Je rekognice "in natura" opakovatelný, nebo neopakovatelný úkon?
autor: doc. JUDr. et Mgr. Jan Brázda, Ph.D. publikováno: 28.10.2013
Ve své advokátní praxi se setkávám s tím, že policejní orgán v trestním řízení při provádění rekognice dle § 104b tr. řádu nechá obviněného vytáhnout pořadové číslo, poté jej zařadí do skupiny dalších osob a vyzve svědka, aby označil osobu, se kterou se setkal nebo ji pozoroval při jednání, které je předmětem vyšetřování.
Pokud tak svědek učiní, celá skupina osob odejde, následně je přiděleno obviněnému nové číslo a skupina znovu předstoupí před svědka, který je opětovně vyzván, aby označil osobu, se kterou se v minulosti setkal nebo ji pozoroval. O tomto je sepsán protokol, který je založen do trestního spisu.Takovýto postup policejního orgánu je prováděn s vědomím státního zástupce a v některých případech je akceptován i soudem.
Proto je zde na místě položit si otázku, zda rekognice osob in natura je opakovatelný nebo neopakovatelný úkon, případně: Je opakované poznávání osoby v průběhu jedné rekognice v rozporu se zásadou neopakovatelnosti tohoto úkonu?
Policejním orgánem Městského ředitelství Policie České republiky v Plzni byl stíhán jako obviněný K. V. pro trestný čin loupeže dle ustanovení § 173 odst. 1 trestního zákoníku, neboť měl v Plzni okolo 3.00 hod. vstoupit do prodejny benzinové čerpací stanice, a poté, co obsluha prodejny přišla k pokladně, měl k ní přistoupit se slovy: „Nebojte se, nic vám neudělám, dejte mi peníze.“ Poškozená mu v obavě o život a zdraví měla otevřít pokladnu a obviněný si měl z pokladny vzít bankovky a z prodejny odejít.
V průběhu dokazování byla provedena rekognice, kde jako poznávající osoba byla pracovnice, která obsluhovala u benzinové čerpací stanice v době, kdy zde měl být pachatel. Při provádění rekognice policejní orgán poučil poznávající osobu ve smyslu trestního řádu a následně ji vyzval, aby popsala osobu a okolnosti, při nichž tuto osobu vnímala, popř. znaky nebo zvláštnosti, podle nichž by bylo možné osobu poznat. Poznávající osoba uvedla skutečnosti, které již uváděla ve svém výslechu, s tím, že zvýrazňovala určité skutečnosti, které v původním výslechu neuvedla.
Následně policejní orgán přistoupil k rekognici podle hlasu, kdy poznávající osoba neměla možnost poznávané osoby vidět, neboť se nacházely ve vedlejší místnosti s otevřenými dveřmi. Poznávající osoba si poslechla větu: „Nebojte se, nic vám neudělám, dejte mi peníze.“ Žádný hlas dle její výpovědi jí nebyl povědomý.
Následně bylo přistoupeno k rekognici osob in natura. Obviněnému byla po poučení dána možnost, aby si vybral libovolné číslo od 1 do 4. Obviněný s provedením rekognice souhlasil a vybral si číslo 1.
Poznávající osobě byla dána možnost, aby si v klidu prohlédla všechny osoby. Tato prohlídka trvala čtyři minuty a poznávající osoba prohlašuje, že žádnou z osob nepoznala. Osobu pachatele viděla na místě činu v kšiltovce, a proto požádala, aby si osoby nasadily kšiltovou čepici. Obviněný s tímto souhlasil, a proto byly všem ukazovaným osobám nasazeny stejné kšiltové čepice. Osoby byly seřazeny ve stejném pořadí. Poznávající osobě byla následně dána možnost opětovně si osoby přes jednocestné zrcadlo prohlédnout, kdy tato prohlídka trvala tři minuty a poznávající osoba poté uvedla, že si není jistá, ale osoba pod č. 1 jí připomíná pachatele přepadení. Uvedla, že to nemůže říci na sto procent. Vysvětlila, že ke svému názoru došla vylučovací metodou, protože ostatní osoby jí připadaly úplně jiné.
Následně policejní orgán nechal skupinu poznávaných osob odejít a došlo k výměně pořadových čísel, kdy si obviněný vybral číslo 2. Poté policejní orgán nechal přivést opět skupinu osob před poznávající osobu, která opětovně přes jednocestné zrcadlo měla označit osobu, se kterou se setkala na místě činu. Na toto poznávající osoba okamžitě reagovala, že nyní má daná osoba č. 2.
V závěru protokolu o rekognici osoby je uvedeno: „Svědkyně při rekognici dle hlasu neoznačila žádnou z osob. Při rekognici dle vzezření nejprve neoznačila žádnou z osob, po nasazení kšiltových čepic označila osobu obviněného majícího č. 1, kdy si však není jistá na sto procent, jistá si je zhruba na 60 až 65 procent. Při druhém ukázání osob ve změněném pořadí označila opětovně osobu obviněného, majícího v daný moment číslo 2."
Obhájce obviněného při jednání před soudem napadl provedení rekognice, neboť má za to, že celá rekognice byla provedena nezákonně, a tudíž požádal soud, aby k tomuto důkazu nepřihlížel.
Okresní soud obžalovaného uznal vinným a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že rekognice tak, jak je shora popsána, byla provedena zákonným způsobem, a byť svědkyně nepoznala obžalovaného na sto procent a s jistotou, přesto lze její výsledky v celkovém řetězci důkazů podpůrně ve vztahu k osobě obžalovaného použít.
Přes respektování zásady iura novit curia je nutno vycházet z trestního řádu, § 104b), který stanoví, jakým způsobem je možno provést rekognici tak, aby mohla být použita jako důkazní prostředek:
§ 104b)
Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.
Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.
Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.
Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.
Dle mého názoru trestní řád v této kogentní normě zcela zřejmě stanoví, že rekognice je neopakovatelný úkon, neboť přímo uvádí, že „osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána“.
S trestním právem úzce spolupracuje samostatná vědní disciplína, kterou je kriminalistika. Doc. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc., který se dlouhodobě kriminalistikou zabývá a publikoval mnoho odborných článků, v publikaci Kriminalistika uvádí: „Za zvláštnosti formy identifikace znovupoznáním (oproti identifikaci znalecké) lze považovat zejména: nezastupitelnost subjektu identifikace (subjektem může být pouze osoba, která předváděný objekt v minulosti vnímala), ztotožňujícími objekty jsou paměťová stopa dříve vnímaného a momentální vjem předváděných objektů, neopakovatelnost úkonu poté, co poznávací osoba již jednou identifikovala ztotožňovaný objekt, neboť vedle již existující paměťové stopy ztotožňující objekt se při rekognici vytváří nový myšlenkový obraz předvedeného objektu, který může sugestivně ovlivnit znovupoznání při rekognici opakované.“[1]
Doc. Konrád ve zmíněné učebnici rovněž uvádí: „Zákonodárce do přijetí novely trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. pokládal rekognici za zvláštní formu výslechu. Teprve v současné úpravě trestního řádu byla rekognice reglementována jako zvláštní forma dokazování [§ 104b) trestního řádu]. Tím zákonodárce akceptoval existenci podstatných rozdílů mezi výslechem a rekognicí, za které je možno považovat: psychologická podstata výslechu a rekognice je rozdílná (podstatou výpovědi je reprodukce vnímaného, podstatou rekognice je znovupoznání), rekognici nelze na rozdíl od výslechu uskutečnit bez nového vnímání objektu; oslepne-li svědek, nelze provést rekognici podle zraku, přestože v jeho vědomí existuje stopa pachatele, rekognice je na rozdíl od výslechu úkonem neopakovatelným, rekognice na rozdíl od výslechu sleduje úzce vymezený cíl identifikaci objektu.“[2]
Rovněž i nestor kriminalistiky prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., ve své publikaci Vady rekognice a jejich procesní důsledky3 uvádí: „V naší policejní praxi se občas vyskytuje opakování znovupoznávacího aktu s toutéž ztotožňující osobou v rámci téže rekognice, a to bez uvedení jakýchkoli důvodů pro tento postup. Takovým důvodem by např. mohlo být to, že osoba měla v souvislosti s trestným činem špatné podmínky pro vnímání pachatele, nebo ho při výslechu nedokázala dostatečně popsat, nebo před rekognicíprojevila pochybnosti o možnosti znovupoznání apod.
Např. se vyskytl případ, kdy ztotožňující osoba při prvém znovupoznávacím aktu označila rekognovanou osobu, v opakovaném znovupoznávacím aktu, před nímž si ztotožňovaná osoba zvolila jiné místo, však označila osobu jinou, přivzatou. To pochopitelně zpochybňuje věrohodnost výsledků prvého znovupoznávacího aktu. V jiných případech tomu bylo naopak: ztotožňující osoba nepoznala ztotožňovanou osobu v prvém aktu, ale označila ji v aktu opakovaném. Takové výsledky rekognice nelze považovat za věrohodné důkazy".
Prof. Protivínský se v citovaném článku dále zabývá tím, jaký důkaz může být získán opakovanou rekognicí, a dochází k tomu, že byl získán pouze důkaz o tom, že poznávající osoba při opakované rekognici poznává osobu, kterou viděla při rekognici první. V závěru svého článku pan profesor Protivínský konstatuje, že za podstatnou vadu rekognice považuje tedy takovou vadu, která zpochybňuje věrohodnost výsledků rekognice, tj. vyvolává pochybnosti, že byla zjištěna objektivní pravda.
S tímto názorem koresponduje i komentář k trestnímu řádu, jehož vedoucím autorského kolektivu je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., který uvádí u § 104b): „Nedodržení pravidel stanovených v § 104b) pro provádění rekognice může být podle závažnosti takovou vadou tohoto úkonu, že jeho výsledky nebude možné použít jako důkazu, nebo jestliže z něj bude vycházet rozsudek soudu I. stupně, může být zrušen v odvolacím řízení pro podstatné vady řízení [§ 258 odst. 1 písm. a]. Je-li v rozporu se zákonem provedena rekognice, při níž obviněný označí jako účastníka na trestném činu jistou osobu, potom jako důkaz svědčící o vině této osoby nelze použít žádné informace v dalších výpovědích obviněného pocházející z nezákonné rekognice (TpR 10/2006, s. 309)"4
Rekognice je vzhledem ke své povaze úkonem zásadně neopakovatelným (srov. R54/1990), ale není vyloučeno, aby byla opakovaná rekognice osoby provedena nejdříve podle fotografie, a poté na základě výběru mezi několika ukázanými osobami. Při hodnocení výsledků takové opakované rekognice však bude nutno přihlédnout ke skutečnosti, že podezřelý, obviněný nebo svědek nejdříve znovu poznával ztotožňovanou osobu podle fotografie (srov. SR 55/2001). Rekognice provedená podle fotografie přitom nesmí bezprostředně předcházet rekognici v podobě ukázání osoby (viz § 104b odst. 4, věta druhá a komentář k tomuto ustanovení pod bodem 13 níže).5
Ze shora uvedeného je zřejmé, že rekognice osob in natura je neopakovatelný úkon a jeho případné opakování zmaří rekognici jako důkaz v trestním řízení.
Opakovaná rekognice nemůže být rekognicí jako znovupoznáním, ale spíše by se blížila vyšetřovacímu pokusu dle § 104c) trestního řádu, kde je stanoveno, že vyšetřovací pokus se koná, mají-li být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popř. zjištěny nové skutečnosti důležité pro trestní řízení.
V praxi se můžeme setkat s tím, že shora uvedeným způsobem se rekognice provádí, neboť několik policejních orgánů nezávisle na sobě uvedlo, že takovýto postup údajně má vyžadovat i státní zastupitelství. Dle mého názoru není možné akceptovat tento stav, neboť, jak již uvedeno, při rekognici neboli znovupoznání se má vybavit poznávající osobě paměťová stopa, kterou získala v předchozí době na místě činu. V případě, že provádíme opakovanou rekognici, byť s výměnou pořadí, jedná se nejen o nezákonný postup, který je v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu, ale je zřejmé, že při opakované konfrontaci, která následuje bezprostředně po provedení první konfrontace, si svědek musí nutně vybavit paměťovou stopu, která mu vznikla při provádění konfrontace první. Tudíž tato konfrontace dokazuje pouze to, že poznávající osoba označila osobu, kterou bezprostředně vnímala při předcházející konfrontaci. Pro důkazní řízení (přestože se jedná o postup odporující zákonu), by stejně tato opakovaná konfrontace neměla žádný efekt, protože neprokazuje to, co poznávající osoba vnímala na místě činu, ale pouze to, co vnímala při předcházející konfrontaci.
Jsem toho názoru, že v právním státě, kterým Česká republika beze sporu je, je nutno úzkostlivě dbát na to, aby v trestním řízení byly důkazy, které by měly prokazovat vinu obviněného, prováděny důsledně ve smyslu trestního řádu. Pokud připustíme jakékoliv odchylky od tohoto zákona, dostaneme se na scestí, což může mít neblahé následky pro celou společnost.
Autor je advokát v Plzni a vysokoškolský učitel na Univerzitě Jana Ámose Komenského
[1] Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 2004, strana 346.
[4] Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, § 1 až 156. Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1539.
[5] Tamtéž, str. 1540.