oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Výkon zadržovacího práva

autor: Mgr. Hana Karchňáková
publikováno: 15.10.2015

Zadržovací právo je jedním z věcných práv k věci cizí umožňující věřiteli zadržet jednostranným jednáním cizí movitou věc, kterou má u sebe, a to k zajištění dluhu osoby, jíž by měl jinak věc vydat. Výhodou oprávněného ze zadržovacího práva je mj. skutečnost, že mu právní řád dává přednost při uspokojení z výtěžku zpeněžení před ostatními zajištěnými věřiteli, tedy zejména před věřitelem zástavním. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z. “) upravuje zadržovací právo v ust. § 1395 a násl.

Dříve než se zaměřím na možnosti výkonu zadržovacího práva, považuji za vhodné uvést, za jakých okolností lze vůbec toto právo zřídit. S obdobným věcněprávním zajištěním totiž počítají i zahraniční právní úpravy, ty se však často oproti úpravě o. z. dosti podstatně odlišují tím, že možnost zřídit tento druh zajištění dávají pouze osobám, které k věci přidaly určitou hodnotu, typicky provedly opravu nebo údržbu. Pak dává smysl, aby měly přednostní postavení při uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci, neboť ze zhodnocení věci profitují i ostatní zajištění věřitelé. Tato logika byla respektována i dřívějšími českými právními úpravami, nyní je však souvislost mezi zajištěným dluhem a zhodnocením věci přerušena.[1] Dluh, který je zadržovacím právem zajištěn, nemusí tedy se zadrženou věcí vůbec nijak souviset. Využiji-li běžně užívaný učebnicový příklad autoopravny, která zadrží vůz předaný za účelem opravy, může tento zadržet nejen za účelem zajištění zaplacení ceny za opravu, ale např. i k zajištění zaplacení kupní ceny za dříve dodané zboží. 

Podmínkou zřízení zadržovacího práva je pouze skutečnost, že má věřitel cizí movitou věc[2] u sebe, a zároveň u něj nejsou dány podmínky zákazu zřízení zadržovacího práva dle ust. § 1396 o. z. (zejména nelze zadržet věc, kterou má osoba u sebe neprávem). Věřitel může věc zadržet primárně k zajištění splatného dluhu, o. z. však dává možnosti zajistit i dluh nesplatný (dle ust. § 1395 odst. 2 písm. a) - c). Domnívám se, že ust. § 1395 odst. 2 písm. c), který dává možnost zajistit nesplatný dluh tehdy, „stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu“, může dopadat např. na situace, kdy má dlužník vůči věřiteli více dluhů, starší splatné dluhy nejsou dosud uhrazeny ani přes výzvy a vedle nich mu již vznikly a vznikají novější dosud nesplatné dluhy. Pak se domnívám, že lze zajistit zadržovacím právem veškeré tyto dluhy, jasnější odpověď k tomuto ustanovení však poskytne až judikatura. Zadržovací právo vznikne jednostranným jednáním věřitele adresovaným dlužníkovi, a to ve chvíli, kdy se dostane do sféry jeho dispozice.[3]

Co je pro věřitele významné, jsou samozřejmě možnosti uspokojení ze zajištění. Ty upravuje ust. § 1398 o. z., který jednak konstatuje prioritu zadržovacího práva a v poslední větě stanoví, že „pro zpeněžení zadržené věci věřitelem platí obdobně § 1359“. Ust. § 1359 o. z. se zabývá realizací zástavního práva, přičemž uvádí následující možnosti:

  1. uspokojit se způsobem dohodnutým se zástavcem, případně zástavním věřitelem
  2. z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě
  3. prodejem zástavy podle jiného zákona

Je otázka, které z výše uvedených možností jsou použitelné.

Možnost 1. je nepraktická a asi nebude často přicházet do úvahy, neboť dohoda bude v této fázi zřejmě těžko dosažitelná. Na rozdíl od zástavního práva, kde jsou často podmínky privátního prodeje sjednány již v zástavní smlouvě, by se zde musela dohoda řešit ex post.

Možnost 2. je rovněž problematická, přicházela by v úvahu dražba nedobrovolná, která je upravena v ust. § 36 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „ZVD“). Odst. 1 citovaného ustanovení stanoví: „Dražba nedobrovolná je dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků.“ Jednak se musí tedy jednat o vykonatelnou pohledávku a především je dražba prováděna na návrh dražebního věřitele. Ust. § 36 odst. 3 ZVD stanoví, že dražebním věřitelem „je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby, včetně soudcovského zástavního práva. Je-li dražebním věřitelem orgán státní správy, případně jiný orgán, je zbaven v rozsahu nezbytném pro provedení dražby povinnosti mlčenlivosti“. Tedy ZVD nepovažuje za dražebního věřitele oprávněného ze zadržovacího práva. Je otázka, jestli by bylo možné považovat úpravu v o. z. v této části za úpravu speciální vůči ZVD, domnívám se však, že naopak spíš ZVD je speciálním předpisem vůči o. z., proto je možnost nedobrovolné dražby dosti problematická. Navíc i s ohledem na to, že dle znění ZVD účinného do 31. 8. 2006 byl mezi dražebními věřiteli uveden i věřitel, který má pohledávku zajištěnou zadržovacím právem, následně však byl ZVD v tomto směru novelizován.

A konečně možnost 3 odkazuje na jiný zákon, tím je myšlena úprava soudního prodeje zástavy, která je dnes obsažena v ust. § 353a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dle ust. § 354 lze řízení zahájit jen na návrh zástavního věřitele, který se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy. Je zde tedy stejný problém jako v případě možnosti 2.

Z výše uvedeného tedy není jasné, zda vůbec existuje nějaký způsob, s výjimkou dohody dle možnosti 1, tedy bez srozumění s dlužníkem, jak se domoci uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zadržené věci, aniž by bylo nutno přistoupit k soudnímu výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Není pak zcela zřejmé, jaký je smysl ust. § 1398 o. z.

Zadržovací právo tedy je naplno realizováno až v případě výkonu rozhodnutí (exekučního řízení) nebo v průběhu insolvenčního řízení. V řízení insolvenčním má oprávněný ze zadržovacího práva dle ust. § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, postavení zajištěného věřitele, pokud svou pohledávku přihlásí. Následně má širší možnosti, jak ovlivňovat průběh insolvenčního řízení. Byla-li v průběhu výkonu rozhodnutí nebo exekučního řízení dle ust. § 331a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, prodána movitá věc, která byla převedena k zajištění dluhu povinného ve prospěch jeho věřitele, zastavena, nebo zadržena, soud vyplatí výtěžek zpeněžení věci nejprve věřiteli, jehož pohledávka byla zajištěna zadržovacím právem. Pokud věřitel zajistí svou pohledávku zástavním právem k movitým věcem, které následně po jejich vzniku někdo jiný zadrží, hrozí, že pohledávka zajištěného věřitele při případném výkonu rozhodnutí nebo v exekučním řízení nebude vůbec uspokojena, protože před ním bude v celém rozsahu uspokojen oprávněný ze zadržovacího práva. Na to je třeba při sjednávání zajištění pamatovat.

Autorka je advokátní koncipientkou.



[1] Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1141.

[2] Cizí nemusí nutně znamenat pouze ve vlastnictví dlužníka, ale i třetí osoby.

[3] Často se tak bude dít formou doporučeného dopisu adresovanému dlužníkovi. V takovém případě dle ustálené soudní praxe je jednání perfektní a zadržovací právo tedy vznikne následovně: „Jsou-li účinky doručení hmotněprávního úkonu spojeny s okamžikem, kdy byla zásilka uložena u pošty, měl-li adresát takovéhoto úkonu objektivně možnost se s ní seznámit, i když tak (před jejím vrácením odesílateli) neučinil, a to bez ohledu na délku doby, po níž byla zásilka u pošty uložena, pak okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil.“ (Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011).