Vladimír Přikryl, Jana Čechová: Zákon o pojišťovnictví. Komentář
publikováno: 30.10.2017
Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, 500 stran, 995 Kč.
Po zásadních transformačních změnách české ekonomiky, které byly vynuceny změnou společenských vztahů po roce 1989, se soukromé pojištění stalo nedílnou součástí finančního trhu a začalo plnit své funkce.
Pojištění sehrává nezastupitelnou úlohu při ochraně života a zdraví občanů, umožňuje uchování majetkových statků, eliminuje výkyvy v procesu výroby, distribuce a spotřeby, čímž významně přispívá ke stabilitě a rozvoji národního hospodářství. Jako příklad lze uvést výrazný podíl soukromých pojišťoven na likvidaci následků povodní v roce 1997 nebo 2002. Pojišťovny a zajišťovny, v důsledku vytváření dočasně volných finančních prostředků sloužících k budoucí úhradě vzniklých závazků z pojištění, vystupují na kapitálovém trhu jako významní investoři.
Hlavním předpokladem úspěšného výkonu regulační a dohledové úlohy státu je danému vývoji odpovídající kvalita právních předpisů. Zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojišťovnictví“), byl přijat v červenci roku 2009, kdy dosavadní právní úprava byla v mnoha směrech překonána dosavadní praxí a nevyhovovala dosažené úrovni transformačního procesu. Zákonem o pojišťovnictví jsou v souladu s právem ES upraveny základní principy provozování soukromého pojištění a zajištění a výkon dohledu nad touto činností. Zákon o pojišťovnictví řeší některé doposud neupravené vztahy, zejména z oblasti zajištění, a doplňuje a zpřesňuje doposud platnou právní úpravu. Ustanovení zákona jsou v souladu s právní úpravou ES.
Zákon o pojišťovnictví je základní právní normou přijatou ve formě zákona, a to pro oblast provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti a výkonu dohledu nad nimi. Obě tyto základní činnosti jsou v zákoně o pojišťovnictví definovány v ust. § 3 písm. f), pokud se týká pojišťovací činnosti, a v ust. § 3 písm. l), pokud se týká zajišťovací činnosti.
V této souvislosti si dovolím poukázat na skutečnost, že na měnících se právních úpravách pojištění lze sledovat narůstající sofistikovanost a aproximaci českého pojišťovacího práva s právem evropským. I tato oblast práva se vyznačuje určitou mírou složitosti a s tím spojenou mírou (ne)přehlednosti právní úpravy, která je nucena reflektovat vývoj v Evropské unii, kde je Česká republika členským státem. V této souvislosti si dovoluji poukázat na historický exkurs, kdy se již více než 60 let používá u zákonné úpravy název zákona „o pojišťovnictví“, to považuji za kladnou stránku věci. To, co trápí nejen odbornou veřejnost, je rozsah zákonů upravujících tuto materii. Zatímco zákon č. 85/1952 Sb., o pojišťovnictví, ve znění zákona č. 99/1963 Sb., tedy pouze jedna novelizace, měl rozsah 16 paragrafů, zákon č. 82/1966 Sb., o pojišťovnictví, měl novelizace dvě a rozsah 14 paragrafů, tak zákon č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, byl novelizován 4x a měl rozsah 31 paragrafů, zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, byl novelizován téměř 20x a měl rozsah 51 paragrafů, tak nová právní úprava, tj. zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, byl již novelizován 14x a má rozsah 142 paragrafů. Z hlediska rozsahu obecně závazných právních předpisů k dané materii nelze opomenout, že je zde řada vyhlášek České národní banky a Úředních sdělení České národní banky, kdy např. vyhláška č. 306/2016 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o pojišťovnictví, má rozsah 49 paragrafů a pěti příloh. Z uvedeného vyplývá, že ze zákonné úpravy na tomto úseku se stává rozsáhlá část našeho právního řádu, které by měla být věnována zvýšená pozornost. Je třeba dále poukázat na příslušné předpisy Evropské unie[1] a i na přímo aplikovatelné předpisy Evropské unie.[2]
V narůstajícím rozsahu a složitosti, jak jsem výše uvedla, pak stále aktuálněji vyvstává potřeba kvalitního průvodce touto oblastí, odborného díla, jež čtenáři pomůže vidět pravidla daná ustanoveními zákona o pojišťovnictví v jejich souvislostech a interpretační šíři. Recenzovaný komentář vychází vstříc uvedené potřebě a předkládá především odborné veřejnosti vítaný zdroj informací o interpretaci zákona o pojišťovnictví, jaký zde již několik dlouhých let chyběl. Autoři recenzovaného díla v něm podávají zasvěcený výklad o ustanoveních komentovaného zákona o pojišťovnictví. Z textu a přístupu autorů recenzovaného díla pak zřetelně vystupují zkušenosti autorů v legislativním procesu předpisů na úseku pojišťovnictví, je patrná hluboká teoretická fundovanost a praktická obeznámenost s problematikou pojišťovnictví.
Recenzovaný komentář je čtivý, srozumitelný a z hlediska systematického vhodně členěný. Přínosné jsou bezprostřední odkazy na související ustanovení zákona, na související předpisy EU a příp. na související literaturu. V této souvislosti však nemohu nechat bez povšimnutí absenci odkazů na případnou judikaturu. Z pohledu uživatele prezentovaného komentáře je totiž i judikatura velmi cenným zdrojem informací o způsobu aplikace a interpretace zákona o pojišťovnictví. Odkazy na judikaturu by posunuly komentář ještě na vyšší úroveň. I když si uvědomuji, že ne ke každému ustanovení zákona o pojišťovnictví existuje relevantní judikatura, ale např. k ust. § 3 odst. 2 písm. a) tohoto zákona existuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3715/2012, jehož právní věta zní: „Jednotlivá odvětví životního pojištění, tak, jak je na základě § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, předvídá příloha k tomuto zákonu, slouží k určení rozsahu poskytování pojistných služeb, nikoli k vymezení druhů životního pojištění ve smyslu zákona o pojistné smlouvě.“
I přes výše uvedenou drobnou výtku považuji recenzovaný komentář za velmi kvalitní dílo, které je původní a odpovídá obvyklým parametrům, dílo obsahuje odkaz na literaturu a rovněž rejstřík.
Jsem přesvědčena, že recenzovaný komentář se stane vítanou pomůckou nejen pro pracovníky pojišťoven a další uživatele v sektoru pojišťovnictví a v oblasti státního dohledu, ale též ceněným zdrojem informací pro sféru vědeckou, akademickou a v neposlední řadě najde své uplatnění při aplikaci a interpretaci práva justičními orgány.
prof. JUDr. MARIE KARFÍKOVÁ, CSc., vedoucí katedry finančního práva a finanční vědy PF UK v Praze