Obecné soudy nesmí při přiznávání odškodnění za průtahy v řízení postupovat formalisticky

Stěžovatelka požadovala částku 2 580 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 jí nejprve přiznal částku ve výši 43 500 Kč, v odvolacím řízení bylo přiznáno dalších 28 500 Kč. Nejvyšší soud následně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo stěžovatelce přiznáno odškodnění v celkové výši 87 750 Kč. Při výpočtu výše odškodnění postupoval soud podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž jsou vymezena základní východiska, jak při stanovení výše odškodnění postupovat, základní částkou je v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý rok řízení. Odvolací soud stanovil jako základní částku 15 000 Kč, celková výše odškodnění tak činila 292 500 Kč, od této částky pak odečetl 70 % (tj. 204 750 Kč), a to 40 % za složitost případu a 30 % za chování poškozené stěžovatelky. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Odvolací soud snížil celkovou výši odškodnění o 30 % (snížení tedy dosáhlo celkem 70 %), neboť podle jeho názoru stěžovatelka svým chováním, zejména podáváním opravných prostředků, k celkové délce řízení přispěla. Přitom však je v rozhodnutí odvolacího soudu výslovně zmíněna jen ústavní stížnost. Odůvodnění odvolacího soudu je podle názoru Ústavního soudu neúplné, závěr příliš formalistický, vykazující prvky libovůle.

Pokud jde o výslovně zmíněný případ, zde se Ústavní soud se neztotožnil ani se závěrem obecných soudů, podle kterého podání ústavní stížnosti v posuzované věci bylo uplatňováním zjevně bezdůvodného opravného prostředku. Přesto, že Ústavní soud rozhodl o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, ústavní stížnost ve skutečnosti podrobil věcnému přezkumu, podrobně se k dané věci vyjádřil, když s některými argumenty stěžovatelky se dokonce ztotožnil, i když jim nepřiznal ústavněprávní relevanci. Ústavní soud tak považuje závěr odvolacího soudu i v tomto jednotlivém případu za příliš zjednodušující a formalistický. Nelze tak paušálně říci, že uplatňování ústavní stížnosti, která je Ústavním soudem odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, je zjevně bezdůvodným opravným prostředkem. I zde bude třeba vždy zkoumat individuální okolnosti každé posuzované věci.

Není úkolem Ústavního soudu stanovit konečnou výši odškodnění, které stěžovatelce náleží v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V poměru k extrémní délce posuzovaného řízení považuje Ústavní soud závěr obecných soudů, kterým došlo k 70% snížení základní částky odškodnění, za nepřiměřeně tvrdý, když přihlédl spíše k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatelky (i přes nedostatečné odůvodnění) a naopak důsledně nevážil okolnosti, které mohly být použity v její prospěch (např. prodlevy v postupu obecných soudů).

Po zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu; to již proto, že by toto usnesení v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí zůstalo osamoceno, ztrácelo by rozumný smysl a odporovalo by to principu právní jistoty. Věc se vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1599/13 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud