oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vztah dovolání a ústavní stížnosti včera, dnes a zítra

autor: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
publikováno: 22.09.2016

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je ústavní stížnost nepřípustná, „jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).“

1. Subsidiarita ústavní stížnosti

Podle odst. 2 citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti nesplňující uvedené podmínky, „jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.“

Jak Ústavní soud traktuje (téměř) v každém rozhodnutí, není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ústavní stížnost nepředstavuje klasický řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž se jedná o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž toliko ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem.[1]

Ústavní stížnost tedy není právním prostředkem, sloužícím ke „zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu …, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, které je charakterizováno tím, že je plně nezávislé na všech řízeních ostatních“.[2] Ústavní stížnost tak představuje prostředek ultima ratio[3] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž uvedl,[4] že „má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.“[5]

Základní otázkou, kterou Ústavní soud při hodnocení přípustnosti ústavní stížnosti, tzn., zda v konkrétním případě již byly vyčerpány „všechny procesní prostředky k ochraně práva“, musí vždy zodpovědět, je proto to, zda (1) příslušný procesní prostředek může podat sám stěžovatel a (2) s podáním tohoto prostředku jsou bezprostředně spojeny určité konkrétní právní důsledky, které se mohou pozitivně projevit v právní sféře stěžovatele. Proto také není ostatně přípustná ani ústavní stížnost podaná jen proti kasačnímu rozhodnutí obecného soudu.[6]

Hned úvodem je nutné zcela otevřeně a kriticky uvést, že právě vztah mezi ústavní stížností a dovoláním představuje jeden z nejvíce neuralgických momentů v dosavadní více než dvacetileté činnosti Ústavního soudu.[7] Hlavním problémem při řešení tohoto vztahu je přitom dle mého názoru nejednotnost postupu v rámci samotného Ústavního soudu, která přirozeně vyvolává určitou nepředvídatelnost jeho judikatury, což se ostatně odrazilo i na některých rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva.

Přitom však nelze ani přehlédnout, že „samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. [] dovolací soud si [však] musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi ,dodavatelem materiálu‘ pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.“[8]

Z ústavního pořádku České republiky tedy neplyne právo na podání mimořádných opravných prostředků, nicméně pokud je tato možnost zaručena zákonem, spadá i rozhodování o těchto prostředcích pod požadavky kladené čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž tyto požadavky musí být dodrženy i při posuzování samotných podmínek připuštění daného prostředku.[9]

2. Proč činí „problémy“ jen dovolání?

Je na první pohled poněkud překvapivé, že v rámci palety procesních prostředků k ochraně práva činí v praxi výkladové problémy jen dovolání, a to – jak bude vyloženo později – dnes v podstatě již jen v civilních věcech. Mám za to, že vysvětlení této skutečnosti spočívá zejména v následujících okolnostech:

A. V případě řádných opravných prostředků je pochopitelné, že problémy nevznikají a z povahy věci vlastně ani vznikat nemohou. Ústavní stížností totiž lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí, přičemž nepodání řádného opravného prostředku a nerozhodnutí o něm odvolacím orgánem znamená, že řízení ještě není pravomocně skončeno, takže ústavní stížnost je nepřípustná.[10]

B.ostatních mimořádných opravných prostředků spatřuji hlavní vysvětlení v tom, že jsou zákonnou úpravou nastaveny natolik jednoznačně, že je účastníkovi řízení zřejmé, zda je v konkrétním případě může využít či nikoliv. Jako příklad uvádím kasační stížnost ve správním soudnictví, která je – s drobnou nadsázkou – nastavena natolik extenzivně, že téměř nelze podat návrh, který by nebyl přípustný. To pak samozřejmě znamená, že Nejvyšší správní soud rozhoduje převážně meritorně, návrhy neodmítá (a odmítat nemůže, i kdyby třeba i chtěl), a Ústavní soud proto v řízení o ústavní stížnosti následně nepřezkoumává primárně to, zda nedošlo k odepření přístupu k soudu, nýbrž zda věcné řešení, zvolené soudem, je ústavně konformní.

C. V neposlední řadě musím kriticky konstatovat, že problematičnost vztahu právě dovolání a ústavní stížnosti spočívá v samotné rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a v jeho nezřídka přepjatě restriktivním přístupu. Ze statistik je totiž patrné, že převážná většina dovolání končí odmítnutím, tedy nikoliv meritorním rozhodnutím. Tím se však Ústavní soud nutně dostává do situace, kdy musí přezkoumávat především to, zda podané dovolání bylo odmítnuto ústavně přijatelným způsobem anebo zda došlo k tzv. denegatio iustitiae. Přitom si dovolím vyslovit i osobní pocit, že je pro mne mnohdy těžko pochopitelné, kolik času věnuje Nejvyšší soud vysvětlování toho, proč nemůže (a zejména zřejmě ani nechce) meritorně rozhodnout o podaném dovolání, namísto toho, aby se zcela stejným anebo dokonce s menším intelektuálním úsilím k meritornímu rozhodnutí přistoupil.

Je však možné, že základní problém vztahu dovolání a ústavní stížnosti je daleko hlubší a jedná se o problém systémový. Zákonná úprava dovolání je totiž pojmově založena na myšlence, že úkolem Nejvyššího soudu je v dovolacím řízení sjednocovat judikaturu z hlediska výkladu podústavních právních předpisů. Primárním úkolem Ústavního soudu je zase ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou samozřejmě přináší i sjednocování jejich výkladu. Teoreticky viděno by proto dovolatel měl před Nejvyšším soudem argumentovat jinak než před Ústavním soudem: v prvním případě chybějícím či rozporným výkladem podústavního práva, ve druhém porušením ústavních práv. Přitom však i v řízení o ústavní stížnosti nutně platí, že by se Ústavní soud neměl zabývat těmi stížnostními námitkami, které vůbec nebyly uplatněny v předcházejícím řízení. Výsledkem pak ale může být (a také bývá) situace, kdy se vytvářejí jakési dva světy, které si příliš nerozumějí a hovoří odlišným jazykem. Přitom však platí, že právní řád je pouze jeden, je založen na určité hierarchii a tu musí respektovat všechny soudy. Ochrana základních práv pak podle čl. 4 Ústavy není úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž všech soudů, a není proto možné jaksi uměle oddělovat, do které úrovně mají chránit práva účastníků obecné soudy a od které teprve Ústavní soud.

Přes zmíněný systémový problém se však nedomnívám, že by řešením mohla být úprava, kterou znají např. u našich sousedů v Rakousku, kdy vztah mezi Ústavním soudním dvorem a nejvyššími soudy není ústavně definován jako vztah nadřazenosti, nýbrž souřadnosti. Rozhodnutí nejvyšších soudů proto zásadně není přezkoumatelné ústavní stížností. Je tedy věcí zejména samotného navrhovatele, zda se se stížností obrátí k nejvyššímu soudu anebo přímo k soudu ústavnímu. Není dokonce zásadně ani vyloučeno, že bude stejné rozhodnutí s rozdílnou argumentací současně napadeno u obou těchto soudů. Tento systém se mi totiž jeví jako mimořádně nepřehledný a bazírující na oddělení zákonné a ústavní roviny, což však dost dobře nejde, a je dokonce otázkou, zda je správné tyto rozdíly natolik intenzivně hledat.

3. Dovolání a ústavní stížnost včera (před 1. 1. 2013)  – krátké připomenutí

Právní situace a zejména judikaturní praxe před 1. 1. 2013 byla značně nepřehledná a rozporná.[11] Dokonce se domnívám, že neschopnost jasného, argumentačně podloženého a důsledně jednotně dodržovaného vztahu mezi ústavní stížností a dovoláním představovala nejvýraznější deficit tzv. prvního Ústavního soudu. Praxe Ústavního soudu byla totiž v tomto směru mimořádně nejednotná a pro účastníky řízení značně nesrozumitelná.

Jen velmi stručně vyjádřeno, pokud dovolání bylo ze zákona přípustné (odlišovalo se totiž dovolání nárokové a nenárokové), považovalo se za procesní prostředek k ochraně práv a jeho podání (resp. rozhodnutí o něm) podmiňovalo následné procesně přípustné podání ústavní stížnosti. Pokud dovolání přípustné zjevně nebylo, nicméně stěžovatel je přesto podal, Ústavní soud poměrně ustálenějudikoval, že „v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytoval. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva – v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.“[12] Pokud tedy za této procesní situace stěžovatel podal dovolání, bylo nutné současně podat i ústavní stížnost. Pakliže by stěžovatel s podáním ústavní stížnosti vyčkával na odmítavé usnesení dovolacího soudu, konstatující nepřípustnost dovolání, musela být ústavní stížnost (s pravděpodobností hraničící s jistotou) odmítnuta jako opožděná. V případě, kdy stěžovatel s dovoláním podal správně i ústavní stížnost, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a teprve poté rozhodl o ústavní stížnosti. Pokud Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a rozsudkem mu vyhověl nebo je zamítl, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou, jelikož v tomto případě (jak se nakonec ukázalo) dovolání bylo přípustné, a tedy představovalo poslední procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přirozeně bylo v dispozici stěžovatele podat novou ústavní stížnost a napadnout jí případně i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Teprve pokud by Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, mohl by Ústavní soud meritorně rozhodovat o podané ústavní stížnosti.

Nejednotnost procesního náhledu Ústavního soudu vedla dokonce k (naštěstí) ojedinělým závěrům, kdy Ústavní soud v konkrétní věci již vydal usnesení, jímž odmítl ústavní stížnost pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva z důvodu, že je možné ještě podat dovolání, nicméně dovolací soud podané dovolání později odmítl jako nepřípustné[13] a novou ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu následně Ústavní soud odmítl pro opožděnost, čímž se však samozřejmě dopustil (až) krystalicky průzračného případu denegatio iustitiae.

Kritizovaná situace se poněkud změnila po novele o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb. V první řadě totiž došlo ke znovuzavedení mimořádného opravného prostředku žaloby pro zmatečnost, sloužícího k tomu, „aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná“.[14] Důvody zmatečnosti byly uvedeny v § 229 o. s. ř. a do určité míry se překrývaly s dřívějšími důvody dovolacími, upravenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Nejednotnost a vnitřní rozpornost posuzování vztahu ústavní stížnosti a dovolání podávaného v civilních věcech nalezla velmi kritickou reflexi u ESLP, který např. ve věcech Běleš[15]Zvolští[16] shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož se Ústavní soud dopustil odepřením práva stěžovatelů na přístup k soudu „zvláště přísným výkladem předmětného procesního pravidla“. ESLP totiž logicky konstatoval, že „uplatňování pravidel upravujících lhůty pro podání procesních prostředků nesmí navrhovatelům bránit v použití dostupného prostředku nápravy. V daném případě se uvedená otázka dotýká zásady právní jistoty; nejedná se o pouhý problém výkladu hmotněprávních pravidel, nýbrž o výklad procesního požadavku, který stěžovatelům znemožnil, aby byla projednána meritorní stránka jejich návrhu v rozporu s právem na účinnou soudní ochranu.“

Na citované rozsudky ESLP zareagoval Ústavní soud vydáním sdělení (č. 32/2003 Sb.), v němž uvedl:

„1. V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.

2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.“

Toto nesporně sympatické sdělení transparentně ukázalo změnu a sjednocení procesního přístupu Ústavního soudu k posuzování vztahu mezi ústavní stížností a mimořádnými opravnými prostředky, když zcela jednoznačně byl dominujícím motivem právě vztah k dovolání.

Dalším krokem vývoje vztahu těchto procesních institutů se stala novelizace zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb. (účinnost k 1. 4. 2004). V tomto novelizovaném znění „byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů[17] od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku“. Právní názor obsažený v citovaném sdělení Ústavního soudu tak nabyl podobu zákona.

4. Vztah dovolání a ústavní stížnosti dnes  (po 1. 1. 2013)

Dnem 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 404/2012 Sb., kterým bylo do dnešní podoby upraveno dovolací řízení v o. s. ř. a současně byl novelizován zákon o Ústavním soudu. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu se podává,[18] že „nadále se zachovává koncepce, že dovolání je přípustné, jen jestliže to připouš­tí zákon, podstatně se však mění (rozšiřuje) okruh rozhodnutí, proti nimž může tento mimořádný opravný prostředek směřovat. Dovolání může být podáno, nestanoví-li zákon jinak, proti každému rozhodnutí (rozsudku nebo usnesení meritornímu či jen procesní povahy) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. […] Z uvedeného vymezení vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní (odvíjet se od výkladu občanského zákoníku, obchodního zákoníku nebo jiného hmotného práva, včetně jejich ústavněprávních souvislostí) nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). Dovolání je pak přípustné, pokud se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Součástí této novely byla i novela zákona o Ústavním soudu, kde důvodová zpráva k § 75 odst. 1[19] uvedla, že „nová úprava nepřípustnosti ústavní stížnosti reaguje na koncepční změnu přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu. Podle dosavadní právní úpravy je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho úvaze. Tato konstrukce mířila především na dovolání podle dosavadního ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že se opouští dosavadní koncepce přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, která byla založena na diformitě, skryté diformitě a konformitě rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, navrhuje se proto změnit i koncepci nepřípustnosti ústavní stížnosti. Podle navrhované právní úpravy musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to včetně mimořádného opravného prostředku – dovolání. Pokud tak neučiní, bude ústavní stížnost bez dalšího nepřípustná.“

Dovolání v trestních věcech

K vývoji situace v trestním řízení nesporně výrazně přispěla novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 rovněž zavedla dovolání, přičemž kontroverzním ustanovením se v praxi ukázal být zejména § 265b odst. 1 písm. g), podle něhož lze dovolání podat, pokud „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Již z dikce tohoto ustanovení bylo možné předpokládat (a praxe Nejvyššího soudu toto očekávání naplnila), že dovolací soud si fakticky vybírá dovolání podané z tohoto důvodu k meritornímu projednání podle vlastní úvahy, přičemž postupuje velmi restriktivně. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti se tak nově i potenciální stěžovatelé v trestních věcech dostávali do značně nejistého procesního postavení z hlediska současného podávání dovolání a ústavní stížnosti.

I z těchto důvodů přijalo plénum Ústavního soudu sjednocující stanovisko,[20] podle něhož „ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Je tak postaveno najisto, že v těchto případech dovolání podáno být musí, pakliže stěžovatel uvažuje o následném podání přípustné ústavní stížnosti. Z bližšího odůvodnění citovaného stanoviska zejména plyne, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž byly marně vyčerpány všechny opravné prostředky před orgány činnými v trestním řízení, které jsou stěžovateli k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevy­užije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.

„Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). […] V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost z hlediska svého ústavního vymezení nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu připustit (čl. 83 Ústavy). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání.“

5. Závěry a východiska do budoucna

Základním východiskem dovolání je § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle § 241a odst. 1 stejného zákona „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.

Je tak zřejmé, že současná podoba o. s. ř. od sebe odlišuje přípustnostdůvody dovolání. Přípustnost je (zjednodušeně řečeno) dána zájmem na sjednocení judikatury, případně na vyřešení otázky judikaturou ještě neprozkoumané, důvodnost pak nesprávným právním posouzením věci.

Samotný Nejvyšší soud v publikovaném a často citovaném usnesení[21] uvedl, že „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“ Dodávám, že s citovaným usnesením nemám v této obecné podobě žádný zásadnější problém. Jiná je však samozřejmě otázka, jaké konkrétní nároky Nejvyšší soud následně klade na dovolatele z hlediska míry požadované specifikace předmětné „právní otázky“ a „rozhodovací praxe“.

Právní situaci, popsanou po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., vyložil rovněž Ústavní soud, který v publikovaném usnesení[22] (viz str. 51–53 – pozn. red.) uvedl, že před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. stěžovatel nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (tzv. nenárokové dovolání). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Podle současné úpravy však musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek.

„I nadále nicméně platí, že došlo-li následně k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud proto v souladu se svou dosavadní judikaturou považuje i dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.“

S ohledem na shora uvedené se pokusím zformulovat následující východiska vztahu mezi ústavní stížností a dovoláním:

I. Podle současné zákonné úpravy platí, že kromě případů, kdy je podání dovolání výslovně ex lege vyloučeno,[23] je přípustné, a musí být proto před podáním přípustné ústavní stížnosti vyčerpán rovněž tento procesní prostředek ochrany práv. Z dříve popsané materiální subsidiarity přitom plyne, že vyčerpáním tohoto procesního prostředku není jen jeho samotné podání, nýbrž podání v takové podobě, aby Nejvyšší soud vůbec měl možnost se jím meritorně zabývat.

II. Mám za to, že podmínky řízení je třeba v případě dovolání odlišovat na čistě procesní a obsahové. Ostatně i o. s. ř.[24] odlišuje „nepřípustnost“ a „vadnost“ dovolání, kdy jen u nepřípustnosti je požadována jednomyslnost senátu. Mezi čistě procesní vady patří např. nedodržení lhůty k podání dovolání, nezaplacení soudního poplatku anebo chybějící právní zastoupení. Pokud nejsou splněny tyto podmínky řízení, musí být dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto a z hlediska Ústavního soudu při podání ústavní stížnosti stěžovatel materiálně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponoval.[25] Proto musí být ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutím předcházejícím podání dovolání, odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání prostředků ochrany práv. Ve zbytku Ústavní soud přezkoumá pouze usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tento přezkum bude omezen výhradně na správnost posouzení nesplnění podmínek řízení (což je otázka odepření přístupu k soudu). Pokud v tomto směru Nejvyšší soud nepochybil, bude ústavní stížnost (resp. tato její část) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

III. Komplikovanější situace nastane tehdy, jeví-li se sporným splnění obsahových náležitostí dovolání. Podle § 241a o. s. ř. totiž platí, že „(1) Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (2) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). (3) Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.“

Zásada koncentrace řízení se projevuje v odst. 6, podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Setrvalá judikatura Nejvyššího soudu, kterou většinově akceptuje rovněž Ústavní soud, citované zákonné ustanovení vykládá tak, že dovolatel skutečně musí specifikovat důvody dovolání a vymezení jeho přípustnosti. Pokud tak vůbec ne­učiní, účinně nevyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a bude se tím protivit materiálnímu pojetí subsidiarity v dříve popsaném smyslu.

IV. Problémy však nastávají tehdy, pokud dovolatel v podaném dovolání bude např. namítat porušení svých ústavně zaručených základních práv (výslovně či implicitně) v předchozím řízení, aniž by však současně tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jedná se o otázku prejudikovanou dovolacím soudem rozdílně anebo nejudikovanou dokonce vůbec.

Pokud by totiž v těchto případech Ústavní soud akceptoval zdrženlivost a omezení svého přezkumu výhradně na naplnění přípustnosti dovolání podle citovaného ust. § 237 o. s. ř., mohl by stěžovatele dostat do neřešitelné procesní pasti a vytvořil by situaci označovanou jako denegatio iustitiae. Představme si totiž případ, kdy existuje setrvalá a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího soudu k určité právní otázce, která je však zcela v rozporu s později judikovaným právním názorem Ústavního soudu. Podané dovolání by zcela v intencích gramatického znění o. s. ř. a dosavadní praxe Nejvyšší soud mohl odmítnout jako nepřípustné a Ústavní soud by se nedostal k přezkumu správnosti sporného právního názoru, protože jeho přezkum by se omezil toliko na posouzení správnosti procesního postupu Nejvyššího soudu, kterému by však zřejmě nemohl – čistě procesně vzato – nic podstatného vytknout. (Obdobná situace by ostatně mohla nastat i tehdy, pokud by zmíněný odlišný právní názor Ústavního soudu vůbec neexistoval.)

Proto Ústavní soud setrvale uvádí, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.[26] Jinak řečeno, pokud dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci. Jestliže pak tato tvrzená protiústavnost znamená, že dovolatel oponuje setrvalé judikatuře Nejvyššího soudu, anebo s částí této judikatury souzní a s částí polemizuje, anebo se jedná o otázku, kterou ještě dovolací soud neřešil, nepovažuji za rozhodující.

V. Z rozhodovací praxe lze namátkově poukázat na řadu případů, kdy Nejvyšší soud shledá dovolání nepřípustným, nicméně Ústavní soud tento jeho názor nesdílí. Jde kupříkladu o následující případy:

• nadměrný formalismus Nejvyššího soudu, kterému např. nestačilo,[27] že stěžovatel vymezil slovním popisem ustálenou judikaturní praxi, a trval na uvedení konkrétní spisové značky nebo značek rozhodnutí;

• úplná absence odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyššího soudu, kdy Ústavní soud zdůraznil,[28] že rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti;

• vnitřní obsahová rozpornost rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud konstatoval[29] např. tehdy, pokud Nejvyšší soud „na straně jedné shledal údajnou neodstranitelnou vadu řízení spočívající v absenci obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání, a proto deklaroval, že se jím za této situace nemůže zabývat meritorně, nicméně na straně druhé v rámci tzv. obiter dicta […] se ve skutečnosti podaným dovoláním věcně zabýval a zaujal v něm jednoznačný právní názor, který však […] podle přesvědčení Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nemůže obstát“.

Kromě těchto typových případů, kdy Ústavní soud v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje protiústavní pochybení, které výslovně popíše, však v praxi převažují případy, kdy zrušení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu představuje jakýsi „vedlejší produkt“ zrušení rozhodnutí, která předcházela rozhodnutí dovolacímu. V těchto případech Ústavní soud zpravidla jen konstatuje, že zrušuje rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že „Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), která není vyhrazena toliko Ústavnímu soudu, nýbrž i soudům obecným, a ani v této oblasti by proto Ústavní soud neměl roli Nejvyššího soudu nahrazovat.“[30]

Jinak řečeno, je třeba odlišovat případy, kdy Ústavní soud zjistí pochybení samotného Nejvyššího soudu a výrokem zruší výhradně jeho rozhodnutí, od případů, kdy protiústavními shledá rovněž rozhodnutí předchozí. Zatímco v prvním případě musí pečlivě vyložit, v čem spatřuje pochybení Nejvyššího soudu a co od něj v dalším řízení očekává (jakým právním názorem ho zavazuje), v případě druhém pochybil již soud odvolací (nebo dokonce i soud prvního stupně) a Nejvyšší soud selhal „jen“ v tom směru, že toto dřívější pochybení sám nezjistil a neodstranil. Mám za to, že v této druhé situaci není účelné s Nejvyšším soudem polemizovat ohledně správnosti jeho závěrů, zda se v konkrétním případě skutečně jednalo o právní otázku zcela novou anebo již prejudikovanou, když v důsledku jeho závěrů zůstávají nedotčena rozhodnutí obecných soudů, která Ústavní soud shledá protiústavními. Jinak řečeno, zájmem Ústavního soudu musí být ochrana základních práv stěžovatele, a nikoliv mentorování ve vztahu k Nejvyššímu soudu.

Vrátím-li se k dikci § 237 o. s. ř., toto ustanovení dává Nejvyššímu soudu obrovský prostor otevřít svou pomyslnou náruč pro podaná dovolání. Pokud totiž s ohledem na povahu podaného dovolání je patrné, že se skutečně mohlo jednat a zřejmě i jednalo o porušení práv dovolatele (často dokonce i ústavních!), pak se nutně musí jednat o některý z případů, na které citované ustanovení pamatuje: buď je tato otázka řešena jednotně (avšak chybně), je judikována nejednotně, anebo není judikována vůbec.

Celý problém vztahu mezi ústavní stížností a dovoláním proto v konečném důsledku spočívá především v důrazu na to, co je pro Nejvyšší soud prioritou: zájem na sjednocování judikatury, anebo ochrana základních práv. Zřejmě právě v tomto směru spočívá zásadní rozdíl v nárocích, které Nejvyšší soud klade na dovolatele, a současně v tom tkví i občasné neporozumění mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem.

 

Autor je od 12. 6. 2014 ústavním soudcem, před tím byl soudcem Nejvyššího správního soudu.

Článek je upraveným příspěvkem, předneseným v červnu 2016  na XXIV. Karlovarských právnických dnech.



[1] Viz např. nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. I. ÚS 612/01 (N 47/26 SbNU 33); veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz.

[2] Maunz/Schmidt-Bleibtreu Klein/Ulsamer: Bundesverfassungsgesetz – Kommentar, C. H. Beck, průběžně doplňováno, str. 33a.

[3] Viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000  (N 111/19 SbNU 79).

[4] Viz např. usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 236/04  (U 25/33 SbNU 475).

[5] K subsidiaritě ústavní stížnosti se podrobně vyjádřilo i plénum Ústavního soudu ve výkladovém stanovisku (citovaném též níže) ze dne 4. 3. 2014,  sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, č. 40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599.

[6] Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 5. 2016,  sp. zn. II. ÚS 1574/16, „usnesení Nejvyššího soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelky nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelky, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž ‚pouze‘ zrušila předchozí rozhodnutí obecných soudů s tím, že řízení před nimi bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatelky budou moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňují nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebudou-li srozuměny s výsledkem řízení před obecnými soudy a budou mít za to, že jimi dojde k porušení jejich základních práv a svobod, mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity.“

[7] K současné diskusi o této otázce odkazuji např. na článek P. Coufalíka: Střet Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v pohledu na současnou právní úpravu dovolání v civilním sporném řízení, Právní rozhledy č. 6/2016, str. 209 a násl.

[8] Nález ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355).

[9] Nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (č. 153/2004 Sb.,  N 15/32 SbNU 131).

[10] Samostatný rozbor, který však výrazně přesahuje zaměření tohoto textu, by si zasloužila analýza těch případů, kdy právní řád vylučuje podání řádného (a samozřejmě i mimořádného) opravného prostředku proti soudnímu rozhodnutí (např. pro jeho bagatelnost), avšak současně je takové rozhodnutí přezkoumatelné v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se tak stává quasiodvolacím orgánem, který takto sjednocuje judikaturu okresních soudů. Netřeba dodávat, že se tím dostává zcela mimo svoje ústavní vymezení a funkci.

[11] Velmi přehledné a informativně bohaté zpracování tohoto problému nabídl např. V. Mikule v textu Ústavní stížnost a dovolání (na okraj judikatury Ústavního soudu), Bulletin advokacie č. 8/1997, str. 10-19, přirozeně ještě nikoliv s přihlédnutím k úpravě po novele o. s. ř. provedené zákonem  č. 30/2000 Sb.

[12] Viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93  (N 6/1 SbNU 47).

[13] Těmito případy dokonce argumentovala vláda v důvodové zprávě k návrhu novely zákona o Ústavním soudu, sněmovní tisk č. 284/2003 (www.psp.cz): „Vláda ví o dvou případech, kdy stěžovatelům byla v té samé věci jedna ústavní stížnost odmítnuta pro nevyčerpání opravných prostředků a následně druhá, když tuto chybu napravili, pro opožděnost.“

[14] J. Bureš; L. Drápal; V. Mazanec: Občanský soudní řád – komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 939.

[15] Věc Běleš a ostatní proti České republice (stížnost č. 47273/99), rozsudek  ze dne 12. 11. 2002.

[16] Věc Zvolský a Zvolská proti České republice (stížnost č. 46129/99), rozsudek ze dne 12. 11. 2002.

[17] Novelou zákona o Ústavním soudu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. byla tato lhůta změněna na lhůtu dvou měsíců.

[18] http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=686&CT1=0.

[19] Podle této změny jsou již mezi procesní prostředky určené k ochraně práv nově výslovně zahrnuty i takové, které rozhodující orgán může odmítnout jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení.

[20] Stanovisko ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.,  ST 38/72 SbNU 599).

[21] Usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (www.nsoud.cz).

[22] Usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).

[23] Viz zejména § 238 o. s. ř.

[24] Viz § 243c o. s  ř.

[25] Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 941/15, kde je uvedeno, že podal-li stěžovatel dovolání opožděně, nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práv, a ústavní stížnost je proto nepřípustná.

[26] Viz opakovaně citované publikované usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).

[27] Nález ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14.

[28] Nález ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1257/15. To neznamená, že takové odůvodnění má být podrobné či obsáhlé, jelikož podle § 243f odst. 3  o. s. ř. platí, že v odmítacím usnesení soud „stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení“. Postačuje proto stručné vysvětlení, z jakého důvodu se soud nebude zabývat dovoláním meritorně. „Toto vysvětlení se však nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující však toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ. Rozhodovací činnost soudů totiž spočívá v interpretaci a aplikaci právních norem a jedná se i o určitou formu komunikace mezi soudem na straně jedné, vykonávajícím veřejnou službu, a účastníky řízení a koneckonců i celou veřejností na straně druhé. Pokud by se však rozhodnutí soudu omezovalo pouze na odkaz na zákonnou úpravu a apodiktické konstatování, že podaný mimořádný opravný prostředek je nepřípustný, došlo by k nežádoucí situaci, kdy soud vlastně zcela pomine svoji povinnost transparentně a srozumitelně vykládat právo, neboť je vlastně pouze aplikuje. Tím se však zcela vyhýbá zmíněné komunikaci s účastníky řízení a namísto toho se staví do pozice vrchnostenského orgánu, který si je sice dobře vědom, jak správně rozhodnout, nicméně necítí potřebu to sdělovat někomu jinému. Takovýto postoj se však zcela vymyká podstatě soudní moci, kterou je podle Ústavy především ochrana základních práv a svobod (čl. 4), a také jejím funkcím, k nimž patří především povinnost soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem  (čl. 90 Ústavy).“

[29] Nález ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14. Dále je zde uvedeno, že „lze tak konstatovat, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), jelikož vydal vnitřně zcela rozporné usnesení, v němž současně tvrdí, že se sice nemůže dovoláním zabývat věcně, jelikož mu z jeho obsahu není zřejmé, proč by tak měl vlastně činit, resp. která právní otázka se jeví být spornou, nicméně současně k ní vyslovil jednoznačný právní názor, a to s poukazem na judikát Ústavního soudu, což však zřejmě nelze logicky vyložit jinak, než že obsah podaného dovolání považoval za relevantní dokonce i z hlediska ochrany základních práv a svobod. Tím nicméně současně popřel, že obsah dovolání nebyl dostatečně srozumitelný, a tedy i projednatelný.“

[30] Viz např. nález ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14.