oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Způsobilá zástava

autor: JUDr. Lukáš Vymazal
publikováno: 21.03.2016

Pojmové vnímání zástavy (tj. předmětu zástavního práva – majetkové hodnoty, která byla zastavena) se v NOZ oproti stávající úpravě posunulo.

Zatímco v § 153 odst. 1 obč. z. zvolil zákonodárce pro vymezení pojmu způsobilé zástavy výčtovou metodu („Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, Pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.“), NOZ se naproti tomu přiklonil k pružnému vymezení zástavy jako každé věci, s níž lze obchodovat.[1]   

Uvedený přístup, rezignující na metodu taxativního výčtu, se  – i po vzoru některých zahraničních úprav – zdá být správnějším; akcentuje všechny požadavky kladené na vlastnosti zástavy (převoditelnost, zhodnotitelnost), zároveň ponechává prostor pro budoucí akceptaci dalších předmětů způsobilých stát se zástavou, aniž by se musel měnit jejich výčet. Poskytl-li naproti tomu podle stávající úpravy dlužník věřiteli jako zajištění předmět, který nebyl uveden ve výčtu § 153 odst. 1 obč. z., nemohlo se jednat o zajištění zástavním právem (§ 153 odst. 1 obč. z. měl kogentní charakter a nebylo možné se od něj dohodou odchýlit).

Zároveň je potřeba vyzdvihnout, že NOZ vychází z pojetí věci v širokém smyslu, neomezeného jen na předměty hmotné: věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.[2] Jakákoliv věc, která je předmětem právního obchodu, může proto sloužit jako zástava.

NOZ se tak – jde-li o vymezení zástavy – obloukem vrací ke koncepci, známé již obecnému zákoníku občanskému. Zatímco o. z. o. vymezoval zástavu širokým způsobem („každá věc, která je v obchodě“), občanské zákoníky z let 1950 a 1964 jakékoliv výslovné vymezení postrádaly.[3] Teprve s účinností od 1. 1. 2001 se v obč. z.objevil § 153 odst. 1, který vyjmenovával, co vše může být zástavou. S účinností k 1. 1. 2002 dostalo ustanovení definitivní podobu. Jinou majetkovou hodnotu(pokud to její povaha připouští) nahradilo od tohoto data ve výčtu zástav jiné majetkové právo. Výčet byl rozšířen o podnik nebo jinou věc hromadnou; předchozí znění (od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001) počítalo s tím, že podnik lze zastavit za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Takový zákon přijat nebyl a na právní úpravu zástavního práva k podniku dopadala proto obecná ustanovení obč. z. o zástavním právu. Vzhledem k velmi specifické povaze podniku se nejednalo o vhodné řešení.[4] NOZ tento nedostatek napravuje, neboť obsahuje dílčí ustanovení, která reflektují právě zvláštní povahu podniku/závodu (hromadné věci) jakožto zástavy.[5]

Ačkoliv je okruh majetkových hodnot způsobilých stát se zástavou podle NOZ (ostatně i dle obč. z.) velmi široký, z vymezení zástavy v § 1310 odst. 1 NOZ i z povahy zajišťovací a uhrazovací funkce zástavního práva přesto vyplývá několik vlastností, jejichž nositelem musí předmět být, aby mohl dostát citovanému legálnímu vymezení, jakož i plnil zmíněné funkce.[6]

Předně, věcí, kterou lze podle § 1310 odst. 1 NOZ zastavit, se rozumí věc v právním smyslu (viz též legislativní zkratka v § 489 NOZ). Věc v právním smyslu je v NOZ vymezena dvěma základními znaky[7]: takovou věcí je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (slovy DZ „objekty pro člověka užitečné“), a jen to, „čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva“ (DZ). Věc musí být tedy způsobilým předmětem vlastnictví. Některé věci nemohou být vůbec objektem vlastnictví (např. neovladatelné přírodní síly[8]), a tedy ani předmětem zástavního práva. Zástavce vždy zastavuje předmět vlastnictví, který patří jemu anebo někomu jinému (§ 1343 NOZ).[9]

Nikoliv každou věc v právním smyslu lze zastavit: předmětem zástavního práva může být jen taková věc, s níž lze obchodovat. Obchodovatelností (právním obchodem) jako právní kategorií lze obecně  – ve shodě se starší civilistikou – mínit možnost přechodu (přechodu v širším smyslu) věci z jednoho jmění do druhého.[10] Existují však i věci, s nimiž obchodovat nelze (res extra commercium), nelze je převádět (nabývat) z jmění jednoho subjektu do druhého.[11]

Obchodovatelnost tak v uvedeném pojetí zahrnuje požadavek převoditelnosti, ačkoliv ze zástavního práva jako takového (ve smyslu jeho pojetí v NOZ) požadavek převoditelnosti věci nutně nevyplývá. Právní úpravy zástavního práva sice bývají někdy koncipovány tak, že jediný legální způsob uspokojení z titulu zástavního práva je dán z výtěžku zpeněžení zástavy; zpeněžení přitom nelze provést jinak než tak, že vlastnictví k zástavě přejde na osobu odlišnou od zástavního dlužníka. V tomto pojetí nemůže být nepřevoditelná věc ze své přirozenosti předmětem zástavního práva, neboť zástavní právo nutně předpokládá – při realizaci své uhrazovací funkce – dispozice se zástavou.

Nelze však přehlížet, že NOZ umožňuje zástavnímu věřiteli uspokojit se ze zástavy na základě dohody (§ 1359 odst. 1 NOZ) se zástavním dlužníkem i jiným způsobem než pouhým zpeněžením zástavy; vyloučena není např. určitá obdoba tzv. vnucené správy, kdy se zástavní věřitel uspokojuje z plodů zástavy bez toho, aniž by docházelo k převodu (zpeněžení) zástavy. S ohledem na uvedené bylo by namístě hovořit spíše o požadavku hospodářské zhodnotitelnosti zástavy, neboť zcizení za účelem zpeněžení by nebylo jedinou formou realizace zástavního práva.[12] Neměl-li by však věřitel možnost zástavu zhodnotit, nemohl by se ani ze zástavy uspokojit.

Výkladem § 1310 odst. 1 NOZ lze však zřejmě dospět k tomu, že převoditelnost věci je inherentní tam vyslovenému požadavku obchodovatelnosti. Vzhledem k tomu lze soudit, že věc, již nelze podle zákona vůbec převádět, nemůže sloužit jako zástava.[13] Požadavku obchodovatelnosti každopádně neodpovídají např. věci (práva) omezené jen na osobu jejich vlastníka a od této osoby neoddělitelné.

Z publikace Zástavní právo v novém občanském zákoníku. Koupit lze ZDE.

 



[1]    Srov. § 1310 odst. 1 NOZ: „Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat.“

[2]    Srov. § 489 NOZ. K pojetí věci v NOZ srov. mj. STUNA, S., ŠVESTKA, J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 10, s. 366, či ELIÁŠ, K. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). Právní rozhledy. 2011, č. 11, s. 410.

[3]    Pouze jednotlivá ustanovení obč. z. z roku 1950 hovořila o zastavené věci, o zastavené věci movité, nemovité, o zastavené pohledávce, podobně i obč. z. po 1. 1. 1992.

[4]    Podrobnou kritiku české úpravy zástavního práva k podniku podal RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy. 2004, č. 3 a 4, s. 85 an.

[5]    Srov. § 1347 či 1348 NOZ.

[6]    Do značné míry se přitom budou implicitní limity zastavitelnosti věci (plynoucí z funkcí zástavního práva) shodovat (prolínat) se samotnými limity obchodovatelnosti věci.

[7]    Viz též důvodová zpráva k § 489.

[8]    Nejedná se vlastně vůbec o věci v právním smyslu.

[9]    Ostatně i důvodová zpráva k § 489 NOZ vyzdvihuje, že „obecně je pro věc v právním smyslu typické, že si ji lze přivlastnit. V tom je vyjádřeno, že určitý předmět je věcí v právním smyslu, je-li ovladatelný.“

[10]  Srov. ROUČEK, F. in: SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, s. 15.

[11]  Ustanovení o extrakomercialitě bývají především předmětem zvláštních právních předpisů, srov. např. § 9 odst. 1 zák. č. 119/2002, o střelných zbraních a střelivu.

[12]  Srov. ROUČEK, F. in: SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, s. 633.

[13]  Ostatně také použití argumentu a fortiori nabízí logický závěr: nelze-li věc vůbec převádět, nelze připustit ani její zastavení. Prostřednictvím realizace zástavního práva by se totiž mohla snadno obcházet zápověď převodu věci. Stěží lze připustit jakousi podmíněnou zastavitelnost, vázanou na podmínku, že k případné realizaci zástavního práva dojde výlučně jinou formou než zpeněžením zástavy (nehledě na to, že uspokojení z užitné, nikoliv směnné hodnoty zástavy je představitelné pouze u některých typů zástav).