Restituční nároky stran z neplatných a zrušených závazků

Rozsahem restituční povinnosti osob, mezi nimiž neexistuje platný zavazovací důvod, přestože si pod dojmem jeho existence strany poskytly plnění, se v předchozí právní úpravě zabýval § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle obč. zák. tedy do 31. 12. 2013 v případě neplatné či zrušené smlouvy bylo právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co od ní na základě smlouvy získala. Ze zákona tak vznikal synallagmatický závazek, v němž byla povinnost obou smluvních stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Aby se tedy žalobce mohl úspěšně domáhat vrácení poskytnutého plnění na základě neplatné či zrušené smlouvy, musel sám v žalobě své právo na vrácení poskytnutého plnění podmiňovat vlastním protiplněním, resp. musel nabízet vrácení toho, co přijal. Jedná se o povinnost vrátit plnění, nikoli však o současně uloženou povinnost požadovat vždy vrácení toho, co bylo podle neplatné smlouvy poskytnuto. Nelze vyloučit, že tu budou zákonné předpoklady k uplatnění ještě i jiných ustanovení obč. zák. (např. ustanovení o započtení vzájemných pohledávek).[1] Žalobní petit pak musel být formulován tak, že „žalovaný je povinen plnit … proti vydání / proti povinnosti zaplatit…“[2] Pokud tato vzájemná podmíněnost nebyla v žalobním návrhu vyjádřena, žaloba byla soudem zamítnuta s tím, že poučení žalobce týkající se věcné formulace žalobního petitu, aby žalobě mohlo být vyhověno, by bylo nepřípustným hmotněprávním poučením.[3] 

Od 1. 1. 2014 se shora uvedené pravidlo mění v tom směru, že žalobce již vzájemnou podmíněnost v žalobě vyjadřovat nemusí. Podle o. z. vrácení plnění jedním z účastníků již není podmíněno současným vrácením poskytnutého plnění druhým z účastníků. Dle § 2993 o. z. ta strana, která plnila na neplatný či zrušený závazek, má právo na vrácení toho, co plnila s tím, že plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala to, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Dikce zákona tedy upouští od důrazu na vyjádření podmíněnosti vzájemných plnění při formulaci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li plněno oběma stranami. Je pak věcí žalovaného, zda vznese námitku vzájemného plnění. Pokud nikoli, soud vyhlásí výrok nepodmíněný („žalovaný je povinen žalobci vydat … do …“), kdy uložená povinnost není vázána na splnění podmínky. Pokud však žalovaný úspěšně námitku vzájemného plnění vznese, soud rozhodne stejně jako za účinnosti obč. zák., tedy vynese výrok podmíněný („žalovaný je povinen žalobci vydat … do … proti žalobcově povinnosti …“).  

Předchozí právní úprava byla koncipována k ochraně druhé strany (žalovaného), což bylo dle našeho názoru příliš přísné. Pokud žalobce žalobou uplatnil i nárok druhé strany (něco jí „vnucoval“), suploval její vůli. Nově je v případě vrácení plnění z neplatného či zrušeného závazku na každé straně, zda své právo uplatní a vznese námitku protiplnění. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt se nám zdá jako spravedlivější stávající právní úprava založená na principu, že své plnění může požadovat každá ze stran sama. V tomto směru je pak dána aktivní legitimace každého účastníka ve vztahu ke svému nároku. Nezřídka se v soudní praxi však stále setkáváme se žalobami (z nichž plynoucí práva a povinnosti se řídí již o. z.), které jsou koncipovány v souladu s obč. zák., tedy podmíněností nároku plněním obou stran. Vzhledem k tomu, že hmotněprávní úprava nově vymezila z hlediska procesního práva aktivní legitimaci ve věci, soudům nezbývá, než žaloby v druhé části, ve které si žalobce své právo na vydání poskytnutého plnění podmiňuje vlastním protiplněním, částečně zamítat pro nedostatek aktivní legitimace. 

JUDr. Marie Rychtářová je soudkyní Okresního soudu ve Strakonicích a Mgr. Hana Jandová pracuje tamtéž jako vyšší soudní úřednice.