oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zákon o obchodních korporacích a bytová družstva

autor: JUDr. Tomáš Grulich, Ph. D.
publikováno: 12.10.2015

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“) obsahuje v rámci právní úpravy obchodních korporací též úpravu družstev, mezi něž patří v neposlední řadě též družstva bytová. Bytové družstvo pak vykazuje určitá (právní i faktická) specifika daná jednak jeho účelem (jímž je zajišťování bytových potřeb jeho členů), a dále pak také strukturou a charakterem členské základny, která je do jisté míry určována výše uvedeným účelem bytového družstva. Následující příspěvek si proto klade za cíl upozornit na některá úskalí, s nimiž se musí bytová družstva při aplikaci zákona o obchodních korporacích vyrovnávat. Některé z dále prezentovaných závěrů budou nepochybně diskusní. Ačkoli lze mnohé z níže uvedených poznámek vztáhnout na všechna družstva bez rozdílu, zaměřuje se tento příspěvek zejména na činnost bytového družstva, a zvláště pak menšího bytového družstva s omezeným počtem členů coby typického produktu privatizace bytového fondu obcí, kdy bytová družstva zakládali nájemníci privatizovaných obecních bytů

Informační deska

Podle § 562 odst. 1 z. o. k. je každé družstvo povinno zřídit ve svém sídle informační desku, která musí být přístupná „každý pracovní den v běžnou pracovní dobu všem členům“. Ačkoli je účelem uvedeného ustanovení nepochybně zajištění dostatečné informovanosti členů družstva, v případě bytových družstev by důsledné naplnění tohoto požadavku mohlo mít efekt zcela opačný. Citovaná úprava totiž zjevně vychází z předpokladu (dlužno dodat, že v případě tzv. výrobních či zemědělských družstev v zásadě správného), že členové družstva jsou v pracovním poměru k družstvu a v průběhu pracovní doby tudíž mají příležitost seznámit se s obsahem informační desky. Nicméně v případě bytových družstev tomu tak většinou není a jsou-li členové družstva zaměstnáni, pak své pracovní dny (a běžnou pracovní dobu) naopak tráví zásadně mimo sídlo družstva, resp. mimo své bydliště. Striktní splnění požadavku vyplývajícího z § 562 odst. 1 z. o. k. spočívající v omezení přístupu k informační desce pouze v pracovní dny a v běžné pracovní době by tedy paradoxně vedlo k omezení přístupu členů družstva k důležitým informacím týkajícím se činnosti bytového družstva.[1] Požadavek na zřízení informační desky v sídle družstva pak naráží ještě na jeden spíše praktický problém, a to v případě bytových družstev vlastnících bytové domy s více samostatnými vchody, z nichž každý má svou vlastní adresu včetně čísla popisného, resp. orientačního. Nachází-li se sídlo družstva na adrese jednoho z několika vchodů bytového domu (což je naprosto běžná praxe), pak by výše uvedený požadavek na zpřístupnění informační desky v sídle družstva velel buďto zajistit neomezený přístup do prostor sídla bytového družstva (tzn. prakticky vzato do daného vchodu), anebo vybavit veškeré členstvo např. klíči k příslušným vchodovým dveřím. Je zřejmé, že uvedené opatření by bylo v rozporu s obecně se prosazujícími tendencemi směřujícími spíše k ochraně majetku družstev, jakož i majetku a osobní bezpečnosti jejich členů.[2] Lze mít zato, že účelu zákona bude učiněno zadost, bude-li informační deska zřízena v každém jednotlivém vchodu bytového domu, pokud bude obsah jednotlivých informačních desek totožný a budou-li příslušné informace členům družstva k dispozici ve stejnou dobu. Fakt, že zákon hovoří v § 562 odst. 1 z. o. k. v této souvislosti o informační desce v jednotném čísle, nemůže po mém soudu odůvodňovat formalistickou interpretaci uvedeného ustanovení, která by ve svém důsledku v rozporu s § 2 odst. 1 o. z. popírala funkci informační desky coby volně přístupného média poskytujícího členům družstva včasnou a komplexní informovanost o důležitých záležitostech fungování družstva.

Zastoupení na členské schůzi

Ustanovení § 635 odst. 2 z. o. k. umožňuje členu družstva účastnit se členské schůze v zastoupení, avšak současně stanovuje omezení, podle kterého žádný zmocněnec nesmí na jednání členské schůze zastupovat více než jednu třetinu všech členů družstva, přičemž „jinak platí, že nemá pro jednání na členské schůzi udělenu žádnou plnou moc.“ S komentářovou literaturou lze souhlasit v tom, že účelem cit. ustanovení „… je (v souladu s principem družstevní demokracie) zachovat i v případech, kdy více členů družstva zmocní k zastupování na členské schůzi tutéž osobu, alespoň minimální pluralitu hlasů.[3] Vyvstává nicméně otázka, za jakých okolností, resp. ve kterému okamžiku se výše uvedená fikce (tzn. „neudělení“ žádné plné moci) uplatní.

Ze spojení „nikdo nesmí být na jednání členské schůze zmocněncem více než jedné třetiny všech členů družstva“ užitého v § 635 odst. 2 z. o. k. lze podle mého názoru dovodit, že samotné udělení plných mocí k zastupování na členské schůzi v počtu přesahujícím jednu třetinu všech členů družstva konkrétnímu zmocněnci ještě samo o sobě neznamená naplnění zmíněné fikce, neboť zmocněnec s takto udělenými plnými mocemi se ještě neúčastní jednání členské schůze. Jestliže má shora uvedené opatření toliko zabránit takovému zmocněnci hlasovat na členské schůzi (či jinak vykonávat práva členů družstva na členské schůzi), pak by se uvedená fikce naplnila teprve ve chvíli, kdy by se příslušný zmocněnec v průběhu členské schůze pokusil o výkon jakýchkoliv práv (např. podání námitek, předložení návrhů na doplnění programu členské schůze, výkon hlasovacího práva, apod.) zastoupených členů družstva v souvislosti s jejich účastí na členské schůzi (tzn. že k úkonům takto zastoupených členů družstva by se nepřihlíželo).

Na druhé straně zmocněnec zřejmě může uvedené nepříznivé situaci předejít tím, že se dohodne s potřebným počtem zmocnitelů (členů družstva) na ukončení zastoupení anebo že potřebný počet zmocnění vypoví tak, aby nadále zastupoval méně než jednu třetinu všech členů družstva.

V této souvislosti je nutné si uvědomit, že zmocněnec je prakticky jedinou osobou, která má (resp. by měla mít) spolehlivé informace o tom, kolik členů družstva na členské schůzi zastupuje a nepřekročil-li tedy počet zastoupených zákonný limit uvedený v § 635 odst. 2 z. o. k. Připustí-li, aby počet zastoupených členů družstva přesáhl hranici jedné třetiny všech členů a v důsledku toho znemožní takto „zastoupeným“ členům družstva řádnou účast na členské schůzi (ať již formou jejich přímé účasti anebo prostřednictvím jiného zmocněnce), pak si počíná v rozporu se zásadou neminem laedere a ve smyslu § 2900 o. z. odpovídá za újmu, která takto dotčeným členům družstva vznikne. Tentýž závěr lze vztáhnout i na případ, kdy si zmocněnec sice uvědomí, že zastupuje vyšší než zákonem povolený počet členů družstva, nicméně opatření k nápravě tohoto nežádoucího stavu (např. v podobě vypovězení části plných mocí) přijme teprve v okamžiku, kdy již dotčení členové družstva nejsou schopni na vzniklou situaci včas zareagovat (např. udělením plné moci jinému zmocněnci či zajištěním vlastní účasti na členské schůzi).

Způsob svolávání členské schůze

Podle § 636 odst. 1 z. o. k. platí, že svolavatel členské schůze nejméně 15 dnů přede dnem jejího konání „uveřejní pozvánku na členskou schůzi na internetových stránkách družstva“ a současně ji zašle členům na adresu uvedenou v seznamu členů s tím, že „(U)veřejněním pozvánky se považuje pozvánka za doručenou.“ Problém tkví v tom, že žádné ustanovení zákona neukládá družstvu povinnost zřídit si internetové stránky; tato povinnost je uložena toliko akciové společnosti (srov. § 7 odst. 2 z. o. k.). Komentářová literatura nicméně dospívá k závěru, že tato povinnost (tj. zřídit internetové stránky) vyplývá z § 636 odst. 1 z. o. k. implicitně, a to s ohledem na existenci nevyvratitelné domněnky doručení pozvánky dle druhé věty § 636 odst. 1 z. o. k.[4] Jakkoli je takto použitá argumentace v zásadě korektní, nelze se přesto zbavit pochybností, zdali lze pouze z existence uvedené nevyvratitelné domněnky dovozovat též závěr o existenci zákonné povinnosti (bytového) družstva mít zřízeny internetové stránky.

Dle § 2 odst. 1 o. z. je nutno každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod (dle jejíhož čl. 4 odst. 1 mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích) a ústavním pořádkem vůbec, dále se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Podle § 2 odst. 2 o. z. pak platí, že ustanovení zákona nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce, přičemž se nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

Přitom smysl právní úpravy obsažené v § 636 z. o. k. nepochybně spočívá v ochraně zájmů jednotlivých členů družstva v souvislosti s jejich právem aktivně se účastnit členské schůze, a hodnotou, která je takto chráněna, je právo člena družstva být včas informován o konání členské schůze, jakož i o jejím programu a projednávaných záležitostech. Zákonem uloženou povinnost uveřejnit pozvánku na internetových stránkách družstva lze tudíž vyložit i tak, že tuto povinnost má svolavatel pouze tehdy, jestliže se družstvo rozhodlo internetové stránky zřídit (jinak řečeno, pokud družstvo nějaké internetové stránky má).

Dobrodiní vyplývající z existence vlastních internetových stránek (a z navazující povinnosti uveřejňovat na těchto stránkách pozvánku na členskou schůzi) pak pro družstvo spočívá v založení nevyvratitelné právní domněnky doručení pozvánky zakotvené v § 636 odst. 1 z. o. k. („(U)veřejněním pozvánky se považuje pozvánka za doručenou.“). I kdyby tedy družstvo nesplnilo svou povinnost zakotvenou v první větě § 636 odst. 1 z. o. k. a nezaslalo členům družstva pozvánku na jejich adresy uvedené v seznamu členů, přesto bude pozvánka považována za řádně doručenou a přinejmenším z hlediska možného zpochybnění platnosti následně konané členské schůze by neměl vznikat problém (jinou věcí je, že by se přesto jednalo o porušení právní povinnosti, s nímž by event. mohlo být spojeno právo takto „opomenutého“ člena družstva na náhradu škody).

Jestliže naopak družstvo vlastními internetovými stránkami nedisponuje, pak nabývá na významu fyzické doručování pozvánky všem členům družstva, přičemž v případě vzniku sporu ohledně řádného svolání členské schůze by družstvo neprokazovalo řádné svolání členské schůze pomocí domněnky doručení pozvánky skrze internetové stránky, nýbrž by bylo nuceno prokázat, že řádně odeslalo pozvánky v písemné formě na adresy uvedené v seznamu členů.

V této souvislosti nelze nezmínit ještě jednu prakticky zaměřenou poznámku. Jakkoli má citované ustanovení sloužit k ochraně práv členů družstva (zde konkrétně práva na informaci o konání členské schůze a jejím programu), nelze se zbavit dojmu, že zejména v případě bytových družstev je takto koncipovaná právní úprava značně problematická. Uvědomíme-li si, že členská základna řady bytových družstev je nezřídka tvořena osobami bez každodenního přístupu k internetu[5], pak se tato právní úprava jeví jako nedostatečně funkční a ve svých důsledcích může členy bytových družstev na jejich právu účastnit se členské schůze paradoxně spíše zkrátit.

Zvláštní náležitosti stanov bytového družstva

V § 731 odst. 1 z. o. k. jsou kogentně upraveny další náležitosti stanov bytového družstva nad rámec obecných náležitostí stanov družstva vymezených v § 553 z. o. k. Podle § 731 odst. 1 písm. b) z. o. k. musí stanovy bytového družstva obsahovat také „podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a práv a povinností člena bytového družstva spojených s užíváním družstevního bytu.“ Určitý problém lze spatřovat v tom, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou dispozicí, tedy o normu, jejíž dispozice není právním předpisem stanovena přímo. Jak bylo již řečeno výše, jedná se na jedné straně o kogentní právní úpravu, jejíž nerespektování by mělo za následek neplatnost stanov bytového družstva pro jejich rozpor se zákonem, na straně druhé je ovšem požadováno, aby si bytové družstvo (povinně) vymezilo „podrobnější“ úpravu práv a povinností člena bytového družstva, aniž by ovšem bylo sděleno, nakolik „podrobnější“ má tato dodatečná úprava práv a povinností být, a kterých konkrétních práv a povinností se má tato „podrobnější“ úprava týkat.

Je škoda, že bytovým družstvům nebylo ponecháno na vůli spokojit se s obecnou právní úpravou práv a povinností člena bytového družstva a rezignovat tedy na další, resp. podrobnější úpravu těchto práv a povinností ve stanovách bytového družstva. Pokud zákonodárce pociťoval potřebu určité podrobnější úpravy práv a povinností spojených s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a s jeho užíváním, pak měl tuto podrobnější právní úpravu přímo stanovit zákonem. Pouhý požadavek, aby družstvo povinně vždy přijalo podrobnější úpravu práv a povinnotí svých členů, se jeví jako samoúčelný, přičemž nelze vyloučit, že ze strany bytových družstev bude naplňován zcela formálně (ať již proto, že členové družstva nebudou cítit potřebu „podrobnější“ úpravy svých práv a povinností, anebo jako důsledek rozpaků nad tím, jak by vlastně taková „podrobnější“ úprava práv a povinností měla vypadat a čeho konkrétně by se měla týkat) a jen proto, aby bylo požadavku zákona učiněno zadost. S tím pak souvisí riziko vzniku navazujících sporů ohledně platnosti stanov, v nichž bude posuzována otázka, zdali je dodatečná úprava obsažená ve stanovách dostatečně „podrobnější“, zdali se týká vskutku všech práv a povinností členů družstva, jichž se má týkat, apod.

Kvalifikovaná stoprocentní většina pro změnu stanov

Pro změnu úpravy náležitostí stanov uvedených v § 731 odst. 1 z. o. k. je vyžadován souhlas všech členů družstva, kteří mají s družstvem uzavřenu nájemní smlouvu na družstevní byt anebo kteří mají dle stávajícího znění stanov právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (§ 731 odst. 2 z. o. k.). Vzhledem k tomu, že orgánem povolaným ke změně stanov je členská schůze (§ 656 písm. a z. o. k.), musí všichni členové družstva (s uzavřenou nájemní smlouvou na družstevní byt anebo s právem na její uzavření) takto vyjádřit svůj jednohlasný souhlas prostřednictvím hlasování na členské schůzi. Záměr zákonodárce je zřejmý a v zásadě jej lze chápat. Mají-li stanovy obsahovat např. úpravu konkrétních práv a především poviností člena družstva v souvislosti s užíváním družstevního bytu, pak je do jisté míry legitimní požadovat, aby takový člen družstva vyslovil s převzetím těchto povinností svůj souhlas. Mají-li se taková práva a povinnosti vztahovat na všechny členy družstva, pak s nimi musí logicky souhlasit všichni členové družstva.

Tato zdánlivě jasná logika nicméně naráží na životní realitu, která může být představám zákonodárce poněkud vzdálena. Takřka v každém bytovém družstvu (stejně jako v každém jiném lidském společenství) se najdou členové s odlišným názorem na určité otázky (ať již opřeným o věcné argumenty či formulovaným takříkajíc programově opozičně) či členové neúčastnící se činnosti družstva, včetně účasti na členských schůzích (ať již z důvodu pouhého nezájmu, pracovního zaneprázdnění, apod.). Přitom pokud se nedostaví byť jen jediný k hlasování oprávněný člen družstva na členskou schůzi, která by měla ambici jakýmkoli způsobem změnit náležitosti stanov uvedené v § 731 odst. 1 z. o. k., anebo pokud se tento člen družstva byť jen zdrží hlasování, pak členská schůze není schopna takovou změnu stanov schválit. A je přirozené, že s rostoucím počtem členů družstva odpovídajícím způsobem roste i riziko vzniku takovéto v podstatě neřešitelné situace.[6]

Pouze na okraj lze v této souvislosti podotknout, že člen družstva má samozřejmě pouze právo (nikoli tedy povinnost, srov. § 635 odst. 1 z. o. k.) účastnit se členské schůze, k účasti na členské schůzi pochopitelně nemůže být žádným způsobem nucen a z jeho případné neúčasti nelze dovozovat žádné pro něj nepříznivé důsledky.

Právní úpravu zakotvující požadavek jednomyslného souhlasu všech členů družstva nutného pro změnu náležitostí stanov dle § 731 odst. 2 z. o. k. považuji za krajně nepraktickou a v zásadě i za nepříliš funkční. Případný argument, že o svých právech a zejména o převzetí povinností by měl rozhodovat každý člen družstva, naráží na praktická úskalí spojená se zajišťováním plné účasti všech členů družstva na členské schůzi, a především s potřebou absolutního souhlasu s navrhovanými změnami stanov. V této souvislosti lze upozornit, že dokonce ani v záležitosti natolik zásadní, jako je zastavení bytového domu s družstevními byty, není vyžadován souhlas všech takto dotčených členů družstva (dle § 752 odst. 1 z. o. k. musí se zřízením zástavního práva souhlasit alespoň dvě třetiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci příslušných družstevních bytů), byť zřízení zástavního práva k bytovému domu může mít velmi významný dopad do majetkových poměrů všech členů bytového družstva (tj. i těch, kteří se zastavením bytového domu nesouhlasili).

V rámci úvah de lege ferenda se nabízí buďto možnost omezit požadavek souhlasu všech členů bytového družstva se změnou stanov stanovením jiné kvalifikované většiny (např. dvoutřetinové, obdobně jako je tomu v případě zastavení bytového domu dle § 752 odst. 1 z. o. k.), anebo zcela vypustit požadavek na „podrobnější“ úpravu práv a povinností člena bytového družstva z výčtu povinných náležitostí stanov dle § 731 odst. 1 z. o. k.

Důsledky převodu družstevního podílu

Podle § 736 odst. 2 z. o. k. platí, že při převodu družstevního podílu, s nímž byl spojen nájem družstevního bytu (či právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu), dochází k převodu nájmu družstevního bytu (či k převodu práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu) včetně všech práv a povinností s tím spojených, a to včetně všech dluhů převodce vůči bytovému družstvu a dluhů bytového družstva vůči převodci, které souvisejí s užíváním družstevního bytu převodcem (či s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu).

Za účinnosti předchozí právní úpravy judikatura dovozovala pravý opak, tzn. že na základě dohody o převodu členských práv a povinností jejich nabyvatel nevstupoval do práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem.[7] Tato zásadní změna v přístupu k otázce právních následků převodu družstevního podílu má dle vyslovených názorů mj. směřovat k posílení právní jistoty členů bytového družstva, kterým již takto nemůže být odpíráno uzavření nájemní smlouvy týkající se příslušného družstevního bytu.[8]

V této souvislosti se nabízí ryze praktická otázka, a sice zdali má nabyvatel družstevního podílu vůči bytovému družstvu právo na vyhotovení nové nájemní smlouvy, v níž bude jako nájemce družstevního bytu figurovat nabyvatel. Vzhledem k tomu, že současně s převodem družstevního podílu dochází rovněž k převodu nájmu družstevního bytu včetně všech práv a povinností s tím spojených[9], není nutné (a ostatně ani možné) uzavírat s nabyvatelem nájemní smlouvu, která by zakládala právo nájmu družstevního bytu a upravovala související práva a povinnosti (to vše na nabyvatele bez dalšího přešlo při převodu družstevního podílu). Na druhé straně podle § 2237 o. z. vyžaduje smlouva o nájmu bytu písemnou formu a jeví se jako logické i souladné s principem právní jistoty, aby nabyvatel družstevního podílu měl k dispozici písemné vyhotovení nájemní smlouvy, na základě níž užívá příslušný družstevní byt, a jež obsahuje vymezení práv a povinností s tím spojených. Z tohoto důvodu lze mít zato, že nabyvatel družstevního podílu má vůči bytovému družstvu právo na vydání písemného potvrzení o existenci nájemního práva k družstevnímu bytu, jakož i o obsahu práv a povinností s nájmem spojených (takové potvrzení může mít přirozeně i podobu „nově vyhotovené“ nájemní smlouvy s obsahem odpovídajícím obsahu původní nájemní smlouvy uzavřené s převodcem). Tento závěr lze snad podpořit i poukazem na znění § 741 odst. 2 z. o. k., podle kterého „(P)odmínky pro uzavření nájemní smlouvy o nájmu družstevního bytu podle občanského zákoníku nebo stanov se vztahují také na členy, jejichž členství v bytovém družstvu vzniklo převodem družstevního podílu.“. Pokud cit. ustanovení hovoří o uzavírání nájemní smlouvy nabyvatelem družstevního podílu, ocitá se nicméně poněkud v rozporu s § 736 odst. 2 z. o. k., podle kterého nájem bytu i související práva a povinnosti přechází na nabyvatele ze zákona, tedy bez potřeby uzavírání nájemní smlouvy.

Za pozornost stojí dále i skutečnost, že dle § 736 odst. 2 z. o. k. dochází při převodu družstevního podílu ohledně dluhů bytového družstva vůči převodci k jakési vynucené „zákonné cessi“ pohledávky převodce vůči družstvu na nabyvatele družstevního podílu, což se jeví jako poněkud problematické řešení. Obdobně také dochází k přechodu dluhů převodce vůči bytovému družstvu souvisejících s „užíváním družstevního bytu“. Je otázkou, zdali bylo toto legislativní řešení krokem správným směrem, resp. zdali ingerence státu do soukromoprávních poměrů mezi členem družstva a bytovým družstvem v souvislosti s vnuceným přechodem (převodem) vzájemných pohledávek, resp. dluhů lze odůvodnit praktickou potřebou. Vždyť ani po převodu družstevního podílu by v zásadě nic nebránilo příslušným věřitelům (ať již převodci či bytovému družstvu) domáhat se splnění v minulosti vzniklých platebních povinností.

Vzhledem k tomu, že dluhy převodce vůči bytovému družstvu mohou dosahovat značné výše a že v případě převodu družstevního podílu převodce neručí za splnění svých původních dluhů vůči bytovému družstvu, nelze dokonce vyloučit ani možné zneužití institutu zákonného přechodu dluhů dle § 736 odst. 2 z. o. k., když tímto způsobem by se převodce mohl účelově zbavit svých dluhů, které event. mohou výrazně přesahovat i hodnotu převáděného družstevního podílu. Mimoto může činit určité obtíže i samotné vymezení dluhů, resp. pohledávek, které „souvisejí s užíváním družstevního bytu převodcem“. Pokud bychom připustili, že dluhem souvisejícím s užíváním družstevního bytu je např. též povinnost uhradit škodu způsobenou bytovému družstvu v souvislosti s užíváním bytu (např. v důsledku požáru bytového domu způsobeného členem družstva), pak skutečně nelze vyloučit pokusy o vyvázání se z takto vzniklých dluhů spekulativním převodem družstevního podílu na osobu k tomu účelu zvláště vybranou (tzv. „bílého koně“).

Závěrem

Podle mého názoru splnil zákon o obchodních korporacích jako celek očekávání do něj vkládaná a jedná se o logicky provázaný a kvalitně zpracovaný právní předpis, který odstraňuje řadu dosavadních výkladových nejasností či nepřesností předchozí právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku. V případě bytových družstev, zejména těch malých, však zákonodárce po mém soudu nedostatečně zohlednil fakt, že bytová družstva striktně vzato nejsou „obchodními“ korporacemi a že jejich charakter se od ostatních obchodních korporací poněkud liší. To je dáno mimo jiné i účelem bytových družstev, jímž zásadně není podnikání, nýbrž zajišťování bytových potřeb jejich členů. S tím souvisí i tradiční struktura členské základny bytového družstva, která se nutně odlišuje od typických společníků jiných obchodních korporací (přinejmenším tím, že určujícím motivem jejich účasti v obchodní korporaci není záměr podílet se na jejím podnikání, nýbrž „pouze“ zajistit sobě a členům své domácnosti možnost bydlení). V tomto směru mohl zákonodárce podle mého názoru prokázat větší míru empatie a při koncipování právní úpravy bytových družstev více než v jiných případech nazírat tuto úpravu očima jejích „uživatelů“, tzn. členů bytových družstev.

Samozřejmě je zcela v pořádku, pokud byl i přes zmíněnou odlišnost institut bytového družstva zařazen do právní úpravy obchodních korporací v rámci obecnější úpravy družstva, nicméně je otázkou, zdali zákonodárce dostatečně vnímavě zohlednil specifika fungování bytových družstev, resp. zdali je zvolený způsob právní regulace fungování bytového družstva ve všech ohledech praktický. Dle mého názoru tomu tak vždy není a jak vyplývá i z tohoto textu, ve svých důsledcích může aplikace principů úspěšně uplatňovaných v případě jiných obchodních korporací dokonce znamenat újmu na oprávněných zájmech některých členů bytových družstev.

Autor je podnikovým právníkem v Brně.



[1] V této souvislosti je nutné podotknout, že zpřístupnění informační desky prostřednictvím internetových stránek, jak s ním počítá § 562 odst. 2 ZOK, je pouhou možností danou na výběr (musí tak určit stanovy družstva), přičemž umístění informační desky na internernetové stránky nenahrazuje její fyzické umístění v sídle družstva.

[2] Na nikoli optimální bezpečnostní situaci naopak bytová družstva reagují zpřísňováním přístupového režimu do domů, umísťováním kamerových systémů, apod.

[3] Viz Cileček, F. in: Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 866. Onou „pluralitou hlasů“ je v této souvislosti zřejmě míněna spíše „pluralita přítomných“ členů družstva, neboť samotný fakt zastoupení sám o sobě ještě neznamená újmu pluralitě hlasů.

[4] Op. cit. sub 3., str. 867, kde se v této souvislosti uvádí, že „(S) ohledem na nevyvratitelnou domněnku doručení pozvánky, upravenou ve druhé větě § 636 ... však toto ustanovení nelze podle našeho soudu vyložit jinak, než že ukládá družstvu povinnost mít – vedle informační desky – zřízeny ještě i internetové stránky.

[5] Nehledě k tomu, že řada zejména starších členů dnešních bytových nemá vůbec žádný přístup k internetu a s internetem ani neumějí pracovat, takže ačkoli by jim byla „doručena“ pozvánka na členskou schůzi (prostřednictvím domněnky dle § 636 odst. 1 z. o. k.), o konání členské schůze se prostřednictví takto „doručené“ pozvánky vůbec nemají šanci dozvědět.

[6] O čemž se přesvědčila mnohá bytová družstva, když se snažila – často marně - vyhovět požadavku plynoucímu z § 777 odst. 2 z. o. k.  a přizpůsobit do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti z. o. k.  své stanovy úpravě tohoto zákona (výkladový problém spočívající v tom, že § 777 odst. 1 z. o. k. v této souvislosti nepřesně hovoří o „společenských smlouvách“ a nikoli o „stanovách“, ponechávám stranou). Pokud tak tato družstva neučinila, jsou ve smyslu § 777 odst. 2 z. o. k.  teoreticky ohrožena zrušením a nařízením jejich likvidace, aniž by bylo objektivně v jejich silách tuto nepříznivou situaci zvrátit (v případě, že někteří členové nadále nebudou ochodni zúčastnit se členské schůze anebo na ní hlasovat pro přijetí potřebných změn stanov).

[7] Dělo se tak prostřednictvím výkladu první věty § 714 ObčZ 1964 („(Z)ánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu.“). K tomu srov. např. rozsudek NS ČR sp. zn. 26 Cdo 501/2003 nebo usnesení NS ČR sp. zn. 29 Odo 330/2005.

[8] Op. cit. sub 3., str. 950. S tímto náhledem lze zajisté souhlasit, byť důvodová zpráva v této souvislosti – nutno říci, že nepříliš příhodně – argumentovala pouze údajnou faktickou nemožností donutit bývalé členy – dlužníky, k úhradě jejich dluhů vůči družstvu, a dále tím, že v případě pohledávek vůči družstvu údajně byli účastníci převodu družstevního podílu nuceni provádět cessi pohledávek vůči družstvu. Nedomnívám se, že by se jednalo o dostatečně validní argumenty, byť nově zakotvený princip převodu nájmu družstevního bytu lze v zásadě přivítat.

[9] Je otázkou, zdali by nebylo příhodnější hovořit v této souvislosti o „přechodu“ nájmu, neboť převáděn je družstevní podíl, nikoli nájem družstevního bytu, a navazující změna osoby oprávněné z nájmu bytu, která je současně nositelem práv a povinností s nájmem spojených, je důsledkem uvedené právní skutečnosti (tj. převodu družstevního podílu).