oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zvukový záznam tzv. monitorovaného hovoru jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení

publikováno: 06.03.2018

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti obchodní korporace Synergent, s. r. o. a zrušil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.

 

Stěžovatelka se v řízení vedeným před Okresním soudem v Litoměřicích po žalované – obchodní korporaci GRIMAX, s. r. o. – marně domáhala zaplacení částky 6 038 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat sjednanou cenu ze smlouvy, jejímž předmětem měl být zápis prezentace žalované na blíže specifikovaných webových stránkách po dobu jednoho roku. Okresní soud žalobu zamítl, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat uzavření smlouvy, když jediný jí navržený důkaz – záznam telefonního hovoru, z něhož uzavření smlouvy mělo plynout – vyhodnotil soud jako nezákonný. Soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a vyslovil názor, že souhlas žalované s monitorováním telefonního hovoru umožňuje pouze hlasitý odposlech v reálném čase, avšak nelze již pod něj zahrnout pořizování zvukového záznamu. Souhlasem s monitorováním hovoru totiž dle soudu nelze nahradit souhlas s pořizováním a použitím zvukového záznamu. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud s tvrzením, že rozsudkem okresního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. K problematice využití audionahrávek jako důkazního prostředku zaujal stanovisko i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 3717/2008, podle něhož hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy; důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. Nejvyšší soud tyto úvahy dále rozvinul v rozsudku z 23. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 3717/2008.

V nyní posuzované věci byly okolnosti pořízení důkazního prostředku záznamem telefonického hovoru následující. Telefonický hovor se týkal obchodní nabídky stěžovatelky, jakožto poskytovatelky prostoru pro uveřejnění údajů na internetu, na uzavření předmětné smlouvy. Ve světle výše uváděné judikatury Nejvyššího soudu tedy nešlo o projevy soukromé povahy, nýbrž o komunikaci vedenou při provozování obchodní činnosti. Vedlejší účastnice řízení byla současně na začátku telefonického rozhovoru informována, že hovor, při kterém mělo dle tvrzení stěžovatelky dojít k uzavření předmětné smlouvy, je stěžovatelkou monitorován. Okresní soud takto předložený důkaz vyhodnotil jako nezákonný, neboť podle něj monitorování nezahrnuje rovněž uchování záznamu pro pozdější eventuální použití.

Jakkoliv lze chápat obavy z možného zneužití uchovávaných záznamů telefonických hovorů, Ústavní soud názor okresního soudu, že by mělo jít v daném případě o nezákonný, a tudíž nepřípustný důkaz, nesdílí. Soudní praxe, včetně judikatury Ústavního soudu, připustila provedení důkazu záznamem telefonického rozhovoru, který byl pořízen se souhlasem nahrávaného účastníka i v civilním řízení. V posuzované věci byl druhý účastník hovoru na začátku hovoru informován o tom, že hovor je monitorován. Výklad provedený okresním soudem byl poměrně zúžený, neboť monitorování nemusí zahrnovat pouze sledování v reálném čase, ale není vyloučeno ani jeho využití i pro budoucí potřeby.

Podle názoru Ústavního soudu neobstojí ani argumentace okresního soudu ochranou listovního tajemství, resp. tajemství písemností a záznamů podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Poměřuje-li se na jedné straně právo na soudní ochranu a na druhé straně právo na ochranu soukromí, je třeba v tomto konkrétním případě dát přednost právu zakotvenému
v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze totiž přehlédnout, že komunikace se týkala obchodního případu mezi dvěma podnikatelskými subjekty a žalovaná měla o monitorování hovoru vědomost. Z pohledu Ústavního soudu nepřekračuje provedení důkazu záznamem telefonického hovoru, jehož předmětem měla být obchodní nabídka, nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí. Toto je podle názoru Ústavního soudu dostačující pro použitelnost takového důkazního prostředku v soudním řízení. Druhou věcí pak samozřejmě zůstává, jakým způsobem okresní soud vyhodnotí, zda k samotnému uzavření smlouvy skutečně došlo. To však teprve bude předmětem zkoumání okresního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2299/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.