oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Podmínky společného vydání platebního rozkazu a kvalifikované výzvy v případě objektivní kumulace nároků

autor: Mgr. JIŘÍ KUČERA, Mgr. ONDŘEJ FILIPOVIČ
publikováno: 06.12.2012

Dne 28. 2. 2012 rozhodl Nejvyšší soud České republiky dosud neřešenou otázku, která může nastat při vydávání kvalifikované výzvy spolu s platebním rozkazem. Konkrétně, zda za situace, kdy bylo žalobou uplatněno více nároků a o některých z nich nelze z žalobních tvrzení učinit závěr o jejich projednatelnosti, lze v řízení vydat platební rozkaz spojený s výzvou podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a při splnění podmínek ustanovení § 114b o. s. ř. u těch nároků, které projednatelné jsou, může nastat fikce uznání a soud o těchto nárocích může rozhodnout rozsudkem pro uznání dle ust. § 153a o. s. ř. Předmětný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky byl vydán pod č. j. 23 Cdo 4311/2011-258 (dále jen „rozsudek“). Jelikož se jednalo o dosud explicitně nevyřešenou otázku, byť se její řešení z právního řádu a relevantní judikatury podávalo zcela zřejmě, rádi informujeme odbornou veřejnost ohledně dalšího judikátu, který by měl v budoucnu omezit nejistotu v řízeních, jejichž předmětem jsou rozsudky pro uznání.

Cílem tohoto článku však není pouze seznámit odbornou veřejnost s obsahem a důvody rozsudku, ale i s přístupem soudů I. a II. instance v řízení, které rozsudku předcházelo. Právní závěry obsažené v rozsudku (jakkoli doposud výslovně neřešené) nejsou nikterak překvapivé. Naopak, znění a výklad norem procesního práva, právní názory obsažené v dosavadní judikatuře i použití logiky nedovolují jiné závěry než ty, které tvrdil v řízení dovolatel, a které byly potvrzeny rozsudkem. Přesto Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ani senát Vrchního soudu v Praze k těmto závěrům nedospěli. To vše v situaci, kdy důsledky kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř. („kvalifikovaná výzva“) významným způsobem narušují postavení stran sporu, tj. dispoziční zásadu, kterou je sporné řízení ovládáno.

1. Právní otázky v řízení

V předmětném řízení žalobce uplatnil podanou žalobou dva samostatné majetkové nároky (tzv. objektivní kumulace nároků) – nárok na jistinu a smluvní pokutu. Jednalo se v obou případech o peněžité nároky, ale zatímco jistinu žalobce v podané žalobě (a jejím petitu) vyčíslil, nárok na smluvní pokutu neuplatnil v souladu se zákonem a judikaturou, ale procentem z dlužné částky denně až do zaplacení.

Soud I. stupně vadu žaloby spočívající v chybném uplatnění peněžitého nároku na smluvní pokutu přehlédl, a jaksi „automaticky“ vydal platební rozkaz spolu s kvalifikační výzvou k vyjádření dle § 114b o. s. ř. Následně žalobní petit včetně materiálně nevykonatelného nároku na smluvní pokutu soud převzal i do rozsudku pro uznání. Odvolací soud si sice vady žaloby povšiml, ale s odkazem na objektivní kumulaci nároků aplikoval fikci uznání nároků pro každý z žalobních nároků zvlášť, jako kdyby podmínky pro vydání platebního rozkazu byly stejné jako jiné důvody pro vydání kvalifikované výzvy obsažené v ust. § 114b o. s. ř., tzn. povaha věci nebo okolnosti případu. Tím došel odvolací soud k závěru, že mohlo nastat uznání nároku žalobce na jistinu a v tomto rozsahu potvrdil povinnost žalovaného hradit.

Již zde se nabízí první otázka k procesnímu postupu prvoinstančních soudů, které, patrně ve snaze o hospodárnost řízení, vydávají platební rozkaz ve většině projednávaných sporů a často jeho vydání spojují s výzvou dle §114b o. s. ř. Důsledky vydání kvalifikované výzvy přitom mohou být pro spor (resp. pro žalovaného) velmi citelné. Možnosti argumentace proti nároku uznanému fikcí uznání jsou velmi omezené. Bez významu v této souvislosti není ani skutečnost, že dle § 10 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, je svěřeno oprávnění k vydání platebního rozkazu spolu s kvalifikovanou výzvou nejen soudcům, ale i vyšším soudním úředníkům – v projednávaném případě soudní tajemnici. Úvaha nad vydáváním platebních rozkazů a souvisejících kvalifikovaných výzev, zejména zda je četnost tohoto postupu opodstatněna např. kvalitou podávaných žalob, však není předmětem tohoto článku. Je nastíněna pouze pro možný směr úvah čtenáře, neboť rozhodnutí vydat platební rozkaz spolu s kvalifikovanou výzvou bylo ve sporu řešeném rozsudkem zcela zásadní.

Základní právní otázky při vydávání kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř. spolu s platebním rozkazem se s ohledem na výše uvedené týkají:

1. náležitostí uplatnění peněžitých nároků v žalobách,

2. podmínky pro vydání platebního rozkazu,

3. podmínky vydání kvalifikované výzvy na základě rozhodnutí platebním rozkazem.

Na základě zodpovězení těchto právních otázek pak lze zodpovědět otázku hlavní, dosud neřešenou, která se skládá ze dvou dílčích podotázek:

(i) zda jsou podmínky vydání platebního rozkazu zároveň podmínkami vydání kvalifikované výzvy, a pokud ano,

(ii) zda je v takovém případě možné vázat podmínky vydání kvalifikované výzvy a tudíž účinky fikce uznání ke každému samostatnému nároku zvláště.

2. Řešení právních otázek v řízení

Jak bylo předesláno výše, všechny základní právní otázky sporu byly již v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, společně s rozhodnutími Ústavního soudu dostatečně vyřešeny. Odpovídající závěry v předmětné věci se tedy z konstantní judikatury podávají, nicméně přesně opačně, než postupoval soud I. stupně a než rozhodl odvolací soud.

Ohledně první otázky judikatura uvádí již několik let jednotné stanovisko. Při uplatnění peněžitého nároku v žalobách musí žalobce jasně a přesně uvést peněžitou částku, které se domáhá, a nelze požadovat nároky splatné do budoucna, tj. nároky, které ke dni podání žaloby žalobci nesvědčí. Rozsudek, který pojme do výroku takto uplatněný nárok, je materiálně nevykonatelný.[1]

Ve čtvrtém odstavci a následně na straně sedmé se Nejvyšší soud vyjadřuje ke druhé otázce. Platebním rozkazem je možno ve věci rozhodnout jen tehdy, je-li možné jím rozhodnout o celé žalobě, tedy o všech nárocích v žalobě uplatněných. Tento závěr plyne jak ze skutečnosti, že se jedná o zkrácené řízení, tak z gramatického výkladu textu ust. § 172 o. s. ř., kde předpis hovoří o tom, že právo uplatněné v žalobě musí vyplývat ze skutečností uvedených žalobcem, tedy veškeré právo uplatněné v žalobě, tj. každý nárok.[2]

Třetí otázku řeší Nejvyšší soud velmi podrobně na straně osmé a deváté. Podmínkami pro vydání kvalifikované výzvy spolu s platebním rozkazem se namísto (i) povahy věci nebo (ii) okolností případu stávají podmínky pro vydání platebního rozkazu, tj. musí být splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro rozhodnutí platebním rozkazem.[3] Jak opakovaně dovodila judikatura, soudy jsou povinny při vydávání kvalifikované výzvy důsledně respektovat zákonný rámec a beze zbytku dodržet podmínky pro vydávání kvalifikované výzvy. Závěr o tom, zda jsou dány podmínky pro vydání kvalifikované výzvy a zda mohla nastat fikce uznání, jsou součástí právního posouzení věci soudem z hlediska procesních předpisů.[4]

Na základě výše uvedených odpovědí na základní právní otázky lze na otázku hlavní, dosud neřešenou, odpovědět pouze jedním způsobem: podmínky vydání kvalifikované výzvy jsou shodné s podmínkami pro vydání platebního rozkazu. Podmínky jsou tedy odlišné (přísnější) než podmínky vydání kvalifikované výzvy pro povahu věci či okolnosti případu. V případě vydání kvalifikované výzvy spolu s platebním rozkazem tedy nemohou být tyto podmínky posuzovány zvlášť k jednotlivým nárokům ani v případě objektivní kumulace nároků v žalobě.

3. Závěr k rozsudku

Nejvyšší soud tedy nedovolil interpretační rozvolnění pravidla pro vydání platebního rozkazu (ust. § 172/1 o. s. ř.) a důsledně uplatnil princip legálnosti postupu soudu, který zamezuje svévolnému rozhodování. Postavil tak na jisto, že podmínky pro vydání kvalifikované výzvy na základě rozhodnutí platebním rozkazem jsou jiné než u (i) povahy věci či (ii) okolností případu a musí být splněny u všech uplatněných nároků. Platí zde tedy v jistém smyslu princip „všechno nebo nic“, buď jsou splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu u všech nároků se samostatným skutkovým základem uplatněných žalobou, nebo platební rozkaz ani kvalifikovanou výzvu na základě platebního rozkazu vydat nelze. Fikce uznání tedy může nastat samostatně pro jednotlivé nároky v případě objektivní kumulace pouze v případě, že kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. bude vydána s ohledem na povahu věci nebo okolnosti případu (sedmá a osmá strana rozsudku).

4. Postup I. a II. instance

Soudy obou instancí však v projednávaném případě postupovaly v rozporu s výše uvedeným. Soud I. instance se žalobou zjevně vůbec nezabýval, když rezignoval na postup dle § 43 o. s. ř. a materiálně nevykonatelný nárok převzal jak do výroku platebního rozkazu, tak i do rozsudku pro uznání. Práci soudu lze posoudit i z odůvodnění rozsudku pro uznání, ve kterém hmotněprávní předpoklady pro vyhovění žalobě zcela absentují. Soudy jsou zásadně povinny svá rozhodnutí odůvodňovat. Výjimkou nejsou ani rozsudky pro uznání, přestože občanský soudní řád v takových případech výslovně uvádí, že postačí stručné vyložení důvodů (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). Vyložení důvodů však nelze redukovat toliko na osvětlení procesních podmínek, které vyústily v možnost vydání rozsudku pro uznání, ale je zapotřebí pod ně subsumovat i hmotněprávní předpoklady, jež umožnily, aby soud podané žalobě vyhověl tím, že k takto (právní fikcí) zjištěnému skutkovému stavu věci vyhledal platné pravidlo chování. Jinými slovy nepostačuje, pokud soud rozsudek „odůvodní“ pouze sdělením o tom, že se žalovaný ve lhůtě nevyjádřil, ale soud je povinen v odůvodnění rovněž osvědčit, že si žalobu alespoň přečetl a vyhledal k žalobním nárokům odpovídající normu hmotného práva, učinil závěr o projednatelnosti žaloby a splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu.[5]

Vrchní soud v Praze řešení hlavní právní otázky odůvodnil ve dvou (!) větách na stranách pět a šest rozhodnutí. I přesto, že o dva odstavce výše dovodil existenci materiálně nevykonatelného a v rozporu s právem uplatněného nároku přímo ve výroku platebního rozkazu (smluvní pokuta), uvedl, že platební rozkaz byl vydán v souladu s ust. § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř. V souladu s logikou vlastní kontradiktorní úvahy pak dále uzavřel, že podmínky pro vydání kvalifikované výzvy při objektivní kumulaci se již posuzují odděleně ke každému nároku se samostatným skutkovým základem. To znamená, že v konečném důsledku posuzoval věc jakoby (a) platební rozkaz vydán nebyl a účinky výzvy a fikce se vázaly ke každému jednotlivému nároku samostatně, anebo (b) spolu se zánikem platebního rozkazu podáním blanketního odporu zanikly i podmínky pro vydání výzvy a změnily se na podmínky pro „povahu věci či okolnosti případu“.

Jedná se tedy v obou myslitelných výkladech o postupy, které procesní právo nepředvídá a neupravuje, a tedy o výklad práva contra legem, jelikož je přímo v rozporu s právním předpisem (viz § 114b a 172/1 o. s. ř.).

Ostatně výše uvedené se můžeme jen domnívat, neboť Vrchní soud v Praze vyjma vnitřní rozporuplnosti vlastní úvahy nenabídl nic, co by zprostředkovalo bližší náhled na svou klíčovou právní úvahu ve věci. Jak víme, nedostatky odůvodnění jsou pro nesprávná rozhodnutí příznačné. Pokud by soud měl pokračovat v řádném odůvodnění klíčové myšlenky pro řešení hlavní právní otázky případu, pak by musel nutně dojít do bodu, kdy by již nebylo možné konstrukci rozhodnutí obhajovat (viz výše). Smutným faktem pro všechny zúčastněné zůstává, že veškerou výše uvedenou argumentaci a judikaturu měl od žalované strany k dispozici. Věříme, že rozsudek NS ČR přiměje odvolací soudy ve věcech rozsudků pro uznání k pečlivějšímu zkoumání právních východisek vlastních rozhodnutí.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR by mohl do budoucna sloužit i jako podklad pro úvahy jednotlivých soudů I. instance v tom smyslu, zda zejména v případech objektivní kumulace žalobních nároků neupustit od automatického vydávání platebních rozkazů, jejichž vydání bez řádného přezkumu podmínek dle § 172/1 o. s. ř. je jak porušením ústavního principu legálního výkonu státní moci, tak i porušením řady zásad civilního procesu.

Namísto nyní hojně uplatňovaného postupu se ve světle rozsudku jeví jako vhodnější zamyslet se nad žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu už na začátku sporu z hlediska ust. § 172 o. s. ř. a případně vydat kvalifikovanou výzvu s ohledem na povahu věci a okolnosti případu.

Prvý autor je advokátem v Praze, druhý autor je jeho koncipientem. 



[1] Např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4656/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009.

[2] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3499/2007.

[3] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007.

[4] Např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007.

[5] Např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 10 Co 632/2005.