Vše, co advokát potřebuje vědět o stížnosti pro porušení zákona, ale nechce se zeptat

autor: Mgr. Bc. Radek Visinger
publikováno: 26.10.2012

Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem v trestním řízení, kterým lze napadnout v podstatě jakékoli rozhodnutí obecných soudů a státních zástupců, které se projevuje formální i materiální právní mocí, nestanoví-li zákon výjimku. Zmíněná stížnost má centralizovaný devolutivní účinek, projednává ji pouze Nejvyšší soud, ale taktéž její uplatnění je soustředěno v rukách jednoho subjektu, ministra spravedlnosti. Následující stať se nezaobírá odbornými diskusemi de lege ferenda o tom, zda takový institut má v našem právním řádu opodstatnění, zda nejde jen o nevítaný relikt sovětského procesu, který zavedl dozor prokuratury nad trestním soudnictvím apod. Předkládaný článek sleduje stížnost pro porušení zákona z pohledu advokáta a je zaměřen ryze prakticky a aktuálně jednak na postup před podáním stížnosti pro porušení zákona (tzn. příprava podnětu ministru spravedlnosti), jednak na specifické rysy zastoupení klienta v řízení před Nejvyšším soudem.

I. Advokát jako obhájce obviněného

A. Posouzení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona

Obrátí-li se na advokáta obviněný v trestním řízení s žádostí o zpracování podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, po ověření právní moci kritizovaného rozhodnutí bude nutné od klienta zjistit, zda již dříve neproběhl přezkum obdobného podnětu v téže věci, popř. co bylo obsahem onoho předchozího podnětu. Ministerstvo spravedlnosti z pochopitelných důvodů nepřezkoumává tatáž rozhodnutí vícekrát, ledaže by podatel namítl zásadně jiné právně relevantní skutečnosti, které dosud nebyly vzaty v úvahu a mohly by odůvodnit změnu stanoviska ministra ohledně existence zákonných důvodů pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 TrŘ, resp. alespoň odůvodnit nový přezkum věci na základě spisového materiálu.

Dále je před přípravou podnětu nutno zjistit, zda v trestní věci klienta již stížnost pro porušení zákona nebyla v minulosti podána, popř. proti kterému rozhodnutí či výroku se tak stalo. Z ustanovení § 266 odst. 1 věty druhé TrŘ vyplývá, že tímto mimořádným opravným prostředkem nelze napadnout již předtím stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí, s výjimkou té jeho části, která se týkala jiné osoby, než původní stížnost pro porušení zákona, a vyjma případu, kdy původní stížnost pro porušení zákona proti tomuto rozhodnutí byla účinně vzata zpět. Novou stížnost pro porušení zákona lze však podat proti novému pravomocnému rozhodnutí v téže věci, pokud byla věc rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přikázána k novému projednání a rozhodnutí (srov. č. 13/2001 Sb. rozh. tr.). Změna v osobě ministra nemá na tyto závěry žádný vliv.

Nejvyšší soud vykládá nepřípustnost opětovné stížnosti opravdu striktně: „Není-li možné v průběhu řízení před Nejvyšším soudem podanou a odůvodněnou stížnost pro porušení zákona měnit, a to co do rozsahu ani obsahu uplatněných důvodů (§ 267 odst. 2 TrŘ), tak tím spíše pak nelze připustit, aby ministr spravedlnosti v téže věci, proti stejnému rozhodnutí a ohledně týchž osob poté, co jeho předchozí stížnost byla Nejvyšším soudem jako nedůvodná zamítnuta, mohl podat novou stížnost. Bez právního významu tak zůstává, že v nové stížnosti pro porušení zákona jsou uváděny jiné důvody a vytýkány jiné vady než v předchozí stížnosti, k nimž Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení § 267 odst. 3 TrŘ nemohl v předešlém řízení přihlížet.“ (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 4 Tz 134/2005).

Z ustanovení § 266 odst. 1 věty druhé TrŘ a § 265n TrŘ vyplývá, že stížnost pro porušení zákona nelze podat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Nejvyšší soud dokonce neváhal vyjádřit svou pochybnost, zda opakováním dovolacích námitek ve stížnosti pro porušení zákona není ze strany ministra/-yně spravedlnosti obcházen zákon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 24/2010). Obhájce obviněného by tedy měl při zpracování podnětu zohlednit především fakt, že Nejvyšší soud již ve stejné trestní věci rozhodoval o dovolání, a měl by také pozorně prostudovat odůvodnění takového rozhodnutí. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení má totiž svůj zákonem vymezený rozsah i obsah, který vyplývá ze škály dovolacích důvodů obsažených především v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) TrŘ. Rozsah zákonných důvodů pro podání stížnosti pro porušení zákona je přece jen širší než u dovolání (§ 266 odst. 1, 2 TrŘ).

Stížnost pro porušení zákona může být po proběhnuvším dovolacím řízení úspěšně uplatněna pouze tehdy, je-li podána z důvodů, které nebylo možné účinně uplatnit v dovolacím řízení, tedy z důvodů skutkových a důkazních, popř. pro zjevnou nepřiměřenost uloženého trestu. To jinými slovy znamená, že takto koncipovaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve své podstatě nesměřuje do rozhodnutí Nejvyššího soudu a nedomáhá se tak jeho revize, neboť vady, na které je poukazováno, byly způsobeny nesprávným postupem soudů nižších stupňů a Nejvyšší soud je nemohl v dovolacím řízení napravit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 41/2010). Jestliže obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek námitky skutkové, tedy typicky takové, které směřují proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, pak Nejvyšší soud zcela zákonitě označil vznesené námitky jako nenaplňující žádný dovolací důvod.

V praxi ovšem záleží na tom, jak podrobně se k důkazní situaci a skutkovým závěrům nalézacího, popř. odvolacího soudu Nejvyšší soud při projednání dovolání vyjádří. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není nesoulad. Ne vždy z odůvodnění dovolacího rozhodnutí vyčteme, zda Nejvyšší soud této své povinnosti v plném rozsahu dostál. V případě existence tzv. „extrémního nesouladu“ či pokud v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí učiněné právní závěry nevyplývají, by totiž, byť jen z uplatněných skutkových námitek obviněného, musel Nejvyšší soud vyvodit adekvátní právní závěry, neboť napadená rozhodnutí by nemohla obstát. Jestliže pak Nejvyšší soud výslovně konstatuje, že extrémní nesoulad v konkrétní věci shledán nebyl, ve svých důsledcích tento závěr znamená, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu, který byl nezbytný pro posuzované rozhodnutí, není ani pochyb o komplexnosti provedených důkazů a jejich zákonnosti, ani o způsobu zhodnocení důkazů, který není ani nelogický, ani svévolný. V takovém případě nelze očekávat, že by přezkum podnětu vedl k návrhu na podání stížnosti pro porušení zákona, a to i s ohledem na dosavadní judikaturu.

Obzvláště pečlivě je třeba zvažovat podání podnětu proti rozhodnutí, které bylo předmětem řízení o ústavní stížnosti. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozornil, že citovaný článek Ústavy je tudíž závazný nejen pro jeho vlastní rozhodovací činnost, ale také i pro ministra spravedlnosti jakožto jediného oprávněného subjektu k podání stížnosti pro porušení zákona. Ve vztahu k Ústavě je trestní řád normou nižší právní síly, a proto byla-li trestní věc již jednou přezkoumána Ústavním soudem a ten vyslovil závěr o zjevné neopodstatněnosti uplatněných námitek, nemohou být totožné námitky s ohledem na čl. 89 odst. 1, 2 Ústavy znovu uplatněny ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud by totiž v opačném případě byl donucován k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Tz 26/2010). A contrario tedy dovozuji, že uplatní-li hypoteticky podatel jiné důvody, než v řízení o ústavní stížnosti, lze dosáhnout projednání věci Nejvyšším soudem.

Přezkum podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se provádí výlučně na podkladě spisového materiálu, kdy téměř bezvýhradně platí právní zásada věku modernity, že „quod non est in actis, non est in mundo“. Nelze tudíž přihlížet k tvrzením, jež ve spise nemají oporu. Ministr spravedlnosti (ani jím řízený úřad v rámci přezkumu podnětu) žádné důkazy neprovádí, nevyhledává ani nepředkládá. Nemá proto smysl zasílat ministerstvu kupř. nově zpracované znalecké posudky či písemná prohlášení nevyslechnutých svědků. Tyto závěry vyplývají z povahy řízení o stížnosti pro porušení zákona, jež vychází z právního stavu ex tunc a vztahuje se tedy k časovému okamžiku, kdy bylo napadené rozhodnutí učiněno, resp. kdy nabylo právní moci.

V těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání jak návrhu na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. TrŘ, tak stížnosti pro porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení a nezákonný stav nelze řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť podle Nejvyššího soudu je nutno přijmout restriktivní výklad ustanovení § 266 odst. 1 TrŘ, směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jinými mimořádnými opravnými prostředky (viz usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004). Institut obnovy řízení respektuje v širším rozsahu základní zásady trestního řízení a ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, jímž je náprava vadného rozhodnutí, a to ve vztahu ke stížnosti pro porušení zákona hospodárněji a rychleji. Podá-li tedy obviněný podnět ke stížnosti pro porušení zákona v případě, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit též prostřednictvím návrhu na povolení obnovy řízení, ministr podnět bez dalšího odloží, neboť Nejvyšší soud by eventuální stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) TrŘ zamítl jako nepřípustnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 4 Tz 224/2003).

Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem použitelným toliko v rámci trestního řízení, a lze ji podat jen proti rozhodnutí, jež mají zákonný podklad v trestním řádu. Tak např. návrh ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je speciální žalobou, jež není upravena v trestním řádu, a trestní řád na tuto úpravu ani neodkazuje. Jde o zvláštní druh řízení, jehož účastníkem je navrhovatel na straně jedné a dotčený soud na straně druhé. Pro řízení platí přiměřeně část první a třetí občanského soudního řádu. Proti rozhodnutí o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není přípustný žádný opravný prostředek (srov. § 174a odst. 9 zákona č. 6/2002 Sb., v platném znění).

Zastupuje-li advokát obviněného, který brojí proti rozhodnutí soudu o (ne)přípustnosti vydání do ciziny, je třeba upozornit na ustanovení § 397 odst. 3, 4 TrŘ, které upravuje speciální přezkumné řízení pro tento druh rozhodnutí. S ohledem na subsidiaritu stížnosti pro porušení zákona nelze navrhovat postup dle § 266 a násl. TrŘ, nýbrž je nutno nesouhlasnou argumentaci dotčené osoby adresovat přímo mezinárodnímu odboru trestnímu Ministerstva spravedlnosti. Na závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona proti uvedenému rozhodnutí nemá vliv uplynutí tříměsíční lhůty dle § 397 odst. 3 TrŘ, neboť jde o ustanovení speciální k § 266 odst. 1, 2 TrŘ, které jej v celém rozsahu působnosti nahrazuje. Stejné závěry lze vztáhnout na rozhodnutí soudů v řízení o žádosti cizího státu, jemuž byla určitá osoba vydána, o udělení dodatečného souhlasu ve smyslu § 402 odst. 1 písm. a), b), c) TrŘ.

Vystupuje-li advokát jako opatrovník dítěte mladšího 15 let ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., je třeba upozornit na ustanovení § 96 cit. zákona, podle něhož se v řízení podle hlavy III zákona o soudnictví ve věcech mládeže postupuje podle předpisů upravujících občanské soudní řízení. Proto bude přípustné dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nikoli ovšem stížnost pro porušení zákona (srov. přiměřeně č. 25/2011 Sb. rozh. tr.).

B. Řízení u Nejvyššího soudu ČR

Jelikož stížnost pro porušení zákona je oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti, naskýtá se obhájci jen relativně omezené pole působnosti.[1] Výjimkou by mohly snad být jen nepočetné případy, kdy Nejvyšší soud projednává stížnost pro porušení zákona ve společném řízení s dovoláním (§ 266a odst. 2 TrŘ).

V řízení o stížnosti pro porušení zákona musí mít odsouzený obhájce v případech uvedených v ustanovení § 36a odst. 2 TrŘ. Předseda senátu Nejvyššího soudu nejprve vyrozumívá odsouzeného, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona musí být zastoupen obhájcem, poskytne mu přiměřenou lhůtu ke zvolení obhájce a upozorní, že nedojde-li k jeho zvolení, bude odsouzenému obhájce ustanoven. V některých případech odsouzení Nejvyššímu soudu sdělují, že si obhájce nezvolí proto, že nemají dostatečné finanční prostředky. To může souviset s absencí poučení o tom, že náklady nutné obhajoby, které vzniknou z důvodu podání stížnosti pro porušení zákona, nese stát (§ 151 odst. 1 věta druhá TrŘ). Kdyby odsouzení měli povědomí o tom, že vydání způsobená zvolením obhájce nebudou muset hradit, a to ani v případě zamítnutí stížnosti pro porušení zákona, zřejmě by ve větší míře využívali svého práva obhájce si zvolit.

Osobě, která může být rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přímo dotčena (zpravidla obviněný), nemá obhájce, a které zároveň nelze doručit vyrozumění o veřejném zasedání, musí být obhájce rovněž ustanoven (§ 275 odst. 2 TrŘ). Obhájci se v každém případě doručí opis stížnosti pro porušení zákona, aby se k jejímu obsahu mohl vyjádřit.

Obhajoba v řízení o stížnosti pro porušení zákona má svá specifika, která se obviněným jen stěží vysvětlují. Předně platí, že podanou stížnost již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit. Speciálním aktivně legitimovaným subjektem je zde ministr spravedlnosti, jiné osobě toto právo nepřísluší. Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl možnost obhájce jakkoli měnit rozsah a důvody podané stížnosti pro porušení zákona.

„Dikci zákona tedy nelze obcházet ani tzv. vyjádřením se ke stížnosti pro porušení zákona, v níž jednak nelze vytýkat oprávněnému subjektu – ministru spravedlnosti – že v celé šíři nevyčerpal důvody uvedené v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jednak nelze tyto důvody samostatně uvádět, argumentovat jimi a požadovat jejich zohlednění, neboť nebyly ve stížnosti pro porušení zákona výslovně uvedeny (srov. § 267 odst. 2 TrŘ). Nejvyšší soud musí takovéto argumenty považovat za právně neúčinné. V této souvislosti je třeba také akcentovat existenci zásady omezeného rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, jež platí od 1. 1. 2002 v důsledku účinnosti novely TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která opustila revizní princip při přezkoumávání rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud přezkoumává jen ty výroky a v tom rozsahu, jak jsou jmenovitě uvedeny v podané stížnosti. Není proto v souladu se zákonem, že se obviněný domáhá širšího přezkumu napadeného rozhodnutí z důvodů, které uvádí pouze on, a mýlí se, pokud v tomto směru obecně argumentuje ustanovením § 2 odst. 5 TrŘ o nutnosti přihlížet k vadám z úřední povinnosti, neboť opomněl, že je konáno řízení o mimořádném opravném prostředku s pravidly přezkumu určeného lex specialis (§ 266 – 276 TrŘ).“ (Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 24/2010, podobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tz 59/2011.)

Je proto zbytečné zasílat Nejvyššímu soudu vyjádření v tom směru, že zákon byl porušen v mnohem větším rozsahu, než to uvádí návrh ministra spravedlnosti. Obhajobě však nic nebrání účinně navrhovat změnu či upřesnění petitu stížnosti pro porušení zákona, neboť konkrétní návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu je sice obligatorní náležitostí stížnosti pro porušení zákona (§ 267 odst. 1 TrŘ), avšak Nejvyšší soud jím není vázán a může vydat výrok praeter petita či ultra petita. Obhájce kupř. může navrhnout, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám podle § 271 odst. 1 TrŘ, zatímco ministr spravedlnosti navrhl přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí dle § 270 odst. 1 TrŘ, navrhnout namísto kasačního výroku dle § 269 odst. 2 TrŘ postup podle § 270 odst. 2 TrŘ (tj. přikázání k doplnění chybějícího či vadného výroku) anebo se vyslovit pro přikázání věci senátu v jiném složení či jinému soudu, popř. státnímu zástupci (§ 270 odst. 3 TrŘ). Dále obhájce v praxi může žádat Nejvyšší soud, aby usnesením rozhodl o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona (§ 275 odst. 4 věta prvá TrŘ).[2] Samozřejmě nejsou vyloučeny ani další projevy aktivně vedené obhajoby, např. návrh na provedení potřebného šetření dle § 276 TrŘ, návrh na postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu dle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, upozornění na nutnost aplikace beneficia cohaesionis ve vztahu ke spoluobviněnému, ohledně něhož nebyla stížnost pro porušení zákona podána atd.

 „V řízení o stížnosti pro porušení zákona nejde o to, že by obhajoba mohla měnit rozsah a důvody podané stížnosti, ale o to, že musí mít šanci rozvinout argumentaci ministra spravedlnosti, tedy předložit k jeho argumentaci další právní názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by takováto šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona upřena, ztrácelo by připuštění možnosti obhajoby (a v některých případech i nutnosti obhajoby) v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona zcela smysl. Uvedenému pak odpovídá povinnost Nejvyššího soudu na takto předložené vývody obhajoby adekvátně reagovat. Je vyloučeno, aby se Nejvyšší soud této povinnosti zbavil např. tím, že obhajobě právo předložit svůj názor na věc fakticky upře.“ (Viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 202/05.)

V daném případě si Nejvyšší soud neujasnil, zda obviněným zvolený obhájce přijal plnou moc; poněkud alibisticky však dotyčného advokáta upozornil, že se může ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit, nečekal však na jakoukoli odezvu a pět dní poté, kdy obhájce sdělení obdržel, v neveřejném zasedání rozhodl o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona. Následující den bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření obhájce obsahující právní argumentaci rozvíjející odůvodnění stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud sice nemá povinnost vyzvat obhajobu k podání vyjádření, nesmí však přistupovat k institutu obhajoby v řízení o stížnosti pro porušení zákona zcela formálně, způsobem, který skutečné uplatnění práv obhajoby omezí či dokonce zcela vyloučí.

Rozhoduje-li Nejvyšší soud ve veřejném zasedání, je povinen stanovit jeho termín tak, aby obhájci, státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství, ministru spravedlnosti či jeho pověřenému zástupci a osobě, která může být rozhodnutím přímo dotčena, zbývala nejméně pětidenní lhůta od doručení vyrozumění k přípravě na veřejné zasedání (srov. § 233 odst. 2 TrŘ). I v případě, že Nejvyšší soud rozhoduje v neveřejném zasedání, nesmí provozovat kabinetní justici a omezit možnost obhajoby pokusit se kvantitativně i kvalitativně rozšířit penzum argumentů snesených navrhovatelem.

V praxi Ústavního soudu byl projednáván případ, kdy Nejvyšší soud (po sdělení odsouzeného, že si obhájce nezvolí) ustanovil odsouzenému obhájce, jenž převzal své pověření v 9:30 hod. Následně proběhlo téhož dne v 11:30 hod. neveřejné zasedání, v němž byl návrh ministra spravedlnosti zamítnut. Poskytnutí náležité právní pomoci v době dvou hodin přirozeně nebylo myslitelné. „Stanoví-li trestní řád v případě stížnosti pro porušení zákona podmínky, za nichž se ustanovuje odsouzenému obhájce, je třeba chápat uvedený institut v jeho materiálním pojetí. To znamená, že probíhající soudní řízení je třeba vést takovým způsobem, aby došlo k naplnění účelu nutné obhajoby a tím i šetření základních práv a svobod odsouzeného. Bez toho, aniž by mohl ustavený právní zástupce jakkoli ovlivnit právní názor soudu, nelze na soudní řízení hledět jako na spravedlivé.“ (Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 374/04.)

Zvláštní opodstatnění získává obhajoba v případech, kdy stížnost pro porušení zákona je podána v neprospěch obviněného.[3] Právě v těchto kauzách vynikne kontradiktorní aspekt řízení o stížnosti pro porušení zákona, neboť úkolem obhájce je naopak argumentaci navrhovatele vyvracet a oslabovat. Ač případný akademický výrok nemá žádný vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a nemůže změnit právní postavení obviněného, jde o právně relevantní skutečnost, akt aplikace práva nadaný presumpcí správnosti, který může být proveden jako důkaz v řízení civilním či správním, např. ve sporu s Ministerstvem spravedlnosti o přiznání náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., či ve sporu s poškozeným.

Smysluplnost obhajoby v řízení o stížnosti pro porušení zákona spočívá kromě již uvedeného i v dalších skutečnostech, jež dost dobře nemůže uplatnit ministr jako navrhovatel, neboť mu nejsou známy, popř. vyplynou teprve z projednání věci. Tak obhajoba kupř. může vznést námitku podjatosti člena senátu Nejvyššího soudu nebo navrhnout, aby v případě postupu podle § 275 odst. 3 TrŘ Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný nebere do vazby, anebo navrhnout vyloučení věci určitého obviněného ze společného řízení k samostatnému projednání (§ 23 odst. 1 TrŘ) apod.

II. Advokát jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby

Obrátí-li se na advokáta poškozený nebo zúčastněná osoba a on nechce zklamat jejich důvěru, bude třeba tyto osoby před zpracováním podnětu upozornit, že ani v případě podání stížnosti pro porušení zákona zásadně nelze u Nejvyššího soudu dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí. Jinými slovy, podle ustálené praxe Nejvyššího soudu poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, zrušil ustanovení § 272 a § 276 věta čtvrtá TrŘ, lze sice podat stížnost pro porušení zákona nikoli v neprospěch obviněného, avšak v případě vyhovění se Nejvyšší soud omezí na tzv. akademický výrok, tj. deklaratorním výrokem dle § 269 odst. 1 TrŘ pouze vysloví, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného a v jakých ustanoveních, aniž by současně mohl napadené rozhodnutí, jeho část či předcházející řízení zrušit a věc přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí šlo, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je-li namítána absence či neúplnost adhezního výroku, není možný postup ani podle § 270 odst. 2 TrŘ, kdy sice nedochází ke kasaci, nýbrž k doplnění výroku dle pokynu Nejvyššího soudu, opět jde ale o postup v neprospěch obviněného.

Ústavní soud ve výše citovaném plenárním nálezu naznačil, že účelem akademického výroku je sjednocování soudní judikatury pro futuro. Také Ministerstvo spravedlnosti vychází dlouhodobě z premisy, že stížnost pro porušení zákona podaná nikoli ve prospěch obviněného má naplňovat zájem na sjednocení nejednotné soudní praxe, zájem na autoritativním řešení určité složité či sporné právní otázky, popř. jiný důležitý zájem[4] přesahující individuální zájmy konkrétního účastníka řízení. Jinak řečeno, ministr v tomto pojetí nemá být subjektem hájícím soukromé zájmy kteréhokoli účastníka trestního řízení, ale jakýmsi všeobecným ochráncem práv, který poukazuje na porušování zákona.

V této souvislosti je nutno upozornit na nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3009/08, které dle mého mínění vyjadřuje posun v uvažování o důsledcích porušení zákona, které se nedotýká právního postavení obviněného, tj. o nápravě pochybení týkajících se jiných osob než obviněného. Stížnost pro porušení zákona je totiž možno podat i ve prospěch jiné osoby než obviněného (např. poškozeného či zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji, svědka v souvislosti se svědečným či s uložením pořádkové pokuty apod.). Zároveň není nezbytné, aby napadené rozhodnutí bylo vydáno po zahájení trestního stíhání určité osoby – může jít o rozhodnutí, které se projevuje svou konečností a nezměnitelností již ve fázi prověřování (kupř. rozhodnutí o vrácení věci vydané či odňaté[5]).

Ústavní soud vyjádřil nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud sice formálně stížnosti pro porušení zákona v těchto případech akceptuje, avšak rozhoduje pouze akademickým výrokem, aniž by napadené rozhodnutí rušil. „Nejvyšší soud tak ve své praxi zjevně vykládá § 267 odst. 1 věty druhé TrŘ extenzivně, tj. že se vztahuje i na jiné osoby než obviněného. Potom však Nejvyšší soud nepředkládá rozumný důvod, proč ve stejné textuální situaci, tj. u § 269 odst. 2 TrŘ hovořícího pouze o obviněném („v neprospěch obviněného“), neprovádí výklad stejný jako u § 267 odst. 1 věty druhé TrŘ. Jinými slovy, Nejvyšší soud vylučuje možnost zrušení nezákonného rozhodnutí (a tak aplikaci § 269 odst. 2 TrŘ) s odkazem na doslovné znění zákona, avšak opačně činí v případě textuálně shodném (§ 267 odst. 1 věty druhé TrŘ). Argumentace Nejvyššího soudu je tak navíc v napadeném rozsudku (a v jeho ustálené praxi, na niž odkazuje) vnitřně logicky rozporná. I proto nemůže obstát.“

Časem tedy možná dojde k revizi dosavadní praxe a Nejvyšší soud bude rušit i rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon výhradně v neprospěch jiné osoby než obviněného. Jestliže by však soudní praxe obecně připustila zrušovací výrok ve výše uvedených případech, tedy efektivní nápravu zjištěné nezákonnosti, nebylo by správné omezovat uplatnění stížnosti pro porušení zákona jen na důvody judikatorní.

Byla-li již stížnost pro porušení zákona podána, pro dotčeného účastníka řízení může mít i jen případný akademický výrok nezanedbatelný význam, a to v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. (tj. o odpovědnosti státu za škodu). Lze poukázat na několik rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž není relevantní pro přiznání náhrady škody způsobené státem, zda rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona „toliko“ jako nezákonné deklarováno a nebylo jím současně zrušeno. Usneseními pod sp. zn. II. ÚS 117/05, I. ÚS 3009/08 aj. totiž Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu „toliko“ deklarujícímu porušení zákona (v neprospěch jednotlivce) s poukazem na nevyčerpání procesního prostředku dle zákona č. 82/1998 Sb. Tím Ústavní soud implicitně vyslovil názor, že se lze dle citovaného zákona domáhat náhrady škody proti státu, aniž by bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno; v opačném případě by byl Ústavní soud povinen ústavní stížnost meritorně posoudit.

Dále je nutno upozornit na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, dle jehož názoru není stížnost pro porušení zákona přípustná proti rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci jinému orgánu. Ustanovení § 174a TrŘ, zavedené do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., je ustanovením speciálním k § 266 odst. 1 TrŘ a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, takže podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 TrŘ je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Tento závěr vyplývá jednak ze systematického srovnání předmětných zákonných ustanovení, z důsledného projektování zásady obžalovací, a také z důvodů právně-historických (podrobněji viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 58/2003, ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 19/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 4 Tz 28/2010). Až na uvedené výjimky, motivované zřejmě snahou některých ministrů „protlačit“ jiný výklad, Ministerstvo spravedlnosti v současnosti respektuje restriktivní výklad ustanovení § 266 odst. 1 TrŘ a obecně subsidiární povahu stížnosti pro porušení zákona, proto podněty v těchto věcech odkládá, a to i tehdy, byly-li doručeny po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 174a odst. 1 TrŘ. V opačném případě by ministr de facto nepřípustně zasahoval do výlučného oprávnění nejvyššího státního zástupce.

V praxi ministerstva se objevuje velké množství podání oznamovatelů trestné činnosti směřujících proti rozhodnutí státních zástupců o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci dle § 159a TrŘ. Tyto podněty Ministerstvo spravedlnosti nepřezkoumává a většinou jsou postupovány příslušnému státnímu zastupitelství jako podněty k výkonu dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství. Je tomu tak proto, že zmíněné rozhodnutí se neprojevuje konečností a nezměnitelností, neboť nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae),[6] a tudíž nebrání případnému zahájení trestního stíhání konkrétní osoby pro totožný skutek, budou-li k tomu zákonné důvody (odpadnou-li důvody pro odložení věci a zjistí-li se nové skutečnosti), aniž by bylo nutné uvedená rozhodnutí formálně rušit (tato se stanou právně neúčinná). Navíc pro podatele existují právní prostředky, jak zvrátit zmíněné rozhodnutí – může tak z jeho podnětu učinit vyšší státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu ve smyslu § 12c a § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nebo nejvyšší státní zástupce v rámci nařízení kontroly skončené věci dle § 12 odst. 3 naposled citovaného zákona. Nedohledal jsem žádný judikát, který by (byť i v hypotetické rovině) zmiňoval možnost podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí dle § 159a TrŘ.

III. Dílčí poznámky k proceduře přezkumu podnětů

Ministerstvo vítá (a považuje za výraz profesionality), pokud advokát k podnětu připojí plnou moc od obviněného (či jiného účastníka řízení), což je v praxi pravidlem, nicméně platí, že podnět ve prospěch i v neprospěch obviněného či jiné osoby může ministrovi podat kterákoli fyzická či právnická osoba, aniž by měla na věci právní zájem.

Jestliže oprávnění podat stížnost pro porušení zákona má jedině ministr spravedlnosti, jeví se jako nejlogičtější zaslání podnětu přímo na ministerstvo. Tímto krokem se však nic neurychlí. Podle interních předpisů (a dlouholeté praxe, přerušené jen v době mandátu ministryně JUDr. Kovářové) se všechny podněty účastníků „zvenčí“ posílají příslušnému státnímu zastupitelství k prošetření ve smyslu § 466 TrŘ. Tento postup je sice fakultativní, nicméně nemá valného smyslu snažit se přimět úřad, aby v konkrétní věci udělal výjimku, ledaže by existoval vážný a objektivní důvod pro rychlejší vyřízení podnětu. Aktuální interní směrnice vyžaduje písemný pokyn ministra k provedení přezkumu bez součinnosti státního zastupitelství. Je tedy možné adresovat podnět státnímu zastupitelství nejblíže nadřízenému státnímu zastupitelství, jež bylo ve věci činné v posledním stupni,[7] přičemž postup státního zastupitelství, včetně vyrozumění o přijetí a šetření podnětu, vyplývá z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., v platném znění (§ 31 až § 47).

Způsob vyřízení podnětu oznamuje advokátovi ředitel příslušného odboru z pověření ministra. Stejnopis stížnosti pro porušení zákona se nezasílá, to je úkolem Nejvyššího soudu, u něhož se řízení vede. Důvody odložení podnětu se zásadně nesdělují, neboť nejde o rozhodnutí podle trestního řádu ani podle správního řádu a podání stížnosti pro porušení zákona je fakultativním oprávněním ministra, resp. záležitostí jeho vnitřního přesvědčení i svědomí. Stejně tak není možné nahlížet do spisu vedeného u ministerstva a pořizovat si z něj opisy, neboť se jedná jen o interní pomůcku, která usnadňuje ministrovi přijetí stanoviska k námitkám podatele (podobně jako dozorový či dohledový spis státního zastupitelství). Na výslovný dotaz však ministerstvo sděluje informace týkající se postupu příslušného odborného pracoviště a opatřených podkladů, tedy např. jaký byl návrh přezkumného státního zastupitelství nebo kdy byl ministerstvu doručen soudní spis.

V této souvislosti je vhodné připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 9/94, II. ÚS 507/99, I. ÚS 3302/10), z níž vyplývá, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto ani podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a nezakládá zákonem stanovené důsledky. Z hlediska trestního práva procesního jde pouze o informaci subjektu oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona. To mj. znamená, že lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze odvíjet ode dne doručení oznámení o odložení podnětu ministrem, ale pouze od doručení napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3270/09). „Sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona není pravomocným rozhodnutím, opatřením, či jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a tudíž ve vztahu k němu pravomoc Ústavního soudu nelze uplatňovat. Jinak řečeno, k projednání takového návrhu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.“ (Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1198/09.) K zásahu do subjektivních práv odsouzených tedy principiálně nemůže dojít ani odložením podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, ani zpětvzetím této stížnosti ministrem spravedlnosti, které vzal předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením na vědomí (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2969/10).

V případě nesouhlasu s odložením podnětu je však přesto možnost podat u Ministerstva spravedlnosti neformální stížnost, která se může zaměřit na nesprávný postup přezkumného útvaru anebo na doplnění použité právní argumentace. Stížnosti přezkoumává tříčlenná komise složená z nezávislých expertů na trestní právo (dle profesí soudce, státní zástupce, akademický pracovník); komise již většinou nemá k dispozici soudní spis, ale přezkoumává, jakým způsobem se pracovníci ministerstva vypořádali s námitkami podatele. Stanovisko ke stížnosti se rovněž podateli blíže nezdůvodňuje, neboť podle zkušeností to zpravidla vede jen k nekonečné výměně replik. Stížnost proti odložení podnětu lze podat jen jednou, žádná lhůta však stanovena není.

IV. Závěr

Kvalifikované právní zastoupení má své nenahraditelné místo i v řízení o stížnosti pro porušení zákona a ve fázi předcházející, kdy jsou námitky stran nezákonnosti rozhodnutí či postupu řízení přezkoumávány státním zastupitelstvím a Ministerstvem spravedlnosti. Ročně je podáno v průměru 100 až 150 návrhů Nejvyššímu soudu, z toho 80 % až 90 % je jich úspěšných. Je možné, že při vyšším podílu podnětů zpracovaných advokáty (oproti samizdatu odsouzených) by počet podaných stížností pro porušení zákona byl ještě vyšší. Institut stížnosti pro porušení zákona, jakkoli oprávněně zpochybňovaný právní teorií, zůstává i v současnosti jednou z možností, jak dát průchod trestní spravedlnosti a napravit i takové vady, jež nelze „reklamovat“ v jiném opravném řízení.

Autor je zaměstnancem oddělení trestního přezkumu Ministerstva spravedlnosti a doktorandem na katedře trestního práva PF UK Praha.