Z judikatury ESLP

Rozsudek z 9. října 2012

Ustanovení úředního zástupce (Official Solicitor), aby zastupo­val mentálně postiženou matku v řízení o svěření dítěte do péče.

První stěžovatelkou byla matka předčasně narozeného dítě­te, které trpělo řadou vážných zdravotních potíží, které vyža­dovaly stálou lékařskou péči. Místní úřad zahájil soudní řízení o svěření dítěte do ústavní péče, neboť existovaly pochybnos­ti o tom, že je první stěžovatelka schopna se o své dítě řádně starat vzhledem k jejímu mentálnímu postižení. Ta byla v ří­zení zastoupena právníky, avšak vyvstaly pochybnosti, zda je schopna pochopit jejich rady. Klinický psycholog byl proto po­žádán, aby ustanovil, zda je stěžovatelka schopna se svými práv­ními zástupci normálně spolupracovat. Psycholog konstatoval, že stěžovatelka by jen obtížně mohla chápat smysl pokynů je­jích právních zástupců a na jejich základě jednat. Soud pro­to ustanovil úředního zástupce (Official Solicitor), aby jednal za stěžovatelky a aby dával pokyny jejímu právnímu zástupci.

Před Soudem stěžovatelka namítala, že ustanovení úřední­ho zástupce zasáhlo do jejího práva na přístup k Soudu. Ten však neshledal, že by došlo k porušení jejích práv, s tím, že jmenování úředního zástupce bylo opatřením nezbytným a odpovídajícím daným okolnostem. Podle jeho názoru byla též splněna podmínka přiměřenosti, když opatření bylo přijato poté, co její způsobilost před soudem jednat posoudil klinický psycholog, který se v této souvislosti vyslovil negativně. Kro­mě toho právní zástupce stěžovatelce řádně vysvětlil posta­vení úředního zástupce a byl v řízení přítomen spolu s ním.

Neporušení článku 6 Úmluvy (jednomyslně).

Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)

EL HASKI proti Belgii

Rozsudek z 25. září 2012

Použití důkazů získaných v jiné zemi, kde existuje nebezpe­čí, že byly obdrženy pod nátlakem.

Stěžovatel, marocký státní příslušník, cestoval několikrát do Sýrie, Maroka, Tuniska, Saudské Arábie a Afghánistánu. Do Belgie přicestoval v roce 2004, kde požádal o azyl a před­ložil přitom falešné osobní dokumenty. Byl zadržen 1. čer­vence 2004 a obviněn z účasti v teroristické skupině, falšová­ní dokumentů a z dalších trestných činů. O dva roky později byl odsouzen. Jeho odsouzení se opíralo zejména o prohlá­šení získaná v Maroku tamními úřady, o nichž stěžovatel tvr­dil, že byly získány mučením.

V případě získání důkazů jedním ze způsobů uvedených v článku 3 Úmluvy se nabízí několik různých situací. Soud poznamenal, že jestliže právní systém třetího státu nenabízí skutečné záruky nezávislosti, nestrannosti, a naopak hrozí užití mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení, k to­mu, aby dotčený stěžovatel dosáhl vyloučení takto získaného důkazního materiálu, stačí, aby demonstroval reálné nebez­pečí, že prohlášení bylo takovým způsobem získáno. Vnitro­státní soudce nemůže takový důkaz použít, aniž by nejprve nezkoumal námitky obviněného a neutvrdil se o tom, že, ne­hledě na námitky obviněného, takové nebezpečí neexistuje.

Ze zpráv OSN a různých nevládních organizací vyplývá, že v rozhodné době marocký právní systém neposkytoval skutečné záruky nezávislosti, nestrannosti, a naopak ho pro­vázely námitky mučení, nelidského nebo ponižujícího jed­nání v průběhu vyšetřování atentátů v Casablance 16. květ­na 2003. Úkolem stěžovatele bylo proto pouze prokázat, že existovalo skutečné nebezpečí, že prohlášení získaná v jeho případě v Maroku byla obdržena mučením nebo jednáním zakázaným článkem 3 Úmluvy. Podle názoru Soudu vzhle­dem k tomu, že prohlášení pocházela od podezřelých vyslý­chaných v Maroku v rámci vyšetřování dotčených atentátů, existovalo reálné nebezpečí, že důkazní materiál byl získán jednáním zakázaným článkem 3 Úmluvy. Ustanovení člán­ku 6 Úmluvy tak od vnitrostátních soudů vyžadovalo, aby jej nepřijaly jako důkaz, pokud se nepřesvědčily, že tomu tak ne­bylo. Avšak v daném případě se odvolací soud při odmítání stěžovatelovy žádosti o jejich vyloučení omezil na konstato­vání, že stěžovatel nepřinesl žádný «konkrétní prvek» opod­statňující «rozumnou pochybnost».

Článek 6 Úmluvy (právo na nezávislý a nestranný soud)

IBRAHÍM GURKAN proti Turecku

Rozsudek z 3. července 2012

Účast vojenského důstojníka ve vojenském soudu.

V roce 2008 vojenský prokurátor učinil prohlášení pro­ti stěžovateli, který v té době vykonával vojenskou službu u tureckého námořnictva. Podle tvrzení stěžovatele se měl dopustit trestného činu neposlušnosti vůči nadřízenému. Trestní vojenský soud složený z vojenského důstojníka, kte­rý neměl žádné právnické vzdělání, a dvou vojenských soud­ců, shledal stěžovatele vinným a odsoudil ho na dva a půl měsíce odnětí svobody.

Soud připomněl, že v roce 2004 odmítl podobnou stížnost, neboť existovala dostatečná ochrana, aby byla zachována ne­strannost a nezávislost členů vojenského soudu. Nicméně v roce 2009 turecký Ústavní soud judikoval, že platné vnitro­státní zákonodárství neskýtá dostatečné záruky proti nebezpe­čí vnějšího nátlaku na členy trestních vojenských soudů. Ev­ropský soud byl tak vyzván, aby svou judikaturu přehodnotil. Vzhledem k tomu, že účast laických soudců není sama o so­bě v rozporu s ustanovením článku 6 Úmluvy, Soud vyjádřil názor, že absence právnické kvalifikace neporušuje zásadu nestrannosti a nezávislosti vojenského důstojníka. Nicméně, jakožto aktivní důstojník, zůstane ve službě a bude podroben vojenské disciplíně. Byl určen svými nadřízenými, aby ve vo­jenském soudu zasedal, a neposkytoval tak stejné ústavní zá­sady jako dva zbylí soudci. Vojenský trestní soud, kterým byl stěžovatel odsouzen, neodpovídal požadavkům nezávislosti a nestrannosti tak, jak to žádá článek 6 Úmluvy.

Článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (právo na výslech svědků)

GQNI proti Španělsku

Rozsudek z 19. února 2012

Použití jako důkazního materiálu výpovědi jediného svědka obžaloby, který nemohl být podroben křížovému výslechu v dů­sledku posttraumatického šoku.