oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Je rekognice "in natura" opakovatelný, nebo neopakovatelný úkon?

autor: doc. JUDr. et Mgr. Jan Brázda, Ph.D.
publikováno: 28.10.2013

Ve své advokátní praxi se setká­vám s tím, že policejní orgán v trest­ním řízení při provádění rekognice dle § 104b tr. řádu nechá obviněného vytáhnout pořadové číslo, poté jej zařadí do skupiny dalších osob a vyzve svědka, aby označil osobu, se kterou se setkal nebo ji pozoroval při jednání, které je předmětem vyšetřování.

 

Pokud tak svědek učiní, celá skupina osob odejde, následně je přiděleno obviněnému nové číslo a skupina znovu předstoupí před svědka, který je opětovně vyzván, aby označil osobu, se kterou se v minulosti setkal nebo ji pozoroval. O tomto je sepsán protokol, který je založen do trestního spisu.Takovýto postup policejního orgánu je prováděn s vědomím státního zástupce a v některých případech je akceptován i soudem.

Proto je zde na místě položit si otázku, zda rekognice osob in natura je opakovatelný nebo neopakovatelný úkon, pří­padně: Je opakované poznávání osoby v průběhu jedné reko­gnice v rozporu se zásadou neopakovatelnosti tohoto úkonu?

Policejním orgánem Městského ředitelství Policie České republiky v Plzni byl stíhán jako obviněný K. V. pro trest­ný čin loupeže dle ustanovení § 173 odst. 1 trestního záko­níku, neboť měl v Plzni okolo 3.00 hod. vstoupit do prodej­ny benzinové čerpací stanice, a poté, co obsluha prodejny přišla k pokladně, měl k ní přistoupit se slovy: „Nebojte se, nic vám neudělám, dejte mi peníze.“ Poškozená mu v oba­vě o život a zdraví měla otevřít pokladnu a obviněný si měl z pokladny vzít bankovky a z prodejny odejít.

V průběhu dokazování byla provedena rekognice, kde jako poznávající osoba byla pracovnice, která obsluhovala u ben­zinové čerpací stanice v době, kdy zde měl být pachatel. Při provádění rekognice policejní orgán poučil poznávající oso­bu ve smyslu trestního řádu a následně ji vyzval, aby popsala osobu a okolnosti, při nichž tuto osobu vnímala, popř. zna­ky nebo zvláštnosti, podle nichž by bylo možné osobu po­znat. Poznávající osoba uvedla skutečnosti, které již uváděla ve svém výslechu, s tím, že zvýrazňovala určité skutečnosti, které v původním výslechu neuvedla.

Následně policejní orgán přistoupil k rekognici podle hla­su, kdy poznávající osoba neměla možnost poznávané oso­by vidět, neboť se nacházely ve vedlejší místnosti s otevře­nými dveřmi. Poznávající osoba si poslechla větu: „Nebojte se, nic vám neudělám, dejte mi peníze.“ Žádný hlas dle její výpovědi jí nebyl povědomý.

Následně bylo přistoupeno k rekognici osob in natura. Ob­viněnému byla po poučení dána možnost, aby si vybral libo­volné číslo od 1 do 4. Obviněný s provedením rekognice sou­hlasil a vybral si číslo 1.

Poznávající osobě byla dána možnost, aby si v klidu pro­hlédla všechny osoby. Tato prohlídka trvala čtyři minuty a poznávající osoba prohlašuje, že žádnou z osob nepozna­la. Osobu pachatele viděla na místě činu v kšiltovce, a proto požádala, aby si osoby nasadily kšiltovou čepici. Obviněný s tímto souhlasil, a proto byly všem ukazovaným osobám na­sazeny stejné kšiltové čepice. Osoby byly seřazeny ve stejném pořadí. Poznávající osobě byla následně dána možnost opě­tovně si osoby přes jednocestné zrcadlo prohlédnout, kdy ta­to prohlídka trvala tři minuty a poznávající osoba poté uved­la, že si není jistá, ale osoba pod č. 1 jí připomíná pachatele přepadení. Uvedla, že to nemůže říci na sto procent. Vysvět­lila, že ke svému názoru došla vylučovací metodou, protože ostatní osoby jí připadaly úplně jiné.

Následně policejní orgán nechal skupinu poznávaných osob odejít a došlo k výměně pořadových čísel, kdy si obvi­něný vybral číslo 2. Poté policejní orgán nechal přivést opět skupinu osob před poznávající osobu, která opětovně přes jednocestné zrcadlo měla označit osobu, se kterou se setka­la na místě činu. Na toto poznávající osoba okamžitě reago­vala, že nyní má daná osoba č. 2.

V závěru protokolu o rekognici osoby je uvedeno: „Svědky­ně při rekognici dle hlasu neoznačila žádnou z osob. Při reko­gnici dle vzezření nejprve neoznačila žádnou z osob, po nasaze­ní kšiltových čepic označila osobu obviněného majícího č. 1, kdy si však není jistá na sto procent, jistá si je zhruba na 60 až 65 procent. Při druhém ukázání osob ve změněném pořadí označi­la opětovně osobu obviněného, majícího v daný moment číslo 2."

Obhájce obviněného při jednání před soudem napadl pro­vedení rekognice, neboť má za to, že celá rekognice byla pro­vedena nezákonně, a tudíž požádal soud, aby k tomuto dů­kazu nepřihlížel.

Okresní soud obžalovaného uznal vinným a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že rekognice tak, jak je shora popsá­na, byla provedena zákonným způsobem, a byť svědkyně ne­poznala obžalovaného na sto procent a s jistotou, přesto lze její výsledky v celkovém řetězci důkazů podpůrně ve vztahu k osobě obžalovaného použít.

Přes respektování zásady iura novit curia je nutno vychá­zet z trestního řádu, § 104b), který stanoví, jakým způsobem je možno provést rekognici tak, aby mohla být použita jako důkazní prostředek:

§ 104b)

Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby pode­zřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere ales­poň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.

Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.

Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně ne­odlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadi­la na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umož­ní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.

Dle mého názoru trestní řád v této kogentní normě zcela zřej­mě stanoví, že rekognice je neopakovatelný úkon, neboť pří­mo uvádí, že „osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána“.

S trestním právem úzce spolupracuje samostatná vědní disciplína, kterou je kriminalistika. Doc. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc., který se dlouhodobě kriminalistikou zabý­vá a publikoval mnoho odborných článků, v publikaci Kri­minalistika uvádí: „Za zvláštnosti formy identifikace znovupoznáním (oproti identifikaci znalecké) lze považovat zejména: nezastupitelnost subjektu identifikace (subjektem může být pouze osoba, která předváděný objekt v minulosti vnímala), ztotožňujícími objekty jsou paměťová stopa dříve vnímaného a momentální vjem předváděných objektů, neopakovatelnost úkonu poté, co poznávací osoba již jednou identifikovala zto­tožňovaný objekt, neboť vedle již existující paměťové stopy zto­tožňující objekt se při rekognici vytváří nový myšlenkový obraz předvedeného objektu, který může sugestivně ovlivnit znovupoznání při rekognici opakované.“[1]

Doc. Konrád ve zmíněné učebnici rovněž uvádí: „Zákono­dárce do přijetí novely trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. pokládal rekognici za zvláštní formu výslechu. Teprve v součas­né úpravě trestního řádu byla rekognice reglementována jako zvláštní forma dokazování [§ 104b) trestního řádu]. Tím záko­nodárce akceptoval existenci podstatných rozdílů mezi výsle­chem a rekognicí, za které je možno považovat: psychologická podstata výslechu a rekognice je rozdílná (podstatou výpovědi je reprodukce vnímaného, podstatou rekognice je znovupoznání), rekognici nelze na rozdíl od výslechu uskutečnit bez nové­ho vnímání objektu; oslepne-li svědek, nelze provést rekognici podle zraku, přestože v jeho vědomí existuje stopa pachatele, rekognice je na rozdíl od výslechu úkonem neopakovatelným, rekognice na rozdíl od výslechu sleduje úzce vymezený cíl identifikaci objektu.“[2]

Rovněž i nestor kriminalistiky prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., ve své publikaci Vady rekognice a jejich pro­cesní důsledky3 uvádí: „V naší policejní praxi se občas vyskytuje opakování znovupoznávacího aktu s toutéž   ztotožňující osobou v rámci téže rekognice, a to bez uvedení jakýchkoli   důvodů pro tento postup. Takovým důvodem by např. mohlo být to, že oso­ba   měla v souvislosti s trestným činem špatné podmínky pro vnímání pachatele,   nebo ho při výslechu nedokázala dostateč­ně popsat, nebo před rekognicíprojevila   pochybnosti o možnos­ti znovupoznání apod.

Např.   se vyskytl případ, kdy ztotožňující osoba při prvém znovupoznávacím aktu   označila rekognovanou osobu, v opakova­ném znovupoznávacím aktu, před nímž si   ztotožňovaná osoba zvolila jiné místo, však označila osobu jinou, přivzatou.   To po­chopitelně zpochybňuje věrohodnost výsledků prvého znovupo­znávacího   aktu. V jiných případech tomu bylo naopak: ztotož­ňující osoba nepoznala   ztotožňovanou osobu v prvém aktu, ale označila ji v aktu opakovaném. Takové   výsledky rekognice ne­lze považovat za věrohodné důkazy".

Prof. Protivínský se v citovaném článku dále zabývá tím, jaký důkaz   může být získán opakovanou rekognicí, a dochá­zí k tomu, že byl získán pouze   důkaz o tom, že poznávající osoba při opakované rekognici poznává osobu,   kterou vidě­la při rekognici první. V závěru svého článku pan profesor   Protivínský konstatuje, že za podstatnou vadu rekognice po­važuje tedy   takovou vadu, která zpochybňuje věrohodnost výsledků rekognice, tj. vyvolává   pochybnosti, že byla zjiště­na objektivní pravda.

S tímto názorem koresponduje i komentář k trestnímu řá­du,   jehož vedoucím autorského kolektivu je prof. JUDr. Pa­vel Šámal, Ph.D., který   uvádí u § 104b): „Nedodržení pravidel stanovených v   § 104b) pro provádění rekognice může být podle závažnosti takovou vadou   tohoto úkonu, že jeho výsledky nebu­de možné použít jako důkazu, nebo   jestliže z něj bude vycházet rozsudek soudu I. stupně, může být zrušen v   odvolacím řízení pro podstatné vady řízení [§ 258 odst. 1 písm. a]. Je-li v rozpo­ru   se zákonem provedena rekognice, při níž obviněný označí ja­ko účastníka na   trestném činu jistou osobu, potom jako důkaz svědčící o vině této osoby nelze   použít žádné informace v dal­ších výpovědích obviněného pocházející z   nezákonné rekognice (TpR 10/2006, s. 309)"4

Rekognice je vzhledem ke své povaze úkonem zásadně neopakovatelným   (srov. R54/1990), ale není vyloučeno, aby byla opakovaná rekognice osoby   provedena nejdříve podle fotografie, a poté na základě výběru mezi několika   ukáza­nými osobami. Při hodnocení výsledků takové opakované rekognice však   bude nutno přihlédnout ke skutečnosti, že podezřelý, obviněný nebo svědek   nejdříve znovu poznával ztotožňovanou osobu podle fotografie (srov. SR   55/2001). Rekognice provedená podle fotografie přitom nesmí bez­prostředně   předcházet rekognici v podobě ukázání osoby (viz § 104b odst. 4, věta druhá a   komentář k tomuto usta­novení pod bodem 13 níže).5

Ze shora uvedeného je zřejmé, že rekognice osob in natura je   neopakovatelný úkon a jeho případné opakování zmaří rekognici jako důkaz v   trestním řízení.

Opakovaná rekognice nemůže být rekognicí jako znovupoznáním, ale   spíše by se blížila vyšetřovacímu pokusu dle § 104c) trestního řádu, kde je   stanoveno, že vyšetřovací pokus se ko­ná, mají-li být pozorováním v uměle  vytvořených nebo obmě­ňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popř. zjištěny nové skutečnosti důležité   pro trestní řízení.

V praxi se můžeme setkat s tím, že shora uvedeným způso­bem se   rekognice provádí, neboť několik policejních orgánů nezávisle na sobě uvedlo,   že takovýto postup údajně má vy­žadovat i státní zastupitelství. Dle mého   názoru není možné akceptovat tento stav, neboť, jak již uvedeno, při   rekognici neboli znovupoznání se má vybavit poznávající osobě pamě­ťová   stopa, kterou získala v předchozí době na místě činu. V případě, že provádíme   opakovanou rekognici, byť s výměnou pořadí, jedná se nejen o nezákonný   postup, který je v rozpo­ru s § 2 odst. 5 trestního řádu, ale je zřejmé, že   při opakova­né konfrontaci, která následuje bezprostředně po provedení první   konfrontace, si svědek musí nutně vybavit paměťovou stopu, která mu vznikla   při provádění konfrontace první. Tu­díž tato konfrontace dokazuje pouze to,   že poznávající oso­ba označila osobu, kterou bezprostředně vnímala při před­cházející   konfrontaci. Pro důkazní řízení (přestože se jedná o postup odporující   zákonu), by stejně tato opakovaná kon­frontace neměla žádný efekt, protože   neprokazuje to, co po­znávající osoba vnímala na místě činu, ale pouze to, co   vní­mala při předcházející konfrontaci.

Jsem toho   názoru, že v právním státě, kterým Česká re­publika beze sporu je, je nutno   úzkostlivě dbát na to, aby v trestním řízení byly důkazy, které by měly   prokazovat vi­nu obviněného, prováděny důsledně ve smyslu trestního řá­du.   Pokud připustíme jakékoliv odchylky od tohoto zákona, dostaneme se na scestí,   což může mít neblahé následky pro celou společnost.

 

Autor je   advokát v Plzni a vysokoškolský učitel na Univerzitě Jana Ámose Komenského


[1] Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 2004, strana 346.

[2] Tamtéž, str. 346.

[3]  Miroslav   Protivínský: Vady rekognice a jejich procesní důsledky, Bulletin advokacie č.   2/1997.
 

[4] Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, § 1 až 156.   Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1539.

[5] Tamtéž, str. 1540.

­