Nestoři české advokacie – JUDr. Vlastimil Gajdoš
publikováno: 20.03.2017
Justici poznal hned ze tří stran. Nejprve jako soudce, později jako podnikový právník a nakonec a nejdéle jako advokát. A to jel původně do Brna skládat příjímací zkoušky na farmacii. Toho, že vyměnil lékárnické váhy za talár, nikdy JUDr. Vlastimil Gajdoš nelitoval.
Rodiče chtěli, abych šel studovat farmacii, ale já chtěl na práva. Dopadlo to tak, že jsem jel do Brna k přijímacímu pohovoru na přírodovědeckou fakultu. Tam jsem potkal milou dívenku. Bloudila po chodbách jako já, a tak jsme se dali do řeči. Zjistil jsem, že má tentýž problém: rodiče ji tlačí do farmacie, ale ona chce jít na práva. Chvíli jsme o tom diskutovali a nakonec se dohodli, že půjdeme na práva oba.
Co na to Vaši rodiče, když se dozvěděli, že z Vás nebude lékárník?
Oni to posléze vzdali. Otec sice nadával, že tady budou takové a takové poměry, a že nebudu schopen se v tom čestně pohybovat a 14 dní se mnou nemluvil.
Kdy jste absolvoval?
V roce 1953 jsem slavně odpromoval a dostal umístěnku ke Krajskému soudu v Uherském Hradišti. To mi vyhovovalo, protože jsem ze Zlína. Tak jsem dělal soudního čekatele, pak šel na vojnu a z vojny jsem se vrátil v roce 1955 do Uherského Hradiště. Po měsíci mě z naprosto neznámých důvodů přeložili na soud do Zlína, pak jsem se znovu vrátil do Uherského Hradiště a tři roky strávil v Uherském Brodě, než zdejší soud zrušili. Zůstal jsem pak v Brodě a v místních Slováckých strojírnách a stal se ze mě podnikový právník, až do roku 170. Do advokacie jsem se dostal díky tomu, že jsem byl z toho podniku doslova vyštván, neboť jsem měl nepatřičné názory na Pražské jaro.
Měl jste už tehdy rodinu?
Právě, že jsem se mezitím oženil, byl jsem ve výpovědní lhůtě a nevěděl jsem, co budu dělat, až tam skončím. Moc jsem svému přechodu do advokacie nevěřil, ale ono to vyšlo. V roce 1970 jsem vplul do Advokátní poradny v Uherském Hradišti. Od té doby jsem tam až do 31. prosince 2007 setrval.
Čemu jste se hlavně věnoval?
Hlavně trestu, ale ono to v té době a v provinčním městě, jakým je Uherské Hradiště, ani nešlo si vybírat. Museli jsme se věnovat tomu, co život přinášel. Takže trestní a civil, rodinné, pracovní právo. Prostě všechno. Každý týden přinášel nějaké zajímavé věci, zastupoval jsem třeba člověka, který žil se svými rodiči na předměstí Hradiště, a měl takové neobvyklé sexuální sklony. Ale ne násilné. Jednoho dne se ocitl u mě v kanceláři, že bude obviněn, že večer předtím měl na stadionu podle jejího tvrzení znásilnit dívku. Obhajoval jsem ho až do pravomocného zproštění. Přišla jeho maminka a velice mi děkovala, a do smrti že mi bude vděčná. Tři měsíce na to se ten člověk zabil v autě. Měsíc po jeho pohřbu přišla za mnou znovu jeho matka a říká: „Pane doktore, to nebylo dobře, že jste Radka vysekal z toho maléru. Nebýt toho, jak jste se o ten případ staral, tak mohl v tom kriminále ještě žít.“ Já jsem odtušil: „Milá paní, nezlobte se na mě, ale dveře jsou za vámi.“ To byl pro mě šok.
Obhajoval jste i vrahy?
Ne, to ne. Na našem okrese nic takového nebylo. Moje největší kauzy byly „rozkrádačky“.
Občas nějaká železniční nehoda. To bylo obecné ohrožení z nedbalosti.
Máte z té doby nějaké zápisy nebo listiny?
Je to kronika Brigády socialistické práce v naší advokátní poradně. Založili jsme ji v roce 1977. Tři roky to trvalo, potom to zaniklo samo od sebe. První článek je o tom, že jsme se sešli u příležitosti 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a založili Brigádu socialistické práce. Když to čtete dál, tak tam jsou různé jinotaje. Třeba že jsme se sešli na ustavující schůzi v domku zaměstnankyně naší advokátní poradny. Její manžel byl vinař, takže si asi dovedete
představit, jak ta schůze probíhala. Ale napsalo se, že schůze proběhla v neformálním soudružském prostředí, které je typické pro vztahy mezi zaměstnanci obou poraden. Z té schůze si pamatuji ještě jednu věc, že jsme tam byli čtyři advokáti z Hradiště a jeden z nás zmeškal poslední autobus, protože ležel za domkem a spal. Tak to byla naše BSP!
Kolik vás vlastně bylo v advokátní poradně?
Tady v Hradišti pět a v Brodě byli tři, čili osm advokátů na okres. Dneska je jich asi sto!
Jaký je Váš názor na dnešní advokáty?
Advokacie se po roce 1989 příliš otevřela. Je těžké to kvalifikovat úplně jednoznačně, ale příliš se otevřela lidem, kteří tam skutečně neměli co dělat. To se prokázalo.
Co Vás bavilo víc, být soudcem nebo advokátem?
Určitě advokátem.
Plné znění rozhovoru s JUDr. Vlastimilem Gajdošem, který má ze všech nestorů nejzajímavější bydlení ve čtvrti vinných sklípků, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.