oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

ÚS k nezabavitelnosti dávek důchodového zabezpečení ani u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody

publikováno: 04.05.2017

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil exekuční příkaz Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a na pokojené užívání majetku. Dále zakázal Vězeňské službě – Věznici Karviná pokračovat v porušování tohoto základního práva stěžovatele a přikázal jí, aby stěžovateli umožnila disponovat s jednou polovinou peněžních prostředků zaslaných mu na účet vedený věznicí – do úhrady pohledávek stěžovatele však pouze za účelem hrazení poskytnutých zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a na nákup podle § 23 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Krajský soud v Brně vydal proti stěžovateli exekuční příkaz k vymožení dlužné částky související s jeho trestním řízením, konkrétně se jednalo o částku 13 000 Kč na nákladech řízení a 81 060, 80 Kč za nutnou obhajobu. Věznice, ve které se stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, vede účet, na který chodí stěžovateli jediný příjem, a to invalidní důchod. Věznice každý měsíc za účelem splacení pohledávky provádí srážky z tohoto účtu až do výše celého invalidního důchodu. Stěžovatel neuspěl se stížností na tento postup u ředitele věznice, a později ani u správce daně, který jeho návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že daňová exekuce nebyla nařízena pro srážky z jiných příjmů (invalidního důchodu), ale pro srážky „z konta úložek“, tedy z částek, které tam budou uloženy, a to z jakéhokoliv zdroje. Stěžovatel však má za to, že by mu z důchodu neměla být strhávána celá částka, ale že by měla být zohledněna tzv. nezabavitelná částka stejně jako v případě exekuce, prováděné srážkami ze mzdy. Namítá, že ačkoliv sice není nucen vynakládat další náklady na výživu a bydlení, potřebuje si například koupit léky, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. V tomto ohledu odkazuje na § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, z něhož se podává, že neuhradí-li odsouzený pohledávky spojené s trestním řízením, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu potravin a věcí osobní potřeby použít pouze polovinu peněžních prostředků.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a za normálních okolností by tedy taková stížnost nebyla přípustná. V posuzovaném případě je však stížnost přípustná, neboť podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jde o otázky Ústavním soudem ve vztahu k osobám ve výkonu trestu neřešené, mající obecnou povahu a jak je patrno z vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby, jde o problém, dotýkající se desítek odsouzených osob.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Dávky důchodového zabezpečení představují z hlediska daňové exekuce příjem, postavený naroveň mzdě, a ve vztahu k oběma těmto zdrojům příjmu je třeba uplatnit ochranu (v podobě tzv. nezabavitelné částky), obsaženou v § 278 občanského soudního řádu.

Vězeňské službě sice nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky, je však povinna při výkonu trestu odnětí svobody postupovat v souladu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a toliko v jeho mezích. Sama skutečnost, že vykonatelný exekuční příkaz nezohledňuje specifická ustanovení upravující výkon trestu odnětí svobody, věznici takové povinnosti nezbavuje. Ustanovení § 25 odst. 4 zákona na jedné straně sice umožňuje za splnění stanovených podmínek omezit vlastnické právo osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, vedle toho však současně stanoví, že právě v takové situaci uvedená osoba může (byť nikoliv volně) i nadále disponovat s polovinou peněžních prostředků, které jí byly zaslány do věznice, přičemž zbývající polovinu může užít jen na úhradu zákonem vyjmenovaných pohledávek.

Zdroj: Ústavní soud

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 je dostupný ZDE.