ÚS k nezabavitelnosti dávek důchodového zabezpečení ani u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody

Krajský soud v Brně vydal proti stěžovateli exekuční příkaz k vymožení dlužné částky související s jeho trestním řízením, konkrétně se jednalo o částku 13 000 Kč na nákladech řízení a 81 060, 80 Kč za nutnou obhajobu. Věznice, ve které se stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, vede účet, na který chodí stěžovateli jediný příjem, a to invalidní důchod. Věznice každý měsíc za účelem splacení pohledávky provádí srážky z tohoto účtu až do výše celého invalidního důchodu. Stěžovatel neuspěl se stížností na tento postup u ředitele věznice, a později ani u správce daně, který jeho návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že daňová exekuce nebyla nařízena pro srážky z jiných příjmů (invalidního důchodu), ale pro srážky „z konta úložek“, tedy z částek, které tam budou uloženy, a to z jakéhokoliv zdroje. Stěžovatel však má za to, že by mu z důchodu neměla být strhávána celá částka, ale že by měla být zohledněna tzv. nezabavitelná částka stejně jako v případě exekuce, prováděné srážkami ze mzdy. Namítá, že ačkoliv sice není nucen vynakládat další náklady na výživu a bydlení, potřebuje si například koupit léky, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. V tomto ohledu odkazuje na § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, z něhož se podává, že neuhradí-li odsouzený pohledávky spojené s trestním řízením, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu potravin a věcí osobní potřeby použít pouze polovinu peněžních prostředků.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a za normálních okolností by tedy taková stížnost nebyla přípustná. V posuzovaném případě je však stížnost přípustná, neboť podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jde o otázky Ústavním soudem ve vztahu k osobám ve výkonu trestu neřešené, mající obecnou povahu a jak je patrno z vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby, jde o problém, dotýkající se desítek odsouzených osob.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Dávky důchodového zabezpečení představují z hlediska daňové exekuce příjem, postavený naroveň mzdě, a ve vztahu k oběma těmto zdrojům příjmu je třeba uplatnit ochranu (v podobě tzv. nezabavitelné částky), obsaženou v § 278 občanského soudního řádu.

Vězeňské službě sice nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky, je však povinna při výkonu trestu odnětí svobody postupovat v souladu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a toliko v jeho mezích. Sama skutečnost, že vykonatelný exekuční příkaz nezohledňuje specifická ustanovení upravující výkon trestu odnětí svobody, věznici takové povinnosti nezbavuje. Ustanovení § 25 odst. 4 zákona na jedné straně sice umožňuje za splnění stanovených podmínek omezit vlastnické právo osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, vedle toho však současně stanoví, že právě v takové situaci uvedená osoba může (byť nikoliv volně) i nadále disponovat s polovinou peněžních prostředků, které jí byly zaslány do věznice, přičemž zbývající polovinu může užít jen na úhradu zákonem vyjmenovaných pohledávek.

Zdroj: Ústavní soud

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 je dostupný ZDE.