Evropský soud pro lidská práva ve věci Delta Pekárny proti České republice

publikováno: 03.10.2014

Dne 2. října 2014 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku („Soud“) rozsudek ve věci Delta Pekárny a. s. proti České republice. Stěžovatelka namítala zejména porušení svého práva na respektování obydlí a korespondence (článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech), a to v souvislosti s postupem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („Úřad“), který v listopadu 2003 na základě podezření z jednání ve vzájemné shodě mezi stěžovatelkou a dalšími dvěma společnostmi při určování prodejních cen pekárenských výrobků zahájil správní řízení ve věci možného porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Téhož dne provedl Úřad místní šetření v obchodních prostorách stěžovatelky a později uložil stěžovatelce pokutu s tím, že stěžovatelka pracovníkům Úřadu neumožnila nahlédnout do řady dokumentů. Rozhodnutí o pokutě napadla stěžovatelka neúspěšně všemi dostupnými opravnými prostředky.

Soud ve Štrasburku nejtěsnějším poměrem čtyř hlasů proti třem konstatoval, že provedením šetření v prostorách stěžovatelky došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Třebaže vzal v úvahu, že sporné šetření proběhlo v přítomnosti zástupců stěžovatelky, že pracovníci Úřadu neměli oprávnění dokumenty zabavit a odnesli si pouze jejich kopie a že tito pracovníci byli vázáni mlčenlivostí, dospěl k závěru, že procesní záruky dostatečně nezamezovaly možnému svévolnému postupu Úřadu. Především podotkl, že vnitrostátní právo Úřadu neukládalo vyžádat si předchozí souhlas soudu a že opodstatněnost a způsob provedení šetření nebylo možné účinně přezkoumat ani v rámci následné soudní kontroly, která by případně mohla vést k odškodnění za protiprávní zásah ze strany státu, a chyběla i právní úprava případného zničení získaných kopií dokumentů. Za těchto okolností podle Soudu nelze považovat provedené místní šetření za zásah, jenž by byl zcela přiměřený sledovanému legitimnímu cíli spočívajícímu v zájmu na hospodářském blahobytu země.

Další stěžovatelčiny námitky založené na právu neobviňovat sebe sama (článek 6), právu na účinný prostředek nápravy (článek 13), zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy) a právu pokojně užívat majetek (článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě) Soud odmítl nebo se jimi zvlášť nezabýval.

Stěžovatelce byla přiznána toliko náhrada nákladů řízení ve výši 5 000 eur.

Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Pakliže se tak stane, bude jeho dopad na českou právní úpravu a praxi obvyklým postupem pečlivě analyzován tak, aby byla následným přijetím odpovídajících opatření vyloučena obdobná porušení Úmluvy v budoucnosti.

Zdroj: Kancelář vládního zmocněnce