oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Restituční nároky stran z neplatných a zrušených závazků

autor: JUDr. Marie Rychtářová a Mgr. Hana Jandová
publikováno: 09.11.2018

V případě neplatného či zrušeného závazku se lze podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nově úspěšně domáhat jednostranného vrácení plnění, aniž by bylo nabízeno protiplnění. Nové ustanovení o. z. týkající se plnění bez platného závazku již v sobě neobsahuje vzájemnou podmíněnost nároků smluvních stran. Naopak podmíněnost nároků v žalobním petitu může vést k tomu, že žaloba bude částečně zamítnuta.

Rozsahem restituční povinnosti osob, mezi nimiž neexistuje platný zavazovací důvod, přestože si pod dojmem jeho existence strany poskytly plnění, se v předchozí právní úpravě zabýval § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle obč. zák. tedy do 31. 12. 2013 v případě neplatné či zrušené smlouvy bylo právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co od ní na základě smlouvy získala. Ze zákona tak vznikal synallagmatický závazek, v němž byla povinnost obou smluvních stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Aby se tedy žalobce mohl úspěšně domáhat vrácení poskytnutého plnění na základě neplatné či zrušené smlouvy, musel sám v žalobě své právo na vrácení poskytnutého plnění podmiňovat vlastním protiplněním, resp. musel nabízet vrácení toho, co přijal. Jedná se o povinnost vrátit plnění, nikoli však o současně uloženou povinnost požadovat vždy vrácení toho, co bylo podle neplatné smlouvy poskytnuto. Nelze vyloučit, že tu budou zákonné předpoklady k uplatnění ještě i jiných ustanovení obč. zák. (např. ustanovení o započtení vzájemných pohledávek).[1] Žalobní petit pak musel být formulován tak, že „žalovaný je povinen plnit … proti vydání / proti povinnosti zaplatit…“[2] Pokud tato vzájemná podmíněnost nebyla v žalobním návrhu vyjádřena, žaloba byla soudem zamítnuta s tím, že poučení žalobce týkající se věcné formulace žalobního petitu, aby žalobě mohlo být vyhověno, by bylo nepřípustným hmotněprávním poučením.[3] 

Od 1. 1. 2014 se shora uvedené pravidlo mění v tom směru, že žalobce již vzájemnou podmíněnost v žalobě vyjadřovat nemusí. Podle o. z. vrácení plnění jedním z účastníků již není podmíněno současným vrácením poskytnutého plnění druhým z účastníků. Dle § 2993 o. z. ta strana, která plnila na neplatný či zrušený závazek, má právo na vrácení toho, co plnila s tím, že plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala to, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Dikce zákona tedy upouští od důrazu na vyjádření podmíněnosti vzájemných plnění při formulaci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li plněno oběma stranami. Je pak věcí žalovaného, zda vznese námitku vzájemného plnění. Pokud nikoli, soud vyhlásí výrok nepodmíněný („žalovaný je povinen žalobci vydat … do …“), kdy uložená povinnost není vázána na splnění podmínky. Pokud však žalovaný úspěšně námitku vzájemného plnění vznese, soud rozhodne stejně jako za účinnosti obč. zák., tedy vynese výrok podmíněný („žalovaný je povinen žalobci vydat … do … proti žalobcově povinnosti …“).  

Předchozí právní úprava byla koncipována k ochraně druhé strany (žalovaného), což bylo dle našeho názoru příliš přísné. Pokud žalobce žalobou uplatnil i nárok druhé strany (něco jí „vnucoval“), suploval její vůli. Nově je v případě vrácení plnění z neplatného či zrušeného závazku na každé straně, zda své právo uplatní a vznese námitku protiplnění. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt se nám zdá jako spravedlivější stávající právní úprava založená na principu, že své plnění může požadovat každá ze stran sama. V tomto směru je pak dána aktivní legitimace každého účastníka ve vztahu ke svému nároku. Nezřídka se v soudní praxi však stále setkáváme se žalobami (z nichž plynoucí práva a povinnosti se řídí již o. z.), které jsou koncipovány v souladu s obč. zák., tedy podmíněností nároku plněním obou stran. Vzhledem k tomu, že hmotněprávní úprava nově vymezila z hlediska procesního práva aktivní legitimaci ve věci, soudům nezbývá, než žaloby v druhé části, ve které si žalobce své právo na vydání poskytnutého plnění podmiňuje vlastním protiplněním, částečně zamítat pro nedostatek aktivní legitimace. 

 

JUDr. Marie Rychtářová je soudkyní Okresního soudu ve Strakonicích a Mgr. Hana Jandová pracuje tamtéž jako vyšší soudní úřednice. 

 



[1] stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona, ze dne 14. 4. 1989, Sc 1/89, uveřejněné pod číslem 15/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 15/1989)

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2078/2011, nebo zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněná pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 26/1975)

[3] usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2325/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002