oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vyživovací povinnost vůči věčným studentům

publikováno: 03.03.2015

U zletilého dítěte lze předpokládat, že bude vyvíjet dostatečné úsilí, aby se uživilo samo. Pokud studuje již druhou střední školu, je při rozhodování o vyživovací povinnosti rodičů nutno pečlivě zvažovat účelnost tohoto studia; přihlédnout je nutno nejen ke kvalitě školy a uplatnění jejích absolventů, ale i k docházce a studijním výsledkům dítěte. Pakliže tak soudy navzdory argumentům rodiče neučiní, je jejich postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Nelze akceptovat, aby soudy rozhodovaly o zvýšení výživného, aniž by bylo postaveno najisto, že je odůvodněna samotná existence vyživovací povinnosti. Pokud se soudy účelností probíhajícího studia dříve nezabývaly, musí tak učinit v řízení o zvýšení výživného, byť se jedná o okolnost, která se oproti předchozímu rozhodnutí nezměnila.

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14  

Odůvodnění: 

V řízení před obecnými soudy podal zletilý syn stěžovatele (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka) návrh na zvýšení výživného. Okresní soud v Opavě se nejdříve zabýval tím, zda vyživovací povinnost stěžovatele nadále trvá, přičemž v tomto ohledu považoval za podstatné, že navrhovatel studuje střední školu, a soustavně se tedy připravuje na své budoucí povolání. Tvrzení stěžovatele, který s ohledem na řadu absencí zpochybnil, že by se u syna dalo očekávat úspěšné ukončení studia, považoval za vyvrácené potvrzením školy o řádném průběhu studia. Po přezkoumání poměrů účastníků řízení pak prvostupňový soud návrhu na zvýšení výživného částečně vyhověl. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, v němž poukazoval především na to, že syn ve svých 23 letech studuje již druhou střední školu (a to soukromou), navíc ji ani nenavštěvuje řádně a má velký počet absencí.

Krajský soud v Ostravě prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ke stěžovatelovým námitkám uvedl, že při rozhodování o výši výživného jsou podstatné pouze změny, které v poměrech účastníků nastaly oproti předchozímu rozhodnutí o výživném. Syn však stejnou střední školu studoval již během posledního rozhodování o výživném, v tomto směru tedy k žádné změně nedošlo. Synovy absence a prospěch považoval odvolací soud za irelevantní, neboť podstatná je pouze skutečnost, že studium trvá.

Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl ústavní stížností, v níž namítal, že soudy jsou při rozhodování o výši výživného povinny zkoumat i samotné naplnění základních podmínek pro jeho přiznání, nikoli pouze změny v poměrech oproti přechozímu rozhodnutí. V daném případě pak tyto podmínky naplněny nebyly, neboť opakované studium školy stejného stupně není podle judikatury[1] řádnou přípravou na zaměstnání. Při posuzování řádnosti studia navíc dle stěžovatelova názoru nestačí potvrzení školy o tom, že studium nadále trvá, nýbrž je třeba přihlédnout i ke studentovým výsledkům a docházce. Pokud takto soudy nepostupovaly, došlo tím podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).[2]

Ústavní soud prvně odkázal na svou dřívější judikaturu,[3] v níž se zabýval základními komponentami spravedlivého procesu.[4] Zdůraznil přitom, že k porušení práva na spravedlivý proces může dojít i v případě porušení norem podústavního práva, a to tehdy, pokud se tak stane v důsledku svévole nebo v důsledku takové interpretace podústavních norem, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.[5] Svévole se soudy dopustí mimo jiné tehdy, pokud rozhodují bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.[6]

Dále se proto Ústavní soud zabýval zákonnou úpravou vyživovací povinnosti, přičemž se musel nejdříve vypořádat se skutečností, že k 1. 1. 2014 (tedy v období mezi rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně) došlo ke změně právní úpravy, pročež prvostupňový soud rozhodoval podle zákona o rodině,[7] zatímco soud odvolací již aplikoval nový občanský zákoník.[8] Z porovnání obou úprav však plyne, že jsou v podstatných rysech shodné, a bylo tudíž i v této věci možno vycházet z ustáleného doktrinálního a soudního výkladu k zákonu o rodině.[9]

Alimentace a vyživovací vztahy jsou dle náhledu Ústavního soudu projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Základním kritériem vyživovací povinnosti rodičů k dětem pak je neschopnost dítěte samo se živit. Již dříve k tomu Ústavní soud konstatoval, že schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno uspokojovat všechny své potřeby, a to hmotné, kulturní i další, včetně bytové. Jinými slovy, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí.[10]

Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci rozhodovalo o vyživovací povinnosti rodičů vůči zletilému dítěti, zabýval se Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené kritérium i významem věku potomka při posuzování existence vyživovací povinnosti. Ačkoli přitom vyživovací povinnost rodičů samotným dosažením zletilosti dítěte nekončí, je ke zletilosti přesto nutno přihlížet. Podle Ústavního soudu je totiž nepochybné, že se zletilý potomek nachází v odlišné situaci než potomek nezletilý. Zatímco totiž nezletilé dítě je převážně odkázáno na své rodiče, a přiznání výživného by tedy mělo být pravidlem, u zletilého dítěte by mělo platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pokud ovšem nenastanou okolnosti, které tomu brání. Rozdílnost obou situací dle náhledu Ústavního soudu vyplývá i z toho, že u mladších dětí je obtížné dopředu odhadnout, jakým směrem se budou vyvíjet. Také z toho důvodu je ostatně i vzdělávací systém koncipován tak, že je nejprve preferován zájem na co nejširším vzdělání, zatímco ke specializaci obvykle dochází až v pozdějším věku.[11] Stejně tak i Úmluva o právech dítěte požaduje, aby výchova dítěte směřovala k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu.[12] Naopak u zletilých lze již očekávat, že mají o svém budoucím zaměření určitou představu, a budou si tak vědomi i toho, jakého vzdělání k dosažení svého cíle potřebují.

Uvedená východiska následně Ústavní soud aplikoval na projednávaný případ. Neztotožnil se přitom s argumentem obecných soudů, podle kterých bylo studium na střední škole samo o sobě okolností, která odůvodňovala trvající existenci vyživovací povinnosti. Tak tomu sice být může, a to i u zletilých dětí, soudy se však za takové situace musí pečlivě zabývat okolnostmi případu a posoudit, zda probíhající studium představuje přípravu na budoucí povolání, nebo se již jedná jen o nadstandardní doplňování znalostí. Obecně by totiž mělo platit, že by probíhající studium mělo prohlubovat předchozí vzdělání a vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Ústavní soud přitom nevyloučil, že probíhající studium nebude přímo navazovat na přechozí vzdělávání, a přesto bude vzhledem k okolnostem případu shledáno účelným, rozhodně však nemůže jít o studium samoúčelné, kterým by si dítě takříkajíc „prodlužovalo mládí“. Takové studium sice může být hodnotné a přínosné,[13] vyživovací povinnost rodičů se však na něj podle Ústavního soudu nevztahuje.

Jak tedy měly soudy postupovat? S ohledem na to, že syn studuje již druhou střední školu, která na předchozí nenavazuje, měly zkoumat, zda se tímto studiem syn racionálně připravuje na budoucí povolání, a to např. posouzením, zda je v daném regionu na trhu práce větší poptávka po absolventech nyní studované střední školy oproti absolventům střední školy, kterou již syn vystudoval. Soudy měly taktéž posoudit, zda bylo nezbytné, aby syn studoval soukromou střední školu a nikoli bezplatnou školu veřejnou. Do úvahy měly vzít i kvalitu školy a přístup dítěte ke studiu, projevující se v počtu absencí i ve studijních výsledcích. Podle Ústavního soudu pak není rozhodující, že syn oproti předchozímu studiu nyní studuje obor s maturitou, neboť studium maturitního oboru samo o sobě neznamená větší šanci na uplatnění na trhu práce oproti studiu technického učebního oboru bez maturity. Posouzeno mělo být i to, zda předmětné studium z časového hlediska např. neumožňuje přivýdělky formou brigád. Vzhledem k výši příjmů rodičů se totiž nabízela otázka, zda by obdobných příjmů nebylo s vynaložením přiměřeného úsilí schopno dosáhnout i dítě samotné.

Ústavní soud nepřehlédl, že soudy rozhodovaly pouze o změně výše výživného, a tedy měly primárně posuzovat pouze změnu v poměrech účastníků oproti předchozímu rozhodnutí. Pakliže se ovšem soudy účelností studia nezabývaly ani při předchozím rozhodování (jak v napadeném rozhodnutí potvrdil odvolací soud), nelze podle Ústavního soudu akceptovat, aby bylo rozhodováno o zvýšení výživného, neboť doposud nebylo postaveno najisto, že je odůvodněna vůbec samotná existence vyživovací povinnosti.

Jak Ústavní soud zdůraznil, stěžovatel na okolnosti synova studia v řízení před obecnými soudy upozorňoval. Uváděl, že v místě synova bydliště se nachází dvě veřejné školy stejného zaměření, a žádal provedení důkazů stran studijních výsledků a docházky. Pokud odvolací soud označil tyto argumenty za irelevantní a studijní výsledky za nepodstatné, porušil tím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezabýval se totiž okolnostmi, které byly pro posouzení věci nezbytné, a rozhodl, aniž by si pro své rozhodnutí obstaral potřebné podklady.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. V novém řízení se krajský soud bude muset zabývat účelností studia a vyhodnotit, zda je vyživovací povinnost stěžovatele nadále důvodná. 

Rozhodnutí zaslal Mgr. Petr Kilian, asistent soudkyně Ústavního soudu. 



[1] Srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1805/11 ze dne 15. 9. 2011 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014.

[2] Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 

[3] Viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 či sp. zn. III  ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998. 

[4] Mezi něž patří právo na a) soud, respektive na přístup k soudu, b) zákonem stanovený postup a upravený proces, c) spravedlivé rozhodnutí, d) efektivní prostředky nápravy a e) nárok na náhradu za nespravedlivé rozhodnutí. 

[5] Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III  ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000. 

[6] Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004.

[7] Viz ustanovení § 85 a § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. 

[8] Viz ustanovení § 911 a § 913 zákona č. 89/2012, občanský zákoník. 

[9] Srov. i důvodovou zprávu k § 911 nového občanského zákoníku, podle níž „zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe – pokud jde o výživu – postarat. Jako dosud je tu omezení pravidlem dobrých mravů. Dosavadní výklady soudní praxe je dobře možné použít.“ 

[10]   Viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011. Podle literatury je pak neschopnost sám se živit třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Blíže viz M. Holub a kol.: Zákon o rodině s komentářem, 9. vyd., Leges, 2011, str. 314 a násl. 

[11] Viz § 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), zejména odst. 2 písm. b), podle něhož je jedním z obecných cílů vzdělávání získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání. 

[12] Čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte: Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se shodují, že výchova dítěte má směřovat k: a) rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání, a rozumových a fyzických schopností v co nejširším objemu; 

[13] „I skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále.“