oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Astrid Deixler-Hübner, Martin Schauer (ed.) et al.: Kommentar zur EU Erbrechtsverordnung (EuErbVO)

autor: JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.
publikováno: 26.04.2016

MANZ, Vídeň 2015, 737 s., ISBN 978-3-8487-2237-2

Předmětem recenze je rozsáhlý komentář věnovaný nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení o dědictví“).[1] Autorský kolektiv vedený univerzitními profesory Astrid Deixler-Hübner a Martinem Schauerem tvoří zástupci právní teorie i praxe (advokáti, koncipienti, ministerští úředníci, soudci a notáři).

Komentář se dělí do sedmi kapitol, které vycházejí ze systematického dělení nařízení o dědictví (komentář k prvnímu článku je spojen s komentářem k preambuli nařízení o dědictví). Publikace obsahuje přehledný obsah, věcný rejstřík, seznam zkratek, národní doprovodnou legislativu a dvě přílohy [návrh nařízení o dědictví z roku 2009 a rakouskou prováděcí legislativu k nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení]. Ze samotného názvu nařízení o dědictví vyplývá, že obsahuje kolizní i mezinárodně procesní úpravu dědických věcí, která je doplněna o právní úpravu evropského dědického osvědčení.

Při určování obecné příslušnosti soudů se v čl. 4 nařízení o dědictví vychází z toho, že příslušné jsou soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Kritérium obvyklého pobytu má být vykládáno autonomně, a autoři komentáře na s. 92 odmítají kritiku ze strany některých autorů odborné literatury, která se týká toho, že určení obvyklého pobytu může v právní praxi působit komplikace při určování příslušnosti soudu. Svůj závěr odůvodňují tím, že v 90 % případů není problém určit obvyklý pobyt zůstavitele, protože zůstavitel má jediné ústředí životních zájmů. Ve zbývajících (sporných) případech dávají dostatečný návod pro určení místa obvyklého pobytu recitály č. 23 a 24 nařízení o dědictví, ve kterých se doporučuje reflektovat především délku a pravidelnost pobytu, státní příslušnost a umístění majetku zůstavitele.Ve vztahu k výše uvedenému procentu případů, kdy určení obvyklého pobytu zůstavitele nečiní potíže je však třeba poznamenat, že se jedná o názor spoluautorky Astrid Deixler-Hübner, která tento údaj statisticky nedokládá. Z použití hraničního určovatele obvyklého pobytu zůstavitele při určování pravomoci českých soudů však vychází i ust. § 74 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Ve vztahu ke kolizní úpravě obsažené v čl. 21 nařízení o dědictví považují autoři za problematické použití únikové doložky v čl. 21 odst. 2, která umožňuje v případě, že je ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti, použít jako rozhodné právo pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu. Argumentace autorů proti začlenění únikové doložky do čl. 21 odst. 2 vychází z toho, že použití hraničního určovatele obvyklého pobytu zůstavitele je dostatečně flexibilní a reflektující vazby zůstavitele k jemu známému sociálnímu prostředí. Proto stěží připadá do úvahy nalezení užšího vztahu zůstavitele k právu jiného státu a úniková doložka je zbytečným ustanovením., které se požije zřídkakdy (takové situace jsou uvedeny na s. 181 – např. diplomat pobývající na území jednoho státu, který má stále pevnou vazbu ke státu, kde se nachází jeho rodina a majetek).

Myšlenka na vytvoření jednotného mezinárodního dědického osvědčení není novinkou. Nicméně snahy o vytvoření takového osvědčení na mezinárodní úrovni doposud nebyly příliš úspěšné.[2] Proto došlo k vytvoření evropského dědického osvědčení, které je hmotně- i procesně právně upraveno za účelem použití mezi 25 členskými státy EU (pozn. nařízení o dědictví není závazné ani použitelné pro Dánsko, Irsko a Spojené království) v čl. 62 až 73 nařízení o dědictví. Autoři komentáře k čl. 62 a n. uvádějí důvody, které vedly k přijetí této úpravy (praktické problémy spojené s aplikací vnitrostátní právní úpravy členských států a náklady spojené se získáním osvědčení správce pozůstalosti či vykonavatele závěti v případech s mezinárodním prvkem), jakož i kritiku, které byla nová úprava jednotného dědického osvědčení podrobena. Spornou otázkou, která je analyzována na s. 438 a 439 komentáře, je řešení střetu, k němuž může dojít mezi evropským dědickým osvědčením a osvědčením vydaným podle vnitrostátního právního řádu. Spoluautorka komentáře Alice Perscha se v takovém případě kloní v závěru vycházejícímu z odborné literatury, že by se mělo používat evropské dědické osvědčení pouze v případě přeshraničních dědických řízení, protože vnitrostátní a evropské osvědčení obsahují jiné náležitosti a mají odlišné právní účinky. Proto by se měly v čistě vnitrostátních dědických řízeních i nadále používat výlučně vnitrostátně upravená dědická osvědčení. Zmiňováno je i Kleinschmidtovo řešení, podle kterého může navrhovatel požádat v případech s mezinárodním prvkem alternativně o evropské dědické osvědčení, nebo o osvědčení podle národního dědického práva. Autoři komentáře se však kloní k závěru, že navrhovatel může v případech s mezinárodním prvkem požádat o obě osvědčení (evropské i vnitrostátní). Zde vzniká problém v případě, že si evropské a vnitrostátní dědické osvědčení odporují. Podle názoru Anatola Dutty se v takovém případě použijí obě osvědčení v rozsahu, v jakém navzájem nekolidují. Martin Schauer naopak vychází v případě střetu mezi vnitrostátním a evropským dědickým osvědčením z požadavku respektování dobré víry, a proto má být použit princip výhodnějšího zacházení.

Komentář lze doporučit odborníkům z teorie i právní praxe, kteří přicházejí do styku s dědickými řízeními s mezinárodním prvkem. Přestože je v komentáři na podporu argumentace autorů používána převážně rakouská a německá odborná literatura, nejsou opomíjeni ani autoři francouzští a italští. Z hlediska právně komparativního jsou pozoruhodné např. některé úvahy autorů (s. 41), které se týkají trustu, které nacházíme ve výkladu k čl. 1 odst. 2 písm. j) nařízení o dědictví, které vylučuje z aplikačního rozsahu nařízení zakládání, správu a rušení trustů. Autoři zde poukazují na to, že se tvůrci nařízení o dědictví dostatečně nezamysleli nad tím, jak postupovat v případě, že zůstavitel závětí zřídí trust. Tento příklad dokládá, že autoři zasadili své dílo do širšího celoevropského rámce. Recenzované dílo má tak ambici stát se publikací celoevropského významu. Vzhledem k tomu, že se jedná o komentář k nařízení, které relativně nedávno vstoupilo v účinnost, dá se předpokládat, že autoři se budou v druhém vydání věnovat rozboru judikatury členských států a Soudního dvora Evropské unie, která vznikne v průběhu následujících let.

Autor působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze



[1] Nařízení o dědictví se použije ode dne 17. srpna 2015.

[2] Česká republika je spolu se Slovenskou republikou a Portugalskem vázána Úmluvou o mezinárodní správě pozůstalostí ze dne 2. 10. 1973 (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 218/1995 Sb.), která upravuje mezinárodní průkaz, který ustanovuje osobu nebo osoby oprávněné ke správě movitého majetku po zemřelé osobě a který vymezuje její nebo jejich pravomoci (čl. 1 Úmluvy).