve svém příspěvku navazuji na výše citovaný článek, poukazuji na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu vykládající z. r. ř. ve znění účinném po 1. 4. 2012 a na další novelizační krok zákonodárce, jímž s účinností od 1. 1. 2014 došlo zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „rekodifikační novela“) k další významné změně pravidel pro doručování rozhodčích nálezů a tím nabytí jejich právní moci a vykonatelnosti.

Změna judikatury Nejvyššího soudu v otázce způsobu doručování rozhodčích nálezů

Po poměrně dlouhou dobu se doručování rozhodčích nálezů řídilo, v souladu s tehdejším zněním § 23 z. ř. r., dle kterého končilo rozhodčí řízení vydáním rozhodčího nálezu, pravidly obsaženými v o. s. ř.

Otázkou doručování rozhodčích nálezů dle z. r. ř. účinného před 1. 4. 2012 se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 ze dne 26. 4. 2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2008, v němž dospěl k závěru, že: „písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o. s. ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§ 19 odst. 1, 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení.“[2]

Nejvyšší soud tak poukázal na skutečnost, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (nebylo součástí rozhodčího řízení), a v takovém případě bylo nutné postupovat při doručování dle ustanovení o. s. ř., upravujících doručování soudních rozhodnutí.

Dle ust. § 19 odst. 1 z. r. ř. přitom platí, že „Strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení.“[3] Rozhodčí řízení dle ust. § 23 z. r. ř. končí právní mocí rozhodčího nálezu nebo doručením usnesení v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález.[4] Doručování rozhodčího nálezu je tedy nedílnou součástí rozhodčího řízení a strany se tudíž mohou na způsobu doručování dohodnout. Neuplatní se tak již úprava obsažená v z. r. ř. účinném do 31. 3. 2012, kdy platilo, že rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu a doručování rozhodčích nálezů se dle dřívější, již překonané judikatury Nejvyššího soudu řídilo pravidly doručování upravenými v o. s. ř.

Důsledky velké novely v tomto směru komentoval A. Bělohlávek uvádějící, že: „A contrario k dosavadní judikatuře, která svého času vyvolala značné rozpaky a je poněkud excesivní v porovnání se zahraniční a mezinárodní praxí, je tak po novele ZoRŘ (velké novele z. r. ř.– pozn. autora) zapotřebí i doručování RN a usnesení považovat za součást ‚postupu v řízení‘, které podléhá široké autonomii stran (§ 19 z. ř. r.). Dochází tak k posílení autonomie stran, pokud jde o možnost sjednání postupu pro doručování rozhodčích nálezů.“[5]

Na změnu právní úpravy reagoval Nejvyšší soud v usnesení 30 Cdo 3678/2013 ze dne 21. 5. 2014, ve kterém reviduje své dřívější závěry stran doručování rozhodčích nálezů a uvádí, že: „Zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl mimo jiné novelizován § 23 zákona č. 216/1994 Sb. tak, že na rozdíl od dřívější úpravy, dle níž rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu…, podle nynější právní úpravy rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu. Jak vyplývá z důvodové zprávy, toto řešení by mělo umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle § 19 a nemuselo být postupováno, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, striktně podle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že je třeba zjistit, zda se účastníci dohodli na způsobu doručování rozhodčího nálezu; nedošlo-li k dohodě, je třeba vycházet z ustanovení občanského soudního řádu, jež se doručování písemností týkají.“[6]

Nejvyšší soud tedy akcentuje autonomii vůle účastníků rozhodčího řízení, kteří si mohou od 1. 4. 2012 dohodnout (například v rozhodčí smlouvě) způsob, jakým jim mají být doručeny rozhodčí nálezy. Nedošlo-li k dohodě o doručování, je nutné postupovat dle zákonné úpravy doručování.

Vliv rekodifikační novely na právní moc a vykonatelnost rozhodčích nálezů

Trendu zachování autonomie vůle účastníků za současného stanovení pravidel pro doručování rozhodčích nálezů odpovídá také poslední změna z. r. ř. provedená rekodifikační novelou. Ta ve své části sedmnácté s účinností od 1. 1. 2014 doplnila do z. r. ř. mimo jiné nové ustanovení § 19a stanovící, že: „Rozhodce doručí písemnost na adresu datové schránky; není-li možné písemnost doručit do datové schránky, doručí písemnost na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě. Není-li možné doručit písemnost na adresy uvedené výše, doručí rozhodce písemnost na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil, nebo adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě.“[7]

Od 1. 1. 2014 tak z. r. ř. obsahuje ucelenou úpravu doručování písemností včetně rozhodčích nálezů a na rozhodčí řízení tak již tedy není možné aplikovat úpravu doručování obsaženou v o. s. ř.

Ustanovení § 19a z. r. ř. bylo do rekodifikační novely doplněno po projednání jejího návrhu ústavně-právním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále jen „ústavně-právní výbor“). Důvodová zpráva k rekodifikační novele proto o pohnutkách k jeho doplnění do z. r. ř. mlčí.[8] Stejně tak bohužel nic nezjistíme ani ze zápisu z jednání příslušné schůze ústavně-právního výboru.[9] Lze se toliko domnívat, že zákonodárce v rekodifikační novele zamýšlel stanovit jasná a efektivní pravidla pro doručování písemností v rozhodčím řízení. Bohužel se však rozhodci, který není orgánem veřejné moci,[10] doručení do datové schránky účastníka zdaří pouze tehdy, jestliže ten požádal o dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby (tzv. poštovní datová zpráva).[11] Osob, které mají povolen příjem poštovních datových zpráv, je však stále minimum, a proto shledávám tento způsob doručení písemnosti v rozhodčím řízení za výjimečný. Naopak doručování na elektronickou adresu účastníků se jeví jako efektivní prostředek k naplnění charakteru rozhodčího řízení jako rychlého a neformálního způsobu pro řešení sporů (a to i přes obtíže při prokazování doručení elektronické pošty).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že z. r. ř. rozhodci neukládá a dokonce ani neumožňuje postupovat v řízení primárně podle o. s. ř., a využívat tak např. při doručování úřední desku soudu nebo institutu dožádání soudu podle § 20 odst. 2 z. r. ř. při ověřování adresy trvalého pobytu účastníků. Musí postupovat dle dohody stran a pouze není-li takovéto dohody, dle ust. § 19a z. r. ř. upravujících doručování písemností v rozhodčím řízení. To vše za zachování zásady rovnosti stran a poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám.

Avšak, jak praví klasik: „Šedá, můj příteli, je všechna teorie, a žití zlatý strom se zelená.“[12] I přes zákonnou úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu tak dochází k ojedinělým případům, kdy je při podání návrhu na zastavení exekuce povinností uložených rozhodčím nálezem nesprávně argumentováno tím, že rozhodce při doručování v řízení vedeném na základě rozhodčí smlouvy, uzavřené po 1. 1. 2014, nepostupoval dle o. s. ř. a např. nevyužil možnosti vyvěšení na úřední desce soudu dle ust. § 49 o. s. ř., nebylo-li doručeno na adresu trvalého pobytu účastníka. Naštěstí je úspěšnost takovýchto námitek zcela mizivá a těžiště rozhodování o správnosti doručování leží v posouzení, kdy byla rozhodčí smlouva uzavřena, zda si účastníci sjednali způsob doručení rozhodnutí a zda bylo rozhodnutí doručováno v souladu s ustanovením § 19a z. r. ř. Zákonná úprava obsažená v z. r. ř. se tak stala stěžejním pramenem práva, kterým je rozhodce povinen se při vedení řízení a zejména pak při doručování rozhodnutí řídit. Domnívám se proto, že jak výše popsanými změnami z. r. ř., tak na ně navazující judikaturou Nejvyššího soudu došlo nejen k posílení právní jistoty účastníků rozhodčího řízení, ale rovněž k naplnění zásady zákonnosti a předvídatelnosti soudního rozhodování při posuzování počínání rozhodce.

Autor je advokátem v Brně.



[1] Kocina, J.: Vykonatelnost a doručování rozhodčích nálezů, Bulletin advokacie, 2012, č. 4, str. 30-31.

[2] Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 ze dne 26. 4. 2007.

[3] Česko. Zákon č. 216 ze dne 1. listopadu 1994 o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky, 1994, částka 67, str. 2106-2112.

[4] Tamtéž.

[5] Bělohlávek, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, 1776 stran.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3678/2013 ze dne 21. 5. 2014.

[7] Česko. Zákon č. 303 ze dne 12. září 2013, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. In: Sbírka zákonů České republiky, 2013, částka 116, str. 3378-3500.

[8] Vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. In: Sněmovní tisk. 2013, tisk 930. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=930.

[9] Zápis z jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 61 (28. až 30. května 2013).  Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=89567.

[10] K tomu viz Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 435/2002 ze dne 22. 10. 2002.

[11] K tomu viz Česko. Zákon č. 300 o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 98, str. 4491-4501.

[12] Goethe, Johann Wolfgang: Faust. Překl. Otokar Fischer. 1. vyd., Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, 705 stran, Knihovna klasiků, sv. 4.