Na udělení státního občanství České republiky cizinci není právní nárok

publikováno: 24.10.2016

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítlo návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky.
Stěžovatel je cizinec s trvalým pobytem na území České republiky. Žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky byla zamítnuta Ministerstvem vnitra z důvodu bezpečnosti státu podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství. Stěžovatel následně podal rozklad, který byl ministrem vnitra zamítnut. Poté se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, kterou se domáhal zrušení těchto správních rozhodnutí a zároveň navrhl zrušení předmětného ustanovení zákona o státním občanství. K projednání návrhu na zrušení části zákona je příslušné plénum Ústavního soudu a proto mu jej III. senát projednávající ústavní stížnost postoupil. Stěžovatel především namítal, že vědomě v žádném případě bezpečnost státu nenarušuje, avšak nemá možnost se proti postupu podle napadeného ustanovení účinně bránit, neboť je opomíjeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. právo na informace, protože se se stanovisky Policie České republiky a zpravodajských služeb nemohl seznámit a nic proti nim uvést či namítnout. Zároveň se domníval, že je mu odepřena také soudní ochrana, protože podle § 26 zákona o státním občanství je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství v České republice vyloučeno z přezkoumání soudem.

Napadené ustanovení stanoví, že v případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska policie nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, přičemž tato stanoviska se nestávají součástí spisu.

Ústavní soud předesílá, že v případech, kdy státní občanství nevzniká ze zákona, ale na základě rozhodnutí orgánu státu, má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Z toho však nelze dovozovat, že by se na odůvodnění rozhodnutí ve věci státního občanství nevztahovaly požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí souladné s právem na spravedlivý proces. Oproti tomuto zájmu jednotlivce být zpraven o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, však v daném případě stojí bezpečnostní zájem státu, který je rovněž Ústavou České republiky chráněnou hodnotou. Tento státní zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité omezení právní sféry jedince; ostatně ve svém důsledku je to stát, který jedince chrání. K ochraně tohoto zájmu musí stát disponovat příslušnými nástroji a jedním z nich je i oblast ochrany utajovaných informací. Ústavní soud proto musí posoudit, zda jsou zájem žadatele o udělení státního občanství a bezpečnostní zájem státu v napadené právní úpravě ústavně konformním způsobem promítnuty, resp. zda jsou vzájemně vyváženy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu, k jeho dosažení současně zvolila racionální a nikoliv svévolné prostředky, neboť z odůvodnění rozhodnutí vylučuje pouze ty informace, pro které je žádost zamítnuta z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, přičemž v odůvodnění alespoň obecně uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Takovýto kompromis považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Ostatně jak příhodně uvedla ve svém vyjádření k návrhu na zrušení předmětného ustanovení vláda České republiky, Vysvětlující zpráva Rady Evropy k Evropské úmluvě o státním občanství stanoví, že se u rozhodnutí, týkajících se národní bezpečnosti, uvádí pouze minimum informací.

Ústavní soud se však nemohl zabývat námitkou stěžovatele, která se týká výluky soudního přezkumu rozhodnutí vydaných podle napadeného ustanovení, která je obsažena v § 26 zákona o státním občanství, neboť jeho zrušení stěžovatel v návrhu neuvedl a Ústavní soud nemůže jít nad rámec petitu návrhu. Dlužno podotknout, že i kdyby toto ustanovení bylo přímo stěžovatelem napadeno, nemohl by být v této části jeho návrh přípustný, protože ustanovení § 26 nebylo v jeho řízení o udělení státního občanství uplatněno. Tento nález tak není překážkou k tomu, aby byla soudní výluka přezkumu do budoucna v řízení o kontrole norem věcně přezkoumána.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková a soudci Vojtěch Šimíček a Ludvík David.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 včetně disentů je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR