Z judikatury ESLP
autor: JUDr. Eva Hubálková publikováno: 06.11.2013
Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení R. P. a další proti Spojenému království
Rozsudek z 9. října 2012
Ustanovení úředního zástupce (Official Solicitor), aby zastupoval mentálně postiženou matku v řízení o svěření dítěte do péče.
První stěžovatelkou byla matka předčasně narozeného dítěte, které trpělo řadou vážných zdravotních potíží, které vyžadovaly stálou lékařskou péči. Místní úřad zahájil soudní řízení o svěření dítěte do ústavní péče, neboť existovaly pochybnosti o tom, že je první stěžovatelka schopna se o své dítě řádně starat vzhledem k jejímu mentálnímu postižení. Ta byla v řízení zastoupena právníky, avšak vyvstaly pochybnosti, zda je schopna pochopit jejich rady. Klinický psycholog byl proto požádán, aby ustanovil, zda je stěžovatelka schopna se svými právními zástupci normálně spolupracovat. Psycholog konstatoval, že stěžovatelka by jen obtížně mohla chápat smysl pokynů jejích právních zástupců a na jejich základě jednat. Soud proto ustanovil úředního zástupce (Official Solicitor), aby jednal za stěžovatelky a aby dával pokyny jejímu právnímu zástupci.
Před Soudem stěžovatelka namítala, že ustanovení úředního zástupce zasáhlo do jejího práva na přístup k Soudu. Ten však neshledal, že by došlo k porušení jejích práv, s tím, že jmenování úředního zástupce bylo opatřením nezbytným a odpovídajícím daným okolnostem. Podle jeho názoru byla též splněna podmínka přiměřenosti, když opatření bylo přijato poté, co její způsobilost před soudem jednat posoudil klinický psycholog, který se v této souvislosti vyslovil negativně. Kromě toho právní zástupce stěžovatelce řádně vysvětlil postavení úředního zástupce a byl v řízení přítomen spolu s ním.
Neporušení článku 6 Úmluvy (jednomyslně).
Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)
EL HASKI proti Belgii
Rozsudek z 25. září 2012
Použití důkazů získaných v jiné zemi, kde existuje nebezpečí, že byly obdrženy pod nátlakem.
Stěžovatel, marocký státní příslušník, cestoval několikrát do Sýrie, Maroka, Tuniska, Saudské Arábie a Afghánistánu. Do Belgie přicestoval v roce 2004, kde požádal o azyl a předložil přitom falešné osobní dokumenty. Byl zadržen 1. července 2004 a obviněn z účasti v teroristické skupině, falšování dokumentů a z dalších trestných činů. O dva roky později byl odsouzen. Jeho odsouzení se opíralo zejména o prohlášení získaná v Maroku tamními úřady, o nichž stěžovatel tvrdil, že byly získány mučením.
V případě získání důkazů jedním ze způsobů uvedených v článku 3 Úmluvy se nabízí několik různých situací. Soud poznamenal, že jestliže právní systém třetího státu nenabízí skutečné záruky nezávislosti, nestrannosti, a naopak hrozí užití mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení, k tomu, aby dotčený stěžovatel dosáhl vyloučení takto získaného důkazního materiálu, stačí, aby demonstroval reálné nebezpečí, že prohlášení bylo takovým způsobem získáno. Vnitrostátní soudce nemůže takový důkaz použít, aniž by nejprve nezkoumal námitky obviněného a neutvrdil se o tom, že, nehledě na námitky obviněného, takové nebezpečí neexistuje.
Ze zpráv OSN a různých nevládních organizací vyplývá, že v rozhodné době marocký právní systém neposkytoval skutečné záruky nezávislosti, nestrannosti, a naopak ho provázely námitky mučení, nelidského nebo ponižujícího jednání v průběhu vyšetřování atentátů v Casablance 16. května 2003. Úkolem stěžovatele bylo proto pouze prokázat, že existovalo skutečné nebezpečí, že prohlášení získaná v jeho případě v Maroku byla obdržena mučením nebo jednáním zakázaným článkem 3 Úmluvy. Podle názoru Soudu vzhledem k tomu, že prohlášení pocházela od podezřelých vyslýchaných v Maroku v rámci vyšetřování dotčených atentátů, existovalo reálné nebezpečí, že důkazní materiál byl získán jednáním zakázaným článkem 3 Úmluvy. Ustanovení článku 6 Úmluvy tak od vnitrostátních soudů vyžadovalo, aby jej nepřijaly jako důkaz, pokud se nepřesvědčily, že tomu tak nebylo. Avšak v daném případě se odvolací soud při odmítání stěžovatelovy žádosti o jejich vyloučení omezil na konstatování, že stěžovatel nepřinesl žádný «konkrétní prvek» opodstatňující «rozumnou pochybnost».
Článek 6 Úmluvy (právo na nezávislý a nestranný soud)
IBRAHÍM GURKAN proti Turecku
Rozsudek z 3. července 2012
Účast vojenského důstojníka ve vojenském soudu.
V roce 2008 vojenský prokurátor učinil prohlášení proti stěžovateli, který v té době vykonával vojenskou službu u tureckého námořnictva. Podle tvrzení stěžovatele se měl dopustit trestného činu neposlušnosti vůči nadřízenému. Trestní vojenský soud složený z vojenského důstojníka, který neměl žádné právnické vzdělání, a dvou vojenských soudců, shledal stěžovatele vinným a odsoudil ho na dva a půl měsíce odnětí svobody.
Soud připomněl, že v roce 2004 odmítl podobnou stížnost, neboť existovala dostatečná ochrana, aby byla zachována nestrannost a nezávislost členů vojenského soudu. Nicméně v roce 2009 turecký Ústavní soud judikoval, že platné vnitrostátní zákonodárství neskýtá dostatečné záruky proti nebezpečí vnějšího nátlaku na členy trestních vojenských soudů. Evropský soud byl tak vyzván, aby svou judikaturu přehodnotil. Vzhledem k tomu, že účast laických soudců není sama o sobě v rozporu s ustanovením článku 6 Úmluvy, Soud vyjádřil názor, že absence právnické kvalifikace neporušuje zásadu nestrannosti a nezávislosti vojenského důstojníka. Nicméně, jakožto aktivní důstojník, zůstane ve službě a bude podroben vojenské disciplíně. Byl určen svými nadřízenými, aby ve vojenském soudu zasedal, a neposkytoval tak stejné ústavní zásady jako dva zbylí soudci. Vojenský trestní soud, kterým byl stěžovatel odsouzen, neodpovídal požadavkům nezávislosti a nestrannosti tak, jak to žádá článek 6 Úmluvy.
Článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (právo na výslech svědků)
GQNI proti Španělsku
Rozsudek z 19. února 2012
Použití jako důkazního materiálu výpovědi jediného svědka obžaloby, který nemohl být podroben křížovému výslechu v důsledku posttraumatického šoku.
Stěžovatel byl zatčen na základě výpovědi N., své bývalé partnerky a matky jeho syna, a obviněn z ublížení na zdraví, únosu a znásilnění. N. svědčila před vyšetřujícím soudcem, jehož se neúčastnil stěžovatelův právní zástupce, aniž by svoji nepřítomnost jakkoli odůvodnil. Její výpověď byla zapsána a vložena do vyšetřujícího spisu. Posléze v rámci hlavního líčení N. začala odpovídat na otázky, které jí kladl státní zástupce, když její výpověď musela být přerušena v důsledku projevu posttraumatického symptomu, který jí v pokračování výpovědi bránil. Zdravotní stav N. byl potvrzen po hlavním líčení. V důsledku toho N. nemohla být podrobena křížovému výslechu státním zástupcem, soukromým prokurátorem nebo právním zástupcem stěžovatele. Soud hlavní líčení už jednou předtím odročil, a to na základě podobné reakce N. Namísto jejího výslechu účastníky řízení soud nařídil, že její výpověď z přípravného řízení bude čtena v hlavním líčení. Stěžovatel mohl před soudem uvést svou verzi skutkového stavu, byl nicméně nakonec odsouzen k nepodmínečnému trestu odnětí svobody.
Soud zkoumal, zda došlo k porušení článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Poznamenal, že vyšetřující soudce N. vyslechl a že stěžovatelův právní zástupce se bez omluvy k výslechu nedostavil. Pokud šlo o její indispozici v pokračování výslechu během hlavního líčení, soud udělal vše, aby její přítomnost zajistil, avšak z objektivních lékařsky potvrzených důvodů nebylo možno ve výslechu pokračovat. Podle názoru Soudu tak v tomto ohledu nebylo možno jakkoli soudu vytýkat pasivitu.
K otázce, zda čtení výslechu N. učiněného v přípravném řízení bylo dostatečně vyváženo jinými faktory, Soud uvedl, že stěžovatel měl možnost jí položit otázky, avšak jeho právní zástupce se výslechu nezúčastnil. Za těchto okolností zájmem spravedlnosti bylo připustit výpověď N. jako důkazní materiál v hlavním líčení. Stěžovatel se mohl k její výpovědi vyjádřit a napadnout jeho pravdivost vylíčením jeho verze skutkového stavu. Vnitrostátní soudy obě verze opatrně porovnaly a shledaly jeho verzi nepřesvědčivou a rozporuplnou. Naopak verze podaná N. byla dostatečně podrobná, aby vyloučila jakékoli podezření fingování či odplaty. Soudy též vzaly v úvahu část její výpovědi učiněnou v hlavním líčení, která, byť neúplná, potvrdila nepřímo její výpověď z přípravného řízení. Spolehlivost výpovědi N. byla podle názoru Soudu podpořena nepřímými důkazy a lékařskými zprávami, že její zranění a psychický stav odpovídaly její verzi skutkového stavu. Soud judikoval, že připuštění výpovědi N. jako důkazního materiálu neporušilo ustanovení článku 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
❖ JUDr. EVA HUBÁLKOVÁ, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP