oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Základní principy mediace (z právního i neprávního pohledu)

autor: JUDr. Tomáš Horáček, Ph.D.
publikováno: 02.08.2013

V návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, a v souladu s implementačním požadavkem v ní formulovaným, byl v České republice přijat samostatný zákon o mediaci publikovaný pod č. 202/2012 Sb., který nabyl účinnosti k 1. září 2012 (dále též jen „ZoM“). Tento právní předpis byl následně doplněn prováděcí vyhláškou č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora.

I přesto, že oběma uvedenými právními předpisy byl vytvořen jasný a veskrze srozumitelný právní rámec regulace mediace pro oblast soukromoprávních sporů (tj. sporů v oblasti občanského práva, obchodního práva, práva rodinného, práva pracovního, a domnívám se, že též v oblasti práva správního), nelze zatím tuto novou právní úpravu spojovat s překotným rozvojem mediace a mediačních služeb, které by Česká republika zažívala. Nadále platí, že mediace je aktivně využívána zejména v oblasti práva rodinného (kde však byla s úspěchy užívána i před existencí nové právní úpravy), pro oblast ostatní sporné agendy (zejm. sporů občanskoprávních, obchodních a pracovních) je využívání mediace možno považovat spíše za sporadické.

O to více je potěšující, že odborná veřejnost se o mediaci a její právní úpravu začíná zajímat stále více, což se projevuje zejména četností odborných příspěvků publikovaných na toto téma. Lze se totiž domnívat, že právě dostatečná informovanost odborné, a zprostředkovaně i laické veřejnosti, může pozitivně přispět k širšímu rozvoji a využívání mediačních služeb. V tomto ohledu za zvlášť významné považuji povzbuzení zájmu o mediaci v právních odborných kruzích, tedy mezi soudci a praktikujícími advokáty. V této souvislosti se jeví jako zajímavé statistické údaje, které uvedla D. Potočková ve své publikaci „Nejlepší je domluvit se“ :

Ze zkušenosti mediačních programů vyplynulo, že pouze necelých 30 % občanů přichází do mediace z vlastní iniciativy. Ve zbylých případech se k mediaci klonily strany na důrazná doporučení tzv. pozorovatelů konfliktu, tedy jejich právních zástupců, soudů nebo představitelů státní správy či samosprávy. Dále se prokázalo, že mediační programy, jež úzce spolupracovaly se soudy, které mediaci aktivně nabízely, využívalo o 66 % více osob, než tomu bylo v ostatních mediačních centrech. Doporučení autority motivovalo strany konfliktu k pokusu řešit spor smírnou cestou a zároveň podpořilo důvěryhodnost mediačního procesu.[1]

Jak z předložených statistických údajů vyplývá, lze dostatečnou míru informovanosti soudců, advokátů i osob z dalších právních profesí působících v rovině tzv. pozorovatelů konfliktu, jak je D. Potočková ve své publikaci označuje, považovat za rozhodující pro uplatnění a rozvoj mediace jako alternativního řešení konfliktů. Proto také každou odbornou studii či vyslovený názor a stanovisko na téma mediace a jejího uplatnění lze chápat jako významný příspěvek směřující k podpoře mediace a jejího praktického rozvoje.

Specifikem mediace je však skutečnost, že není pouze právní disciplínou, přestože slouží k řešení sporů či obecněji konfliktů, které mají povětšinou právní odezvu. Její povaha je interdisciplinární, neboť mediace stojí na pomezí mezi právem a aspekty psychologickými a sociologickými. Z hlediska praktické aplikace mediace jako metody a alternativy je nutné nabytí řady širších dovedností vycházejících ze znalostí obecné psychologie, typologie osobnosti, psychologie komunikace, procesu vyjednávání, teorie konfliktu apod.[2]

Uvedená interdisciplinární povaha mediace může být zdrojem pro rozdílné nahlížení některých dílčích aspektů mediace odborníky z jednotlivých profesí. V mém příspěvku bych se proto rád pokusil v několika poznámkách o syntézu pohledu na základní principy mediace tak, jak jsou obecně přijímány zástupci neprávních profesí, tj. zejména psychology, a jak je vnímají „právníci“ s ohledem na zakotvení těchto principů v platné právní úpravě.

Princip dobrovolnosti

Princip dobrovolnosti je ve většině odborných publikací uváděn na prvním místě jako základní zásada, která musí být u mediace zachovávána a která je mediaci vlastní a typická. V tomto ohledu je mediace skutečně alternativním způsobem řešení sporů se všemi významy, které toto slovní spojení v sobě obsahuje.

Princip dobrovolnosti bývá charakterizován nejen jako právo stran dobrovolně se rozhodnout mediaci využít, ale také jako právo stran kdykoliv mediaci ukončit, tedy v zahájené mediaci dále nepokračovat. Tuto skutečnost např. D. Potočková shrnuje v úvodu výkladu o principu dobrovolnosti takto: „Dobrovolností v mediaci rozumíme svobodnou volbu stran v mediaci setrvat, přerušit nebo z ní odejít, přijímat rozhodnutí a uzavírat dohody.[3]

Obdobně L. Holá ve vztahu k principu dobrovolnosti uvádí, že je to: „...pozitivní zkušenost s kooperací, která ovlivní jejich důvěru (rozuměj stran konfliktu) v sebe navzájem a ochotu v započaté spolupráci pokračovat.[4]

Obecně lze konstatovat, že princip dobrovolnosti v sobě zahrnuje dva projevy. Tím prvním je svobodná vůle stran rozhodnout se řešit spor mediací. Mediace nemůže být zahájena dříve, dokud není uzavřena výslovná dohoda stran sporu, doplněná o vyjádřený souhlas mediátora o tom, že bude využito mediace jako alternativní metody pro řešení daného sporu.

Zákon o mediaci ctí princip dobrovolnosti v otázce zahájení mediace v plné míře, neboť nezakotvuje, a to pro žádnou oblast sporů, mediaci jako povinnou metodu. Mediace se zahajuje uzavřením smlouvy o provedení mediace, jejíž minimální povinné obsahové náležitosti upravuje § 4 odst. 2 ZoM. Smlouva o provedení mediace vyžaduje písemnou formu a je uzavírána stranami konfliktu a mediátorem [§ 2 písm. e) ZoM].

O povinné mediaci nelze hovořit ani ve vztahu k novelizaci občanského soudního řádu, která byla provedena § 30 ZoM, když jedním z novelizovaných ustanovení byl též § 100 odst. 3 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále též jen „o. s. ř.“). Dle nového znění § 100 odst. 3 o. s. ř., je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu v soudním řízení účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin a za tím účelem přerušit řízení na dobu nejdéle tří měsíců. Ani v tomto případě zákon neupravil formu povinné mediace, neboť formulace, která je užita citovaným ustanovením občanského soudního řádu, jasně svědčí tomu, že předseda senátu může stranám nařídit pouze první setkání s mediátorem, kterým není mediace ještě zahájena ve smyslu zákonné úpravy. Předpokládá se totiž, že budou-li strany motivovány nezávislým a nestranným „pozorovatelem jejich sporu“ v roli soudce, aby se pokusily nalézt smírné řešení sporu s využitím mediace, bude první setkání s mediátorem postačující k tomu, aby si mediaci jako alternativní metodu pro řešení jejich sporu zvolily.

V souvislosti se zakotvením povinného prvního setkání s mediátorem lze za významnou považovat též novelizaci § 150 o. s. ř., kterou byla rozšířena možnost soudu nepřiznat zčásti nebo zcela náhradu nákladů řízení té ze stran sporu, která byla v řízení úspěšná, pokud se tato strana odmítla bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem, jež bylo předsedou senátu v souladu s § 100 odst. 3 o. s. ř. nařízeno.

Zdůrazněme přitom, že rozhodující roli při aplikaci § 100 odst. 3 o. s. ř. po novele budou sehrávat zkušenosti soudce s aplikací mediace a jeho schopnost identifikovat spor, pro který je užití mediace jako metody a techniky účelné a vhodné. Bude tedy nezbytné, aby soudce byl dostatečně informován nejen o všech výhodách, které může mediace v daném sporu i v obecné rovině přinést, ale též, aby měl dostatečnou důvěru v mediaci vycházející z jeho znalostí o průběhu mediace, o mediačních technikách atd.

Ve vztahu k principu dobrovolnosti a jeho uplatnění při zahájení mediace tvoří samostatnou problematiku také otázka účinků tzv. mediačních doložek. Na rozdíl od rozhodčího řízení, pro něž bývá charakteristické, že si strany sporu sjednají řešení sporu cestou rozhodčího řízení v rámci rozhodčí smlouvy před tím, než samotný spor vznikne (formou rozhodčí doložky), bývá u mediace častější, že se strany sporu obrátí na mediátora až poté, co spor vznikne. Tento postup je v mediaci podpořen i tím, že je přípustné, aby se na mediátora po vzniku sporu obrátila pouze jedna ze stran konfliktu s tím, že bude na mediátorovi, aby k účasti na mediaci (resp. alespoň k prvnímu setkání s mediátorem) motivoval i stranu druhou.

Není však vyloučeno, aby si také v mediaci strany sjednaly užití mediace pro řešení potenciálně v budoucnu vzniklých sporů přímo ve smlouvě, tedy formou „mediační doložky“. Otázkou v takovém případě je, jaké jsou její právní účinky. Tedy, zda její nerespektování může být spojeno s případnou odpovědností (zejm. za vzniklou škodu), zda je taková doložka vynutitelná či zda dokonce vytváří překážku aktivní legitimace pro podání žaloby či návrhu na zahájení soudního řízení.

Lze konstatovat, že přístupy k mediačním doložkám mohou být v zásadě dvojí. Buď lze mediační doložku chápat jako ujednání, které je spojeno s procesními účinky, když mediační doložka vytváří překážku aktivní legitimace do doby, dokud nebude prokázáno, že se strany o mediaci neúspěšně pokusily. Soud by v případě identifikace platně uzavřené mediační doložky musel řízení zastavit a odkázat strany sporu na mediaci jako na nutnou podmínku k tomu, aby se soudní řízení mohlo konat. Jak uvádí M. Hrnčiříková ve svém příspěvku „Vynutitelnost mediačních doložek“, lze tento přístup k povaze a účinkům mediačních doložek vysledovat v některých rozhodnutích amerických soudů, které aplikují na uzavřené mediační doložky podobné principy, jaké platí pro doložky rozhodčí.[5]

Lze konstatovat, že tento přístup bude vlastní spíše anglo-americkému právnímu systému než právu kontinentálnímu. V něm bude patrně obvyklejší, že mediační doložka bude vnímána jako hmotněprávní dohoda vyvolávající odpovědnostní důsledky spojené s porušením právní povinnosti (povinnosti pokusit se o mediaci a o smírné řešení sporu), nebude-li respektována. S mediační doložkou však nebude spojován důsledek nedostatku aktivní legitimace, který by soud musel z úřední povinnosti zjišťovat.

Druhým projevem principu dobrovolnosti je, že strany sporu mají i v zahájené mediaci plně zachováno právo kdykoliv mediaci ukončit a obrátit se na soud či na rozhodce s návrhem na zahájení příslušného řízení. Zahájená mediace nevytváří překážku v možnosti uplatnění sporného nároku cestou soudního nebo rozhodčího řízení, a to v jakékoliv fázi realizované mediace.

Projevem respektování uvedeného druhého významu principu dobrovolnosti v platné právní úpravě je především již rozsah poučovací povinnosti, kterou je mediátor povinen učinit před zahájením mediace. Podle § 3 odst. 4 ZoM je mediátor povinen strany konfliktu informovat též o tom, že každá ze stran sporu může mediaci kdykoliv ukončit. Citované ustanovení dokonce zvláště zdůrazňuje, že výslovného poučení se musí stranám dostat také o tom, že zahájením mediace není dotčeno jejich právo domáhat se ochrany svých práv a oprávněných zájmů soudní cestou.

Na úpravu poučovací povinnosti navazuje i úprava obsažená v § 6 odst. 3 ZoM, dle něhož mediace končí mimo jiné v případě, kdy je mediátorem doručeno ostatním stranám konfliktu písemné prohlášení jedné ze stran, že v mediaci nebude dále pokračovat, resp. též tehdy, pokud strany sporu společně s mediátorem písemně prohlásí, že mediaci ukončují.

Princip důvěrnosti

Ve většině odborných pojednání o mediaci je z hlediska významu na druhém místě uváděn princip důvěrnosti. Tento princip je přitom možno chápat ve dvou významech.

Princip důvěrnosti mediace především znamená, že mediace mohou být účastny pouze strany sporu a mediátor (ev. mediátoři), další osoby pouze za předpokladu výslovného souhlasu stran sporu. Mediace tak vylučuje účast veřejnosti, což je velmi významný aspekt, který může podporovat využití mediace u sporů, u nichž strany konfliktu nemají zájem o publicitu. Tím se mediace jako alternativní způsob řešení stává protiváhou zejména k soudnímu řízení, které je svojí povahou procesem veřejným.

Druhým projevem principu důvěrnosti mediace je uplatňování zásady mlčenlivosti. Rozsah mlčenlivosti je přitom možno koncipovat rozdílně. Zejména v anglo-americkém prostředí bývá mlčenlivost pojímána velmi široce a je vztahována nejen na mediátora, ale také na strany sporu. Tento široký dosah zásady mlčenlivosti by však v kontinentálním evropském prostředí mohl činit značné potíže, a to u následně vedených soudních nebo rozhodčích řízení z hlediska uplatňování důkazů a výpovědí stran. Proto se v evropském prostředí lze častěji setkat se zásadou mlčenlivosti vztaženou pouze na mediátora, resp. na osoby zúčastněné na mediaci. I takto úžeji pojímaná zásada mlčenlivosti přitom zajišťuje pro strany sporu dostatečnou ochranu ve vztahu k informacím sděleným v průběhu mediace.

Také zákon o mediaci koncipoval zásadu mlčenlivosti pouze v užším smyslu, tj. ve vztahu k mediátorovi (a dalším osobám zúčastněným na mediaci). Dle § 9 odst. 1 ZoM je mediátor povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s přípravou a výkonem mediace, přičemž povinností mlčenlivosti je vázán i pro případ, kdy mezi stranami a mediátorem nebyla uzavřena smlouva o provedení mediace. Z uvedené formulace vyplývá, že mediátor je vázán povinností mlčenlivosti nejen ve vztahu k informacím, o kterých se dozvěděl v průběhu realizované mediace, ale také ve vztahu k informacím, které mu byly sděleny při přípravě mediace, tedy před tím, než byla mediace zahájena. Takto formulovaná zásada mlčenlivosti se dle § 9 odst. 4 ZoM vztahuje nejen na mediátora, ale také na osoby, které se společně s mediátorem podílejí na zajištění přípravy a průběhu mediace.

Povinností mlčenlivosti není mediátor dle zákona vázán pouze v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem nebo jiným příslušným orgánem, a to zejména v případech, je-li předmětem řízení spor mezi ním a stranami konfliktu plynoucí z výkonu činnosti mediátora (půjde zejména o řízení ve věcech případné odpovědnosti mediátora za škodu, o řízení, která se dotýkají výkonu dohledu nad činností mediátora nebo kárného řízení). Nad takto stanovený zákonný rámec může být povinnosti mlčenlivosti mediátor (případně další osoby zúčastněné na mediaci) zbaven pouze stranami sporu (§ 9 odst. 2 ZoM). Zákon přitom zároveň stanoví, že smrtí, prohlášením za mrtvého nebo zánikem některé ze stran konfliktu přechází právo zprostit mediátora mlčenlivosti na právního nástupce.

Je třeba doplnit, že rozsah zásady mlčenlivosti lze rozšířit nad zákonem stanovený rámec, a to dohodou stran v rámci smlouvy o provedení mediace. Zákon sice tuto skutečnost výslovně neupravuje, ale vzhledem k tomu, že v § 4 odst. 2 ZoM uvádí pouze demonstrativní výčet obsahových náležitostí této smlouvy, není vyloučeno, aby si strany sporu společně s mediátorem nedohodly uplatňování zásady mlčenlivosti a její dosah zpřísňujícím způsobem. Lze mít za to, že dohoda, která by naopak rozsah zásady mlčenlivosti zmírňovala, by byla neplatná pro rozpor se zákonem.

Princip nestrannosti a neutrality

Princip nestrannosti mediátora je jedním z dalších významných principů, které jsou pro uplatňování mediace klíčové. Nestranností mediátora rozumíme především absenci jakékoliv vazby mediátora ke stranám konfliktu nebo k předmětu sporu. Pokud by na straně mediátora nebyla nestrannost dosažena, byl by založen konflikt zájmů, na jehož podkladě by byly dány důvodné pochybnosti o nepodjatosti mediátora v daném sporu.

V zákoně o mediaci je požadavek na nestrannost mediátora vyjádřen především v obecné formulaci § 8 odst. 1 písm. a) ZoM, v němž je jako jedna z klíčových povinností mediátora formulována povinnost provádět mediaci osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí. Tento požadavek podrobněji rozvádí i § 5 odst. 1 ZoM, dle něhož je mediátor povinen odmítnout uzavření smlouvy o provedení mediace, jestliže se zřetelem k jeho poměru k věci nebo ke stranám konfliktu nebo právním zástupcům stran konfliktu je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Mediátor je přitom povinen za uvedených předpokladů mediaci nejen nezahájit, ale také v případě, byla-li již mediace zahájena, mediaci ukončit [§ 6 odst. 1 písm. a) ZoM].

Princip neutrality je vnímán odlišně. Neutralitu mediátora výstižně charakterizuje L. Holá takto: „Neutralitou mediátora se rozumí jeho specifické praktické působení na klienty, jeho vnější chování, nikoliv jeho vnitřní nastavení. Klienti mohou opakovaně zažívat mediátora v koalici s partnerem, když se dotazuje na jeho názory.“ A dále: „Prvořadým úkolem mediátora bude připojení se k systému, kterým je konfliktní vztah, a současně zůstat neutrální. Je to velmi těžké. Ani dlouhodobým intenzivním výcvikem skutečné a trvalé schopnosti neutrality nelze dosáhnout. Při své práci bude mediátor zjišťovat, že jeho osobní sympatie, názory, hodnoty a přesvědčení se promítají do jeho vztahu ke klientům, a to i při maximální snaze o neutralitu. Být neutrální neznamená být pasivní. Neutralita mediátora znamená angažovanost a pochopení pro každého účastníka konfliktu.[6]

Neutralitu mediátora je tedy nutno vnímat skrze jeho vnější projevy, které lze odvodit z jeho chování při mediaci. Z jednání mediátora musí být patrné, že mediátor je připraven poskytnout oběma stranám sporu stejný rozsah jejich uplatnění, že je schopen zohlednit a řádně vyhodnotit všechny sdělené informace, a to rovnocenně ve vztahu k oběma stranám sporu. Pokud by tato nezbytná důvěra mezi mediátorem a stranami sporu byla narušena, bude to mít negativní vliv nejen na úspěšnost mediace, ale též na vnímání či pocit stran sporu z průběhu mediace, který pro ně nebude komfortní a přijatelný.

Také zachování principu neutrality je reflektováno novým zákonem o mediaci. Dle § 5 odst. 2 ZoM může mediátor odmítnout uzavření smlouvy o provedení mediace, jestliže je narušena nezbytná důvěra mezi ním a některou ze stran konfliktu. Je však třeba upozornit na formulaci, kterou zákon v tomto případě užívá, neboť na rozdíl od principu nestrannosti zákon v tomto případě dává mediátorovi na výběr, zda smlouvu o provedení mediace uzavře či nikoliv. Obdobně se zákon o mediaci vyslovuje i k možnosti ukončit již zahájenou mediaci, když i v tomto případě dle § 6 odst. 2 ZoM mediátor pouze může již zahájenou mediaci v případě, jestliže je narušena nezbytná důvěra mezi ním a některou ze stran konfliktu, ukončit.

Princip neformálnosti

Princip neformálnosti vychází z předpokladu, že mediace nemá charakter procesu. Na rozdíl od soudního nebo rozhodčího řízení nejsou pro mediaci rozhodující formální procesní pravidla, která by určovala, jak se mají strany sporu v jednotlivých fázích mediace chovat, jaká jsou jejich procesní práva a povinnosti.

Mediaci je třeba vnímat jako hmotněprávní dohodu stran sporu a mediátora o tom, že se v rámci dohodnutých a sjednaných pravidel, jejichž obecný rámec stanoví právní úprava, pokusí s využitím odborných znalostí a dovedností mediátora nalézt přijatelné řešení, které by jejich spor odstraňovalo. Veškerá práva a povinnosti stran sporu a mediátora jsou zakotveny buď v zákonné úpravě, nebo musí být odvozeny od smlouvy o provedení mediace.

S reflexí k tomuto přístupu lze učinit závěr, že není-li mediace procesem, který by vyžadoval formalizaci procesních pravidel, není třeba průběh mediace a jejích jednotlivých fází podrobně upravovat. Tomu odpovídá i nová právní úprava, která pouze obecně formuluje, jak by měl mediátor v mediaci postupovat. Dle § 8 odst. 1 písm. a) a b) ZoM je mediátor povinen mediaci provádět osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí, když mediátor musí respektovat názory stran konfliktu a vytvářet podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení, které zohledňuje zájmy obou stran, a které v případě, kdy se předmět konfliktu bezprostředně týká práv nezletilého dítěte, zohledňuje zejména zájem tohoto dítěte.

Mezi další ustanovení, která upravují a alespoň obecně rámují průběh mediace, patří § 3 odst. 4 ZoM, který specifikuje poučovací povinnost, jíž je mediátor zatížen před zahájením mediace, dále § 4 ZoM, který upravuje zahájení mediace (uzavření písemné smlouvy o provedení mediace), a § 6 a § 7 ZoM, které upravují ukončení mediace, je-li neúspěšná (§ 6 ZoM), resp. ukončení úspěšné mediace (uzavřením mediační dohody; § 7 ZoM). Mezi zákonné normy, které se váží k postupu při mediaci, lze řadit i § 12 ZoM, který upravuje doručování.

Princip sebeurčení a princip převzetí zodpovědnosti

Princip sebeurčení bývá definován jako schopnost účastníků vytvářet vlastní dobrovolné a informované rozhodnutí. Na tento princip bezprostředně navazuje i princip převzetí zodpovědnosti, dle kterého jsou to pouze strany sporu, které jsou odpovědné za výsledek mediace. Mediátor je pouze prostředníkem, nestrannou a neutrální osobou, která na podkladě svých odborných znalostí a dovedností podporuje komunikaci mezi stranami sporu a která vytváří podmínky pro nalezení řešení zohledňující zájmy obou stran sporu [§ 8 odst. 1 písm. b) ZoM].

Zákonným vyjádřením obou principů, tzn. principu sebeurčení i principu převzetí zodpovědnosti, je § 3 odst. 3 ZoM, dle něhož jsou za obsah mediační dohody odpovědné pouze strany konfliktu. Vylučuje se tím případná odpovědnost mediátora za to, co bylo mezi stranami ujednáno v rámci mediační dohody. O této skutečnosti musí být strany sporu poučeny mediátorem již v rámci informací, které jim mediátor sděluje před zahájením mediace (§ 3 odst. 4 ZoM). Uvedeným závěrům odpovídá i § 7 ZoM, dle něhož mediátor sice spolupodepisuje mediační dohodu společně se stranami sporu, ovšem svým podpisem pouze stvrzuje, že mediační dohoda byla uzavřena v rámci mediace. Z podpisu mediátora pod mediační dohodou nelze vyvozovat, že by mediátor byl stranou mediační dohody, jejím autorem, či že by nesl za její obsah a ujednání v ní obsažená jakoukoliv odpovědnost.

Závěrem

V rámci rozsahových omezení tohoto příspěvku nebylo možné se do všech podrobností zabývat všemi základními principy, na nichž je mediace vystavěna a které vytvářejí pozitivní předpoklady pro její praktické uplatňování. Cílem provedeného zkoumání mělo být především porovnání základních principů mediace tak, jak jsou formulovány z hlediska širších pohledů na mediaci, bez primární orientace na právní aspekty mediace, a na reflexi těchto principů v platné právní úpravě mediace. Na podkladě provedené analýzy lze dospět k závěru, že základní mediační principy byly v dostatečném rozsahu a v přiměřené míře do nové právní úpravy mediace v České republice promítnuty. Na závěr proto lze vyslovit pouze přání, aby se mediace jako alternativní způsob řešení sporů uplatňovala v praxi stále častěji a aby tato metoda tak mohla přinášet vše dobré, co v sobě obsahuje.

 

Autor je odborným asistentem na katedře obchodního práva PF UK.



[1] Potočková, D.: Nejlepší je domluvit se. ALFOM, s. r. o., Praha 2013, str. 56 a 57.

[2] Tomu odpovídá i obsah zkoušky uchazečů o výkon činnosti mediátora tak, jak je upraven vyhláškou č. 277/2012 Sb., a to v návaznosti na § 23 odst. 7 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci.

[3] Potočková, D.: Nejlepší je domluvit se, ALFOM, s. r. o, Praha 2013, str. 56.

[4] Holá, L.: Mediace v teorii a praxi, Grada publishing, a. s., Praha 2001, str. 53.

[5] Hrnčiříková M.: Vynutitelnost mediačních doložek, Právní fórum, č. 12/2012, str. 525 a násl.

[6] Holá, L.: Mediace v teorii a praxi, Grada publishing, a. s., Praha 2001, str. 53.