oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Výpovědní důvody nájmu bytu bez výpovědní doby (dle o. z. a BGB)

autor: Mgr. Eva Svatoňová
publikováno: 25.08.2014

Institut nájmu bytu je velmi aktuál­ním tématem, neboť nabytím účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) dochází k podstatným změnám v oblasti výpovědních důvodů nájmu bytu, o kterých bude tento článek pojednávat. Zcela novým institutem je vypovězení nájmu bytu ze strany pronajímatele bez výpovědní doby ve smyslu ustanovení § 2291 o. z. Zákonodárce tímto reflektuje nejzávažnější porušení povinností nájemcem. V rámci článku bude tento okruh výpovědních důvodů komparován v režimu o. z. a německého občanského zákoníku (dále jen „BGB“, Bürgerliches Gesetzbuch).

Povaha a rozsah jednotlivých právních úprav 

Porovnávaný občanský kodex je nový a nezažitý. Pro německý předpis je naopak příznačná více než stoletá tradice, ustálená judikatura a větší právní jistota, doprovázející výklad a aplikaci. V samotném rozboru výpovědních důvodů bude zřejmé, že se jednotlivé předpisy vzájemně odlišují. Rozdíly lze vypozorovat nejen v rozsahu a významu jednotlivých důvodů, nýbrž i v samotné povaze konkrétní právní úpravy. Německý právní předpis disponuje širší úpravou výpovědních důvodů, skutkové podstaty vyjadřuje podrobněji. Občanský zákoník zasvěcuje dané problematice pouze jedno ustanovení, jež trpí relativní obecností a povrchním popisem skutkových podstat. Dotčená ustanovení jsou obsažena v § 2291 o. z. a v § 543 a § 569 BGB.

Obdobně právní řády užívají kvalifikování skutkové podstaty dle intenzity rušivého jednání, na jejímž základě zanikne nájem bytu uplynutím výpovědní doby či nikoliv. V případě nejzávažnější intenzity, tedy té nejcitelnější pro druhou stranu, je výpovědní doba odejmuta a smluvní vztah zanikne s okamžitými účinky. S výpovědními důvody splňujícími kritéria té nejvyšší intenzity se můžeme setkat v obou právních úpravách. V obou kodexech nalezneme skutkové podstaty závadných jednání, jež budou sankcionovat stejný druh jednání, avšak mnohdy se budou rozcházet co do požadované intenzity či okruhu oprávněných subjektů.

Zákony předvídané výpovědní důvody jsou zahrnuty do demonstrativních výčtů. Příkladný výčet v českém kodexu lze rozšiřovat i o jiná jednání, pokud budou dosahovat stejné či převyšující intenzity než ta příkladně uvedená v § 2291 odst. 2 o. z. BGB umožňuje okamžité ukončení nájemního vztahu pouze za předpokladu existence důležitého důvodu. Význam požadovaného důvodu je přiblížen v generální klauzuli v § 543 odst. 1 větě druhé, dle níž je vždy nutné postupovat při posuzování skutkové podstaty, zda naplňuje požadavky kladené na důležitý důvod. Není-li možné ji podřadit pod důležitý důvod, není možné ani ukončení nájmu ve smyslu § 569, ve kterém jsou uvedeny další subsumovatelné skutkové podstaty.

Dle této generální klauzule je důležitý důvod dán, pokud není pro stranu vypovídající přijatelné další pokračování nájemního vztahu, a to i po zohlednění všech okolností jednotlivého případu a po zvážení zájmu obou stran pokračovat v tomto závazkovém vztahu, který by byl jinak ukončen až uplynutím výpovědní doby či jiným způsobem. Co se týče oprávněných subjektů, je okamžité vypovězení v českém právním řádu umožněno pouze pronajímateli. Toto restriktivní pojetí oprávněných subjektů je německému kodexu cizí.

V režimu o. z. i BGB se setkáváme s nejtvrdším sankcionováním jednání nájemce souvisejícím s neplacením nájemného,včetně nákladů na služby, a neoprávněným užíváním předmětu nájmu. Oproti o. z. však BGB zpřísňuje kvalifikaci určitých skutkových podstat, které o. z. označuje pouze za méně závažné a u nichž nájem zaniká uplynutím výpovědní doby. Jedná se o prodlení s platbou jistoty opravňující k vypovězení pronajímatele, dále o nemožnost užívání bytu či užívání bytu představujícího nebezpečí pro zdraví, svědčící výhradně nájemci. Dále je v BGB upravena skutková podstata spočívající v rušení pořádku v domě, při jejímž naplnění jsou k ukončení nájmu oprávněny obě smluvní strany. Rušení pořádku v domě zahrnu do širší problematiky věnované porušování dobrých mravů v domě, nesouvisejících s povinnostmi smluvních stran.

Neplacení nájemného

Obě právní úpravy se shodují ve vymezení prodlení s platbami nájemného, neboť do něj zahrnují i pravidelné vedlejší náklady související s užíváním bytu. Dle § 2291 odst. 2 o. z. lze vypovědět nájem bez výpovědní doby při tzv. zvlášť závažném porušení povinností, pokud nebylo nájemné zaplaceno za dobu čítající minimálně tři měsíce. Pro určení výše dluhu na nájemném je však rozhodná výše tří měsíčních plnění, a nikoliv skutečnost, zda nájemné bylo plněno v plné výši po dobu tří měsíců po sobě jdoucích. Doba prodlení tedy ustupuje výši dlužné částky.[1]

Problematika v německé právní úpravě se vztahuje k tzv. mimořádné výpovědi bez výpovědní doby dle § 543 a § 569 BGB, jež předvídá zde rozebírané deliktní jednání jako důležitý důvod. Konkrétně v § 543 odst. 2 bod 3 BGB je užíváno termínu dvou měsíců, který vystupuje v rámci dvou modelových skutkových podstat. Ta bude naplněna, pokud nájemce neuhradil nájemné za dvě po sobě jdoucí měsíční plnění v plné či podstatné výši, anebo souhrn nedoplatků přesahuje výši plnění za období dvou měsíčních nájemných vzniknuvších za období delší než dva měsíce. Co se týče první varianty, je jako podstatná část nájemného považováno prodlení o výši jednoho měsíčního plnění.[2] U druhé možnosti je výklad shodný s prodlením v režimu o. z.

Dlouhotrvající platby v jiné než sjednané výši, tedy nepřesné platby, mohou dle německé judikatury vést k okamžitému vypovězení nájemního vztahu.[3] Vzhledem k opatrnosti pronajímatele při ukončení vztahu jistě nastanou případy, kdy tak učiní formou mimořádné (okamžitá) i řádné výpovědi (s výpovědní dobou). Pokud se stane okamžitá výpověď neúčinnou vzhledem k dodatečnému uhrazení dlužné částky během ochranné lhůty, nebude mít vliv na účinnost výpovědi řádné, jak vyplývá z německé judikatury.[4]

Jako vstřícnější úpravu je nutné hodnotit německou, neboť stanovuje nedoplatek nájemného v nižší výši. Tento názor je opřen také o komparaci povinné výzvy učiněné pronajímatelem. I zde lze shledat právní regulaci v BGB příhodnější, neboť dle § 543 odst. 3 BGB je upuštěno od této povinnosti. Zcela nadbytečná je tato povinnost uložená pronajímateli v § 2291 odst. 3 o. z. Dle mého názoru to není zcela nejvhodnějším řešením vzhledem k závažnému deliktnímu jednání nájemce a s přihlédnutím ke skutečnosti, že by mnohdy vysoké nedoplatky mohly být pro vlastníka bytu likvidační. Česká úprava vzbuzuje dojem nevyváženosti postavení stran.

Neoprávněné užívání pronajatého bytu

V obou právních úpravách nalezneme výpovědní důvody zaměřené na neoprávněné užívání bytu nájemcem, jejichž rozsah a význam není pojímán jednotně. Ustanovení § 543 odst. 2 bod 2 BGB sem řadí ohrožení bytu v důsledku zanedbání povinnosti péče o něj a neoprávněné přenechání předmětu nájmu třetí osobě.Oproti podrobně popsané skutkové podstatě v BGB se v české právní úpravě setkáme pouze s uvedením neoprávněného užívání bytu nájemcem jako zvlášť závažným porušením povinností v § 2291 odst. 2 o. z. Jelikož v české úpravě chybí bližší vymezení, lze pod tento výpovědní důvod řadit nejen neoprávněné přenechání bytu třetí osobě, ale i neoprávněné podnikání nájemce. Právě pro přílišnou obecnost znění výpovědního důvodu v o. z. jej lze označit za příhodnější, neboť umožňuje extenzivnější výklad.

V německé právní úpravě je rozsah výpovědního důvodu zbytečně restriktivní, kvůli čemuž budou jiná protiprávní jednání neuvedená v § 543 odst. 2 bod 2 BGB řazena nejpravděpodobněji pod § 573 odst. 2 bod 1 BGB, připouštějící řádnou výpověď s výpovědní dobou. Dříve než pronajímatel přistoupí k samotné výpovědi, je povinen dle BGB i o. z. vyzvat nájemce k odstranění nežádoucího stavu. Pouze německý kodex poskytuje pronajímateli možnost výjimky při zřejmém neúspěchu.

Neoprávněné přenechání bytu lze tedy sankcionovat v režimu obou předpisů stejně citelnou sankcí. Zejména lze uvést případ neoprávněného dání bytu do podnájmu, aniž by nájemce získal případný pronajímatelův souhlas. Obdobná konstrukce výpovědního důvodu v o. z. byla již dříve známa v režimu starého obč. zák.[5] O velmi závažné porušení práv pronajímatele se bude jednat, i pokud předmět nájmu dále nájemce pronajme bez obligatorního povolení, i přestože měl nárok na jeho udělení.[6]

Jak bylo uvedeno výše, vztahuje se německá úprava i na zanedbání péče o byt, jejímž důsledkem je podstatné ohrožení bytu. Obdobný výpovědní důvod se v o. z. nevyskytuje, dle něj lze sankcionovat porušení řádné péče o byt dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. pouze za předpokladu, že bude dosahovat úrovně hrubého porušení povinností. Efektivnost české úpravy je však vlivem poskytnuté výpovědní doby snížena. Nájemci není efektivně zabráněno v ohrožování bytu, neboť je povinen jej odevzdat až po jejím uplynutí. Jako zcela neadekvátní se zde může jevit úprava § 2291 odst. 2 o. z., která jako zvlášť závažné porušení označuje pouze poškozování bytu závažným či nenapravitelným způsobem. Jelikož však z povahy požadavku vzniku již samotné škody plyne, že je citelnějším a závažnějším zásahem do majetkové sféry pronajímatele, nebude možné pouhé ohrožení bytu řadit mezi zvlášť závažná porušení povinností v uvedeném ustanovení. V rámci změn de lege ferenda by bylo jistě pronajímateli vítáno začlenění závažného ohrožení bytu do § 2291 odst. 2 o. z. Domnívám se, že vznik škod by měl být sankcionován podobně jako vážná potenciální hrozba poškození objektu nájmu, neboť při existenci kvalitní preventivní ochrany by docházelo v menším množství ke škodám na majetku vlastníků bytů.

Prodlení s platbou kauce

Pouze v německé právní úpravě v § 569 odst. 2a BGB se lze setkat s mimořádnou výpovědí pro nezaplacení kauce, je-li
dán důležitý důvod spočívající v prodlení nájemce s platbou kauce ve výši odpovídající dvěma měsíčním nájemným.
V režimu o. z. se s obdobnou konstrukcí výpovědního důvodu nesetkáme a bude se jednat o hrubé porušení povinností dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., opravňující k vypovězení nájmu s výpovědní dobou. S touto klasifikací souvisí i mírnější sankce, než je tomu v BGB.

 Občanský zákoník upustil od dřívější regulace v § 686a odst. 3 a § 711 odst. 2 písm. b) starého obč. zák., umožňující vypovězení nájmu v situaci, kdy nebyly nájemcem ve lhůtě doplněny peněžní prostředky na kauci poté, co z nich pronajímatel oprávněně čerpal. Přínosné by jistě bylo převzetí dosavadní úpravy, která nevnášela do výkladu ustanovení tak vysokou míru nejasnosti a neurčitosti. Nelze tedy najisto říci, za jakých podmínek bude prodlení považováno za hrubé porušení. Nutné je však vyzvednout zvýšení zákonného limitu kauce z trojnásobku na šestinásobek, což jistě usnadňuje a výrazně zvyšuje šance pronajímatele na pokrytí vyšších nedoplatků či nákladů na pokrytí způsobených škod nájemcem. Zákonná hranice jistoty je oproti BGB dvojnásobná a pronajímatelé mají v režimu o. z. výhodnější postavení.

Specifičnost německé úpravy spočívá rovněž v zákonné regulaci placení kauce. Dle § 551 odst. 2 BGB je peněžní jistota splatná ve třech splátkách dosahujících stejné výše. První z nich je nájemce povinen uhradit na začátku nájemního vztahu a následující dvě ve stejné době jako splatnost následujících plateb nájemného. Zákon explicitně v § 551 odst. 4 BGB stanoví neúčinnost smluvních ujednání v neprospěch nájemce. Soudní rozhodovací praxí jsou za neúčinná shledávána ta ujednání, která vylučují částečné splátky jistoty nebo zkracují termíny jednotlivých splátek oproti zákonné úpravě. V důsledku pak fakticky chybějící bližší dohody stran bude aplikováno zákonné ustanovení § 551 BGB.[7]

Mám-li porovnat účinnost ochrany pronajímatele co do skončení nájemního vztahu, tak má jistě větší dispozice v BGB. Důvodem je okamžité vypovězení nájmu, k němuž v obecné rovině přistupuje požadavek na předchozí vyzvání nájemce k zaplacení kauce ve smyslu § 543 odst. 3 BGB. Ve výjimečných situacích, kdy je zřejmý úmysl nájemce nic nehradit, nutnost upomenutí odpadá. Jako jistý nedostatek figuruje v německé úpravě širší omezení pronajímatelovy autonomie vůle co do výše tohoto zajišťovacího institutu.

Porušení povinnosti poskytnutí řádného užívání bytu pronajímatelem

Německá úprava poskytuje nájemci možnost okamžitého vypovězení nájmu, neposkytne-li pronajímatel řádně nájemci byt k užívání. Danou problematiku upravují specifické skutkové podstaty obsažené v § 543 odst. 2 bod 1 a § 569 odst. 1 BGB. Konkrétně se jedná o nemožnost užívání pronajaté věci nájemcem v souladu s nájemní smlouvou a dále o užívání bytu představujícího nebezpečí pro nájemcovo zdraví. Co se týče druhé skutkové podstaty, může se jednat o výpary a zápachy oleje vycházející z kotelny v domě, které lze cítit i v samotném bytě,[8] výskyt formaldehydu nebo jiných jedovatých plynů v objektu nájmu[9] nebo rozšíření plísně do trvale obývaných částí bytu nebo nadměrnou vlhkost domu.

V české úpravě nenalezneme srovnatelný výpovědní důvod, avšak nelze opomenout možnost nájemce vypovědět nájemní vztah dle obecných ustanovení. V úvahu také připadá vypovězení nájmu bytu na dobu určitou ve smyslu zásady rebus sic stantibus dle § 2287 o. z. Aplikace tohoto ustanovení však bude připadat zejména pro situaci zdravotní závadnosti bytu. Rozsah však bude omezen na události, jež nastanou teprve po vzniku nájmu. Užití je oproti aplikaci dle BGB více restriktivní, jelikož v německé úpravě není rozhodné, zda byl byt závadný již při vzniku nájmu či dodatečně.

Je zřejmé, že německá úprava reaguje na specifikované situace adekvátněji, a tudíž by bylo vhodné inspirovat se jí pro účely zkvalitnění české úpravy v podobě výslovného zakotvení výpovědních důvodů svědčících nájemci při srovnatelných situacích.

Porušování dobrých mravů v domě

Porušování dobrých mravů v domě nesouvisejících s povinnostmi představuje zajisté častou příčinu ukončení smluvního vztahu, neboť může mít mnoho podob. Může se jednat o spáchání trestného činu vůči obyvatelům domu či správního přestupku, dále o hrubé slovní napadání[10] či fyzické útoky[11] až po odcizení majetku nacházejícího se v domě či nejrůznorodější imise[12] či chov zvířat značně obtěžující ostatní nájemce.[13]V jistých případech se rozhodovací praxe přiklání ke zvýšené toleranci ve vztahu k rušení klidu, jedná-li se kupříkladu o hluk dětí.[14]Rozsah a povaha sem zařaditelných jednání jsouv obou právních řádech srovnatelné. BGB ani o. z. však výslovně neupravují skutkovou podstatu vztahující se pouze na toto závadné jednání, a proto je třeba jej podřadit pod jiné zákonem předvídané výpovědní důvody. Předmětem komparace budou německá ustanovení § 543 odst. 1 a § 569 odst. 2 BGB a česká ustanovení § 2288 odst. 1 písm. b) a d) o. z. Obecně lze říci, že pod porušováním dobrých mravů v domě se rozumí konkrétní jednání nájemce jdoucí nad rámec jeho povinností a příčících se jistým společenským a mravním hodnotám a normám, které jsou obecně ve společnosti uznávány. Ono rušivé jednání se musí vztahovat ke společnému soužití v domě.

V režimu o. z. je nutné rozlišovat porušování dobrých mravů v domě na spáchané úmyslné trestné činy ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. b) a na ostatní spadající pod § 2288 odst. 1 písm. d). Ustanovení § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. upravuje tzv. jiný obdobně závažný důvod opravňující pronajímatele k vypovězení nájmu s výpovědní dobou. Jedná se o neurčitý pojem, dosud neznámý českému právnímu řádu, pro jehož povahu je výčet výpovědních důvodů v daném ustanovení § 2288 odst. 1 o. z. demonstrativní. Z tohoto důvodu bude možné klasifikovat jako jednání spočívající v porušování čistých dobrých mravů v domě pouze ta, která budou srovnatelná svou povahou s ostatními výpovědními důvody ve stejném odstavci. Je vhodné také poznamenat, že čisté dobré mravy nelze zařadit do ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a), ani do § 2291 odst. 2 o. z. Důvodem je orientace těchto ustanovení na závadná jednání nájemce spjatá s povinnostmi. Příznačné pro český kodex je ukončení nájmu s výpovědní dobou.

Dle BGB mohou obě smluvní strany ukončit nájem ve smyslu § 569 odst. 2, pokud druhá strana trvale ruší pořádek v domě. Německý předpis se neomezuje pouze na trvalá jednání. Dopustí-li se jedna strana i jediného rušení, které bude dosahovat nejvyšší závažnosti, bude možné vypovědět nájem s okamžitými účinky ve smyslu § 543 odst. 1 BGB. Německý kodex se na rozdíl od o. z. nevztahuje pouze na osobu pronajímatele jako osobu oprávněnou, nýbrž smluvní strany zrovnoprávňuje.

V české právní úpravě by bylo jistě vhodné změnit až příliš restriktivní pojetí § 2288 odst. 1 písm. b) o. z., na něž navazují zbývající jednání dle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. Jelikož by však tímto nebyl vyřešen problém nespravedlivého a neodůvodněného poskytnutí výpovědní doby nájemci při spáchání trestného činu, připadalo by v úvahu vypuštění § 2288 odst. 1 písm. b) o. z. a jeho přesunutí do nového zákonného ustanovení, v němž by byla souhrnně upravena jednání v rozporu s dobrými mravy v domě, k nimž by se zákon stavěl zcela kategoricky a odnímal jako v BGB výpovědní dobu. Touto přínosnou novelizací by současně odpadl problém s výkladem jiného obdobně závažného důvodu a adresáti by zajisté uvítali přehledné shromáždění všech do této kategorie spadajících jednání v jednom ustanovení.

Shrnutí

Odejmutí výpovědní doby, jakožto obecného předpokladu pro ukončení nájmu bytu, je sankcí za nejzávažnější deliktní jednání jedné ze smluvních stran. Toto pojetí je stejné jak v českém, tak německém kodexu. Při komparaci sehrála velkou úlohu rozdílná charakteristika obou kodexů, která se promítla do okruhu výpovědních důvodů a jejich skutkových podstat. Pocítit větší právní jistotu lze při užívání BGB, a to pro dlouhodobou tradici, ustálený výklad a kontinuitu právní úpravy této problematiky. Tato pozitiva však nelze přičíst i o. z. Česká úprava rovněž zaostává oproti BGB v hledisku rovnosti zbraní obou smluvních stran, neboť jediným oprávněným subjektem okamžitého vypovězení je pouze pronajímatel.

I přestože obě právní úpravy regulují podobné výpovědní důvody, objevily se mezi nimi citelné rozdíly, spočívající v požadované intenzitě porušených povinností, v odejmutí či poskytnutí výpovědní doby či obligatorní výzvě nájemce k odstranění závadného jednání. V českém právním řádu bylo nepochybně posíleno postavení samotného pronajímatele vzhledem k zavedení možnosti okamžitého vypovězení nájmu bytu. Účinnost této ochrany však oslabuje kupříkladu obligatorní výzva, pomocí níž má být nájemce vyzván k odstranění závadného jednání v přiměřené době.

V naprosté většině případů se jevíněmecká úprava jako vhodnější inspirační zdroj. Pro o. z. by bylo jistě přínosnépřevzít konkrétní podobu určitých výpovědních důvodů, ať už spočívající v kvalitnějším formulování skutkové podstaty, či v přiměřenějším požadavku intenzity zásahu do sféry druhého subjektu.

 

Autorka je absolventkou PF MU v Brně.

 



[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 731/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11. 3. 2014]. 

[2] Rozsudek BGH ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. XII ZR 134/06. BGH [online]. Bundesgerichtshof, © 2014 [cit. 13. 3. 2014]. 

[3] Rozsudek BGH ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. VIII ZR 364/04. BGH [online]. Bundesgerichtshof, © 2014 [cit. 13. 3. 2014]. 

[4] Rozsudek BGH ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. VIII ZR 6/04. BGH [online]. Bundesgerichtshof, © 2014[cit. 13. 3. 2014]. 

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2424/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11. 3. 2014]. 

[6] Rozsudek BGH ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. VIII ZR 74/10. BGH [online]. Bundesgerichtshof, © 2014 [cit. 13. 3. 2014]. 

[7] Rozsudek BGH ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. VIII ZR 344/02. BGH [online]. Bundesgerichtshof, © 2014 [cit. 13. 3. 2014]. 

[8] Rozsudek AG Flensburg ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 63 C 245/99.  Beck-online.de [online]. [cit. 13. 3. 2014]. 

[9] Rozsudek LG München ze dne 26. 9. 1990, sp. zn. 31 S 20 071/89. Beck-online.de [online]. [cit. 13. 3. 2014]. 

[10] Rozsudek LG Berlin ze dne 24. 8. 1989, sp. zn. 62 S 89/89. Beck-online.de [online]. [cit. 13. 3. 2014]. 

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1012/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11. 3. 2014].

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11. 3. 2014].

[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008. Profiprávo.cz [online]. [cit. 13. 3. 2014].

[14] Rozsudek LG Bad Kreuznach ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 1 S 21/01. Beck-online.de [online]. [cit. 18. 10. 2013].