oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nestoři české advokacie – JUDr. Dagmar Burešová

publikováno: 02.01.2017

Víte, kdo je první dámou české advokacie? Můžeme napovědět, že byla první porevoluční ministryní spravedlnosti ve vládě Václava Havla. A pokud by někdo stále ještě nevěděl, napovídáme podruhé – díky filmu Hořící keř se vám jistě vybaví drobná, ale statečná žena, která v době nejhlubší totality obhajovala matku Jana Palacha nebo více než stovku dalších disidentů. Samozřejmě, je to JUDr. Dagmar Burešová, členka Právnické síně slávy. Vyrostla v rodině prvorepublikového advokáta, a přestože jí právě on studium práv rozmlouval, nebylo to nic platné.

Strávila jste celý život v advokacii. Je toto náročné povolání podle Vašich zkušeností povoláním pro ženy?

Může být. V některých oblastech je to dokonce výhoda: ženy jsou citlivější a lépe chápou situaci. Například při náhradách škody mohou projevit více soucitu s poškozenými, jsou empatičtější. Navíc mnohdy jsou situace, kdy i pro klienty je příjemnější jednat se ženou a sami si to přejí.

Jak se Vám dařilo skloubit náročnou práci advokátky s úlohou manželky a matky dvou dcer?

Těžko, ale snažila jsem se! Vždy jsem hodně pracovala, práce mne velmi bavila. Hlavně občanské právo, posléze jsem se specializovala na náhradu škody na zdraví. Tuto problematiku jsem často také přednášela a podařilo se mi prosadit i vyšší odškodnění pro poškozené.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že jste zastupovala kolem stovky disidentů. Na které z nich nejčastěji vzpomínáte? V čem byly jejich případy odlišné od těch „obyčejných“?

Procesy nebyly vedeny spravedlivě. To jsme věděli od začátku. Spor jsme také většinou nevyhráli, ale mnohdy se z nás stali po skončení věci dobří přátelé, např. Karel Kyncl, Ivan Medek, Jiří Lederer, Karel Nepraš, časopis Reportér apod.

Jakou ze svých advokátních kauz považujete za největší úspěch ve svém profesionálním životě?

Asi s paní Palachovou, nepomohla jsem jí ani tolik jako advokát, ale lidsky. Chodila k nám domů a hodiny jsem ji ubezpečovala o významu činu jejího syna Jana.

Jak došlo k Vašemu společnému seznámení?

Libuše Palachová za mnou přišla do advokátní kanceláře. Nechtěla však se mnou mluvit uvnitř, přála si, abychom vyšly na chodbu. Bála se o mě, protože v kanceláři může být odposlech. Mimochodem, opravdu jsme jej tam později našli, byl umístěn za obrazem. Upírala na mě oči a stále opakovala otázku, na niž toužila slyšet odpověď. Chtěla vědět jediné zda měl čin jejího syna smysl. Ujišťovala jsem ji, že to bylo důležité gesto, sebeoběť. Nerozhodovala jsem se dlouho, zda ji budu zastupovat. Nešlo jí nevyhovět.

Je známo, že jste si od režimu jako „odměnu“ za obhajování disidentů vysloužila mnoho hodin výslechů a jiných nepříjemností. Nelitovala jste někdy?

Mnohokrát jsem byla předvolána do Bartolomějské k výslechu, byla jsem odposlouchávána, byl mi odebrán cestovní pas. Rozhodně jsem nikdy nelitovala toho, jak jsem se chovala, i přes veškeré problémy, které jsem měla a které upřímně řečeno hrozily i celé mé rodině.

Jednou jste vyprávěla, že kolem Vašeho sledování vznikaly i dost absurdní situace.

 V autě před naším domem seděli příslušníci nepřetržitě třeba dva dny, nešlo si jich nevšimnout. Vzpomínám si, jak jsem po jednom výslechu na Ruzyni nabídla vyšetřovateli, že ho svezu do centra, že mám před věznicí auto. Odmítl si ke mně přisednout do auta s tím, že bych mu mohla něco udělat.

Jak jste prožívala rok 1989 a následné změny v advokacii? Jak jste se na nich podílela?

Byla jsem tehdy dost etablovaná v advokacii a začátkem prosince 1989 jsem byla jmenována ministryní spravedlnosti. Myslím, že jsem k privatizaci advokacie hodně přispěla.

Co Vás v politice nejvíce překvapilo, příjemně i nepříjemně?

Příjemně – že tam byli tehdy většinou samí slušní lidé, kteří byli nadšení situací a chtěli republice a lidem opravdu pomoci, v čele s panem Václavem Havlem. Nepříjemné pak bylo, jak se s postupem doby dostávali do funkcí lidé, v jejichž zájmech převládaly osobní výhody.

Pokud byste se mohla znovu rozhodnout, šla byste znovu do advokacie?

Určitě, je to zaměstnání, kde je člověk svobodný, může na sobě stále pracovat a hlavně lidem pomáhat. Advokacie není zaměstnání, ale povolání.

Plné znění rozhovoru JUDr. Dagmar Burešovou, po které advokátské žezlo převzali dcera Zuzana a vnuk Jakub, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.