oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zastoupení podle soudního řádu správního

autor: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D., JUDr. Lukáš Potěšil, Ph.D.
publikováno: 09.07.2015

§ 35
Zastoupení
(1) Účastník, který nemá procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem.
(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, účastník může být zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává speciali-zované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených.5) Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování práv-ních služeb.
(3) Navrhovatel může být zastoupen též odborovou organizací, jejímž je členem. Za odborovou organizaci jedná k tomu pově-řený její zaměstnanec nebo člen.
(4) Domáhá-li se soudní ochrany účastník, který tvrdí, že došlo správním orgánem k jeho diskriminaci z důvodu pohlaví, ná-rodního, sociálního nebo rasového původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, barvy pleti, jazyka, nábo-ženství, víry, světového názoru, politického nebo jiného smýšlení, zdravotního postižení, věku, majetku, rodu nebo jiného po-stavení, anebo sexuální orientace, může být zastoupen též práv-nickou osobou, vzniklou na základě zvláštního zákona,6) k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří ochrana před takovou diskriminací. Za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen.
(5) Domáhá-li se soudní ochrany účastník žalobou ve věci me-zinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, může být zastoupen též právnickou osobou, vzniklou na základě zvláštního zákona6), k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
(6) Účastník se může dát zastoupit také fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Soud takové zastoupení usnesením nepřipustí, není-li taková osoba zřejmě způsobilá k řádnému zastupování nebo zastupuje v různých vě-cech opětovně.
(7) V téže věci může mít účastník jen jednoho zástupce. Zástupce musí jednat osobně, nestanoví-li tak zvláštní zákon výslovně jinak.
(8) Navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zá-stupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát. Byla-li navrhovateli ustanovena zá-stupcem některá z osob uvedených v odstavci 2, která je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba po-vinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů od-vést podle zvláštního právního předpisu6a); to samé platí i v případě, kdy osoby uvedené v odstavci 2 jsou společníky právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon jejich povolání6b) a plátcem daně je tato právnická osoba. Požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.

Komentované ustanovení obsahuje základní úpravu zastoupení v řízení před soudy rozhodujícími ve správním soudnictví. Zahrnuje případy povinného zastoupení i právo účastníka řízení nebo osoby zúčastněné na řízení nechat se zastoupit na základě plné moci osobou, kterou si zastoupený sám zvolí. Je rovněž konkrétním projevem práva na právní pomoc v soudním řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny), neboť stanovuje pravidla a podmínky pro ustanovení zástupce soudem.

Vzhledem k tomu, že zastoupení není v soudním řádu správním upraveno komplexně, užijí se podle § 64 SŘS v případě potřeby příslušná ustanovení občanského soudního řádu, zejména § 29 OSŘ o ustanovení opatrovníka.

Z hlediska vůle zastoupené osoby nechat se v řízení zastupovat rozlišujeme zastoupení povinné a nepovinné. Povinně musí být zastoupeny osoby, které nemají procesní způsobilost v takovém rozsahu, aby jim umožnila samostatně činit úkony v řízení. Povinné zastoupení je také specifikem řízení o kasační stížnosti, ve kterém musí být stěžovatel zastoupen advokátem, pokud on sám, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, nemá vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 SŘS). V ostatních případech není zastoupení povinností, ale právem účastníka řízení nebo osoby zúčastněné na řízení.

Každý účastník řízení (i osoba zúčastněná na řízení) má především právo si zvolit zástupce podle svého uvážení. Toto právo však není neomezené. Jeho limity spočívají zejména v zákonem stanoveném povinném zastoupení advokátem. Zcela volnou ruku nemá účastník řízení ani při volbě neprofesionálního zástupce (obecného zmocněnce), neboť musí dodržet podmínky odstavce 6.

Každý zástupce, s výjimkou soudem ustanoveného, musí své oprávnění zastupovat účastníka řízení nebo osobu zúčastněnou na řízení soudu doložit např. plnou mocí, rodným listem dítěte v případě zákonného zastoupení rodičem nebo rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení o ustanovení poručníka dítěte, ev. opatrovníka osoby s omezenou svéprávností. Není-li oprávnění k zastupování doloženo a vzniknou-li soudu pochybnosti o existenci vztahu zastoupení, musí účastníka řízení (osobu zúčastněnou na řízení) usnesením vyzvat k předložení příslušného dokladu o zastoupení pod sankcí odmítnutí návrhu podle § 46 odst. 1 písm. a) SŘS, nebude-li možno v řízení pokračovat. O tomto následku musí být vyzvaný subjekt poučen. Usnesení obsahující výzvu soud podle okolností případu doručí jen zástupci (zejména nemá-li zastoupený procesní způsobilost) nebo současně zástupci a zastoupenému.

Ověření existence vztahu zastoupení má pro soud zásadní význam v tom, aby věděl, jakým způsobem má s účastníkem řízení (osobou zúčastněnou na řízení) komunikovat a jak doručovat – zda přímo, nebo prostřednictvím zástupce (§ 42 odst. 2 SŘS). Vztah zastoupení by proto měl být doložen od samého počátku. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, č. j. 2 Afs 86/2009-83, konstatoval, že dodatečné doložení plné moci advokáta zhojí úkony jím dříve učiněné; k jeho tíži však nemohou jít důsledky toho, že učiněny nebyly. Pokud tedy soud vyzve k zaplacení soudního poplatku advokáta, jehož zmocnění k zastupování nemá dosud doloženo, nemůže zastavit řízení proto, že v určené lhůtě nebyl zaplacen soudní poplatek. Plná moc zásadně platí od okamžiku, kdy byla soudu oznámena, do okamžiku, kdy je soudu oznámeno její odvolání zastoupeným nebo vypovězení zástupcem (§ 28 odst. 2 OSŘ a § 64 SŘS).

K odst. 1:

Pojem procesní způsobilost je upraven v § 33 odst. 3 SŘS; de facto se jedná o to, zda rozumová a volní vyspělost umožňuje účastníku řízení (nebo osobě zúčastněné na řízení) samostatně činit v řízení úkony. Ustanovení § 33 odst. 3 SŘS v původním znění označovalo za procesně způsobilé pouze ty osoby, které měly podle občanského zákoníku z roku 1964 způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Nejvyšší správní soud se nejprve pokoušel zmíněné pravidlo změkčit, když např. v rozsudku ze dne 12. 3. 2008, č. j. 6 Ads 97/2007-133, vyslovil, že účastník řízení, který je omezen ve způsobilosti k právním úkonům ve věcech pracovněprávních, nemusí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zastoupen opatrovníkem. Dne 21. 9. 2010 rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o podání návrhu na zrušení § 33 odst. 3 věty první SŘS (sp. zn. 4 Ads 93/2009); Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl nálezem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10, publ. pod č. 130/2011 Sb. Od vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (20. 5. 2011) neobsahoval SŘS obecnou úpravu procesní způsobilosti účastníků řízení, zůstala jen procesní způsobilost správních orgánů a osob oprávněných k podání návrhu, proto se podle § 64 SŘS užívalo příslušné ustanovení OSŘ (konkrétně § 20 odst. 1). Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. se úprava procesní způsobilosti v OSŘ a v SŘS sjednotila.

Od účinnosti NOZ (1. 1. 2014) se rozsah procesní způsobilosti fyzických osob odvíjí od rozsahu jejich svéprávnosti, tj. způsobilosti nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy právně jednat (§ 15 odst. 2 NOZ). Plně svéprávnou se fyzická osoba stává zletilostí, jíž dosáhne dovršením osmnáctého roku věku, nebo nejdříve v šestnácti letech uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti (§ 30 NOZ). Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 NOZ). V zájmu člověka, kterého se to týká, může být jeho svéprávnost omezena, pokud nepostačí mírnější opatření (§ 55 NOZ).

NOZ nespojuje svéprávnost s právnickými osobami, které tudíž nemohou samy právně jednat (§ 161 až 167 NOZ). Za právnické osoby jednají zejména jejich statutární orgány; nejedná se však o procesní zastoupení (srov. komentář k § 33 odst. 4 SŘS). Procesní způsobilost právnických osob se nemůže odvíjet od rozsahu svéprávnosti, nýbrž vyplývá z § 33 odst. 3 věta druhá SŘS a není ničím omezena. Povinnost procesního zastoupení zákonným zástupcem se proto právnických osob netýká.

Nemá-li fyzická osoba, která je účastníkem řízení nebo osobou zúčastněnou na řízení, plnou procesní způsobilost, musí být – v rozsahu své nezpůsobilosti – zastoupena zákonným zástupcem. To znamená, že pokud je účastník řízení omezen ve svéprávnosti tak, že nemůže samostatně právně jednat ve věcech pracovněprávních, nebrání mu to, aby samostatně jednal např. v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci důchodového pojištění, proto v daném soudním řízení nemusí být zastoupen zákonným zástupcem.

Zákonným zástupcem nezletilého je zpravidla některý z jeho rodičů (§ 892 odst. 1 a 2 NOZ); hrozí-li střet zájmů rodiče a dítěte, zastupuje nezletilého soudem ustanovený opatrovník (§ 892 odst. 3 a § 943 NOZ). Nemá-li nezletilý rodiče disponujícího rodičovskou zodpovědností v plném rozsahu, je jeho zákonným zástupcem poručník (§ 928 NOZ). NOZ dále počítá s institutem opatrovníka pro správu jmění (§ 948 až 952 NOZ).

V případě fyzické osoby, jejíž svéprávnost je omezena rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle § 34 a násl. ZŘS, je zákonným zástupcem opatrovník určený soudem v řízení podle § 44 a násl. ZŘS.

Nedostatek zastoupení osoby, která nemá pro dané řízení dostatečnou procesní způsobilost, představuje nesplněnou podmínku řízení a zakládá zmatečnost soudního rozhodnutí, jímž se takové řízení končí [§ 103 odst. 1 písm. c) SŘS]. Ztráta procesní způsobilosti v průběhu soudního řízení má v případě účastníka řízení, jenž není zastoupen, za následek obligatorní přerušení řízení podle § 48 odst. 2 písm. a) SŘS. Smrt zákonného zástupce nebo ztráta jeho procesní způsobilosti je důvodem pro fakultativní přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. b) SŘS; rozhodnutí o přerušení řízení v tomto případě závisí na uvážení předsedy senátu (v řízení u krajského soudu ve věcech uvedených v § 31 odst. 2 SŘS samosoudce).

Zjistí-li soud v průběhu řízení, že fyzická osoba, která nemůže před soudem samostatně jednat, není zastoupena, a hrozí-li nebezpečí z prodlení, postupem podle § 29 odst. 1 OSŘ jí ustanoví opatrovníka pro dané řízení. Kompetenci rozhodnout o ustanovení opatrovníka pro řízení svěřuje zákon předsedovi senátu (samosoudci); rozhodnutí má formu usnesení. Oprávnění vyšších soudních úředníků a asistentů soudce k vydání takového rozhodnutí je diskutabilní (§ 11 zákona o vyšších soudních úřednících, § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích). V zájmu zvýšení ochrany práv dotčené fyzické osoby ustanoví soud zpravidla opatrovníka z řad advokátů, nežádá-li tato osoba jiného opatrovníka nebo není-li dán důvod pro ustanovení někoho z jejích blízkých. Pominou-li důvody pro ustanovení opatrovníka, předseda senátu vydá usnesení, jímž opatrovníka zprostí povinnosti dotčenou fyzickou osobu zastupovat.

Dalšími důvody pro ustanovení opatrovníka soudem, které přicházejí v řízení ve správním soudnictví v úvahu, jsou neznámý pobyt účastníka řízení, neúspěšné doručování na známou adresu v cizině, neschopnost srozumitelného vyjadřování, duševní porucha účastníka řízení nebo jiné zdravotní důvody, pokud mu nikoliv jen po přechodnou dobu brání účastnit se řízení (§ 29 odst. 3 OSŘ).

Existence zákonného zastoupení v řízení ve správním soudnictví není překážkou tomu, aby zákonný zástupce zvolil zastoupenému jiného zástupce pro řízení; naopak v řízení o kasační stížnosti je to nezbytné, neboť zde platí povinné zastoupení advokátem (§ 105 odst. 2 SŘS). Pokud zákonný zástupce udělí jménem účastníka řízení plnou moc jiné osobě, stává se tato osoba přímým zástupcem účastníka řízení (nikoliv zástupcem zákonného zástupce). Totéž platí i v případě, kdy je osobě bez plné procesní způsobilosti zástupce ustanoven soudem.

Zvláštní pozornost si zaslouží nové instituty upravené v NOZ, u nichž lze předpokládat určité uplatnění v soudním řízení ve správním soudnictví. Z hlediska vazby k problematice zastoupení je nutno zmínit především zastoupení členem domácnosti (§ 49 až 54 NOZ), které se týká zletilých osob s duševní poruchou, která jim brání samostatně jednat, nemají-li tyto osoby jiného zástupce. To znamená, že se jedná o osoby dosud plně svéprávné (jinak by již musely mít opatrovníka ustanoveného soudem v řízení podle § 44 a násl. ZŘS). Zastoupení členem domácnosti je mírnějším opatřením oproti omezení svéprávnosti; vzniká schválením soudem v řízení podle § 31 a násl. ZŘS a vztahuje se na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zaniká, pokud je zastoupený odmítne, pokud se jej zástupce vzdá, nebo pokud soud ustanoví opatrovníka. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí, že půjde zejména o záležitosti týkající se poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádostí o přiznání dávek. Bude-li mít některá z těchto záležitostí dohru v podobě soudního řízení ve správním soudnictví, nelze dotyčnému odepřít právo být zastoupen členem domácnosti, který za něj v dané věci jednal ve správním řízení a na kterého je zvyklý. Zastoupení členem domácnosti bude z procesního hlediska srovnatelné se zastoupením obecným zmocněncem podle odstavce 6; zástupce se však nebude prokazovat plnou mocí, ale rozhodnutím soudu.

Dalším novým institutem, který má souvislost se zastupováním, je nápomoc při rozhodování (§ 45 až 48 NOZ). Jedná se o vztah založený smlouvou o nápomoci, ve které se podpůrce zaváže podporovanému (v obou případech jde o fyzické osoby), že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Již z této definice je zřejmé, že podpůrce není zástupcem podporovaného ve smyslu § 35 SŘS.

K odst. 2:

Komentované ustanovení upravuje možnost účastníků řízení (a osob zúčastněných na řízení) nechat se zastoupit profesionálními zástupci, tj. subjekty, které se na zastupování v určitých oblastech specializují a vykonávají tuto činnost za úplatu. Při výběru zástupce, který splňuje podmínky tohoto ustanovení, není účastník řízení (ani osoba zúčastněná na řízení) nijak omezen. Právo zvolit si profesionálního zástupce svědčí bez rozdílu všem. Úvodní větu „nestanoví-li tento zákon jinak“ je nutno vnímat jako upozornění na případy, kdy nejde o právo, nýbrž o povinnost zvolit si zástupce. Ve správním soudnictví je tato povinnost spjata výlučně s řízením o kasační stížnosti, ve kterém musí být stěžovatel, nemá-li sám nebo některý z jeho zaměstnanců či členů potřebné vzdělání, zastoupen advokátem; jiný profesionální zástupce mu neumožní splnit podmínku stanovenou v § 105 odst. 2 SŘS.

Nejčastějšími profesionálními zástupci jsou advokáti, jejichž právní postavení vyplývá ze zákona o advokacii. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (§ 4 zákona o advokacii). Pro zápis do seznamu musí splňovat podmínky předepsané v § 5 téhož zákona; zejména musí být plně svéprávný, trestně a kárně bezúhonný, mít vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v České republice (ev. za určitých podmínek i rovnocenné vzdělání získané v zahraničí), požadovanou praxi a advokátní nebo jinou srovnatelnou zkoušku, nevykonávat činnost neslučitelnou s výkonem advokacie, uhradit poplatek a složit slib. Při splnění podmínek § 5a nebo § 5b nebo § 5c zákona o advokacii zapisuje Česká advokátní komora také evropské advokáty (občany členského státu Evropské unie, smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace nebo osoby v těchto státech trvale usazené, kteří v těchto státech získali oprávnění poskytovat právní služby pod profesním označením, jež bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva spravedlnosti, vyhlášeném ve Sbírce zákonů).

Výhoda volby zastoupení advokátem na rozdíl od ostatních zástupců spočívá v tom, že v případě zastoupení advokátem účastník řízení automaticky splňuje podmínku řízení o kasační stížnosti stanovenou v § 105 odst. 2 SŘS. Splnění této podmínky nemohou zajistit ostatní zástupci, i kdyby měli příslušné vysokoškolské právnické vzdělání, neboť § 105 odst. 2 SŘS striktně trvá na zastoupení advokátem (pokud stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen nemá potřebné vysokoškolské právnické vzdělání). Nejvyšší správní soud bude v řízení o kasační stížnosti doručovat písemnosti jakémukoliv zástupci, kterého si stěžovatel zvolí (§ 42 odst. 2 SŘS), nicméně nebude-li zástupcem stěžovatele advokát a nebude-li tento nedostatek na výzvu soudu ve stanovené lhůtě odstraněn, soud kasační stížnost odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) SŘS.

Dalšími zástupci mohou být jiné osoby vykonávající specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oborů činnosti v těchto zákonech uvedených. V závislosti na konkrétním předmětu soudního řízení se může jednat o daňové poradce, patentové zástupce, notáře a podobně.

Pojem a postavení daňového poradce upravuje zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky; daňový poradce je fyzická osoba zapsaná nebo zaregistrovaná v příslušném seznamu vedeném Komorou daňových poradců, oprávněná k poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech, které s tím přímo souvisejí. Prostřednictvím daňových poradců (fyzických osob) mohou daňové poradenství vykonávat také právnické osoby.

Postavení a činnost patentových zástupců definuje zákon č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, který s účinností od 19. 7. 2004 nahradil v poznámce pod čarou zmíněný zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích. Služby patentového zástupce jsou oprávněni poskytovat na území České republiky za podmínek stanovených zákonem č. 417/2004 Sb. a způsobem v něm uvedeným patentoví zástupci, zahraniční patentoví zástupci, společnosti patentových zástupců a zahraniční organizační formy. Službami patentových zástupců se rozumí poskytování odborné pomoci fyzickým a právnickým osobám ve věcech týkajících se průmyslového vlastnictví, zejména jejich zastupování před orgány státní správy a v řízení před soudy za podmínek a v rozsahu stanoveném zákony o řízení před soudy, jakož i poskytování nezávislého poradenství a dalších služeb souvisejících s ochranou průmyslového vlastnictví (§ 1 odst. 2 zákona č. 417/2004 Sb.).

Podle § 1 notářského řádu je notář fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem. Notářským úřadem se rozumí soubor pravomocí k výkonu notářství a další činnosti stanovené zákonem trvale spojený s místem výkonu této činnosti. Z hlediska zastupování v soudním řízení ve správním soudnictví nutno zdůraznit oprávnění notáře vykonávat správu majetku a zastupovat v této souvislosti.

Zvolenému zástupci udělí účastník řízení (nebo osoba zúčastněná na řízení) plnou moc, která vztah právního zastoupení prokazuje. Plná moc se uděluje vždy konkrétnímu zástupci, nikoliv např. advokátní kanceláři, a může být generální (všeobecná, pro celé řízení), nebo speciální (k určitým konkrétním právním jednáním). Vzhledem ke zvláštnímu postavení a povinnostem advokáta, jež vyplývají ze zákona o advokacii, mohou soudy a správní orgány, jež vedou řízení o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, oprávněně předpokládat, že jedná-li advokát za určitou osobu, jedná v rámci zmocnění, jež mu tato osoba udělila, nevyjde-li najevo opak (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 28/2006-49, publ. pod č. 1131/2007 Sb. NSS).

Komentované ustanovení v souvislosti s profesionálními zástupci výslovně uvádí, že za zastupování náleží odměna. Pro určení výše odměny se použije advokátní tarif, není-li ve zvláštním právním předpisu stanoveno jinak. Jedním z takových předpisů je vyhláška č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), která mimo jiné určuje výši odměny notářů při výkonu správy majetku; pro notáře jakožto zástupce účastníka řízení nebo osoby zúčastněné na řízení se tudíž advokátní tarif nepoužije.

Advokátní tarif rozlišuje odměnu za zastupování na smluvní, jež vyplývá z obsahu smlouvy uzavřené mezi advokátem a klientem, a mimosmluvní, která se stanoví podle pravidel upravených v advokátním tarifu. Odměna náleží za každý úkon právní služby definovaný v § 11 advokátního tarifu a její výše se odvíjí od tarifní hodnoty stanovené pro soudní řízení ve správním soudnictví v § 9 odst. 2 a odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Zástupci náleží rovněž náhrada hotových výdajů (§ 13 advokátního tarifu) a náhrada za promeškaný čas (§ 14 advokátního tarifu).

Procesně úspěšný účastník řízení má podle § 60 odst. 1 SŘS právo na náhradu nákladů řízení, jejichž součást tvoří i odměna a hotové výdaje zástupce (§ 57 odst. 1 SŘS). Poněkud odlišná situace nastane v případě, kdy je procesně úspěšným účastníkem řízení správní orgán; ten sice rovněž může být zastoupen profesionálním zástupcem, nicméně by měl být vybaven dostatečným odborným personálem, a proto mu soudy zpravidla nepřiznávají náhradu nákladů právního zastoupení (srov. komentář k § 60 odst. 1 SŘS a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006-87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2012, č. j. 2 As 104/2012-35, publ. pod č. 2755/2013 Sb. NSS).

K odst. 3:

Od účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) se právní poměry odborových organizací přiměřeně řídí ustanoveními o spolku, tj. § 214 a násl. NOZ, ovšem pouze v tom rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců podle relevantních mezinárodních smluv (§ 3025 odst. 1 NOZ). Odborové organizace i nadále vznikají dnem následujícím po dni, v němž bylo příslušnému orgánu veřejné moci doručeno oznámení o jejich založení (§ 3025 odst. 2 NOZ). Tím je zachováno jejich speciální postavení vyplývající z čl. 27 odst. 2 a 3 Listiny, podle kterých odborové organizace vznikají nezávisle na státu a jejich počet nesmí být omezován; činnost odborových organizací smí být omezena zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

Ve správním soudnictví nebývá oprávnění navrhovatele (žalobce) nechat se zastupovat odborovou organizací, jejímž je členem, příliš využíváno. Toto oprávnění paradoxně není limitováno okruhem předmětů řízení souvisejících s oblastmi působení odborové organizace (např. soudní přezkum rozhodnutí ve věcech služebního poměru), odborová organizace tedy může svého člena zastupovat v soudním řízení bez ohledu na jeho předmět.

Za odborovou organizaci, která je právnickou osobou a podle NOZ není svéprávná, v těchto případech jedná pověřená fyzická osoba z řad jejích zaměstnanců nebo členů; nejedná se o procesní zastupování (srov. komentář k § 33 odst. 4 SŘS). Za zastupování účastníka řízení nenáleží odborové organizaci odměna, hotové výdaje spojené se zastupováním tvoří součást nákladů řízení zastoupené osoby.

Odborová organizace nemusí v řízení ve správním soudnictví vystupovat jen v pozici zástupce účastníka řízení, může být také sama navrhovatelem (žalobcem), který se domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva (§ 2 SŘS).

K odst. 4:

V některých případech může být zástupcem navrhovatele (žalobce) také právnická osoba, která se podle svých stanov věnuje ochraně před určitým typem diskriminace. Podmínkou pro připuštění takového zástupce je tvrzení účastníka řízení, že jej správní orgán diskriminoval z důvodu pohlaví, národního, sociálního nebo rasového původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, barvy pleti, jazyka, náboženství, víry, světového názoru, politického nebo jiného smýšlení, zdravotního postižení, věku, majetku, rodu nebo jiného postavení, anebo sexuální orientace.

SŘS odkazuje v poznámce pod čarou na zákon o sdružování občanů, který však byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen NOZ. Podle § 3045 odst. 1 NOZ se sdružení podle zmíněného zákona považují za spolky podle NOZ s tím, že mají právo změnit svou právní formu na ústav nebo sociální družstvo podle zákona o obchodních korporacích. Až do účinnosti zákona o veřejném rejstříku, do něhož se zapisují spolky, podléhají spolky registraci podle zákona o sdružování občanů (§ 3048 NOZ).

Za zastupující právnickou osobu, která podle NOZ není svéprávná, v těchto případech jedná pověřená fyzická osoba z řad jejích zaměstnanců nebo členů; nejedná se o procesní zastupování (srov. komentář k § 33 odst. 4 SŘS). Za zastupování účastníka řízení nenáleží zastupující právnické osobě odměna, hotové výdaje spojené se zastupováním tvoří součást nákladů řízení zastoupené osoby.

K odst. 5:

Možnost nechat se zastoupit právnickou osobou, která se podle svých stanov zaměřuje na poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům, zákon pochopitelně dává pouze těmto fyzickým osobám a nikoliv ve všech typech soudních řízení ve správním soudnictví. Uvedená možnost je omezena pouze na řízení, v nichž se tyto fyzické osoby domáhají soudní ochrany ve věci mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince.

SŘS odkazuje v poznámce pod čarou na zákon o sdružování občanů, který však byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen NOZ. Podle § 3045 odst. 1 NOZ se sdružení podle zmíněného zákona považují za spolky podle NOZ s tím, že mají právo změnit svou právní formu na ústav nebo sociální družstvo podle zákona o obchodních korporacích. Až do účinnosti zákona o veřejném rejstříku, do něhož se zapisují spolky, podléhají spolky registraci podle zákona o sdružování občanů (§ 3048 NOZ).

Za zastupující právnickou osobu, která podle NOZ není svéprávná, v těchto případech jedná pověřená fyzická osoba z řad jejích zaměstnanců nebo členů. Pověřená osoba musí mít vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie, tj. vzdělání v oboru právo získané v magisterském studijním programu na vysoké škole v České republice (§ 5 zákona o advokacii). Je otázkou, z jakého důvodu zavedl zákonodárce podmínku vzdělání pověřené osoby pouze v případě zastupování právnickou osobou zřízenou za účelem poskytování pomoci uprchlíkům a cizincům a nikoliv také v případě odborové organizace nebo právnické osoby zaměřené na ochranu proti diskriminaci. Uvedený požadavek se jeví nesystémovým a poněkud nelogickým, obzvlášť vzhledem k tomu, že navzdory vzdělání pověřeného zaměstnance nebo člena nebude v případě zastoupení touto právnickou osobou splněna podmínka řízení o kasační stížnosti uvedená v § 105 odst. 2 SŘS, která hovoří výlučně o zastoupení advokátem nebo vlastním vzdělání stěžovatele či jeho zaměstnance (člena). Vzdělání zaměstnance nebo člena zastupující právnické osoby nepostačuje.

Za zastupování účastníka řízení nenáleží zastupující právnické osobě odměna, hotové výdaje spojené se zastupováním tvoří součást nákladů řízení zastoupené osoby.

K odst. 6:

Kromě výše uvedených subjektů, které se specializují na zastupování účastníků řízení v některých nebo všech věcech spadajících do správního soudnictví, může být zástupcem účastníka řízení (nebo osoby zúčastněné na řízení) také tzv. obecný zmocněnec, tedy jakákoliv fyzická osoba, která je plně svéprávná. SŘS sice požaduje plnou způsobilost k právním úkonům, avšak tuto terminologii nový občanský zákoník opustil a současně zrušil občanský zákoník z roku 1964, který uvedený pojem definoval. Podle § 3029 odst. 1 NOZ proto na místo způsobilosti k právním úkonům vstupuje svéprávnost, tj. způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy právně jednat (§ 15 odst. 2 NOZ).

Plně svéprávnou se fyzická osoba stává zletilostí, jíž dosáhne dovršením osmnáctého roku věku, nebo nejdříve v šestnácti letech uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti (§ 30 NOZ). Překážkou v tom, aby se někdo mohl stát obecným zmocněncem, je tzv. omezení svéprávnosti (§ 55 až 65 NOZ), neboť takový člověk není plně svéprávný. Za osobu omezenou ve svéprávnosti se podle § 3032 NOZ považuje také člověk, který byl před účinností nového občanského zákoníku zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo v této způsobilosti omezen.

SŘS nestanovuje žádné požadavky na vzdělání či profesní zaměření takové osoby, ponechává však soudu možnost takové zastoupení nepřipustit, pokud zjistí, že zástupce je zřejmě nezpůsobilý k řádnému zastupování nebo zastupuje v různých věcech opětovně. Oba tyto důvody budou záviset na posouzení soudu. O nepřipuštění zástupce rozhoduje senát (u krajského soudu ve věcech uvedených v § 31 odst. 2 SŘS samosoudce) usnesením, které musí být náležitě odůvodněno. Oprávnění vyšších soudních úředníků a asistentů soudce k vydání takového rozhodnutí je diskutabilní (§ 11 zákona o vyšších soudních úřednících, § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích). Proti tomuto usnesení, vydá-li je krajský soud, je totiž přípustná kasační stížnost [§ 104 odst. 3 písm. b) a c) SŘS a contrario] a Nejvyšší správní soud musí mít k dispozici odůvodněné rozhodnutí krajského soudu, aby mohl jeho závěry přezkoumat. Rozhodnutí o nepřipuštění zástupce nemůže působit zpětně (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2008, č. j. 8 As 59/2007-63).

Zřejmá nezpůsobilost k zastupování by měla být zcela zřetelná a podložená např. tím, že zástupce evidentně jedná v rozporu se zájmy zastoupeného. V případě opětovného výkonu činnosti obecného zmocněnce v různých věcech bude muset soud zdůvodnit, v jakém množství řízení je zastoupení totožným zmocněncem ještě přípustné a kdy nastává důvod pro nepřipuštění zastoupení. Tím důvodem může být skutečnost, že obecný zmocněnec není schopen zastoupení ve všech řízeních současně zvládnout, nebo existence podezření, že zastupování v soudních řízeních nečiní bezplatně, resp. bez příslušného povolení vykonává specializované právní poradenství. Důvody pro nepřipuštění obecného zmocněnce soud zpravidla zjistí v rámci své úřední činnosti.

Zastoupení obecným zmocněncem, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie, nepostačuje ke splnění podmínky řízení o kasační stížnosti stanovené v § 105 odst. 2 SŘS.

Obecný zmocněnec nemá právo na odměnu za zastupování, hotové výdaje spojené se zastupováním tvoří součást nákladů řízení zastoupené osoby.

K odst. 7:

Povinnost mít jen jednoho zástupce neznamená, že účastník řízení (osoba zúčastněná na řízení) musí mít po celé řízení stejného zástupce. Naopak, každý má právo svého zástupce změnit, případně se kdykoliv rozhodnout, že již nadále nechce být zastoupen vůbec (s výjimkou povinného zastoupení). Povinnost mít jen jednoho zástupce je tudíž nutno vykládat tak, že každý může být současně zastoupen jen jednou osobou. Důvodem tohoto omezení je obecný zájem na tom, aby v každém okamžiku bylo zřejmé, s kým má soud v řízení komunikovat, a aby nevznikaly pochybnosti o tom, kdo je oprávněn činit úkony za zastoupeného.

Zastoupený účastník řízení (osoba zúčastněná na řízení) si volí konkrétního zástupce s tím, aby za něj tento zástupce osobně vykonával jeho práva a plnil jeho povinnosti, proto také zákon počítá s povinností osobního jednání zástupce. Výjimku z tohoto pravidla může stanovit pouze zvláštní zákon, a to výslovně. Příkladem takového předpisu je zákon o advokacii, který připouští tzv. substituci; advokát se v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem (§ 26 zákona o advokacii). Substitut se nestává zástupcem účastníka řízení, pouze pro určitý konkrétní úkon (právní jednání) zastupuje jeho zástupce (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 1 As 4/2003-48, publ. pod č. 281/2004 Sb. NSS).

Povinnost osobního jednání zástupce nebrání zákonnému zástupci v tom, aby zvolil zastoupenému jiného (profesionálního) zástupce pro řízení; naopak v řízení o kasační stížnosti je to nezbytné, neboť zde platí povinné zastoupení advokátem (§ 105 odst. 2 SŘS). Pokud zákonný zástupce udělí jménem účastníka řízení plnou moc jiné osobě, stává se tato osoba přímým zástupcem účastníka řízení. Totéž platí i v případě, kdy je osobě bez plné procesní způsobilosti zástupce ustanoven soudem.

K odst. 8:

Komentované ustanovení je jedním z projevů práva na právní pomoc v řízení před soudem, které obecně upravuje čl. 37 odst. 2 Listiny. Právní pomoc musí být účastníkům řízení garantována od počátku řízení, zástupce proto může být ustanoven i před podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby). V takovém případě je povinností navrhovatele v návrhu na ustanovení zástupce přesně vymezit, co má být předmětem řízení, jež hodlá zahájit, a z čeho usuzuje, že došlo k porušení jeho veřejných subjektivních práv; jinak by nebylo možné dovodit splnění podmínky nezbytnosti ustanovení zástupce k ochraně práv navrhovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006-50, publ. pod č. 1011/2007 Sb. NSS).

Ustanoveným zástupcem může být nejen advokát, ale jakákoliv osoba uvedená v odstavcích 2, 4 a 5 tohoto ustanovení, a to v závislosti na typu soudního řízení a požadavcích navrhovatele. Soud je povinen předem zjistit, zda osoba se svým ustanovením souhlasí, či nikoliv; to platí tím spíše pro ustanovení právnických osob uvedených v odstavci 4 nebo 5, které nemají právo na odměnu za zastupování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 136/2013-28).

Základním předpokladem pro ustanovení zástupce je návrh účastníka řízení na ustanovení zástupce; soud nemůže rozhodnout o ustanovení zástupce, aniž by to účastník řízení navrhl. Ve věcech, o kterých rozhodují senáty (§ 16 a § 31 SŘS), může návrhu na ustanovení zástupce vyhovět předseda senátu, zamítnout návrh by měl spíše celý senát (zákon výslovně říká, že předseda senátu může ustanovit, nikoliv že o návrhu rozhoduje předseda senátu). Jedná se o obdobu rozhodování o osvobození od soudních poplatků, kde žádosti může zcela nebo zčásti vyhovět předseda senátu, zamítnout by ji však měl senát. V rozsudku ze dne 8. 4. 2011, č. j. 5 As 79/2010-60, Nejvyšší správní soud zaujal opačný názor, když uvedl, že o žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků může rozhodnout předseda senátu, a to bez ohledu na to, zda je žádosti vyhověno, nebo je žádost zamítnuta. Oprávnění vyšších soudních úředníků a asistentů soudce k vydání takového rozhodnutí je diskutabilní (§ 11 zákona o vyšších soudních úřednících, § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích).

O návrhu na ustanovení zástupce rozhoduje soud přednostně (§ 56 odst. 2 SŘS) a zásadně před vydáním rozhodnutí o věci samé; nemusí o něm samostatně rozhodovat, shledá-li neodstranitelný nedostatek podmínek řízení o věci samé nebo důvod pro zastavení tohoto řízení. Vztah zastoupení vzniká právní mocí usnesení, jímž byl zástupce ustanoven.

Návrhu účastníka řízení lze vyhovět a zástupce mu ustanovit pouze tehdy, jsou-li kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Zákonný požadavek souběžného splnění dvou základních podmínek vyžaduje, aby soud své rozhodnutí, jímž návrh na ustanovení zástupce zamítá, náležitě odůvodnil. Jedině tak může účastník řízení zjistit, jaké úvahy vedly krajský soud k rozhodnutí, a případně se z toho pro příště poučit. Nezbytnost odůvodnění vyplývá také z toho, že proti usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh na ustanovení zástupce, je přípustná kasační stížnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003-47, publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS). Aby mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat správnost úvah, které vedly krajský soud k zamítnutí návrhu, musí být rozhodnutí krajského soudu odůvodněno. V řízení o takové kasační stížnosti nemusí být stěžovatel zastoupen advokátem, Nejvyšší správní soud netrvá ani na zaplacení soudního poplatku.

První podmínkou pro ustanovení zástupce je splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. To upravuje § 36 odst. 3 SŘS, který je podmiňuje doložením nedostatečnosti prostředků a tím, že podaný návrh není zjevně neúspěšný. Hovoří o dvou variantách osvobození – úplném a částečném. Úplné osvobození od soudních poplatků by mělo být výjimkou podloženou zvlášť závažnými důvody (blíže viz komentář k § 36 odst. 3 SŘS). Z hlediska ustanovení zástupce není rozhodující, zda byl účastník řízení od soudních poplatků osvobozen zcela nebo jen zčásti. Podstatné je, že osvobozený účastník řízení nemá dostatečné prostředky k tomu, aby uhradil v plné výši soudní poplatek, tudíž nemá ani dostatečné prostředky k tomu, aby zaplatil plnou výši odměny advokáta, kterého by si sám zvolil. Pro ustanovení zástupce tedy postačí, jsou-li splněny předpoklady alespoň pro částečné osvobození od soudních poplatků.

Splnění předpokladů pro osvobození se posuzuje nezávisle na tom, zda je účastník řízení osvobozen od soudních poplatků ze zákona nebo zda se zákonné osvobození vztahuje na daný typ soudního řízení (§ 11 zákona o soudních poplatcích, § 1 vyhlášky č. 72/1993 Sb., o osvobození na úseku soudních poplatků). Může tedy nastat situace, kdy účastník řízení nebude povinen platit soudní poplatek, ale soud mu zástupce neustanoví, neboť shledá, že účastník řízení má dostatečné prostředky k tomu, aby si zástupce zvolil a zaplatil sám.

Potřebnost zástupce (druhá podmínka) vždy závisí na konkrétních okolnostech případu. Pokud trvá zastoupení účastníka řízení na základě plné moci udělené advokátovi, nemůže soud návrhu na ustanovení zástupce vyhovět. Soud zohledňuje zejména schopnost účastníka řízení samostatně hájit své zájmy v řízení (včetně vyjadřovacích schopností) v návaznosti na komplikovanost projednávané věci, obsah a rozsah návrhu na zahájení řízení a očekávaný průběh řízení (zda se bude konat jednání, zda bude prováděno dokazování, apod.). Je-li z návrhu na zahájení řízení bezpečně seznatelné, z jakých důvodů byl tento návrh podán a čeho se navrhovatel domáhá, ustanovení zástupce zpravidla nebude nezbytně třeba k ochraně práv navrhovatele, pokud tento ani nepožaduje nařízení jednání nebo provádění dokazování.

Naopak v řízení o kasační stížnosti se podmínka potřebnosti ustanovení zástupce osobě bez právního vzdělání považuje automaticky za splněnou, a to s ohledem na povinné zastoupení advokátem stanovené v § 105 odst. 2 SŘS. Kasační stížnost by při nedostatku povinného zastoupení nemohla být věcně projednána, tudíž bývá ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. Výjimku představují řízení o kasačních stížnostech, u kterých Nejvyšší správní soud povinné zastoupení advokátem nevyžaduje (kasační stížnost proti usnesení o neustanovení zástupce, neosvobození od soudních poplatků nebo o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku). Nevyplývá-li v těchto případech potřebnost ustanovení zástupce z jiných skutečností, může Nejvyšší správní soud návrh na ustanovení zástupce zamítnout.

Jestliže účastník řízení, který splňuje předpoklady pro ustanovení zástupce, navrhne, aby mu soud ustanovil zástupcem konkrétní osobu, soud zpravidla takovému návrhu vyhoví, zjistí-li, že je návrh opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008-141, publ. pod č. 1995/2010 Sb. NSS). Jiného zástupce může ustanovit například z důvodu přílišného pracovního vytížení zástupce vybraného účastníkem řízení. Neoznačí-li účastník ve svém návrhu konkrétního zástupce, soud při výběru zástupce zohledňuje zejména dopravní vzdálenost bydliště nebo sídla zástupce od místa pobytu účastníka řízení a povahu řízení, pro něž je zástupce ustanoven (např. ve věcech mezinárodní ochrany přihlíží také k jazykové vybavenosti zástupce). V praxi se lze setkat i s kasační stížností proti usnesení krajského soudu, kterým byl ustanoven jiný zástupce, než jakého účastník řízení požadoval; taková kasační stížnost je přípustná a Nejvyšší správní soud při jejím projednání posoudí, zda nebylo namístě vyhovět požadavku na ustanovení konkrétního zástupce.

Ačkoliv komentované ustanovení začíná slovem „navrhovateli“, rozhodně není vyloučeno, aby soud při splnění zákonných podmínek ustanovil zástupce také jinému účastníku řízení, např. žalobci v řízení o kasační stížnosti žalovaného nebo politické straně v řízení o jejím rozpuštění. Bude-li soud vyžadovat kvalifikované vyjádření osoby zúčastněné na řízení k určité situaci, může při splnění zákonných podmínek ustanovit zástupce také této osobě.

Pokud je to nezbytné k ochraně práv účastníka řízení, je soud povinen jej poučit o možnosti podat návrh na ustanovení zástupce soudem. V okamžiku, kdy soud vyzývá osobu, která podala návrh na ustanovení zástupce, k prokázání majetkových poměrů a dalších okolností rozhodných pro ustanovení zástupce, musí této osobě poskytnout přiměřené poučení, aby v řízení neutrpěla újmu (§ 36 odst. 1 SŘS). Soud zejména poučí o tom, že nebude-li výzvě k prokázání rozhodných skutečností vyhověno, návrh na ustanovení zástupce zamítne.

Smyslem ustanovení zástupce je umožnit účastníku řízení, který nemá dostatečné finanční prostředky, kvalifikované právní zastoupení za účelem zvýšení ochrany jeho práv. Takovéto zastoupení je pro účastníka řízení bezplatné – hotové výdaje i odměnu zástupce platí stát (odměnu samozřejmě jen v případě, že byla ustanovena osoba, které ustanovení § 35 odst. 2 SŘS přiznává právo na odměnu za zastupování). K hotovým výdajům a odměně ustanoveného zástupce srovnej komentář k § 57 SŘS.

Stát platí ustanovenému zástupci také částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. To se samozřejmě týká jen těch zástupců, kteří mají nárok na odměnu a jsou plátci daně z přidané hodnoty, případně společníků právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon jejich povolání, která je plátcem daně z přidané hodnoty. Datem uskutečnění zdanitelného plnění, které určuje sazbu daně z přidané hodnoty, je den vydání rozhodnutí, kterým se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů, nikoliv den realizace úkonu právní služby.

Komentované ustanovení hovoří o tom, že hotové výdaje a odměnu zástupce platí stát. Otázkou zůstává, zda má stát právo na náhradu těchto nákladů vůči neúspěšnému účastníku řízení, který není osvobozen od soudních poplatků (§ 60 odst. 4 SŘS). Žádné ustanovení takovou možnost nevylučuje, nicméně soudy ji dosud nevyužívají a vychází spíše z toho, že se jedná o projev práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), jehož náklady stát nejen platí, ale též nese.

Aby mohl ustanovený zástupce řádně splnit svůj úkol a včas doplnit případná chybějící tvrzení a námitky, staví se podáním návrhu na ustanovení zástupce běh lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení. Zbývající část lhůty počíná plynout až od právní moci rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce. Poněkud nesystémově je v komentovaném ustanovení zmíněna také žádost o osvobození od soudních poplatků, která má na běh lhůty k podání návrhu na zahájení řízení stejné účinky. Je-li návrh na ustanovení zástupce podán před uplynutím lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení, musí soud o tomto návrhu rozhodnout dříve, než rozhodne o věci samé; jinak by vydal meritorní rozhodnutí před uplynutím lhůty pro podání návrhu a upřel by navrhovateli jeho právo návrh na zahájení řízení doplnit.

Navzdory tomu, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k závěru, že advokát ustanovený v řízení před krajským soudem zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Tento závěr se při novelizaci soudního řádu správního promítl rovněž do komentovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud v této souvislosti také vyslovil, že zruší-li rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, vztah právního zastoupení, který existoval v řízení o kasační stížnosti, trvá i v navazujícím řízení u soudu prvního stupně.

Vztah mezi účastníkem řízení (osobou zúčastněnou na řízení) a ustanoveným zástupcem (zpravidla advokátem), i když byl založen rozhodnutím soudu, nesmí být narušen vzájemnou nedůvěrou. Zástupce nemůže ukončit zastupování výpovědí, ani klient nemůže odvolat plnou moc, neboť při ustanovení zástupce soudem se žádná plná moc neuděluje. Ustanovený zástupce ani není osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení o ustanovení zástupce (srov. § 102 SŘS); případnou kasační stížnost zástupce proto soudy podle obsahu považují za návrh na zproštění povinnosti zastupovat. Při narušení důvěry může zástupce i zastoupený navrhnout soudu, aby vztah zastoupení ukončil (zprostil zástupce povinnosti zastupovat). Soud však není povinen preventivně zjišťovat, zda mezi účastníkem řízení a ustanoveným zástupcem může být narušen vztah důvěry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2007, č. j. 3 Ads 46/2006-69). Vztah zastoupení zaniká právní mocí rozhodnutí, jímž byl zástupce zproštěn povinnosti zastupovat, nebo rozhodnutí, jímž bylo zrušeno původní usnesení o ustanovení zástupce. Při ztrátě důvěry soud zpravidla ustanoví jiného zástupce; pokud účastník řízení opakovaně požaduje jiného zástupce, může soud také rozhodnout, že dalšího zástupce neustanoví.

Judikatura

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2008, č. j. 8 As 59/2007-63

Soudem ustanovený opatrovník vykonává svou funkci jen po takovou dobu, po kterou trvá důvod, pro nějž byl ustanoven. Jestliže takový důvod odpadne, funkce opatrovníka bez dalšího zanikne. Neučinil-li opatrovník žádný úkon, tedy nedošlo-li k realizaci usnesení o jeho ustanovení, je dán důvod k odmítnutí kasační stížnosti proti tomuto usnesení dle § 46 odst. 1 písm. a) SŘS. Usnesení o nepřipuštění zástupce účastníka (§ 35 odst. 6 věta druhá SŘS) nemůže mít zpětné účinky.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 1 As 34/2007-48

Smyslem funkce opatrovníka je hájit zájmy účastníka řízení, nikoli usnadnění provádění procesních úkonů soudu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 As 34/2003-47, publ. pod č. 350/2004 Sb. NSS

Výkonem advokacie“ není jen samotné poskytování právních služeb, ale také veškeré úkony, k nimž je advokát povinen v souvislosti s poskytováním právní služby i poté, kdy je zastupování klienta ukončeno. Takové úkony advokát činí nikoliv jako občan, ale jako advokát při výkonu advokacie.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005, č. j. 7 As 13/2005-62, publ. pod č. 1044/2007 Sb. NSS

Při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení význam.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 28/2006-49, publ. pod č. 1131/2007 Sb. NSS

Vzhledem ke zvláštnímu postavení a povinnostem advokáta, jež vyplývají ze zákona o advokacii, mohou státní orgány, jež vedou řízení o právech a povinnostech osob, oprávněně předpokládat, že jedná-li advokát za určitou osobu, je třeba mít v pochybnostech za to, že za ni jedná v rámci zmocnění, jež mu tato osoba udělila, nevyjde-li najevo opak.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 2 Afs 86/2009-83

Dodatečné doložení plné moci advokáta zhojí úkony jím dříve učiněné; k jeho tíži však nemohou jít důsledky toho, že učiněny nebyly. Pokud tedy soud vyzve k zaplacení soudního poplatku advokáta, jehož zmocnění k zastupování nemá dosud doloženo, nemůže zastavit řízení proto, že v určené lhůtě nebyl zaplacen soudní poplatek.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 1 As 152/2013-32

Výpověď plné moci učiněná zástupcem osoby zúčastněné na řízení je vůči soudu účinná dnem, kdy mu byla oznámena (§ 35 odst. 2 a § 64 SŘS ve spojení s § 28 odst. 2 OSŘ). Soudu nepřísluší zkoumat, zda byla výpověď plné moci oznámena též osobě zúčastněné na řízení.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2003, č. j. 6 A 11/2000-47, publ. pod č. 757/2006 Sb. NSS

Nabytím právní moci rozhodnutí krajského soudu, jímž došlo k výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku, a tím k zániku právnické osoby (§ 20a odst. 2 OZ), zanikla současně i plná moc udělená touto právnickou osobou advokátovi k zastupování v řízení před soudem (§ 35 odst. 2 SŘS).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010, č. j. 5 Afs 12/2010-80, publ. pod č. 2132/2010 Sb. NSS

Pokud zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, výslovně umožňuje, aby tyto služby poskytovaly i k tomu určené právnické osoby, nelze vykládat § 35 odst. 2 SŘS stricto sensu tak, že pojem „osoba“ je třeba redukovat toliko na osoby fyzické – daňové poradce. V řízení o žalobě může být žalobce zastoupen na základě plné moci nejen daňovým poradcem, ale i obchodní společností, popř. družstvem, které vykonávají daňové poradenství dle § 3 odst. 6 citovaného zákona.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008-79

Organizaci pro pomoc uprchlíkům, o. s., nelze odepřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti se zastupováním stěžovatele vznikly, právo na odměnu za zastupování stěžovatele však nemá, protože nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 SŘS.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 1 As 1/2011-80

Občanské sdružení vzniklé na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, které se zabývá poskytováním právního poradenství cizincům, není jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 SŘS. Proto nemůže zastupovat cizince v řízení o žalobě v jiných věcech, než jsou věci mezinárodní ochrany ve smyslu § 35 odst. 5 SŘS.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 5 As 18/2008-90, publ. pod č. 1810/2009 Sb. NSS

Pokud krajský soud jednal jako s žalobci s osobami, které v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vystupovaly pouze jakožto zmocněnci účastníků předcházejícího správního řízení, v jejichž zastoupení měla být žaloba podána, zatížil tím řízení před soudem zmatečnostní vadou spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení ve vztahu k takto nesprávně vymezeným účastníkům [§ 103 odst. 1 písm. c) SŘS].

V řízení před správním soudem je zastoupení účastníka více zástupci zároveň nepřípustné, stejně jako další zastoupení obecného zmocněnce dle § 35 odst. 6 SŘS advokátem či jinou osobou (§ 35 odst. 7 SŘS).

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 1 As 4/2003-48, publ. pod č. 281/2004 Sb. NSS

Využije-li advokát svého oprávnění dle § 26 odst. 1 zákona o advokacii dát se zastoupit jiným advokátem, stává se tento advokát (substitut) zástupcem advokáta, nikoliv zástupcem účastníka řízení. Doručí-li krajský soud usnesení, kterým se řízení končí, substitutovi advokáta, jde o neúčinné doručení (§ 42 odst. 2, § 54 odst. 5 a § 55 odst. 4 SŘS). 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 136/2013-28

Dospěje-li soud k názoru, že existují důvody, proč zástupcem účastníka řízení ustanovit nikoliv advokáta či jinou osobu vykonávající specializované právní poradenství (§ 35 odst. 2 SŘS), je povinen předem zjistit, zda osoba se svým ustanovením souhlasí či nikoli. To platí i má-li být zástupcem ustanovena právnická osoba uvedená v § 35 odst. 5 SŘS (či v § 35 odst. 4 SŘS), a to již z toho důvodů, že tato nemá právo na odměnu za zastupování.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006-50, publ. pod č. 1011/2007 Sb. NSS

Ustanovení zástupce navrhovateli podle § 35 odst. 7[1] SŘS připadá podle okolností věci v úvahu i před podáním samotného návrhu na zahájení řízení (§ 32 SŘS) navrhovatelem.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 4 Ads 135/2009-82

Nedostatek podmínek řízení spočívající v neexistenci návrhu na ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 SŘS způsobuje zmatečnost usnesení krajského soudu, jímž byl zástupce stěžovateli ustanoven.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Ans 6/2008-48, publ. pod č. 1741/2009 Sb. NSS

Je-li v době podání návrhu zcela zjevné, že nejsou splněny podmínky řízení o podaném návrhu a že tento nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný, není úkolem soudu toto řízení dále vést a rozhodovat např. o žádosti navrhovatele o ustanovení zástupce dle § 35 odst. 8 SŘS, ale naopak řízení bez dalšího ukončit tím, že bude příslušný návrh dle § 46 SŘS odmítnut, či v zákonem stanovených případech řízení zastaveno.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003-47, publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS

Proti rozhodnutí správního soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce soudem je kasační stížnost přípustná; nejde o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [§ 104 odst. 3 písm. b) SŘS]. Při rozhodování o ustanovení zástupce soudem žalobci (§ 35 odst. 7 SŘS) přihlíží soud při posuzování otázky, zda je zastoupení třeba pro ochranu práv, kromě majetkových poměrů také k dalším osobním poměrům účastníka řízení; je-li žalobcem cizinec, přihlédne soud také k jeho znalosti českého jazyka a orientaci v právním řádu České republiky. 

Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008-141, publ. pod č. 1995/2010 Sb. NSS

Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 SŘS navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví. Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení § 55 odst. 4 SŘS není v takovém případě namístě.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004-20, publ. pod č. 616/2005 Sb. NSS

Rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních právech v soudním řízení správním (§ 36 odst. 1 SŘS) je dán újmou, která by mohla postihnout účastníka řízení; to platí i o povinnosti poučit účastníka řízení o možnosti ustanovit zástupce pro řízení soudem (§ 35 odst. 7[2] SŘS).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Azs 24/2011-47

Je-li účastník řízení již zastoupen advokátem na základě plné moci a toto zastoupení trvá, nemůže být na základě žádosti účastníka řízení tento advokát zároveň ustanoven účastníku jako zástupce soudem podle § 35 odst. 8 SŘS.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 6 Ads 130/2011-30, publ. pod č. 2565/2012 Sb. NSS

Požádá-li o ustanovení zástupce pro řízení před soudem účastník, o němž lze na základě skutečností vyplývajících ze soudního či správního spisu zjistit, že je osobou s duševním nebo mentálním postižením, je naplněna druhá z podmínek v § 35 odst. 8 SŘS, a sice že je ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně jeho práv, a to s případnou výjimkou v situaci, kdy je projevem postižení kverulatorní vytváření velkého množství soudních případů. Pokud je naplněna rovněž první podmínka citovaného ustanovení (předpoklady pro osvobození od soudních poplatků), soud takové osobě zástupce ustanoví i v případě, že se jedná o řízení, v němž není právní zastoupení obligatorní.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2008, č. j. Pst 17/2007-31, publ. pod č. 2100/2010 Sb. NSS

Přestože z § 35 odst. 8 SŘS plyne, že předseda senátu může za splnění dalších podmínek ustanovit zástupce jen navrhovateli, lze v řízení o pozastavení činnosti politické strany (o rozpuštění politické strany) ustanovit zástupce též politické straně (odpůrci); opačný postup by byl v rozporu s ochranou svobodné soutěže politických sil (čl. 22 Listiny).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 4 Azs 22/2011-46

Ačkoliv je stěžovatelka podle zákona o soudních poplatcích od soudních poplatků obecně osvobozena, tato skutečnost ještě sama o sobě a bez dalšího neznamená splnění jedné z podmínek pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 SŘS. Soud musí posuzovat, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků v konkrétních případech, kdy je jinak účastník řízení obecně od soudních poplatků osvobozen přímo ze zákona.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003-45, publ. pod č. 492/2005 Sb. NSS

Rozhoduje-li soud o návrhu na ustanovení zástupce účastníka řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 35 odst. 7 SŘS), zabývá se komplexně tím, zda je takového zastoupení třeba k ochraně práv tohoto účastníka řízení. Založí-li své rozhodnutí o zamítnutí návrhu pouze na tom, že v daném řízení není zastoupení podle zákona povinné a v důsledku zásady koncentrační nelze žalobní body již podané žaloby rozšiřovat, zatěžuje řízení vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci [§ 103 odst. 1 písm. d) SŘS], která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí; Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí ke kasační stížnosti účastníka řízení proto zruší (§ 110 odst. 1 SŘS).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 3 Ads 149/2010-126

Účastníku řízení nemusí být i při splnění podmínek uvedených v § 35 odst. 8 SŘS ustanoven zástupce v těch případech, kde by tímto úkonem nedošlo k naplnění zamýšleného cíle, tedy poskytnutí právní pomoci a současně realizaci zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. K takovým případům patří i svévolné odmítání pomoci poskytované dosud ustanoveným zástupcem ze strany účastníka, odpírání potřebné součinnosti a maření jeho úkonů. 

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012-22

Pokud žádost o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudních poplatků (§ 35 odst. 8 a § 36 odst. 3 SŘS) není s ohledem na svůj obsah a formulace tam uvedené míněna vážně, ale její jediný myslitelný rozumný význam je šikanózní, jde o zneužití práva podat takovou žádost.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004-41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS

V řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§ 105 odst. 2 SŘS).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2006, č. j. 4 Ads 55/2005-114

Pokud krajský soud nerozhodl o nové, opakovaně urgované žádosti o ustanovení zástupce žalobkyni, a vynesl rozsudek ve věci samé, je takovýto postup vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) SŘS].

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 3 Ads 107/2010-133, publ. pod č. 2180/2011 Sb. NSS

Advokát soudem ustanovený zástupcem žalobce pro žalobní řízení (§ 35 odst. 8 SŘS) není oprávněn ukončit toto zastupování výpovědí; může pouze soud požádat, aby jeho ustanovení zástupcem zrušil (§ 20 odst. 2 zákona o advokacii).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2009, č. j. 7 As 47/2009-16, publ. pod č. 1925/2009 Sb. NSS

Soud ve správním soudnictví nemá pravomoc ustanovit advokáta osobě pro přípravu a podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému ve správním soudnictví. Advokáta v takovém případě určí Česká advokátní komora; proti její případné nečinnosti se lze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. SŘS.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007-150

Jestliže navrhovatel znovu požádá o ustanovení zástupce poté, co již bylo o jeho předchozí žádosti pravomocně rozhodnuto, je správní soud povinen rozhodnout o této opakované žádosti pouze tehdy, pokud navrhovatel doloží, že od doby rozhodování o jeho předchozí žádosti došlo k podstatné změně skutečností, jež byly pro posouzení jeho předchozí žádosti ve smyslu § 35 odst. 8 a § 36 odst. 3 SŘS rozhodující.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005, č. j. 6 Ads 72/2004-69

V případě, že navrhovatel požádá o ustanovení zástupce, neběží podle § 35 odst. 7[3] SŘS po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. Smyslem tohoto ustanovení je reálně umožnit ustanovenému zástupci účastníka doplnění žalobních bodů. Nedošlo-li by ke stavění této lhůty, bylo by v řadě případů ustanovení zástupce zcela bezúčelné a formální. Tytéž důvody se však vztahují i k běhu lhůty, kterou soud stanovil navrhovateli k odstranění vad podání, jenž poté požádal o ustanovení zástupce. Proto i v tomto případě je třeba mít za to, že dochází ke stavění lhůty pro doplnění podání podle § 37 odst. 5 SŘS. 

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006-117, publ. pod č. 1460/2008 Sb. NSS

Ustanoví-li ve správním soudnictví v řízení o žalobě krajský soud účastníku řízení zástupcem advokáta (§ 35 odst. 8 SŘS), je takto ustanovený advokát oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti a v zastoupení účastníka řízení také kasační stížnost podat.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010-42, publ. pod č. 2081/2010 Sb. NSS

Ustanoví-li v řízení o kasační stížnosti krajský soud účastníku řízení zástupce (§ 105 odst. 2 ve spojení s § 35 odst. 8 SŘS), takto ustanovený advokát zastupuje účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno.

 

Z publikace Soudní řád správní Komentář. Koupit lze ZDE.  



[1]       Ustanovení § 35 odst. 7 SŘS je po novelizaci provedené zákonem č. 350/2005 Sb. přečíslováno na § 35 odst. 8 SŘS.

[2]       Ustanovení § 35 odst. 7 SŘS je po novelizaci provedené zákonem č. 350/2005 Sb. přečíslováno na § 35 odst. 8 SŘS.

[3]       Ustanovení § 35 odst. 7 SŘS je po novelizaci provedené zákonem č. 350/2005 Sb. přečíslováno na § 35 odst. 8 SŘS.

7)      Čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.