Obecné soudy nesmí při přiznávání odškodnění za průtahy v řízení postupovat formalisticky
publikováno: 22.04.2015
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který spatřuje v nepřiměřené délce soudního řízení na ochranu osobnosti. Toto řízení trvalo 20 let a 6 měsíců.
Stěžovatelka požadovala částku 2 580 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 jí nejprve přiznal částku ve výši 43 500 Kč, v odvolacím řízení bylo přiznáno dalších 28 500 Kč. Nejvyšší soud následně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo stěžovatelce přiznáno odškodnění v celkové výši 87 750 Kč. Při výpočtu výše odškodnění postupoval soud podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž jsou vymezena základní východiska, jak při stanovení výše odškodnění postupovat, základní částkou je v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý rok řízení. Odvolací soud stanovil jako základní částku 15 000 Kč, celková výše odškodnění tak činila 292 500 Kč, od této částky pak odečetl 70 % (tj. 204 750 Kč), a to 40 % za složitost případu a 30 % za chování poškozené stěžovatelky. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Odvolací soud snížil celkovou výši odškodnění o 30 % (snížení tedy dosáhlo celkem 70 %), neboť podle jeho názoru stěžovatelka svým chováním, zejména podáváním opravných prostředků, k celkové délce řízení přispěla. Přitom však je v rozhodnutí odvolacího soudu výslovně zmíněna jen ústavní stížnost. Odůvodnění odvolacího soudu je podle názoru Ústavního soudu neúplné, závěr příliš formalistický, vykazující prvky libovůle.
Pokud jde o výslovně zmíněný případ, zde se Ústavní soud se neztotožnil ani se závěrem obecných soudů, podle kterého podání ústavní stížnosti v posuzované věci bylo uplatňováním zjevně bezdůvodného opravného prostředku. Přesto, že Ústavní soud rozhodl o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, ústavní stížnost ve skutečnosti podrobil věcnému přezkumu, podrobně se k dané věci vyjádřil, když s některými argumenty stěžovatelky se dokonce ztotožnil, i když jim nepřiznal ústavněprávní relevanci. Ústavní soud tak považuje závěr odvolacího soudu i v tomto jednotlivém případu za příliš zjednodušující a formalistický. Nelze tak paušálně říci, že uplatňování ústavní stížnosti, která je Ústavním soudem odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, je zjevně bezdůvodným opravným prostředkem. I zde bude třeba vždy zkoumat individuální okolnosti každé posuzované věci.
Není úkolem Ústavního soudu stanovit konečnou výši odškodnění, které stěžovatelce náleží v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V poměru k extrémní délce posuzovaného řízení považuje Ústavní soud závěr obecných soudů, kterým došlo k 70% snížení základní částky odškodnění, za nepřiměřeně tvrdý, když přihlédl spíše k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatelky (i přes nedostatečné odůvodnění) a naopak důsledně nevážil okolnosti, které mohly být použity v její prospěch (např. prodlevy v postupu obecných soudů).
Po zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu; to již proto, že by toto usnesení v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí zůstalo osamoceno, ztrácelo by rozumný smysl a odporovalo by to principu právní jistoty. Věc se vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1599/13 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud