Zápočet v předvečer insolvence ve světle odpůrčího práva – II. díl

autor: Mgr. Tomáš Troup, LL.M., JUDr. Adam Rakovský
publikováno: 03.12.2018

Článek se zabývá zejména problémem možné odporovatelnosti zápočtu v době úpadku před zahájením insolvenčního řízení. V této – druhé – části tohoto pojednání (první část vyšla v BA č. 10/2018) je problém řešen v rovině platného českého práva a je dospěno k závěru, že je možné soudně napadnout jak právní úkon, na jehož základě vznikla započitatelná pohledávka, tak nastolení situace možnosti zápočtu, a konečně i samotný zápočet.

V. Východiska v českém právu

Pokud jde o řešení předinsolvenčního zápočtu v českém právu, považujeme za potřebné výslovně uvést, že neusilujeme o nalezení nějakého řešení „na zelené louce“ (de lege ferenda), ale o řešení, které bude co možná nejvíce kompatibilní se stávajícím stavem pozitivního českého práva. Primárním důvodem je to, že k řešení de lege ferenda máme „málo načteno“ a že právní a hospodářské zkušenosti z českého prostoru jsou pro práce na novelizaci zcela nedostatečné. Sekundárním důvodem je pak naše přesvědčení, že řešení kolize mezi principem právní jistoty a principem spravedlnosti je vlastně politickou otázkou, o jejímž řešení by si měla rozhodnout dotčená společnost sama, resp. jejími občany volení zástupci (není bez zajímavosti zmínit, že kupř. v Německu byly otázky reformy detailního nastavení insolvenční odporovatelnosti součástí koaliční smlouvy vládnoucích politických stran[1]).

Níže tedy stručně připomeneme A. právní úpravu insolvenčního zápočtu a následně B. právní úpravu předinsolvenčního zápočtu (v posledně uvedeném případě včetně relevantní judikatury).

A. Úprava insolvenčního zápočtu

V ust. § 140 odst. 2 ins. zák.[2] je zakotven jako výchozí princip právní jistoty. Jinak řečeno, pokud byla dána možnost započítat podle norem mimoinsolvenčního (obecného) práva, pak by tato možnost měla být dána i během insolvenčního řízení (přesněji řečeno po rozhodnutí o úpadku – mezidobí mezi zahájením insolvenčního řízení a rozhodnutím o úpadku, upravené cestou ust. § 111 ins. zák., v této souvislosti pomíjíme).

V následujícím odstavci (ust. § 140 odst. 3 ins. zák.[3]) však přichází (očekávaná) korekce ve prospěch principu spravedlnosti. Jde v podstatě o výčet čtyř kumulativních podmínek: (i) nechť věřitel přihlásí svou pohledávku, (ii) věřitel svou započitatelnou pohledávku nezískal neúčinným právním úkonem, (iii) v době nabytí své pohledávky věřitel nebyl ohledně úpadku úpadce v dobré víře, (iv) nechť věřitel, předtím než provede insolvenční zápočet, zaplatí eventuální pozitivní saldo do podstaty. V této souvislosti (zatím bez podrobnějšího komentáře) uvádíme, že podmínka ad (iii) je v podstatě velmi podobná výše zmíněnému ust. § 96 odst. 1 bod 3 německého InsO (naopak ostatní tři podmínky s ust. § 96 odst. 1 německého InsO nevykazují podstatnou shodu[4]).

Pokud jde o další speciální podmínky insolvenčního zápočtu (zápočet během moratoria dle ust. § 122 odst. 3 ins. zák., zápočet během přípravy reorganizačního plánu dle ust. § 324 odst. 3 a § 352 odst. 3 ins. zák. a možnost úpravy pravidel zápočtu předběžným opatřením soudu dle ust. § 82 odst. 3 ins. zák.), ty ponecháváme stranou. Jde ve své podstatě o modifikace, vyvolané nějakým veřejným zájmem, kterými se v tomto příspěvku nechceme zabývat.

B. Úprava předinsolvenčního zápočtu

Pokud jde o insolvenční úpravu předinsolvenčního zápočtu, tak ta v insolvenčním zákoně ve výslovné podobě absentuje.[5] Potenciálně aplikovatelná jsou jen ustanovení o odporovatelnosti, resp. tam uvedené tři obecné skutkové podstaty (úkon bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 ins. zák., zvýhodňující právní úkon dle § 241 ins. zák. a úmyslně zkracující právní úkon dle ust. § 242 ins. zák.). Současně je třeba dodat, že fakt, že předinsolvenční zápočet není výslovně zákonem upraven, není třeba vnímat jako nějaké zásadní pochybení zákonodárce (je tomu tak vlastně ve většině dříve zkoumaných cizích právních řádů); jen je pak zapotřebí, aby justice při dotváření odpůrčího práva přicházela v souvislosti s předinsolvenčním zápočtem s promyšlenými a vnitřně soudržnými konstrukcemi.

Pokud jde o judikaturu, máme za to, že na tomto místě má smysl se podrobněji zabývat jen judikaturou Nejvyššího soudu, když nad judikaturou nižších soudů vždy „visí“ jakási rozvazovací podmínka pozdější judikatury Nejvyššího soudu.

V souvislosti s řešeným problémem jsou nám známa pouze dvě podstatná rozhodnutí Nejvyššího soudu na téma předinsolvenčního zápočtu, a to rozhodnutí ve věci úpadce PEBA, s. r. o.[6] (dále jen „věc PEBA“), a rozhodnutí ve věci úpadce Realitní a investiční společnost, s. r. o.[7] (dále jen „věc RIS“). Obě tato rozhodnutí níže stručně analyzujeme.

Analýza rozhodnutí ve věci PEBA

Ve věci PEBA šlo o následující. Insolvenční správce podal odpůrčí žalobu, ve které se domáhal jednak vyslovení ne­účinnosti dohody o zápočtu, obsažené v dohodě o narovnání, jednak zaplacení pohledávky úpadce, která v důsledku ne­účinného zápočtu nezanikla. Jinak řečeno, správce (ve smyslu rakouského práva) nesledoval první „terč“ (tj. odklizení dohody o narovnání jako titulu, z něhož započítávaná pohledávka vznikla, když mohl mít za to, že nechce znovu nastolit chaos, který vládl před jejím uzavřením, či že původní pohledávky existující před narovnáním jsou již promlčeny), ale třetí „terč“ (odklizení samotného zápočtu). Soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl (resp. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl).

Nejvyšší soud pak dovolání správce zamítl, když uvažoval následovně. Ze všeho nejdříve uvedl, že dohodu o zápočtu nelze – v daném případě – oddělit od dohody o narovnání. Tímto krokem pak v podstatě rozhodl o osudu žaloby, když dovodil, že na třetí „terč“ (dohodu o zápočtu) nelze samostatně zamířit a že první „terč“ (dohodu o narovnání) správce svou žalobou nenapadl.

Nejvyšší soud dále (v podstatě již jen pro úplnost) uvedl, že: (i) je pojmově vyloučeno, aby zápočet byl právním úkonem bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 ins. zák. (zápočtem ve stejném rozsahu zaniknou pasiva i aktiva a zápočet není plněním dluhu), (ii) na neúčinnost zápočtu lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z něhož vzešla pohledávka věřitele, jako neúčinného, tedy prvního „terče“ (v řešeném případě neúčinnost dohody o narovnání nepřekvapivě neshledal), a (iii) o neúčinnosti předinsolvenčního zápočtu zásadně nelze uvažovat tehdy, pokud by téhož výsledku šlo přípustně dosáhnout v průběhu insolvenčního řízení insolvenčním zápočtem (tedy dle ust. § 140 odst. 3 ins. zák.).

Analýza rozhodnutí ve věci RIS

Ve věci RIS šlo o následující. Správce se domáhal vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou úpadce uzavřel necelý měsíc před zahájením insolvenčního řízení a kterou převáděl svůj rodinný dům na společnost, jež mu jej zhotovila a jíž nebyl schopen uhradit sjednanou cenu díla. V kupní smlouvě bylo sjednáno, že malá část (cca 5 %) měla být zaplacena v hotovosti a zbylá větší část „je považována za zaplacenou vzájemným zápočtem“. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší soud pak dovolání odpůrce zamítl, když uvažoval následovně. Dotčená kupní smlouva byla posouzena jako neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění (ust. § 240 ins. zák.), protože, ač sjednaná kupní cena mohla být přiměřená, úpadce z ní reálně obdržel jen cca 5 % (zbytek pohledávky úpadce zanikl zápočtem).

Nejvyšší soud dále uvedl, že pro naplnění podmínek relevantní skutkové podstaty odporovatelnosti je rozhodný okamžik, kdy byl napadený právní úkon učiněn (např. okamžik uzavření kupní smlouvy), avšak z hlediska lhůt počínajících běžet zpětně od zahájení insolvenčního řízení (1, 3 a 5 let), je rozhodný okamžik, kdy napadený právní úkon nabyl účinnosti, tj. kdy nastal nežádoucí právní následek, který vede ke zkrácení věřitele (např. okamžik účinků vkladu do kata­stru nemovitostí).

VI. Možná řešení situace předinsolvenčního zápočtu v českém právu

Úvodem tohoto oddílu poznamenáváme, že při prezentaci našich níže uvedených úvah vycházíme z jednoho základního předpokladu, a sice že předinsolvenční zápočet (resp. transakce, která byla zápočtem završena) – v situaci, že věřitel nebyl v dobré víře v souvislosti s úpadkem úpadce – by měl být postižitelný insolvenčním odpůrčím právem. Všechny shora zkoumané cizí právní řády se na tom v nějaké míře shodnou a nevidíme žádný rozumný důvod, proč by české odpůrčí právo mělo vytvořit jakousi enklávu na způsob „zápočtového ráje“. Ostatně o tom, že dobrá víra je korektivem používaným i v českém insolven­čním odpůrčím právu, nemůže být sporu (viz např. fakt, že korektiv dobré víry věřitele je přítomen ve všech třech skutkových podstatách odporovatelnosti dle ust. § 240 až 242 ins. zák. či že tento korektiv je výslovně zmíněn v souvislosti s insolven­čním zápočtem v ust. § 140 odst. 3 ins. zák.).

Zároveň podtrhujeme, že postižitelností míníme vytvoření takového výkladového rámce, v němž bude maximálně zohledněn zájem podstaty, resp. společný zájem věřitelů, a dojde tak k vytvoření flexibilního systému, který bude dovolovat správci zvolit takové řešení, které bude se zřetelem na konkrétní okolnosti případu z hlediska zájmů podstaty co nejvýhodnější.[8]

Předestíraná řešení jsou členěna podle toho, čemu se dá teoreticky v souvislosti s předinsolvenčním zápočtem odporovat. Níže tedy analyzujeme dosažitelnost oněch třech možných „terčů“ (popsaných v souvislosti s rakouskou úpravou): A. odporování titulu, kterým došlo ke vzniku započítávané pohledávky, B. odporování nastolení situace možné započitatelnosti a C. odporování samotnému zápočtu.

A. Odporování titulu, kterým došlo ke vzniku započítávané pohledávky

Pokud jde o odporování titulu, kterým došlo ke vzniku započítávané pohledávky, jde v naší „typologii“ o první „terč“, na který může správce cílit. Shora bylo uvedeno, že sledování tohoto „terče“ je judikaturou Nejvyššího soudu akceptováno (viz rozhodnutí ve věci PEBA).

Tímto konstatováním by mohl náš komentář k této první možnosti odporovatelnosti skončit, nicméně dle našeho přesvědčení je současně namístě pozici Nejvyššího soudu podrobit i určité kritice. Nejvyšší soud totiž v dotčené judikatuře silně inklinuje k tomu připustit právě jen tento první „terč“ (tedy došlo-li např. ke vzniku pohledávky např. kupní smlouvou, pak lze shledat jedině neúčinnost celé kupní smlouvy s následným vymáháním aktiva vyvedeného z podstaty neúčinnou kupní smlouvou). Takové řešení považujeme jednak za nedostatečné, jednak ve svém důsledku za nesprávné.

Jak již bylo zmíněno výše, pro majetkovou podstatu na samotném titulu, kterým došlo ke vzniku započítávané pohledávky, nemusí být nic závadného, resp. jeho „udržení“ může být pro majetkovou podstatu dokonce velmi výhodné. Jinak řečeno, správce může vědět, že pokud dotčený titul odklidí a vrátí se mu dotčené aktivum do podstaty, pak jej (např. v důsledku posunu v hospodářském makroekonomickém cyklu, k němuž v mezidobí došlo) zpeněží jen za zlomek ceny, která byla závazně smluvena v dotčeném titulu a která je dle všeho bez obtíží dobytná. Pro správce tak dotčený titul nepředstavuje žádné „zlo“, proti kterému by chtěl brojit; tímto „zlem“ je pro něj až následný zápočet, v jehož důsledku se sjednaná výhodná kupní cena nikdy nedostala do podstaty (a nemohla být použita pro uspokojení věřitelů). Minimálně pro tyto případy tedy správce bude potřebovat vytvořit další „terč“, na který by mohl zamířit, a tudíž řešení nabídnuté Nejvyšším soudem je pro něj legitimně nedostatečné.

Navíc, snaha Nejvyššího soudu „vytvořit“ z každého takového titulu, na jehož základě vznikla započítávaná pohledávka, úkon bez přiměřeného protiplnění, působí ve smyslu ust. § 240 ins. zák. poněkud křečovitě. Takové řešení bude zřejmě nějak schůdné v situaci, kdy v dotčeném titulu bude možnost zápočtu výslovně zmíněna, anebo k zápočtu dojde ve velmi blízké časové souvislosti. Tehdy bude zřejmě možné úspěšně tvrdit (a prokázat), že celá transakce, pro kterou bude rozhodným okamžikem výlučně vznik takového titulu, směřovala k vyvedení majetku bez reálného poskytnutí protihodnoty.

Pokud však tyto skutkové okolnosti naplněny nebudou, tj. dotčený titul výslovně s žádným zápočtem počítat nebude a následně dojde k zápočtu s odstupem několika měsíců, těžko bude možné takový titul – s přihlédnutím ke stanovenému rozhodnému okamžiku – kvalifikovat jako úkon bez přiměřeného protiplnění (bude se těžko prokazovat, že vůlí stran již při uzavření smlouvy bylo mnohem později započítat). Pokud by se tak stalo, jednalo by se dle našeho názoru o nesprávné právní posouzení. V tomto ohledu tak může být řešení formulované Nejvyšším soudem potenciálně až nesprávné.

Na základě těchto úvah máme tedy za to, že je nutné výkladem dovodit další alternativní „terče“, na které by mohl správce v souvislosti se zápočtem namířit.

B. Odporování nastolení možnosti započtení

Pokud jde o možnost úspěšného zacílení na druhý „terč“ v rámci současného českého práva, mohla by se taková možnost na první pohled jevit jako těžko obhajitelná. My však máme za to, že zas tak obtížný úkol by to být neměl, a to s ohledem na přítomnost jednoho relevantního implantátu v českém insolvenčním právu.

Konkrétně narážíme na ust. § 140 odst. 3 písm. b) ins. zák., které zní následovně: „započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel (…) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem“. Pro to, že právě citovaná norma je skutečně implantátem, a to německého insolvenčního práva, nacházíme oporu jak v historii vzniku současného českého insolvenčního zákona, tak v podobnosti této české normy s jednou normou německého práva.

Pokud jde argument historie vzniku, není žádným tajemstvím, že současný insolvenční zákon vznikl ne vždy zcela zdařilým sloučením dvou na sobě nezávisle vypracovávaných návrhů (tj. vládního návrhu a tzv. Pospíšilova návrhu).[9] Ze srovnání obou návrhů vyplývá, že ust. § 140 odst. 3 ins. zák. má svůj původ v Pospíšilově návrhu, kde mělo následující znění: „Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné, byly-li zákonné podmínky započtení splněny před prohlášením konkursu, a jestliže věřitel (…) b) započitatelnou pohledávku nenabyl úkonem, u kterého se podle zákona lze dovolávat ne­účinnosti“ (ust. § 146 Pospíšilova návrhu). V důvodové zprávě Pospíšilova návrhu je pak toto ustanovení komentováno následovně: „Započtení pohledávek dlužníka je oproti dnešní době přípustné za splnění zákonných podmínek a je zde sledována zejména německá úprava.“[10] Pokud jde o argument podobnosti, narážíme na již citované ust. § 96 odst. 1 bod. 3 německého InsO („započtení je nepřípustné, pokud insolvenční věřitel dosáhl možnosti započtení prostřednictvím odporovatelného právního jednání“), které je právě v německém právu základem, od něhož se dovozuje přípustnost zacílení na druhý „terč“ (viz I. díl tohoto článku).

Na základě těchto dvou argumentů tedy považujeme za postavené najisto, že v souvislosti s druhým „terčem“ máme v českém právu co dělat s implantátem a stojíme před otázkou, jak tento implantát vyložit. Naneštěstí je současně faktem, že mezi dotčeným implantátem a německou předlohou není úplná shoda, což jeho výklad poněkud komplikuje. Odlišnosti lze spatřovat zejména v následujících dvou ohledech: (i) česká norma je výslovně cílena jen na insolvenční zápočet, kdežto německá norma má univerzální platnost (uplatňuje se jak pro předinsolvenční, tak pro insolvenční zápočet) a (ii) česká norma hovoří o získání započitatelné pohledávky věřitelem, kdežto německá norma o dosažení možnosti zápočtu věřitelem. Obě tyto odlišnosti níže podrobněji analyzujeme.

Pokud jde o odlišnost v cíli, tu považujeme za pouze zdánlivou. Je pravda, že ust. § 140 ins. zák. normuje přípustnost insolvenčního zápočtu, to však ještě neznamená, že situace výslovně zakázaná pro účely insolvenčního zápočtu by měla být dovolená pro účely předinsolvenčního zápočtu. Sotva si lze představit, že jedna a tatáž operace bude jednou dovolena a podruhé zakázána v závislosti na tom, zda objektivně existující úpadek byl či nebyl – shodou okolností – navenek manifestován zahájením insolvenčního řízení (podstatné je jen to, zda situace úpadku existovala, s tím, že eventuální ochrana právní jistoty je zajištěna cestou korektivu dobré víry dotčeného věřitele; fakt vedení insolvenčního řízení by měl být v této souvislosti bezvýznamný).

Pokud jde o textovou odlišnost obou norem (získání započitatelné pohledávky věřitelem dle české normy vs. dosažení možnosti zápočtu věřitelem dle německé normy), je třeba zřejmě začít analýzu poněkud zeširoka. Možnost započtení v době úpadku bývá v praxi zřídkakdy nastolena jedním právním úkonem (vzácnou výjimkou je např. dohoda o narovnání, kterou analyzoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci PEBA – viz výše). Zpravidla je dán sled dvou právních úkonů (smluv). Z prvního z nich vznikne první vzájemná pohledávka (věřitele nebo úpadce) a z druhého pak vznikne druhá vzájemná pohledávka (věřitele nebo úpadce). Můžeme tak pro zjednodušení hovořit o smlouvě prvního a druhého sledu. K nastolení možnosti započtení ve smyslu ust. § 1982 o. z. dojde až po uzavření smlouvy druhého sledu. Na základě tohoto modelu pak mohou nastat v zásadě dvě situace, a to, že věřitel nabude svou pohledávku vůči úpadci buď smlouvou prvního sledu (věřitel se stane nejdříve věřitelem a až pak dlužníkem; typová situace: úpadce nemá na zaplacení, a tak věřiteli prodá nějaké své aktivum a následně dojde k zápočtu), anebo věřitel nabude svou pohledávku vůči úpadci až smlouvou druhého sledu (věřitel se stane nejdříve dlužníkem a až pak věřitelem; typová situace: věřitel se chce vyhnout placení, a proto za zlomek nominální hodnoty koupí nějakou pohledávku za úpadcem a následně dojde k zápočtu).

Nyní se pokusíme takto vytvořený typový rámec konfrontovat s textovým zněním dotčené české normy [ust § 140 odst. 3 písm. b) ins. zák.]. Budeme-li považovat za rozhodné textové znění této normy (získání započitatelné pohledávky věřitelem), pak je zřejmé, že tato norma by postihovala jen situaci, kdy věřitel nabude svou pohledávku až smlouvou druhého sledu (v takovém případě bude totiž již existovat splatná pohledávka úpadce, vůči které bude pohledávka věřitele ze smlouvy druhého sledu započitatelná, a bude tedy dána možnost započtení). Naopak dotčená česká norma by nedopadala na situaci, kdy věřitel nabude svou pohledávku už smlouvou prvního sledu (pohledávka úpadce ještě nebude existovat, a tak pohledávka věřitele nebude v době získání započitatelná a smlouvou prvního sledu možnost započtení nastolena nebyla).

Takový závěr jazykového výkladu však považujeme za neudržitelný, když obě načrtnuté situace jsou z hlediska insolvenčního práva stejně nežádoucí a neexistuje žádný teleologický důvod, proč by jen jedna z nich měla být prohibována a druhá tolerována. Dle našeho přesvědčení tak čistě jazykový výklad implantátu neobstojí a je namístě jej vykládat tak, jak je myšlena jeho německá předloha. V této souvislosti opakujeme, že ta je myšlena tak, že činí nedovoleným nastolení možnosti započtení bez ohledu na to, zda věřitel nabyl svou pohledávku již smlouvou prvního sledu anebo až smlouvou druhého sledu. Jinak řečeno, ust. § 140 odst. 3 písm. b) ins. zák. je namístě vykládat tak, že se neváže k právnímu úkonu, kterým věřitel získal pohledávku (jak by se na první pohled mohlo zdát), ale k úkonu, v důsledku kterého se pohledávka věřitele stala započitatelnou. A ještě jinak řečeno, druhý „terč“ bude vždy souviset se smlouvou druhého sledu, a nikoli se smlouvou prvního sledu, když až v důsledku smlouvy druhého sledu došlo k nastolení možnosti započtení.

Na základě právě provedených právních úvah máme za to, že i v českém právu je možné v souvislosti s předinsolvenčním zápočtem odporovat nastolení možnosti započtení, když tato možnost je opřena o implantát, přítomný v českém insolven­čním zákoně, který je namístě vykládat stejně, jako je vykládán jeho německý předobraz.

Zbývá pak ještě vyjasnit, co by odporování nastolení možnosti započtení vlastně v praxi znamenalo. Budeme-li opět pracovat s příkladem kupní smlouvy, kterou úpadce prodá věřiteli nějaká svá aktiva (která je smlouvou druhého sledu), a kupní cena je pak započtena za závazky úpadce vůči věřiteli, pak úspěšné napadení této kupní smlouvy jako druhého „terče“ způsobí, že tato kupní smlouva nebude zbavena všech svých právních účinků, ale jen jediného, a to způsobení vzniku možnosti započítat (podle obecného mimoinsolvenčního práva). Vzájemné pohledávky vzniklé na základě kupní smlouvy jako smlouvy druhého sledu a předchozí smlouvy prvního sledu tedy bude nadále „držet“ (na rozdíl od důsledků úvahy vedené Nejvyšším soudem), ale nebude možné je toliko započítat (nastolení možnosti započtení bude neúčinné). Správce tak bude moci vymáhat plnění ze smlouvy druhého sledu.

V této souvislosti nezastíráme, že v tomto rysu (odnětí jen jediného účinku právního úkonu) je koncepce odporovatelnosti nastolení možnosti započtení v českém právním myšlení nezvyklá. Koncepce insolvenční neúčinnosti podle českého insolvenčního práva totiž zřejmě vždy vycházela z předpokladu, že neúčinný úkon nemá vůči insolvenčním věřitelům žádné právní účinky.[11]

Na druhé straně lze podle našeho názoru na tuto nezvyklost určitě reagovat i replikou „a proč vlastně ne?“ Za touto replikou může být úvaha o tom, že pokud lze dosáhnout účelu odporovatelnosti (totiž eliminaci následků předběhnutí věřitele ve frontě) z hlediska zásahu do existujících právních vztahů „šetrnějším“ způsobem, pak není zřejmě důvod, proč tento způsob a priori (na základě jakési pochybné a dosud kloudně nepromyšlené právní „systematiky“) odmítat. Sotva lze zřejmě najít validní argument, že právě v naší zemi (a nikoli v zemích okolních) z nějakého důvodu „potřebujeme“ odklidit všechny účinky dotčeného právního úkonu, a nikoli jen a pouze ten, který je z hlediska dosažení účelu odporovatelnosti ten relevantní.

Konečně v souvislosti s touto variantou je také namístě zmínit, že pokud následný zápočet bude proveden prostřednictvím jednostranného úkonu věřitele, může být při vůli správce nemířit na první „terč“ (tj. na vznik započítávané pohledávky úpadce) nastolení možnosti započtení jediným zasažitelným „terčem“. Jinak řečeno, narážíme na nejasnost, zda v českém insolvenčním odpůrčím právu lze napadnout i právní úkon, na kterém neměl úpadce žádnou účast (viz také níže). Pokud si odpovíme, že nikoli, pak odporování nastolení možnosti započtení může být jedinou reálnou volbou správce, jak vymoci do podstaty nějaké aktivum.

C. Odporování samotnému zápočtu

Samotný zápočet jako třetí možný „terč“, na který by mohl správce zacílit, se nám jeví jako další přirozená volba. Právě zápočtem totiž nastaly ony nežádoucí účinky „předběhnutí“, a zdá se tedy jako pochopitelné, že právě zápočet by tudíž měl být odklizen.

V této souvislosti považujeme za správný výsledek úvahy Nejvyššího soudu, že zápočet nemůže být odporován cestou ust. § 240 ins. zák. (právní úkon bez přiměřeného protiplnění).[12] Souhlasíme s Nejvyšším soudem, že samotným zápočtem dochází z povahy věci k zániku aktiv a pasiv podstaty ve stejném rozsahu, a je tak vyloučena „nepřiměřenost“ vzájemných plnění. Naopak velmi rezervovaní jsme k paralelní úvaze Nejvyššího soudu, která akcentuje formální systematické hledisko v tom smyslu, že zápočet není způsobem plnění závazku, ale způsobem zániku závazku, a že tedy zápočtem nedochází k žádnému plnění, kterému by šlo cestou ust. § 240 ins. zák. odporovat. Insolvenční právo a v jeho rámci pak zejména odpůrčí právo může být funkční jen tehdy, pokud se posuzované právní vztahy nebudou posuzovat jen podle určitých formálních znaků (podle „nálepek“), ale podle jejich obsahu a účinků.[13] V případě zápočtu nelze mít pochyb o tom, že jeho účinek je roven účinku splnění.

Současně máme za to, že neexistuje principiálně žádný důvod, proč by zápočet nemohl být kvalifikován jako zvýhodňující právní úkon ve smyslu ust. § 241 ins. zák. Zápočtem došlo k onomu výše zmíněnému nežádoucímu předběhnutí, a zápočet tak představuje zvýhodnění dotčeného věřitele před ostatními věřiteli, které zápočtem předběhl.

Nejasnost však vzniká v situaci, kdy došlo k jednostrannému zápočtu ze strany věřitele. Z jazykového výkladu ust. § 241 odst. 2 ins. zák. se totiž zdá vyplývat požadavek, aby zvýhodňující právní úkon byl úkonem dlužníka: „Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, (…)“. Tak tomu ostatně rozumí i Nejvyšší soud.[14] Pak by bylo možné celkem snadno tvrdit, že jednostrannému zápočtu věřitele být odporováno nemůže (tato možnost by tak byla dána jen v případě dohody o zápočtu a v případě jednostranného zápočtu se strany úpadce). Naše stanovisko je však spíše opačné. V první řadě je namístě uvést, že jazyková přesnost a promyšlenost insolvenčního zákona je obecně na nízké úrovni (a to není řeč o následných novelách, které často „ukazují nové dno“, kam až lze klesnout), a tudíž jazykový výklad se může v takovém případě jevit jako velmi nespolehlivý průvodce. Ve druhé řadě je třeba vzít v úvahu, že kupř. jak v německém, tak rakouském právu není nijak nezvyklá situace, kdy je insolvenčně odporováno úkonu osoby odlišné od úpadce (pravda, tam se taková situace opírá o jazykové znění,[15] nicméně tam také byla a je tvorbě právních norem věnována násobně vyšší péče). Ve třetí řadě je také namístě odkázat na mimoinsolvenční odpůrčí právo, kde bylo v příslušné normě také výslovně uvedeno, že se musí jednat o úkon dlužníka (§ 42a obč. zák. č. 40/1964 Sb.), a judikatura Nejvyššího soudu přesto v takové situaci dovodila odporovatelnost úkonu věřitele.[16]

V souvislosti s odporováním samotnému zápočtu považujeme ještě za podstatné se pozastavit nad jednou dílčí otázkou, a sice nad otázkou rozhodného okamžiku pro posouzení víry věřitele. V případě předchozích dvou „terčů“ lze bez většího váhání odsouhlasit, že tato dobrá víra se posoudí k okamžiku, kdy byl učiněn právní úkon, jehož účinky by měly být odpůrčím sporem zcela či zčásti odklizeny. Podle stejné logiky by se na první pohled mělo postupovat i v případě odporování samotnému zápočtu; tedy rozhodným okamžikem by měl být okamžik provedení zápočtu. Takto jednoduše však tuto otázku dle našeho názoru vyřešit nelze (anebo lze, avšak systém pak za určitých okolností bude generovat „chybová hlášení“).

Výše bylo zmíněno, že v rakouském právu se rozhodný okamžik pro víru věřitele posuzuje i v případě odporování samotnému zápočtu zpětně k okamžiku nastolení možnosti započtení.[17] Tedy dobrá/špatná víra věřitele se posuzuje ke stejnému okamžiku, kdy došlo zpětně k zániku započítávaných pohledávek. Již tehdy totiž věřiteli vzniklo jakési „zajištění“, které bylo zápočtem následně toliko realizováno. Myslíme si, že totéž řešení by se mělo uplatnit i v českém právu.

Tento závěr lze podpořit i argumentem založeným na českém právu. Dle ust. § 140 odst. 3 písm. c) ins. zák. platí, že insolvenční zápočet není přípustný tehdy, „pokud věřitel v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku“ (tedy byl ve špatné víře). To ve shodě s tím, co jsme dovodili výše, znamená, že rozhodným okamžikem u insolvenčního zápočtu je okamžik nastolení možnosti započtení. Pokud by však platilo, že u předinsolvenčního zápočtu je rozhodným okamžikem provedení samotného zápočtu, měli bychom zde pro případ těchto dvou zápočtů týchž pohledávek dva různé rozhodné okamžiky. Má-li se za takové situace uplatňovat test Nejvyššího soudu v tom smyslu, že předinsolvenční zápočet zásadně nemůže být neúčinný, pokud by téhož účinku šlo dosáhnout insolvenčním zápočtem, pak úspěch správce v odpůrčím sporu by byl podmíněn tím, že bude postavena najisto špatná víra ne v jednom časovém okamžiku (což už je samo o sobě dost obtížné), ale rovnou ve dvou okamžicích (v době nastolení možnosti započtení a ještě v době samotného zápočtu). Takový výsledek považujeme nejen za poměrně bizarní, ale především za nesystémový.

Naproti tomu, pokud by si české právo přisvojilo koncept, že i při napadení samotného zápočtu se dobrá víra posuzuje k okamžiku nastolení možnosti započtení, oba systémy insolvenčního a předinsolvenčního zápočtu by do sebe „zapadly“. Pro oba systémy by byl dán jen jeden stejný rozhodný okamžik ve věci dobré víry a nebylo by možné činnost jednoho systému „vykolejovat“ poukazem na fungování druhého systému.

* * *

Na základě výše uvedeného máme tedy za to, že v českém právu lze v souvislosti se zápočtem úspěšně zacílit na všechny tři mys­litelné „terče“. Správce tak může (a to i podle judikatury Nejvyššího soudu) zacílit v první řadě na titul, kterým došlo ke vzniku započítávané pohledávky. Pokud zasažení takového prvního „terče“ nebude pro podstatu výhodné, bude mít na výběr mezi druhým „terčem“, tj. nastolením možnosti započtení, a třetím „terčem“, tj. samotným zápočtem (s tím, že přirozeně může z opatrnosti cílit na druhý a třetí „terč“ současně). Na druhý „terč“ ve formě nastolení možnosti započtení by měl z opatrnosti cílit zejména tehdy, pokud k zápočtu došlo jednostranným úkonem věřitele.

K eventuální námitce, že řešení, při kterém dochází k tak zásadnímu překryvu různých cest, je poněkud zvláštní, uvádíme, že v prostředí insolvenční odporovatelnosti je takové překrývání naopak typické. Celým tímto prostředím se jako příslovečná červená nit táhne viditelná snaha postihnout jakýkoli úkon, který legitimně být postižen má. Skutkové podstaty odporovatelnosti tedy ve svém souhrnu nezřídka nabývají podoby jakéhosi květenství, kde se jednotlivé okvětní plátky často překrývají (viz např. poněkud zvláštní změť v rakouském insolvenčním řádu). České insolvenční odpůrčí právo sotva může být v tomto smyslu výjimkou.[18]

Současně máme za to, že pro všechny tři „terče“ by měla být dobrá víra věřitele posuzována k jednomu a témže okamžiku, a sice k okamžiku, kdy byl učiněn úkon, na základě kterého vznikla započítávaná pohledávka (ze smlouvy druhého sledu), resp. kdy došlo k nastolení možnosti započtení.

VII. Závěr

Pokud jde o závěr, rozhodli jsme se již znovu neshrnovat to, co jsme uvedli shora (jednak leccos bylo zopakováno výše, jednak některé myšlenky nám přijdou příliš složité na jednoduché a zároveň nezkreslené shrnutí).

Omezíme se tedy jen na konstatování, že problematika před­insolvenčního zápočtu je problematikou velmi složitou a že považujeme za neudržitelné, aby v situaci, kdy česká insolvenční praxe dospěla do vývojové fáze, kdy si začíná již alespoň klást dílčí otázky v této oblasti, judikatura Nejvyššího soudu na tyto otázky odpovídala takříkajíc spatra, bez toho, aby se mohla opřít o nějaké tuzemské doktrinální zdroje. Pokud by tomu tak mělo být, je prakticky jisté, že se české insolvenční odpůrčí právo dostane dříve či později na scestí, odkud se bude v důsledku značné myšlenkové setrvačnosti justice jen velmi obtížně vracet.

Budeme tedy více než spokojeni, pokud tento náš článek poslouží jako základ pro další doktrinální debatu na tomto poli, a to i v případě, že se naše názory ukážou pod tíhou argumentů jiných účastníků debaty jako neudržitelné. Máme za to, že dílčích podnětů k takové debatě je skutečně spousta …

Mgr. Tomáš Troup, LL.M., je advokátem v Praze a odborným pracovníkem Centra právní komparatistiky při Právnické fakultě Univerzity Karlovy. JUDr. Adam Rakovský je advokátem v Praze.