Účelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení v případě účastníka řízení s právním vzděláním

publikováno: 28.08.2014

Náklady na právní zastoupení v občanském soudním řízení je zásadně nutno považovat za účelně vynaložené i za situace, kdy je zastoupený účastník sám povoláním advokát. To platí i v případě, že je předmětem řízení před soudy problematika, s níž se daný účastník v rámci své advokátní praxe pravidelně setkává.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 

Odůvodnění:

Stěžovatel (advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory) se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal po žalovaném plnění plynoucího ze smlouvy o právní pomoci, na jejímž základě žalovaného zastupoval ve věci vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 65 000 Kč s příslušenstvím. Soud dále stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. K odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, pouze mírně korigoval výši přiznané částky. Značně odlišně však posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Krajský soud totiž došel k závěru, že náklady, které stěžovatel vynaložil na své právní zastoupení, nelze považovat za účelně vynaložené (srov. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu^[1]). Jak uvedl, stěžovatel je advokát a v řízení uplatnil nárok na úhradu odměny a nákladů za služby, které poskytl žalovanému v rámci své podnikatelské činnosti. Předmětný nárok tedy zcela běžně uplatňuje vůči svým klientům a veškerou problematiku s tím spojenou musí velmi dobře znát. Pokud si pro tento předmět řízení přesto zvolil právní zastoupení, byl takový postup zcela neekonomický, a tudíž i neúčelný. Stěžovateli proto odvolací soud přiznal pouze náhradu za zaplacený soudní poplatek.

Stěžovatel se posléze obrátil na Ústavní soud, neboť ve výše popsaném postupu odvolacího soudu spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, zejména práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).^[2] Stěžovatel sice připustil, že problematiku řešenou před obecnými soudy zná, tato skutečnost však podle jeho názoru neopravňovala soud k tomu, aby mu jakožto v řízení úspěšné straně nepřiznal náhradu nákladů na právní zastoupení. Podle stěžovatele zastoupení advokátem nemusí zaručovat pouze právní vědomosti, nýbrž i objektivní a nezaujatý pohled, který u samotného klienta v případě sporu, jenž se týká výhradně jeho činnosti a jeho finančních prostředků, zákonitě absentuje.

Ústavní soud nálezem rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení zrušil, jelikož došel k závěru, že jimi došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny^[3]) a práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud (poté, co připomněl svůj ustáleně rezervovaný přístup k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení^[4]) předně zdůraznil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci. Z této zásady vyplývá, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Jak ovšem Ústavní soud dále podotkl, obecné soudy nesmí tuto zásadu aplikovat mechanicky, nýbrž jsou vždy povinny uvážit, zda byly náklady vynaloženy účelně, případně zda nejsou dány jiné okolnosti případu, které by odůvodňovaly např. použití moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu.^[5]

Odvolací soud sice výše uvedený postup dodržel, jím zvolená interpretace účelnosti vynaložených nákladů však podle Ústavního soudu v konečném důsledku vedla k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, zejména práva garantovaného čl. 37 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení garantuje každému, tedy včetně osob s právním vzděláním, právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Jak Ústavní soud konstatoval, právo na právní pomoc zásadně (s výjimkou řízení, pro něž je předepsáno povinné zastoupení) zahrnuje právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit, a nemůže být a priori omezováno v závislosti na tom, zda by daný účastník vzhledem k vlastním právním znalostem byl schopen se v řízení zastupovat sám.^[6] Ústavní soud se v tomto směru ztotožnil s argumentací stěžovatele, že volba právního zástupce nemusí plynout pouze z nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i z konkrétní specializace na daný problém či vyšší míry objektivity zástupce. Jestliže má totiž advokát k věci zřetelně subjektivní vztah, mohlo by mu to být při hájení svých práv spíše na překážku.

Výše uvedené požadavky plynoucí z práva na právní pomoc musí soudy zohlednit i při výkladu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a v něm obsaženého pojmu „účelnost“. Tento pojem je podle názoru Ústavního soudu nutno chápat spíše jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, případně před náklady nadbytečnými či nadměrnými. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc však nelze jeho prostřednictvím vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Pokud proto odvolací soud nepřiznal v řízení úspěšnému účastníkovi část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se tento účastník mohl díky svým právním znalostem bránit sám, ocitlo se tímto napadené rozhodnutí mimo meze ústavnosti.

Namísto takového paušálního přístupu Ústavní soud vyzdvihl povinnost obecných soudů důsledně zkoumat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či zda se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany. Takovým zneužitím pak může být např. zvolení právního zástupce „z opačného konce republiky“, prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci, zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.

Ústavní soud se posléze zabýval okolnostmi stěžovatelova případu, zneužití práva na právní pomoc ve výše nastíněném smyslu v nich však nespatřil. Poukázal přitom na to, že se nejednalo o věc právně zcela jednoduchou, což potvrzovala i skutečnost, že v řízení byla nařízena čtyři jednání, na nichž probíhalo dokazování. Dále si Ústavní soud povšiml, že stěžovatel se od počátku snažil věc vyřešit mimosoudně, a tedy bez zbytečných nákladů. V této souvislosti poukázal na stěžovatelův návrh na smír ze dne 5. 3. 2012 (samotná žaloba byla přitom podána až dne 17. 12. 2012), z něhož navíc muselo být žalovanému zřejmé, že právní zastoupení stěžovatele převzala advokátka na základě udělené plné moci a že náklady řízení, které v případě eventuálního neúspěchu bude muset hradit stěžovateli, budou obsahovat rovněž odměnu za jeho právní zastoupení.

Ústavní soud uzavřel, že jelikož na žádné relevantní okolnosti, které by nasvědčovaly účelovosti právního zastoupení stěžovatele, nepoukázal ani odvolací soud, bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí paušální a zobecňující, a tudíž v rozporu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy, konkrétně s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právem na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).

Poznámka:

Ústavní soud v tomto rozhodnutí částečně vycházel z dřívějšího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 99/45 SbNU 397). Zatímco však rozhodnutí zrušené citovaným nálezem ze dne 19. 6. 2007 představovalo zjevné extrémní vybočení z kautel spravedlnosti, neboť odpíralo advokátům právo na náhradu nákladů za právní zastoupení zcela bez ohledu na předmět sporu a jiné okolnosti řízení, rozhodnutí odvolacího soudu v nyní rozebírané věci bylo založeno na a priori nikoli nelogické úvaze, že právní zastoupení není účelné u sporů, jejichž předmětem se daný advokát opakovaně ve své praxi zabývá a jimž velmi dobře rozumí. Ústavní soud však výkladem práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) objasnil, že i tento přístup vede v konečném důsledku k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Tímto nálezem tak velmi omezil (ne-li zcela vyloučil) možnost soudů jakýmkoli způsobem při posuzování účelnosti vynaložených nákladů zohledňovat právní vzdělání daného účastníka.

Zpracoval a právní větu vytvořil Mgr. Petr Kilian, asistent soudce Ústavního soudu.