Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.

Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně ne­odlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadi­la na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umož­ní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.

Dle mého názoru trestní řád v této kogentní normě zcela zřej­mě stanoví, že rekognice je neopakovatelný úkon, neboť pří­mo uvádí, že „osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána“.

S trestním právem úzce spolupracuje samostatná vědní disciplína, kterou je kriminalistika. Doc. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc., který se dlouhodobě kriminalistikou zabý­vá a publikoval mnoho odborných článků, v publikaci Kri­minalistika uvádí: „Za zvláštnosti formy identifikace znovupoznáním (oproti identifikaci znalecké) lze považovat zejména: nezastupitelnost subjektu identifikace (subjektem může být pouze osoba, která předváděný objekt v minulosti vnímala), ztotožňujícími objekty jsou paměťová stopa dříve vnímaného a momentální vjem předváděných objektů, neopakovatelnost úkonu poté, co poznávací osoba již jednou identifikovala zto­tožňovaný objekt, neboť vedle již existující paměťové stopy zto­tožňující objekt se při rekognici vytváří nový myšlenkový obraz předvedeného objektu, který může sugestivně ovlivnit znovupoznání při rekognici opakované.“^[1]

Doc. Konrád ve zmíněné učebnici rovněž uvádí: „Zákono­dárce do přijetí novely trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. pokládal rekognici za zvláštní formu výslechu. Teprve v součas­né úpravě trestního řádu byla rekognice reglementována jako zvláštní forma dokazování [§ 104b) trestního řádu]. Tím záko­nodárce akceptoval existenci podstatných rozdílů mezi výsle­chem a rekognicí, za které je možno považovat: psychologická podstata výslechu a rekognice je rozdílná (podstatou výpovědi je reprodukce vnímaného, podstatou rekognice je znovupoznání), rekognici nelze na rozdíl od výslechu uskutečnit bez nové­ho vnímání objektu; oslepne-li svědek, nelze provést rekognici podle zraku, přestože v jeho vědomí existuje stopa pachatele, rekognice je na rozdíl od výslechu úkonem neopakovatelným, rekognice na rozdíl od výslechu sleduje úzce vymezený cíl identifikaci objektu.“^[2]

Rovněž i nestor kriminalistiky prof. JUDr. Miroslav Protivínský, DrSc., ve své publikaci Vady rekognice a jejich pro­cesní důsledky³ uvádí: „V naší policejní praxi se občas vyskytuje opakování znovupoznávacího aktu s toutéž   ztotožňující osobou v rámci téže rekognice, a to bez uvedení jakýchkoli   důvodů pro tento postup. Takovým důvodem by např. mohlo být to, že oso­ba   měla v souvislosti s trestným činem špatné podmínky pro vnímání pachatele,   nebo ho při výslechu nedokázala dostateč­ně popsat, nebo před rekognicíprojevila   pochybnosti o možnos­ti znovupoznání apod.

Např.   se vyskytl případ, kdy ztotožňující osoba při prvém znovupoznávacím aktu   označila rekognovanou osobu, v opakova­ném znovupoznávacím aktu, před nímž si   ztotožňovaná osoba zvolila jiné místo, však označila osobu jinou, přivzatou.   To po­chopitelně zpochybňuje věrohodnost výsledků prvého znovupo­znávacího   aktu. V jiných případech tomu bylo naopak: ztotož­ňující osoba nepoznala   ztotožňovanou osobu v prvém aktu, ale označila ji v aktu opakovaném. Takové   výsledky rekognice ne­lze považovat za věrohodné důkazy".

Prof. Protivínský se v citovaném článku dále zabývá tím, jaký důkaz   může být získán opakovanou rekognicí, a dochá­zí k tomu, že byl získán pouze   důkaz o tom, že poznávající osoba při opakované rekognici poznává osobu,   kterou vidě­la při rekognici první. V závěru svého článku pan profesor   Protivínský konstatuje, že za podstatnou vadu rekognice po­važuje tedy   takovou vadu, která zpochybňuje věrohodnost výsledků rekognice, tj. vyvolává   pochybnosti, že byla zjiště­na objektivní pravda.

S tímto názorem koresponduje i komentář k trestnímu řá­du,   jehož vedoucím autorského kolektivu je prof. JUDr. Pa­vel Šámal, Ph.D., který   uvádí u § 104b): „Nedodržení pravidel stanovených v   § 104b) pro provádění rekognice může být podle závažnosti takovou vadou   tohoto úkonu, že jeho výsledky nebu­de možné použít jako důkazu, nebo   jestliže z něj bude vycházet rozsudek soudu I. stupně, může být zrušen v   odvolacím řízení pro podstatné vady řízení [§ 258 odst. 1 písm. a]. Je-li v rozpo­ru   se zákonem provedena rekognice, při níž obviněný označí ja­ko účastníka na   trestném činu jistou osobu, potom jako důkaz svědčící o vině této osoby nelze   použít žádné informace v dal­ších výpovědích obviněného pocházející z   nezákonné rekognice (TpR 10/2006, s. 309)"⁴

Rekognice je vzhledem ke své povaze úkonem zásadně neopakovatelným   (srov. R54/1990), ale není vyloučeno, aby byla opakovaná rekognice osoby   provedena nejdříve podle fotografie, a poté na základě výběru mezi několika   ukáza­nými osobami. Při hodnocení výsledků takové opakované rekognice však   bude nutno přihlédnout ke skutečnosti, že podezřelý, obviněný nebo svědek   nejdříve znovu poznával ztotožňovanou osobu podle fotografie (srov. SR   55/2001). Rekognice provedená podle fotografie přitom nesmí bez­prostředně   předcházet rekognici v podobě ukázání osoby (viz § 104b odst. 4, věta druhá a   komentář k tomuto usta­novení pod bodem 13 níže).⁵

Ze shora uvedeného je zřejmé, že rekognice osob in natura je   neopakovatelný úkon a jeho případné opakování zmaří rekognici jako důkaz v   trestním řízení.

Opakovaná rekognice nemůže být rekognicí jako znovupoznáním, ale   spíše by se blížila vyšetřovacímu pokusu dle § 104c) trestního řádu, kde je   stanoveno, že vyšetřovací pokus se ko­ná, mají-li být pozorováním v uměle  vytvořených nebo obmě­ňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popř. zjištěny nové skutečnosti důležité   pro trestní řízení.

V praxi se můžeme setkat s tím, že shora uvedeným způso­bem se   rekognice provádí, neboť několik policejních orgánů nezávisle na sobě uvedlo,   že takovýto postup údajně má vy­žadovat i státní zastupitelství. Dle mého   názoru není možné akceptovat tento stav, neboť, jak již uvedeno, při   rekognici neboli znovupoznání se má vybavit poznávající osobě pamě­ťová   stopa, kterou získala v předchozí době na místě činu. V případě, že provádíme   opakovanou rekognici, byť s výměnou pořadí, jedná se nejen o nezákonný   postup, který je v rozpo­ru s § 2 odst. 5 trestního řádu, ale je zřejmé, že   při opakova­né konfrontaci, která následuje bezprostředně po provedení první   konfrontace, si svědek musí nutně vybavit paměťovou stopu, která mu vznikla   při provádění konfrontace první. Tu­díž tato konfrontace dokazuje pouze to,   že poznávající oso­ba označila osobu, kterou bezprostředně vnímala při před­cházející   konfrontaci. Pro důkazní řízení (přestože se jedná o postup odporující   zákonu), by stejně tato opakovaná kon­frontace neměla žádný efekt, protože   neprokazuje to, co po­znávající osoba vnímala na místě činu, ale pouze to, co   vní­mala při předcházející konfrontaci.

Jsem toho   názoru, že v právním státě, kterým Česká re­publika beze sporu je, je nutno   úzkostlivě dbát na to, aby v trestním řízení byly důkazy, které by měly   prokazovat vi­nu obviněného, prováděny důsledně ve smyslu trestního řá­du.   Pokud připustíme jakékoliv odchylky od tohoto zákona, dostaneme se na scestí,   což může mít neblahé následky pro celou společnost.

Autor je   advokát v Plzni a vysokoškolský učitel na Univerzitě Jana Ámose Komenského