oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K právu obviněného vzdát se obhájce z pohledu nutné obhajoby

autor: doc. JUDr. PAVEL VANTUCH, CSc.
publikováno: 07.12.2012

Novela trestního řádu provedená zákonem č. 459/2011 Sb. v novém ustanovení § 36b umožnila, aby se v případech nutné obhajoby podle § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) trestního řádu mohl obviněný obhájce vzdát, s výjimkou případů, že jde o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Nad vhodností vytvoření této úpravy a nad jeho možnými dopady v praxi se zamýšlím v následujícím článku.

Nové ustanovení § 36b trestního řádu

Nové ustanovení § 36b trestního řádu (dále jen „TrŘ“), které bylo přijato zákonem č. 459/2011 Sb., účinným od 1. 1. 2012, má tyto pouhé čtyři odstavce.

1) Je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), může se obviněný obhájce vzdát, nejde- li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a).

2) Vzdání se obhájce podle odstavce 1 může obviněný učinit pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení; prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.

3) Prohlášení o vzdání se obhájce může obviněný vzít kdykoliv zpět. Spolu se zpětvzetím prohlášení musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení; pokud tak neučiní, má se za to, že si obhájce nezvolil a obhájce se mu neprodleně ustanoví. Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se obhájce znovu vzdát.

4) Úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen z důvodu, že obviněný neměl v této době obhájce.

 Podle důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. je cílem úpravy v ústavně přípustném rozsahu optimalizovat rozsah nutné obhajoby upravené v § 36 a 36a trestního řádu a v § 42 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V praxi se ukazuje, že rozsah nutné obhajoby je nastaven poměrně široce a v některých případech přesahuje i shora uvedené důvody, které v obecné rovině odůvodňují smysl tohoto institutu. Návrh zákona proto důvody nutné obhajoby reviduje při plném respektování ústavně zaručeného práva na obhajobu, jakož i požadavků kladených v tomto směru na Českou republiku mezinárodními dokumenty.[1]

K ustanovení § 36b odst. 1 trestního řádu

Podle nového ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), může se obviněný obhájce vzdát, pokud nejde o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a). Zde se podle důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. reaguje na skutečnost, že není dán věcný důvod, aby bylo nezbytné v určitých případech nutit obviněného nebo odsouzeného, aby se proti své vůli nechal zastupovat obhájcem.[2]

Podle § 36 odst. 3 TrŘ musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Česká advokátní komora ve svých připomínkách k zmiňované novelizaci trestního řádu uvedla: „Zejména je v tomto směru zcela odmítána možnost vzdát se obhajoby obhájcem v případech upravených v ustanovení § 36 odst. 3 TrŘ, kdy je důvodem nutné obhajoby trestní sankce, jejíž horní hranice převyšuje 5 let, neboť i v nejzávažnějších případech, kdy je téměř jisté, že je obviněný ohrožován dlouhodobě na svojí svobodě ukládáním trestu odnětí svobody tam, kde horní hranice převyšuje 5 let, by obviněný i jen z ryze ekonomických důvodů mohl být nucen vzdát se účasti obhájce, a to jistě nepřinese posílení tradičních hodnot trestního procesu a povede to naopak k značné rozdílnosti mezi obviněnými z hlediska jejich ekonomických možností, neboť i v těchto případech, kdy méně majetný obviněný bude vystaven trestu s horní hranicí převyšující 5 let, bude jeho rozhodnutí o vzdání se účasti obhájce motivováno pouze touto skutečností. To povede ve svých důsledcích i ke zhoršení kvality rozhodování soudů, neboť obžaloba nebude mít v obhájci potřebného oponenta a obviněný bez účasti obhájce nebude schopen ani při uložení mnohaletého trestu odnětí svobody učinit kvalifikované vyjádření se k obžalobě, odvolání apod. a tím bude jeho postavení výrazně zhoršeno oproti stávající právní úpravě.“[3] Tyto zásadní  a odůvodněné argumenty ČAK zůstaly bez reakce ministerstva spravedlnosti, vlády, poslanců i senátorů.

Účastí obhájce na obhajobě je posilováno postavení obviněného v trestním řízení a odstraňováno jeho znevýhodnění, které spočívá v tom, že obviněný zpravidla dostatečně nezná svá práva a ustanovení týkající se vedení trestního řízení nebo je neumí náležitě využít.

V případech nutné obhajoby uvedených v ustanovení § 36a odst. 2 písm. b) TrŘ, tedy v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení odsouzený nemusí mít obhájce, půjde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Nelze souhlasit s tím, že obviněný nemusí mít obhájce v řízení o dovolání a také v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Neúčast obhájce je v těchto případech v rozporu se zájmem obviněného na změně pravomocného rozsudku.

Souhlasit však lze s neúčastí obhájce obviněného u veřejného zasedání Nejvyššího soudu, v němž se projednává stížnost pro porušení zákona, pokud se to jeví vhodné obviněnému i jeho obhájci.[4] Ani za současného právního stavu se však dle § 274 TrŘ obhájce obviněného veřejného zasedání Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neúčastní.

Podle § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. Od 1. 1. 2010 se však může obviněný obhájce vzdát. Přitom ve zjednodušeném řízení se předpokládá, že se souhlasem obviněného lze provést hlavní líčení v rámci zadržení (§ 77 odst. 2 TrŘ), v době, kdy je omezen na svobodě, což je z pohledu jeho práva na obhajobu nepřijatelné. Zadržený obviněný je v obdobné situaci jako obviněný, který je vazbě. Zadržený obviněný není v psychicky náročné situaci dostatečně způsobilý hájit se sám, protože mu v efektivním uplatňování práva na obhajobu brání omezení osobní svobody. Přesto se zadržený obviněný na rozdíl od vazebně stíhaného obviněného může vzdát obhájce.

K ustanovení § 36b odst. 2 trestního řádu

Podle nového ustanovení § 36b odst. 2 TrŘ se obviněný může vzdát obhájce podle odstavce 1 pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení. Toto prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.

Senátní zpravodaj JUDr. Miroslav Antl k tomuto ustanovení uvedl, že to „skutečně usnadní další trestní řízení,“[5] aniž by upřesnil, v čem bude zmíněné usnadnění spočívat. Na otázku, co bude toto ustanovení usnadňovat, dala odpověď Česká advokátní komora ve svých připomínkách k zmiňované novelizaci trestního řádu, když uvedla: „Důvodně se obáváme toho, že může být na obviněné v tomto směru, aby se vzdali obhájce, vyvíjen značný nepřímý nátlak orgánů činných v trestním řízení, a to v zájmu usnadnění jejich vlastního postupu a rozhodování. Toto kritérium by však nemělo převážit nad zájmy obviněného, kde by měl stát být garantem toho, že se obviněnému bez ohledu na jeho materiální a společenské postavení dostane kvalifikované právní pomoci advokátem.“[6]

Rozhodnutí obviněného vzdát se obhájce nemůže zabránit ani prohlášení obviněného učiněné za přítomnosti obhájce. Část obviněných nadřadí možnost nehradit obhajobu obhájce nad zájem na kvalitní obhajobě. To, že nepřítomnost obhájce usnadní postup orgánů činných v trestním řízení a ztíží obhajobu, nemusí brát obviněný vůbec v potaz.

Důvodová zpráva k § 36b TrŘ uvádí, že bude-li prohlášení činěno písemně, pak by na něm měl být uveden kromě podpisu obviněného též podpis obhájce, který stvrdí, že prohlášení bylo učiněno za jeho přítomnosti.[7] Pokud by se tento přístup, který je nad rámec úpravy obsažené v § 36b TrŘ, začal uplatňovat v praxi, potom by vznikly v podstatě dva odlišné režimy, za nichž by se obviněný mohl vzdát obhájce. Podpis obhájce by podle důvodové zprávy byl předpokládán pouze v případě, že by se obviněný vzdal obhájce podle § 36b odst. 1 TrŘ výslovným písemným prohlášením (i když se dle ustanovení § 36b odst. 2 TrŘ podpis obhájce nevyžaduje). Pokud by se obviněný vzdal obhájce ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, potom by se tak stalo bez jeho písemného prohlášení a bez předchozí porady s obhájcem.

K ustanovení § 36b odst. 3, 4 trestního řádu

Podle nového ustanovení § 36b odst. 3 TrŘ může obviněný prohlášení o vzdání se obhájce vzít kdykoliv zpět. Spolu se zpětvzetím prohlášení musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení; pokud tak neučiní, má se za to, že si obhájce nezvolil, a obhájce se mu neprodleně ustanoví. Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se obhájce znovu vzdát.

Důvodová zpráva uvádí, že „je třeba připustit možnost vzít příslušné prohlášení zpět, např. pokud by obviněný zjistil, že osobní obhajoba je nad jeho síly, přičemž se stanoví určité garance bránící záměrným průtahům v řízení. Za účelem zajištění řádného průběhu trestního řízení a z důvodu předejití obstrukcím ze strany obviněného se stanoví, že pokud vzal zpět své prohlášení o vzdání se obhájce, nemůže se obhájce v tomtéž řízení znovu vzdát.“[8]

Podle nového ustanovení § 36b odst. 4 TrŘ úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen z důvodu, že obviněný neměl v této době obhájce.

Z pohledu práva obviněného na obhajobu je třeba třetí a čtvrtý odstavec § 36b TrŘ posuzovat v souvislostech a uvědomit si, jaká situace vznikne obviněnému v praxi, vezme-li své prohlášení o vzdání se obhájce zpět. Poté, co se po zahájení trestního stíhání obviněný vzdá obhájce, bude konat policejní orgán vyšetřování a po jeho skončení může podat státní zástupce obžalobu. Nedojde-li k zastavení trestního stíhání, pak může vzít obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět a obhájce si zvolit, nebo mu bude ustanoven. Podstatné je, že úkony konané od vzdání se obhájce do jeho opětovného zvolení či ustanovení nebudou opakovány a důsledky nedostatečně kvalitní obhajoby z doby, kdy se obviněný hájil sám, pocítí obviněný.

Proč se může obviněný vzdát obhájce jen v některých případech nutné obhajoby?

Nezodpovězenou zůstala otázka, proč má obviněný od 1. 1. 2012 právo vzdát se obhájce jen v některých případech nutné obhajoby a v jiných nikoliv? Odpověď na tuto otázku není obsažena v důvodové zprávě k novele trestního řádu a neposkytl ji ani předkladatel zákona při projednávání novely trestního řádu v Poslanecké sněmovně a v Senátu.

Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb. se vytvářejí fakticky dvě odlišné formy nutné obhajoby. Prvá v případech, kdy se obviněný (odsouzený) může dle § 36b TrŘ obhájce vzdát [§ 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ] a druhá v dalších případech uvedených v § 36 a § 36a TrŘ, kdy se obviněný (odsouzený) obhájce vzdát nemůže.

Podle nálezu ÚS 190/2001-n. institut nutné obhajoby je jedním z prostředků, jimiž je zajišťováno ústavně zaručené právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, dle něhož „obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem.“[9] Jde o případy uvedené v ustanoveních § 36 a 36a TrŘ, kdy obviněný musí mít obhájce, a to i tehdy, pokud by své zastoupení obhájcem výslovně odmítal. Proto v konkrétních případech uvedených v § 36 odst. 3, v § 36a odst. 2 písm. b) a v § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ se považuje obhajoba obhájcem za tak důležitou, že rozhodnutí o ní se neponechává na úvaze obviněného, a to proto, že obviněný vzhledem k určitým objektivním okolnostem nemůže svou obhajobu sám náležitě obstarávat. Proto lze konstatovat, že ustanovení § 36b TrŘ je v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny.

Možnost obviněného vzdát se dle § 36b TrŘ obhájce zpochybňuje institut nutné obhajoby, a to pokud jde o jeho obsah i název. Případy, kdy se obviněný může obhájce vzdát, i když jde o některý důvod nutné obhajoby, jsou v rozporu s tím, že zákon v situacích popsaných v § 36 a 36a TrŘ vzhledem k určitým přesně stanoveným okolnostem považuje obhajobu obhájcem za tak důležitou, že rozhodnutí o ní nenechává na úvaze obviněného a nutná obhajoba je stanovena v těch případech, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarávat. V důvodové zprávě, v komentářích, v učebnicích i v judikatuře k ustanovením § 36 a § 36a TrŘ se uvádí, že jde o případy, kdy nelze ponechat na vůli obviněného (odsouzeného), zda se bude hájit sám, nebo zda jej bude hájit obhájce. Úprava vytvořená v § 36b TrŘ, umožňující obviněnému vzdát se obhájce, to však ponechává na vůli obviněného.

Stručně připomenu některé názory na nutnou obhajobu dle § 36, § 36a TrŘ prezentované v učebnicích trestního procesu sepsaných renomovanými autory. Prof. Dagmar Císařová a kolektiv uvádí, že „nutná obhajoba je ze zákona nezbytná především tehdy, když obviněný nemůže svoji obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem náležitě vykonávat.“[10] Prof. Jan Musil s kolektivem akcentuje, že „obviněný musí mít obhájce v nejzávažnějších případech uvedených v zákoně“.[11]

Ve všech případech nutné obhajoby uvedených v ustanoveních § 36, § 36a TrŘ má obviněný povinnost mít obhájce, protože bez něj se obviněný nemůže sám účinně hájit. Proto si obviněný musí v těchto případech buď obhájce zvolit, nebo je mu ustanoven. Z nového ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ však plyne, že v případech uvedených v § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ obhajoba obhájcem nutná není.

Protože ve vztahu k důvodům nutné obhajoby uvedených v § 36, § 36a TrŘ se považuje obhajoba obhájcem za nezbytnou, je třeba zabývat se další otázkou. Jedná se v případech dle § 36 odst. 3, dle § 36a odst. 2 písm. b) a dle § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ o nutnou obhajobu, či nikoliv? Podle čl. 40 odst. 3 Listiny a odůvodnění ustanovení § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a dle § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ, obsažených v důvodové zprávě k těmto ustanovením, v komentářích a v učebnicích, obhajoba obviněného obhájcem v těchto případech nutná je. Podle § 36b TrŘ však obhajoba obviněného obhájcem v případech zde uvedených nutná není, když si obviněný obhájce nepřeje. To zcela pomíjí princip nutné obhajoby, kdy obviněný obhájce mít musí a není podstatné, zda si jej přeje, nebo jej naopak odmítá.

I když s účinností od 1. 1. 2012 bylo vytvořeno nové ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ, nadále jde ve všech případech popsaných v ustanoveních § 36 a § 36a TrŘ formálně o nutnou obhajobu. Protože za podmínek uvedených v § 36b TrŘ má obviněný na výběr, zda chce být obhajován obhájcem či nikoliv, potom již zde po obsahové stránce o nutnou obhajobu nejde, a proto by tyto případy obhajoby neměly být začleněny v ustanovení § 36 a § 36a TrŘ, nýbrž mimo ně.

Budou obvinění, kteří se vzdají práva na obhájce, způsobilí hájit se sami?

Z ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ byla po připomínkovém řízení vypuštěna navrhovaná věta třetí. Podle ní i tehdy, pokud by byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), nebo dle § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ, by se obviněný obhájce vzdát nemohl, pokud by nebyl dostatečně způsobilý hájit se sám.

Je třeba zdůraznit, že ve všech případech uvedených v § 36 a § 36a TrŘ jde o nutnou obhajobu proto, že obviněný není schopen hájit se sám, a proto musí mít obhájce. Přesto v některých případech nutné obhajoby, uvedených v § 36b TrŘ, se obviněný může vzdát obhájce, a pokud tak skutečně učiní, dovozuje se z toho, že je schopen hájit se sám. Přitom i v těchto případech nutné obhajoby, upravených v § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ, není obviněný schopen se sám účinně hájit, neboť vzhledem k určitým objektivním okolnostem nemůže obhajobu náležitě vykonávat.

Konstatuji, že každý případ, kdy obviněný v praxi dodatečně vezme své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, bude dokladem toho, že obviněný dospěl k závěru, že nebyl schopen hájit se sám, i když mu zákon dal oprávnění obhájce se vzdát a on toho oprávnění využil.

Nezodpovězenou zůstává otázka, jak bude postupovat orgán činný v trestním řízení, když zjistí, že obviněný se bez obhájce nedokáže obhajovat. Ustanovení § 36b TrŘ na tuto otázku nedává odpověď, nestanoví orgánům činným v trestním řízení žádnou povinnost v tomto směru a důsledky vzdání se obhájce ponechává plně na obviněném.

Co je důvodem vytvoření ustanovení § 36b TrŘ?

Tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil při projednávání novelizace trestního řádu v Poslanecké sněmovně k vytvoření § 36b TrŘ uvedl, že „novela do určité míry stanovuje racionálnější využívání nutné obhajoby tak, aby byly finanční prostředky na to poskytnuté lépe využity.“[12] Je známo, že řadu let ministerstvo spravedlnosti dlužilo advokátům, kteří byli ustanovováni obhájci, značné částky za obhajobu.[13] Pokud se obvinění budou v případech uvedených v § 36b TrŘ vzdávat ustanoveného obhájce, sníží to finanční prostředky vydávané resortem spravedlnosti ze státního rozpočtu na ustanovené obhájce. V čem však bude spočívat zmíněné racionálnější využívání nutné obhajoby, ministr spravedlnosti neuvedl.

Česká advokátní komora v rámci připomínkového řízení k novelizaci trestního řádu, konkrétně k vytvoření § 36b TrŘ uvedla, že „z návrhu je zřejmé, že je motivován především úspornými důvody ve vztahu k vynakládaným zdrojům na odměnu a hotové výdaje ustanoveného obhájce.“[14] Není pochyb o tom, že „stát má právo vymáhat odměnu vyplacenou advokátovi na odsouzeném. Je třeba, aby stát přijal taková opatření, která by vymáhání vzniklých nákladů zefektivnila.“[15] Vytvoření ustanovení § 36b TrŘ však takovým opatřením není.

Důsledky vzdání se obhájce pro obviněného

Z praxe je známo, že mnozí obvinění si neuvědomují, že nemají stejná oprávnění jako obhájce. Pokud se obviněný krátce po zahájení trestního stíhání obhájce vzdá, potom zřejmě nebude informován o stavu vyšetřování, protože vesměs nebude žádat o kopie protokolů o úkonech, ani požadovat, aby mu policejní orgán umožnil účast při vyšetřovacích úkonech (§ 165 odst. 1 TrŘ). I v případech, kdy se obviněný bude výjimečně účastnit vyšetřovacích úkonů, lze se obávat, že nebude s to klást vyslýchaným otázky, které by v praxi položil obhájce. Mnozí obvinění, kteří se vzdají obhájce, nebudou v praxi nahlížet do spisu, podávat žádosti a opravné prostředky a celkově využívat oprávnění daná trestním řádem. V důsledku toho nemusí obvinění, kteří se budou hájit sami, ani tušit, co je obsahem vyšetřovacího spisu, že mnohé důkazy svědčí proti ním a že jejich výpověď jako obviněných je v rozporu s dalšími důkazy. V takových případech, kdy obvinění nebudou dostatečně využívat svá oprávnění, budou orgánům činným v trestním řízení de facto usnadňovat dokazování trestné činnosti, i když si toho nebudou vědomi.

V praxi se vyskytují případy spoluobviněných, např. z trestného činu se sazbou od 5 do 12 let odnětí svobody. Pokud se jeden obviněný vzdá práva na obhájce a další obviněný dle § 36 odst. 3 TrŘ obhájce bude mít, potom se může již v průběhu vyšetřování zásadně odlišovat obhajoba těchto spoluobviněných. Tuto skutečnost si obviněný, který se hájí sám, nebude uvědomovat, protože nebude mít v průběhu vyšetřování možnost srovnat svoji obhajobu a obhajobu spoluobviněného. Tyto odlišnosti zjistí až při skončení vyšetřování nebo v hlavním líčení, a pak prohlášení o vzdání se obhájce vezme podle § 36b odst. 3 TrŘ zpět. Ovšem nedostatky v jeho obhajobě nebude možno vesměs odstranit, protože úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen proto, že obviněný neměl v této době obhájce (§ 36b odst. 4 TrŘ).

Lze předpokládat, že policejní orgán úkony provedené v době, kdy se obviněný hájil sám, opakovat zpravidla nebude, a to jednak proto, že se obviněný vzdal obhájce dobrovolně, jednak v obavě z jeho možných obstrukcí a snahy o prodlužování trestního řízení. Zdůrazňuji však, že ustanovení § 36b odst. 4 TrŘ pouze uvádí, že „úkony není třeba opakovat,“ a proto opakování úkonů je v těchto případech možné.

Každý případ, kdy obviněný, který se vzdá obhájce, i když půjde o nutnou obhajobu a následně si třeba v řízení před soudem obhájce zvolí nebo požádá o jeho ustanovení, bude dokladem toho, že rozhodnutí obviněného o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, unáhlené, motivované snahou ušetřit na obhajobě, či jinými nedostatečně přesvědčivými důvody. V praxi však mohou být důsledky pro obhajobu naprosto nevratné. Nic na tom nezmění tvrzení obviněného, že rozhodnutí o vzdání se obhájce nebyl schopen odpovědně učinit, a proto nebyl schopen se sám hájit tak, jak by to činil obhájce, pokud by jej měl.[16]

Možnost vzdát se obhájce v případech nutné obhajoby uvedených v § 36b TrŘ nemůže přispívat k efektivnějšímu a rychlejšímu trestnímu řízení.[17] Naopak to „povede ve svých důsledcích i ke zhoršení kvality rozhodování soudů, neboť obžaloba nebude mít v obhájci potřebného oponenta a obviněný bez účasti obhájce nebude schopen ani při uložení mnohaletého trestu odnětí svobody učinit kvalifikované vyjádření se k obžalobě, odvolání apod., a tím bude jeho postavení výrazně zhoršeno oproti stávající právní úpravě.“[18]

Změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže

V části druhé zákona č. 459/2011 Sb. došlo ke změně zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSM“).

Podle nového ustanovení § 42 odst. 2 ZSM musí mít mladistvý obhájce

a) od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit,

b) ve vykonávacím řízení, rozhoduje-li soud pro mládež ve veřejném zasedání,

c) v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, rozhoduje- li soud pro mládež ve veřejném zasedání, a to do dovršení osmnácti let věku.

Zde došlo ke změně věku, do kterého musí mít mladistvý v řízení obhájce. Dříve musel mít mladistvý obhájce, pokud v době konání veřejného zasedání nedovršil devatenáctý rok věku. Od 1. 1. 2012 musí mít mladistvý v uvedených případech obhájce jen do 18 let, protože podle důvodové zprávy „není zřejmé, z jakého důvodu by měl mít mladistvý obhájce obligatorně i po dovršení osmnácti let věku.“[19]

Podle dřívější úpravy musel mít mladistvý obhájce, pokud šlo o jeho podmíněné propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody, pokud v době konání veřejného zasedání nedovršil devatenáctý rok. Podle nového ustanovení § 42 odst. 2 ZSM mladistvý v těchto případech obhájce mít nemusí, tedy nejde u něj v době veřejného zasedání o podmíněném propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody o nutnou obhajobu. Proč je tomu tak, důvodová zpráva nezdůvodnila.[20] Ať již obhajoba mladistvého obhájcem při rozhodování o podmíněném propuštění byla vyřazena nedopatřením, či záměrně, může to mít v praxi pro mladistvé četné negativní dopady. Obhajobu mladistvého obhájcem při rozhodování o podmíněném propuštění považuji za nezbytnou.[21]

V ustanovení § 44 odst. 2 ZSM, dle něhož může mladistvému zvolit obhájce i proti jeho vůli zákonný zástupce a osoby blízké, se tyto možnosti omezují pouze na případy, kdy mladistvý nedovršil osmnáctý rok svého věku (nikoliv devatenáctý rok věku jako dříve).

Lze považovat za správné, že v ustanoveních § 42 až § 44 ZSM se nepromítla možnost, aby se mladistvý mohl vzdát obhájce, tak, jak je tomu v ustanovení § 36b trestního řádu od 1. 1. 2012 u osob, které jsou plně trestně odpovědné. Nezbytné je však obnovit nutnou obhajobu mladistvého obhájcem při rozhodování o podmíněném propuštění v ustanovení § 42 odst. 2 ZSM, a to i v případě, že by ustanovení § 36b TrŘ jako celek nebylo de lege ferenda z trestního řádu vypuštěno.

Rekodifikace trestního řádu

Řadu let se počítalo, že k rekodifikaci trestního práva hmotného a trestního práva procesního dojde ve stejnou dobu. Skutečnost je však v rozporu s touto představou. Nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) nabyl účinnosti od 1. 1. 2010 a ke stejnému datu došlo k novelizaci zákona č. 141/1961 Sb. (trestního řádu) zákonem č. 40/2009 Sb. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 459/2011 Sb. je v pořadí patnáctou novelizací trestního řádu provedenou od 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákoník.

Podle výhledu legislativních prací vlády na léta 2012 až 2014, vzatého na vědomí usnesením vlády č. 69 ze dne 26. ledna 2011, má být ve čtvrtém čtvrtletí roku 2013 projednáván další návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, a ve třetím čtvrtletí roku 2013 chce podle tohoto výhledu vláda předložit návrh celkové rekodifikace trestního práva procesního, tedy zcela nový trestní řád.

Otázkou proto zůstává, proč tak zásadní koncepční změny trestního řádu, jako je možnost obviněného vzdát se obhájce dle § 36b TrŘ, jsou začleněny do novelizace trestního řádu a nejsou projednávány až při rekodifikaci trestního řádu. Odpověď na tyto otázky vláda nedala přesto, že modifikace důvodů nutné obhajoby vychází ze schváleného věcného záměru rekodifikace trestního řádu, jak se uvádí v důvodové zprávě k zákonu č. 458/2011 Sb. V kuloárech Poslanecké sněmovny i Senátu se však hovořilo o tom, že účelem novelizace bylo dosáhnout co nejdříve úspor nákladů na ustanovené obhájce, a proto se nečekalo na rekodifikaci trestního řádu.

Závěr

Ústavně zaručené právo na obhajobu je zakotveno v čl. 40 odst. 3 Listiny, podle něhož „obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem.“ V těchto případech, uvedených v ustanoveních § 36 a 36a TrŘ, obviněný musí mít obhájce i tehdy, pokud by jej výslovně odmítal. V rozporu s tím se po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb. v konkrétních případech uvedených v novém ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ, tedy popsaných v § 36 odst. 3, v § 36a odst. 2 písm. b) a v § 36 odst. 4 písm. a) TrŘ, dává obviněnému možnost vzdát se obhájce.

Protože však v těchto případech jde o nutnou obhajobu, je obhajoba obhájcem tak důležitou, že rozhodnutí o ní nelze ponechat na úvaze obviněného, a to proto, že obviněný vzhledem k určitým objektivním okolnostem nemůže svou obhajobu sám náležitě obstarávat. Poté, co s účinností od 1. 1. 2012 bylo vytvořeno nové ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ, které umožňuje obviněnému vzdát se obhájce, nadále jde ve všech případech popsaných v ustanoveních § 36 a § 36a TrŘ formálně o nutnou obhajobu. Protože za podmínek uvedených v § 36b TrŘ má obviněný na výběr, zda chce být obhajován obhájcem či nikoliv, potom již zde po obsahové stránce o nutnou obhajobu nejde. Možnost obviněného vzdát se dle § 36b TrŘ obhájce zpochybňuje institut nutné obhajoby, a to pokud jde o jeho obsah i název. Proto je úprava obsažená v § 36b TrŘ v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny. De lege ferenda proto navrhuji zrušení ustanovení § 36b TrŘ.

Autor je advokátem v Brně.

 

 


 

[1] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., obecná část.

[2] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, k ustanovení § 36b.

[3] Připomínky České advokátní komory k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu č. 10 – nové ustanovení § 36b TrŘ, str. 1. 

[4] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář, II. díl, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 2233.

[5] Vystoupení senátního zpravodaje JUDr. Miroslava Antla k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na 13. schůzi senátu dne 27. 10. 2011. 

[6] Připomínky České advokátní komory k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu č. 10 – nové ustanovení § 36b TrŘ, str. 1.

[7] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, k ustanovení § 36b.

[8] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, k ustanovení § 36b.

[9] Nález ÚS 190/2001-n. ze dne 3. prosince 2001 sp. zn. IV. ÚS 561/2001, uveřejněn pod č. 190 ve sv. 24 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR.

[10] Císařová, D. a kol: Trestní právo procesní, 2. přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, 2002, str. 177.

[11] Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 253.

[12] Vystoupení ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na 19. schůzi Poslanecké sněmovny dne 14. 6. 2011 

[13] Ministerstvo spravedlnosti dlužilo v srpnu 2009 občanům a firmám 500 milionů korun. In: Kovářová, D.: Soudní poplatky brzy vrátíme, HN.IHNED.CZ, 27. 8. 2009, http://hn.ihned.cz/c1-38158270-daniela-kovarovasoudni- poplatky-brzy-vratime.

[14] Připomínky České advokátní komory k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu č. 10 – nové ustanovení § 36b TrŘ, str. 1.

[15] Stanovisko České advokátní komory k návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů.

[16] Obhájce může obhajovat v téže trestní věci několik obviněných vždy, když jejich zájmy se neodporují a počet obhajovaných obviněných není na újmu kvality obhajoby. Pokud budou dva obvinění obhajováni stejným obhájcem a jeden obviněný se obhájce vzdá a bude se hájit sám, potom by rozdíl v jejich obhajobě vynikal ještě více.

[17] Vystoupení ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na 19. schůzi Poslanecké sněmovny dne 14. 6. 2011 

[18] Připomínky České advokátní komory k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu č. 10 – nové ustanovení § 36b TrŘ, str. 1-2.

[19] Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 459/2011 Sb., zvláštní část, k části druhé změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže, k bodu 1.

[20] V Beckově komentáři k zákonu č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, se uvádí: „Vládní návrh zákona, kterým se mění trestní řád a některé další zákony (sněmovní tisk č. 335), zamýšlí omezit obhajobu mladistvého obhájcem při rozhodování o podmíněném propuštění podle tohoto ustanovení dovršením osmnácti let věku mladistvého.“ Srov. blíže: Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M., Šámalová, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2011, str. 399.

[21] Ustanovení § 42 odstavce 3 a 4 ZSM byly zrušeny, protože případy, kdy musí mít mladistvý ve vykonávacím řízení a v řízení o mimořádných opravných prostředcích obhájce, byly převzaty do § 42 odst. 2 ZSM. Dosavadní odstavec 5 § 42 ZSM je nyní označen jako odstavec 3.