oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Žádost o nižší splátky v průběhu oddlužení a použití § 407 insolvenčního zákona

autor: Mgr. Lukáš Pauldura
publikováno: 04.04.2016

I. Úvod 

V červnu roku 2012 zaujal třetí senát Vrchního soudu v Praze názor,[1] z něhož vyplývaly (nebo alespoň dle mého původního přesvědčení měly vyplývat) dva základní závěry. Za prvé zde zmíněný vrchní soud upozornil, že usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je rozhodnutím vydávaným s výhradou změny poměrů (rebus sic stantibus), a proto pokud dojde v průběhu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře ke změně poměrů na straně dlužníka, je dlužník oprávněn i na základě této změny poměrů požádat o snížení splátek pod zákonem stanovený rozsah.

Za druhé vrchní soud doplnil, že při posuzování takové žádosti musí insolvenční soud postupovat obdobně dle ust. § 391 odst. 2 a § 398 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“) – v této souvislosti bylo výslovně zmíněno, že žádost musí mít zákonem stanovené náležitosti, navržená nižší splátka (při zohlednění úhrady přednostních pohledávek) musí umožňovat uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 50 %, a zejména věřitelé (písemně nebo na své schůzi) musejí vyslovit s navrženou nižší splátkou souhlas [popř. budou souhlasit alespoň někteří z nich, a nižší splátka se tak bude týkat jen uspokojení jejich vlastních pohledávek, obdobně jako při souhlasu s nižším plněním dle § 392 odst. 1 písm. c) ins. zák.], resp. insolvenční soud neshledá důvody, které by změně usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem, spočívající ve stanovení nižší splátky, bránily.

Když jsem se v průběhu svého působení na insolvenčním oddělení s těmito závěry seznámil, kvitoval jsem je kladně zejména s ohledem na vyslovené záruky ochrany procesních práv věřitelů. Zatímco judikatura obecně byla spíše benevolentní k dlužníkům,[2] citované rozhodnutí naopak ukládalo insolvenčním soudům, aby při rozhodování o žádostech dlužníků podaných v průběhu oddlužení – s výjimkou žádostí zjevně bezdůvodných – vytvořily procesní prostor k tomu, aby se věřitelé (stejně jako v případě standardní žádosti zahrnuté do návrhu na povolení oddlužení předjímané v ust. § 391 ins. zák.) mohli k takovým žádostem vyjádřit.

Bohužel mé přesvědčení, že rozhodovací praxe vrchních soudů směřuje i k ochraně zájmů věřitelů, netrvalo dlouho. Již v průběhu března roku 2013 zaujal druhý senát Vrchního soudu v Olomouci[3] názor odlišný, který byl nedlouho nato převzat i Vrchním soudem v Praze.[4] V rozhodovací praxi se tak potvrdil závěr, že dlužník může při změně poměrů žádat o snížení splátek i v průběhu oddlužení. Vrchní soudy však současně dospěly k závěru, že při rozhodování o takové žádosti dlužníka se postupuje dle ust. § 407 odst. 3 ins. zák. Na základě této úvahy pak judikatura rozvedla, že pro případné povolení nižší splátky je nezbytné, aby insolvenční soud poměřil okolnosti, za nichž bylo schváleno oddlužení dlužníka, se současnými dlužníkovými poměry, a na základě nich učinil závěr, zda došlo k takové podstatné změně poměrů, že je namístě splátkový kalendář změnit co do výše splátek za splnění podmínek upravených v § 398 odst. 4 ins. zák. Přesunutím rozhodovacího procesu pod ust. § 407 odst. 3 ins. zák. však došlo k významnému zásahu do postavení věřitelů, neboť insolvenční soud v intencích citovaného ustanovení postupuje zásadně bez nutnosti opatřovat si vyjádření věřitelů, popř. nařizovat k žádosti dlužníka o povolení nižších splátek schůzi věřitelů.

Shora popsanému názoru lze předně vytknout, že opět odsouvá insolvenční věřitele na druhou kolej, přestože ti i v režimu oddlužení mají zásadní rozhodovací kompetence.[5] Rovněž je možné podivovat se nad tím, že věřitelům není bez bližšího legitimního odůvodnění garantováno stejné (rovné) postavení jako v případě rozhodování o standardní žádosti, která je součástí návrhu na povolení oddlužení, kdy dle ust. § 400 odst. 1 ins. zák. se stává žádost dlužníka obligatorním bodem programu schůze věřitelů. Za zcela neakceptovatelné však považuji použití ust. § 407 odst. 3 ins. zák., které na žádost dlužníka o stanovení nižších splátek nedopadá, a jak bude dále vysvětleno, jeho použití vede k naprosto absurdním závěrům.

II. Standardní žádost dlužníka o povolení nižší splátky

Insolvenční zákon upravuje institut žádosti dlužníka o stanovení nižších než zákonných splátek toliko v případě řádné žádosti. Ust. § 398 odst. 4 ins. zák. tak vymezuje, že pokud dlužník chce požádat o nižší splátky, musí tak učinit již při podání návrhu na povolení oddlužení (technicky se jedná o vyplnění kolonky č. 14 formuláře návrhu na povolení oddlužení),[6] přičemž k později podané žádosti insolvenční soud nepřihlíží. Insolvenční zákon dále stanoví náležitosti žádosti, kdy dlužník musí dle § 391 odst. 2 ins. zák. uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku.[7] Případné nedostatky žádosti dlužníka lze přitom řešit – vzhledem k tomu, že se jedná o součást návrhu na povolení oddlužení – postupem dle § 393 odst. 1 ins. zák., kdy insolvenční soud usnesením vyzve dlužníka s příslušným poučením k opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů.

Tyto úkony by měl insolvenční soud provést do vydání rozhodnutí o úpadku. Přestože nedostatky žádosti o povolení nižší splátky nebrání povolení oddlužení (ve smyslu § 393 odst. 3 ins. zák. se totiž nejedná o nedostatky, které by bránily pokračování řízení), nelze odhlížet od toho, že řádná a projednatelná žádost dlužníka se stává v souladu s ust. § 400 odst. 1 ins. zák. obligatorním bodem schůze věřitelů. Samotné hlasování věřitelů ohledně žádosti dlužníka není pro insolven­ční soud závazné a má pouze povahu (ne)doporučujícího stanoviska, obdobně jako není pro insolvenční soud závazná ani dlužníkem navržená výše splátek.[8] I přesto je nutné si uvědomit, že prostor vytvořený pro účastníky řízení (ať již pro dlužníka při formulaci výše navrhované splátky, nebo pro věřitele při zaujímání stanoviska) má své neopominutelné právní důsledky. Nejenže v rovině materiální zakládá povinnost soudu vypořádat se v rámci odůvodnění rozhodnutí s odklonem od návrhu dlužníka či stanoviska věřitelů,[9] ale v rovině formální zakládá předpoklad přípustnosti podání odvolání. Jak totiž logicky předjímá § 406 odst. 4 ins. zák., proti výroku rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, kterým bylo rozhodnuto o žádosti dlužníka, může podat odvolání pouze dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo ten z věřitelů, který nesouhlasil se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval (či přesněji podal stanovisko, jehož prostřednictvím nedoporučil vyhovět žádosti dlužníka o stanovení nižší splátky).

Jak vyplývá z předeslaného, celý proces rozhodování o žádosti dlužníka o stanovení nižší než zákonné splátky má logicky provázanou strukturu. Adekvátní vytvoření prostoru pro uplatnění stanoviska ze strany věřitelů je jeho podstatnou náležitostí s odpovídajícími procesními následky, a nelze je tudíž redukovat do pouhé procesní formality či notoriety. Lze uzavřít, že v podstatě každý dlužník bude v průběhu oddlužení vystaven výraznému snížení životního standardu, které abstraktně představuje onu spravedlivou cenu za využití dobrodiní oddlužení, které může při splnění podmínek vyústit v osvobození od placení pohledávek v neuspokojeném rozsahu, tedy v právní následek, který narušuje základní pilíře soukromého práva.[10] I v těchto intencích lze proto důvodně očekávat, že dlužník bude zásadně ochoten snížit svou životní úroveň na zákonem stanovený limit.

Povolení nižších než zákonných splátek je bezesporu mimořádným institutem, který nutně podléhá pečlivému posouzení ze strany insolvenčního soudu, a právě v tomto ohledu je nejen nezbytné, ale též nanejvýš vhodné, aby věřitelé, kteří objektivně předpokládají provádění splátek ze strany dlužníka v zákonném rozsahu, byli s touto skutečností výslovně konfrontováni a měli možnost do rozhodovacího procesu soudu zasáhnout. Poukaz věřitele na nesplnění podmínek ve smyslu § 398 odst. 4 ins. zák. nebo sdělení dalších, doposud neznámých skutečností rozhodných pro případné nevyhovění žádosti dlužníka, je totiž rozhodující nejen pro insolvenční soud, ale může být i podnětem pro zaujetí stanoviska věřiteli ostatními.

Stejně tak okruh subjektů oprávněných k odvolání proti výroku, kterým insolvenční soud rozhodoval o žádosti dlužníka o stanovení nižší splátky, odpovídá zásadám insolvenčního řízení vyjádřeným v ust. § 5 ins. zák. Je totiž nabíledni, že věřitel, který přes poskytnutý prostor na své oprávnění podat stanovisko rezignoval, nemůže takové skutečnosti uplatňovat v odvolacím řízení, a tím přenášet celý komplexní rozhodovací proces do řízení odvolacího (včetně souvisejících problémů s konáním nové schůze věřitelů). Tímto způsobem by současně bylo neproporcionálně zasahováno do postavení účastníků insolven­čního řízení, neboť by nepředvídatelně umožňoval zpochybnit výrok o výši splátek, které je dlužník povinen odevzdávat pro účely plnění splátkového kalendáře, ačkoliv se jedná o výrok pro účely plnění splátkového kalendáře zcela stěžejní.[11]

III. Žádost uplatněná v průběhu oddlužení

Institut žádosti o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek, která by byla vznesena v průběhu trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční zákon na rozdíl od předchozího případu neupravuje. Přestože formalistickým výkladem ust. § 398 odst. 4 ins. zák. by bylo možné dovozovat, že k žádostem uplatněným v průběhu trvání účinků schváleného oddlužení (tedy logicky po podání návrhu na povolení oddlužení) se nemá přihlížet, je zjevné, že judikatorní vytvoření prostoru k tomu, aby dlužník mohl prostřednictvím žádosti korigovat původní výrok rozhodnutí o schválení oddlužení, je zcela legitimní.

Splátkový kalendář probíhá v horizontu pěti let, což je doba, v níž může na straně dlužníka docházet ke změnám poměrů, na které dlužník ani věřitelé nemohli při schvalování oddlužení pomýšlet. Mezi standardní případy tak mohou patřit objektivně nepředvídatelné životní události, které zvyšují trvale nebo přechodně nutné výdaje (zejména se jedná o případy zvýšení výdajů na léky v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu dlužníka nebo investice dlužníka do získání vzdělání či rekvalifikace, které i přes přechodné snížení splátek ve výsledku znamenají větší míru uspokojení věřitelů), ale též události, které zvyšují příjmovou stránku dlužníka, a umožňují tak významně zvýšené či úplné uspokojení věřitelů i při současném zvýšení životního standardu dlužníka. Lze tudíž uzavřít, že rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je nepochybně rozhodnutím, které je vydáváno s výhradou změny poměrů (rebus sic stantibus), zejména ve vztahu k výroku o výši splátek dlužníka. To samozřejmě zakládá i právo dlužníka podat žádost o snížení splátek i po schválení oddlužení, avšak s tím rozdílem, že dlužník musí současně prokázat právě takovou změnu poměrů, která u něj nastala po schválení oddlužení.

Pokud se týče samotného postupu při projednání a posouzení takové žádosti, zastávám názor, že postupovat se má zcela shodným způsobem jako v případě standardní žádosti, tedy za obdobného užití všech zákonných ustanovení tak, jak byla citována v oddíle II. tohoto příspěvku. I tato žádost musí splňovat veškeré náležitosti stanovené v § 398 odst. 4 ins. zák., tedy i návrh výše splátky a rozvedení důvodů, které vedly k dlužníkovu úpadku (i toto kritérium je insolvenční soud povinen zohlednit, byť se jedná o skutečnosti, které nastaly před změnou poměrů), a rovněž i tuto žádost je nezbytné s věřiteli projednat.

Osobně se domnívám, že nejsprávnějším řešením je svolat schůzi věřitelů, jejímž jediným bodem programu by bylo projednání takové žádosti dlužníka zcela v mezích § 400 odst. 1 ins. zák., včetně poučení věřitelů o možnosti hlasovat (zaujmout stanovisko) mimo schůzi věřitelů prostřednictvím hlasovacího lístku ve smyslu § 401 odst. 4 ins. zák. Druhým – méně formálním řešením – pak může být i výzva adresovaná věřitelům, prostřednictvím níž budou věřitelé vyzváni, aby se ve stanovené lhůtě k žádosti dlužníka vyjádřili. V takovém případě je však třeba insolvenční soudy upozornit na důsledné splnění poučovací povinnosti ve smyslu § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to jak ohledně nevyjádření se ve stanovené lhůtě, tak i ohledně možnosti podat odvolání proti usnesení o změně splátkového kalendáře ve výroku týkajícím se výše splátek dlužníka.

Důvody, pro které by měl být shora popsaný postup zachován i v případě žádosti dlužníka podané v průběhu trvání oddlužení, jsou v podstatě totožné. V první řadě procesní prostor umožňuje věřitele (očekávající provádění splátek v zákonem stanovené výši) se žádostí konfrontovat a vytváří prostor pro podání relevantních informací a uplatnění námitek. Názor, že v případě žádostí podaných v průběhu oddlužení není nutné schůzi věřitelů svolávat, resp. není nutné prostor pro stanoviska věřitelů vytvářet, je přitom neudržitelný i proto, že bez legitimního důvodu zakládá rozdílné postavení věřitelů coby účastníků insolvenčního řízení a jejich objektivní možnost ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci samé, pouze v návaznosti na okamžik, v níž dlužník svou žádost uplatní, tedy na okamžik uplatnění zcela shodného procesního úkonu, který se zcela shodně dotýká zájmu věřitelů. Takový závěr je nutně nejen v rozporu s principem rovnosti účastníků,[12] ale ve svém důsledku může věřitelům neoprávněně odnímat možnost jednat před soudem.[13]

Vytvoření uvedeného procesního rámce je však nezbytné i z hlediska objektivní možnosti podání odvolání proti rozhodnutí o změně splátkového kalendáře. Dle mého soudu totiž i pro soudní rozhodnutí, kterým insolvenční soud mění splátkový kalendář ve výroku o výši splátky, platí ust. § 406 odst. 4 ins. zák., a tedy i proti takovému rozhodnutí by měli mít možnost brojit pouze dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasil se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval (doručil řádné negativní stanovisko). I v tomto případě se totiž zcela realizují veškeré důvody takového omezení okruhu oprávněných osob, jak byly popsány výše.

IV. Nesprávné použití § 407 odst. 3 ins. zák. a otázky související

Dle mého soudu vychází celý předmětný problém s odepřením procesního prostoru věřitelům z nesprávného použití ust. § 407 odst. 3 ins. zák., na něž se citovaná judikatura vrchních soudů v případě výslovně odvolává. Použití ust. § 407 odst. 3 ins. zák. na situaci, kdy dlužník v průběhu oddlužení požádá na základě změny poměrů o stanovení nižší splátky, může svádět – vzhledem k zavádějícímu jazykovému vyjádření. Podle § 407 odst. 3 ins. zák. „rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud i bez návrhu změní, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek“. Při výkladu tohoto ustanovení je však nutno akcentovat, že insolvenční zákon pracuje s pojmem „splátky“ v případě plnění splátkového kalendáře ve dvou různých významech, jež není možné libovolně zaměňovat.

Abych mohl vysvětlit onu distinkci, je třeba začít od samotného popisu mechanismu oddlužení plněním splátkového kalendáře. Jak vyplývá z ust. § 398 odst. 3 ins. zák., při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, přičemž tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Technicky jde tedy o dvousložkový proces. V prvním kroku jsou každý měsíc postiženy dlužníkovy příjmy, z nichž je provedena srážka ve stanoveném rozsahu, a tato částka představuje měsíční splátku dlužníka postihnutou pro účely plnění splátkového kalendáře; pro účely tohoto příspěvku můžeme toto plnění označit jako „splátku na vstupu“. K této splátce na vstupu se následně připočtou případné příjmy získané na základě smlouvy darovací či důchodové, jakož i jiné mimořádné příjmy ve smyslu § 412 odst. 1 písm. b) ins. zák. Z této celkové sumy provede správce odpočet zálohy na odměnu a náhradu svých hotových výdajů včetně DPH, popř. plnění na pohledávky za majetkovou podstatou nebo na pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a čistý zbytek rozvrhne mezi věřitele dle vzájemného poměru vycházejícího z výše pohledávek zahrnutých do splátkového kalendáře. Každý z věřitelů takto získává každý měsíc splátku, jejímž prostřednictvím dochází k částečné úhradě jeho pohledávky; tuto splátku můžeme pro účely tohoto příspěvku označit jako „splátku na výstupu“.

Ust. § 407 odst. 3 ins. zák. je bezesporu použitelné v případech, kdy dochází k úpravě splátek na výstupu,tedy v případech, kdy dochází v průběhu trvání účinku schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře k úpravě vzájemného poměru mezi věřiteli, popř. kdy je v důsledku právních okolností zasahováno do právního postavení věřitelů z hlediska výše jejich poměru nebo délky jejich účasti ve splátkovém kalendáři.

V případě splátek na vstupu je situace složitější, neboť ust. § 407 odst. 3 ins. zák. se pro takové změny zásadně uplatnit nemůže. Z uvedeného pravidla lze vysledovat určitou výjimku (která však ve svém důsledku výjimkou není a potvrzuje shora uvedené), a to jsou ty případy změny splátek na vstupu, které nezasahují do právního postavení dlužníka (tedy do již deklarovaného rozsahu splátky na vstupu). Pokud totiž např. dlužník, u něhož byla při schválení oddlužení stanovena zákonná srážka z příjmu, nastoupí v průběhu oddlužení vedle svého pracovního poměru do vedlejšího pracovního poměru, insolvenční soud upraví původní rozhodnutí tak, že v souladu s pravidly obsaženými v občanském soudním řádu určí, který z plátců bude při realizaci zákonné srážky zohledňovat jakou část základní částky.[14] O změnu v právním postavení dlužníka se však přes zvýšení nominálu splátky na vstupu nejedná, neboť v případě takového dlužníka je nadále ctěna původně uložená povinnost odevzdávat splátky v zákonném rozsahu. Obdobně totiž do právního postavení dlužníka není zasahováno ani při změně počtu zohledňovaných vyživovacích povinností ve smyslu § 1 nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách, nebo při změně plátce příjmu dlužníka ve smyslu § 293 odst. 1 o. s. ř.

Na podporu argumentů shora je předně nutno uvést, že již důvodová zpráva[15] k novelizaci insolvenčního zákona, která do textu zapracovala předmětné ust. § 407 odst. 3, jako demonstrativní příklady jeho užití výslovně uváděla změny v počtu vyživovaných osob nebo zánik pohledávky věřitele v průběhu oddlužení jinak než splátkami dlužníka.

Nelze odhlížet ani od faktu, že dle ust. § 407 odst. 3 ins. zák. má insolvenční soud postupovat i bez návrhu, což předznamenává, že podstatná změna okolností bude vyplývat ze skutečností objektivního charakteru; jinými slovy, při změně splátkového kalendáře ve smyslu § 407 odst. 3 ins. zák. insolvenční soud pouze reflektuje změny, které v průběhu oddlužení objektivně nastaly.[16]

Změna splátkového kalendáře ve smyslu § 407 odst. 3 ins. zák. vždy směřuje k úpravě celkové sumy splátek na výstupu, resp. předpokládaného poměru uspokojení celkového objemu pohledávek věřitelů v rámci splátkového kalendáře, a není proto vyloučeno, že v průběhu oddlužení dojde k jeho snížení (např. vznik pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, podmíněná pohledávka se stane nepodmíněnou, přihlášená zajištěná pohledávka bude zjištěna jako nezajištěná, do splátkového kalendáře bude zahrnuta dodatečně zjištěná pohledávka zahraničního věřitele, nebo odpadnou důvody pro deponaci splátek na výstupu pro pohledávky, které doposud byly popřené, nepřezkoumané apod.). Citované ustanovení proto výslovně uvádí, že těmito změnami není dotčeno ust. § 418 odst. 1 písm. b) ins. zák., tedy povinnost dlužníka splnit podstatnou část splátkového kalendáře (tj. objemu nezajištěných pohledávek zahrnutých do splátkového kalendáře).

Konečně významným argumentem pro podporu tvrzení, že změnami podle ust. § 407 odst. 3 ins. zák. nemůže být zasahováno do právního postavení dlužníka (tedy taková změna nemůže vést logicky k úpravě doposud stanovené splátky na vstupu), je i dovětek citovaného ustanovení, podle něhož proti rozhodnutí ve smyslu § 407 odst. 3 ins. zák. může podat odvolání pouze věřitel, který podle něj obdrží na úhradu své pohledávky méně než podle měněného rozhodnutí. Omezení okruhu osob na změnou krácené věřitele je dle mého názoru logickým subjektivním promítnutím přípustných odvolacích důvodů, které mohou spočívat pouze a jen ve zpochybnění skutečností, které vyvolaly negativní důsledky do postavení jednotlivých krácených věřitelů, resp. do rozsahu jejich splátek na výstupu (je přitom zjevné, že odvolání mohou dotčení věřitelé z hlediska subjektivní přípustnosti vztahovat pouze k důvodům týkajícím se jejich postavení, a nikoliv postavení ostatních krácených věřitelů). Ostatně důsledné uplatňování § 407 odst. 3 ins. zák. na rozhodnutí, jímž by insolvenční soud rozhodl o žádosti dlužníka o stanovení nižších splátek podané v průběhu oddlužení negativně, tedy nevyhověním žádosti zcela nebo zčásti, by znamenalo absurdní nemožnost dlužníka usilovat o přezkum takového rozhodnutí v odvolacím řízení.

V. Závěr

Ve svém příspěvku jsem se pokusil poukázat na problém nesprávného používání ust. § 407 odst. 3 ins. zák. v judikatuře vrchních soudů, které je způsobilé neoprávněně zasahovat do právního postavení insolvenčních věřitelů. Postup, při kterém dlužník žádá o stanovení nižší než zákonem stanovené splátky až v průběhu trvání účinků oddlužení plněním splátkového kalendáře, lze nepochybně označit za vhodný, který umožňuje insolvenčním soudům citlivě reagovat na nepředvídatelné životní události na straně dlužníků, a naplňovat tak sociální rozměr institutu oddlužení.[17] Nelze však opomíjet, že základním smyslem insolvenčního řízení (a to i v rámci způsobu řešení úpadku dlužníka jeho oddlužením) je vedle ochrany dlužníka především rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů [srov. § 5 písm. a) ins. zák.]. Je proto v zásadě nepřípustné vykládat insolvenční zákon tak, aby bez skutečně legitimního zdůvodnění soud odnímal věřitelům jejich základní práva a povinnosti.

Postupy obsahující nástroje realizace procesních oprávnění, která se ve vztahu k věřitelům uplatní při rozhodování o žádosti dlužníka o stanovení nižších splátek, obsažené v návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 391 odst. 2 ins. zák., tak v souladu s mým míněním musejí stejnou měrou zůstat zachovány i při posuzování téže žádosti, bez ohledu na skutečnost, že ji dlužník uplatňuje až po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře v důsledku tvrzené změny okolností. Pouze takový výklad lze označit za ústavně konformní, nadto v souladu se zásadami insolvenčního řízení.

Popsané judikatorní snahy proto nelze hodnotit jinak než jako zásadní nepochopení funkce insolvenčního soudu, který v podmínkách insolvenčního zákona zásadně kontroluje a koriguje pokyny věřitelů jakožto základní entity obdařené rozhodovací kompetencí. Ze všech těchto důvodů nezbývá než apelovat na vrchní soudy, aby dosavadní rozhodovací praxi vycházející z použití ust. § 407 odst. 3 ins. zák. na tyto případy přehodnotily, a zajistily tak plnou účast věřitelů na procesu posouzení žádosti dlužníka o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek. V opačném případě pak nezbývá, než aby se věřitelé prostřednictvím mimořádných opravných prostředků pokusili předložit vznesenou otázku k posouzení Nejvyšším soudem, a to na základě argumentu nesprávného právního posouzení založeného nesprávným výkladem procesněprávního ustanovení.

Autor je asistentem soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec a lektorem Ústavu práva a bezpečnosti Vysoké školy Karla Engliše v Brně.



[1] Jedná se o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2012, sen. zn. 3 VSPH 1036/2011, podle něhož: „rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není nezměnitelné, je vydáváno s klauzulí změněných poměrů (rebus sic stantibus). [Proto] není zcela vyloučeno, aby i v dané fázi řízení bylo jeho žádosti o nižší splátky vyhověno. […] Splněn musí být též předpoklad, že tito věřitelé (písemně nebo na své schůzi) vysloví s navrženou nižší splátkou souhlas [popř. budou souhlasit alespoň někteří z nich, a nižší splátka se tak bude týkat jen uspokojení jejich vlastních pohledávek, obdobně jako při souhlasu s nižším plněním dle § 392 odst. 1 písm. c) ins. zák.]“; k dispozici na webu: https://isir.justice.cz.

[2] V této souvislosti šlo např. o snahu vrchního soudu zakládat přípustnost odvolání dlužníků proti rozhodnutí o způsobu schváleného oddlužení (názor byl překonán až rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, publikovaném pod č. 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo zmírnění podmínek přípustnosti oddlužení u dlužníků odkázaných výhradně na plnění třetích osob (k tomu srov. již překonané rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2011, sen. zn. 3 VSOL 506/2011).

[3] Základním kamenem právní argumentace vrchních soudů se stalo citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2013, sen. zn. 2 VSOL 218/2013.

[4] Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, sen. zn. 3 VSPH 1301/2015, ze dne 1. 12. 2014, sen. zn. 1 VSPH 2349/2014, nebo ze dne 13. 8. 2015, sen. zn. 4 VSPH 558/2015.

[5] Základní myšlenkou insolvenčního zákona bylo svěřit rozhodování věřitelům v maximální možné míře. Viz Tomáš Richter: Základní stavební kameny vládního návrhu insolvenčního zákona. Část I., Právní fórum č. 11/2005, str. 443-444. P. Kavan hovoří o právu věřitelů hlasovat tam, kde se objevuje nezbytnost rozhodnout ekonomicky s podstatným vlivem na pozdější uspokojení věřitelů. Viz P. Kavan: Postavení věřitelů v režimu insolvence dlužníka ve světle německé právní úpravy, Právní rozhledy č.  6/2008, str. 202.

[6] K dispozici na stránkách Ministerstva spravedlnosti: https://isir.justice.cz/isir/common/stat.do?kodStranky=FORMULAR.

[7]  Pokud se týče náležitostí vypočtených v ust. § 391 odst. 2 ins. zák., zastávám názor, že nejsou vypočteny zcela přiléhavě, neboť vedle těchto relevantních kritérií by měl dlužník rovněž uvést i důvody, pro které vůbec žádost o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek podává (např. konkrétní tvrzení o zvýšených výdajích nebo popis tíživé sociální situace).

[8] Srov. dikci ust. § 400 odst. 1 ins. zák. ve slovech: „zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka“, a obdobně v ust. § 398 odst. 4 ins. zák. ve slovech: „k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán.“ Viz též J. Kozák in J. Kozák; P. Budín; A. Dadam; L. Pach: Insolvenční zákon a předpisy související, nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2013, str. 899.

[9] Rozhodnutí soudu o vyhovění či nevyhovění žádosti dlužníka musí být řádně odůvodněno při zohlednění kritérií obsažených v ust. § 398 odst. 4 ins. zák. V opačném případě se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soud je rovněž povinen dbát o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sen. zn. 1 VSPH 876/2010.

[10] Insolvenční právo zde prolamuje základní principy soukromého práva – včetně snad nejzákladnějšího principu pacta sunt servanda, na němž spočívá celá tržní ekonomika a její úvěrový element. Viz Tomáš Richter: Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění, Právní rozhledy č. 21/2006, str. 765.

[11] Je nutné si uvědomit, že pravomocné (závazné) určení výše splátek na vstupu je žádoucí nejen z pohledu plátce mzdy, platu či jiného příjmu dlužníka, jemuž je povinnost adresována, ale především je nezbytnou podmínkou pro realizaci oddlužení plněním splátkového kalendáře. Výše splátek na vstupu logicky ovlivňuje určení předpokládané míry uspokojení nezajištěných věřitelů, od níž se pak odvíjí např. i závěr o volbě výhodnějšího způsobu oddlužení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013) nebo o řádném plnění splátkového kalendáře v podstatném rozsahu [srov. § 418 odst. 1 písm. b) ins. zák.].

[12] Jak již rozvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, princip rovnosti účastníků řízení, jenž je zakotven v čl. 96 odst. 1 Ústavy a jako subjektivní právo je deklarován v čl. 37 odst. 3 Listiny, je jedním ze základních principů, jimiž se musí soudní řízení vyznačovat. Vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musejí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoliv procesně zvýhodněna. Soud má povinnost zajistit oběma stranám sporu stejné možnosti k uplatnění jejich práv; všem účastníkům musí soud dát možnost reálně a efektivně před soudem jednat, vyjadřovat se k tvrzením protistrany (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 3379/10).

[13] Řízení o žádosti dlužníka o povolení nižších než zákonem stanovených splátek probíhá nepochybně v kontradiktorním schématu (již vzhledem k opačným zájmům dlužníka a věřitelů). I při interpretaci dotčených ustanovení insolvenčního zákona se tudíž vychází ze zásady slyšení všech účastníků s výslovně stanovenými výjimkami. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci jejich procesních práv, která jim zákon přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[14] Podle § 298 odst. 1 o. s. ř. nařizuje-li soud provádění srážek ze mzdy několika plátcům mzdy, určí jim jednotlivě, jakou část nezabavitelné částky nemají srážet. […]. Soud může též určit, zejména jsou-li prováděny srážky již jen pro běžné výživné, aby je prováděl pouze některý z plátců mzdy a aby ostatní v provádění srážek zatím nepokračovali.

[15] Viz Vláda ČR: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisk č. 770/0, str. 36. [online]. Parlament ČR, 2009 [citováno dne 20. 9. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sntisk.sqw?F=N.

[16] V tomto směru se typicky jedná o případy úpravy splátkového kalendáře v důsledku změny pravosti, výše či pořadí pohledávek. Změně splátkového kalendáře pak předchází rozhodnutí soudu, která jednotlivé změny procesně deklarují (např. usnesení o odmítnutí přihlášky, vzetí na vědomí zpětvzetí přihlášky, rozhodnutí soudu v incidenčním sporu apod.).

[17] Srov. B. Havel: Oddlužení – zbraň nebo hrozba? Právní rozhledy č. 2/2007, str. 50 a násl., nebo též P. Kavan, Malé zamyšlení a několik výkladových poznámek k institutu oddlužení, Právní rozhledy č. 12/2008, str. 434 a násl.