Nestoři české advokacie – JUDr. Alfons Miketa
publikováno: 09.01.2017
Jeden právnický rekord Česká kniha rekordů už má, ale mohla by mít další - právnickému povolání se v rodině JUDr. Alfonse Mikety věnuje celkem šest jejích členů. Rodilý Hlučíňák je dodnes činný a ve své ostravské kancelář, kde se potkává se třemi syny a vnukem.
Pane doktore, ve kterém roce jste zahájil právnickou kariéru?
Bylo to v roce 1955, kdy jsem začal studovat právnickou fakultu v Bratislavě.
Proč jste studoval na Slovensku?
Chodil jsem na gymnázium do Hlučína. Moje spolužačka se chystala studovat v Bratislavě,
tak jsem si řekl, že půjdu také na Slovensko. Dostal jsem umístěnku do slovenské Čadce nedaleko Žiliny, ale nakonec jsem se dostal zpátky domů na Moravu a nastoupil jsem v Ostravě. Od té doby až dosud jsem tady advokátem.
Vzpomenete si ještě na svůj první soudní případ?
To už ne, ale vzpomínám si na jeden veselý zážitek. Jednou v noci jsem přiletěl z Prahy a jel hned do Hlučína. Ráno jsem si jen vyměnil oblek z předchozího dne a jel tramvají do práce. V Ostravě jsem zjistil, že s sebou nemám žádné doklady, žádné peníze, nic. Rozhodl jsem se, že to risknu a pojedu domů bez dokladů, bez síťovky. Za chvíli přišla dvojice revizorů a chtěla vidět jízdenku. Vysvětloval jsem, že nic nemám, a oni, že to bude pokuta. Řekl jsem jim, že ani peníze nemám. Takže budu muset vystoupit. Seděl jsem v tramvaji vepředu a zezadu se ozvalo, co po mně chtějí, jestli vědí, kdo jsem, že jsem pan doktor Miketa. Byla to nějaká paní romského etnika, která přišla ke mně dopředu, a revizoři jí řekli, že nemám ani doklady, ani peníze. Tak se zeptala, kolik po mně chtějí, a oni, že 100 korun. Vytáhla stokorunu a dala jim ji. Pak mi řekla, že jsem kdysi obhajoval její rodinu. Tak to mě překvapilo a potěšilo.
Kolik máte dětí, pane doktore?
Tři syny. První syn se po skončení gymnázia v Hlučíně přihlásil na právnickou fakultu do Bratislavy jako já. Druhý syn se dal na fotbal a hrál za Baník. Šel na sportovní školu a najednou, že jde na práva do Brna. Nakonec šel na práva i ten třetí, ale do Olomouce. Tak jsou všichni tři synové právníci. S tím nejstarším jsme zakládali soukromou advokátní poradnu v roce 1990. On byl koncipientem v Opavě, druhý šel do Bruntálu. Dnes jsme všichni v jedné společné advokátní kanceláři. A teď u nás koncipuje i můj vnuk. Pět Miketů!
Jak se Vám s nimi pracuje?
My jsme v tomto směru neměli nikdy potíže. Dokonce to má i výhody. Když pracujete s cizími lidmi, nevíte, jestli jim můžete stoprocentně věřit. Se synem je to jednodušší, tomu vynadáte, on vám a je to zase v pořádku. Máme doma ještě snachu, členku senátu krajského soudu.
Co říkáte talárům?
Mně se to moc nelíbí, protože se vám stane, že jedete někam ven, stačí do Poruby k okresnímu soudu, a zapomenete talár. Oni nás tu znají, tak by mi to snad i prominuli, ale moc praktické to není.
Zažil jste u soudu i úsměvné chvíle?
Občas samozřejmě ano. Jednou jsem zastupoval otce v rozvodu a soudkyně mi povídá: „Pane doktore, to mi tu neříkejte, vždyť on ani neví, co je to žákovská knížka.“ A bylo vyřízeno.
Na koho z kolegů advokátů vzpomínáte?
Na paní JUDr. Dagmar Burešovou, která mě jmenovala po roce 1990 do komise pro dozor nad podmínkami ve vězení. Vzpomínám, jak jsem následně procházel věznici v Ostravě a ptal se odsouzených, jak jsou spokojeni, co jim chybí. Budete se divit, většina si nestěžovala.
Ale jinak „jít do vězení“ bylo mezi advokáty smluvené heslo, jak jsme slyšeli.
Ano. To se řeklo, že se jde do věznice, a šlo se někam úplně jinam. Advokacii jsem měl vždycky rád. Práce se udělala a i nějaká ta sklenička byla!
Co byste přál české advokacii do budoucna?
Především, aby byl dostatek schopných advokátů. Aby si uměla uhájit svá práva a aby se jí dařilo!
Plné znění rozhovoru s JUDr. Alfonsem Miketou nejen o jeho rodinném klanu, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.