Výkon trestu odnětí svobody musí být státem organizován a prováděn tak, aby napomáhal nápravě pachatele, a tedy ochraně společnosti

publikováno: 23.05.2018

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti a zakázal pokračovat v porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces Okresním soudem Brno-venkov.

Stěžovatel  - občan Slovenské republiky, který aktuálně vykonává trest odnětí svobody v České republice, se domáhal, aby jej mohl vykonávat na Slovensku. Okresní soud mu toto neumožnil s odůvodněním, že měl před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody obvyklé bydliště v České republice, kde je také proti němu vedeno několik občanskoprávních řízení. Proto okresní soud dospěl k závěru, že není možné postupovat podle § 315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, tedy předat rozhodnutí, kterým byl stěžovatel shledán vinným, k uznání a výkonu na Slovensko.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vznesl námitku, že tento přístup není souladný se zněním § 315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Poukazoval zejména na to, že se okresní soud dostatečně nezabýval možnostmi jeho začlenění do společnosti, která má být jediným kritériem volby místa výkonu trestu, a že nevzal v potaz alternativní podmínky, za kterých mohl být rozsudek předán k uznání a výkonu na Slovensko i bez splnění podmínky obvyklého bydliště na území Slovenska.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že jediným kritériem, dle kterého je možné rozhodnout, v jaké zemi má být trest odnětí svobody vykonáván, je míra, kterou jednotlivé státy nabízí pro budoucí úspěšné začlenění odsouzeného do společnosti po propuštění. Toto kritérium je vyjádření širšího principu, dle kterého výkon trestu odnětí svobody musí být státem organizován a prováděn tak, aby napomáhal nápravě pachatele, a tedy ochraně společnosti. Okresní soud se však v případě stěžovatele možnostmi jeho úspěšného začlenění do společnosti v různých státech po propuštění nijak nezabýval.

Ústavní soud oproti tomu nevyhověl návrhu stěžovatele na zaujetí podobného stanoviska vůči postupu Městského soudu v Brně a v této části ústavní stížnost odmítl. Městský soud totiž nemohl, za současné slovenské právní úpravy, předložit rozsudek, kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců, k uznání a výkonu z důvodu krátkého trvání trestu odnětí svobody; slovenská úprava v návaznosti na evropskou směrnici určuje jako minimální dobu trestu pro takový postup šest měsíců. Tento krátký trest uložený stěžovateli by tak bylo možné předložit k uznání a výkonu na Slovensko pouze ve spojení s rozsudkem okresního soudu, kterým byl stěžovateli uložen trest v délce 42 měsíců.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/18 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.