oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vliv římského práva na současný občanský zákoník – přechod rizik ve smluvním právu

autor: Mgr. Karel Vlček
publikováno: 18.01.2013

Odkaz a význam římského práva pro současné evropské civilní právo je naprosto nezpochybnitelný. Jednotlivé římskoprávní instituty a zásady se vinou jako nit jednotlivými evropskými soukromoprávními kodexy.

I v současné době bychom našli celou řadu případů, a to jak v českém právu, tak i v zahraničním, které jsou buď doslovným zněním úryvků Digest, případně jen obecněji formulovanými pravidly.[1]

V únoru roku 2012 došlo ke schválení nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nadále pouze NOZ). Tento nový občanský zákoník se má, dle jeho autorů,[2] navrátit k evropským kontinentálním tradicím. Zároveň se kodex hlásí k klasickým inspiračním zdrojům, mimo jiné k ABGB a k osnově čsl. meziválečného občanského zákoníku.[3] Vážný tvrdí, že vývoj římského práva, který započal za dob Justiniánových a který pokračoval po další století, a jenž se projevil i v ABGB, pokračoval i v čsl. meziválečném soukromém právu,[4] a tedy, že oba zákoníky byly římským právem silně ovlivněny.[5]

Není proto bez zájmu zkoumat, do jaké míry se v novém občanském zákoníku opět promítá idea římského práva. Ač se toto tvrzení bude jevit odvážným, můžeme říci, že pakliže existuje nějaký klasický civilistický problém dnes, patrně se něco podobného již řešilo v římském právu a právě toto řešení může být určitou inspirací. Není taktéž od věci připomenout si génia římských právníků.

Tento článek si bere za cíl sledovat přechod rizik ve smluvním právu, zejména odpovědnost za náhodu. Ve smluvním právu je zcela rozhodující, koho postihuje náhodné zhoršení či zničení věci, případně, v jakých případech a za jakých okolností přechází toto riziko z jedné smluvní strany na druhou.[6] Rozebrány budou jak jednotlivé smluvní typy, tak i obecné případy (např. odpovědnost za věci vnesené). Na prvé místo bude vždy řazeno římské právo (názory romanistů a římské prameny), poté jeho odraz v zahraničních právních úpravách a naposled česká právní úprava (nejdříve platné právo a následně nový občanský zákoník).

2. Náhoda

Za náhodu se považuje vnější událost, která není ovlivněna lidskou vůlí.[7] Tuto náhodu můžeme rozdělit na náhodu vyšší (casus fortuitus) a nižší (casus minor). Již zde je možné předeslat, že první kontinuita mezi právem římským a současným je užívání terminologie prosté (nižší) náhody a kvalifikované (vyšší) náhody.[8]

2.1. Nižší náhoda

Casus minor (nižší náhoda) představuje náhodu, která se sice nedala předvídat, ale které se dalo zabránit. Jedná se o povinnost uloženou jedné smluvní straně, která spočívá v tom, že strana je odpovědná za poškození či ukradení věci, bez jejího zavinění. Římské právo znalo i více případů, např. pokud oblečení, jež krejčí převzal k opravě, poškodily myši.[9] Tento typ ručení se nazýval custodia. V některých případech bylo uloženo zákonem, případně mohlo být uloženo smluvně.[10] Heyrovský[11] uvádí např. prodávajícího,[12] komodatáře[13] atd.

2.2. Vyšší moc

Římské právo vis maior nedefinuje.[14] Soustřeďuje se spíše na výčet případů, o které se jedná. Romanisté[15] zmiňují zejména fragmenty Dig. 44. 7. 1. 4, Dig. 13. 6. 18, Dig. 50. 17. 23, které o vis maior pojednávají v různých souvislostech, často ve spojení se smlouvou o výpůjčce. Fragment Dig 44. 7. 1. 4 uvádí, že se jedná o takovou sílu, které nedokáže lidská slabost vzdorovat. Zároveň stejně jako Dig. 13. 6. 18 podává demonstrativní výčet případů takovéto síly – oheň, spadnutí budovy, ztroskotání, útok nepřátel atd.

Casus fortuitus (vis maior)nebývá vždy v občanských zákonících definována. Její vymezení je ponecháno na teorii a praxi.[16] Ne vždy je dokonce používán termín vyšší moc,[17] ale používá se termín náhoda (např. čl. 103 OR). V common law je používáno sousloví „Act of God“. V čl. 1148 CC najdeme užití termínu force majeure. V čl. 1147 CC je stanoveno, že dlužník není při neplnění povinen platit náhradu škody, pakliže nesplnění lze přičíst vnější příčině, která je mu nepřičitatelná. V principech evropského deliktního práva je vyšší moc označována za takovou přírodní sílu, které nelze odolat a kterou nelze předvídat.[18]

V současné době bývá v teorii[19] vis maior (kvalifikovaná náhoda) charakterizována jako taková vnější událost, kterou nešlo ani při objektivně požadovaném veškerém úsilí odvrátit. Na obdobném stanovisku stojí i soudní praxe, neboť ji považuje za „události způsobené zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit.“[20] Poněkud odlišně ji Nejvyšší soud definoval jako „takovou kvalifikovanou náhodu, kterou není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatelnosti.“[21] Určitý rozpor lze shledat v tom, že akcentována bývá někdy jen neodvratitelnost, jindy neodvratitelnost a nepředvídatelnost. Definici neobsahující oba prvky je nutno odmítnout. V prvém případě by to vedlo k závěru, že v situaci byť neodvratitelné, ale předvídatelné, by se nejednalo o vyšší moc. Vyšší moc je historicky, u nás i v zahraničí,[22] charakterizována třemi prvky – neodvratitelností, nepředvídatelností a nezávislostí na lidské vůli. Prvek nepředvídatelnosti je společný pro nižší i vyšší náhodu, přičemž jejich rozlišení je dáno právě odvratitelností.

Zatímco současná právní úprava nedefinuje vyšší moc, NOZ tak činí v § 2913. Dle tohoto ustanovení je liberačním důvodem porušení smluvní povinnosti vis maior, která jecharakterizovaná jako mimořádná, nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na lidské vůli.

Za vyšší moc nemusí být nutně považována jen živelná katastrofa, ale může se jednat i o jiné situace, např. Nejvyšší soud během druhé světové války došel k názoru, že vyhlášení civilního výjimečného stavu je takovou „událostí kromobyčejnou, která se nedala předvídati a odvrátiti ani největší péčí kterékoli smluvní strany.“ [23]

3. Výchozí zásady

Jako výchozí bod celého výkladu stojí zásada, že odpovědnost za náhodu nese zásadně vlastník (casus sentit dominus),[24] přičemž z této zásady jsou učiněny některé další modifikace. Tak je tomu u smluv, kdy je věc předána do detence, přičemž detentor jedná s věcí v rozporu se smlouvou. Dalším případem je prodlení dlužníka nebo případ, kdy jedné ze smluvních stran vznikne povinnost věc ochraňovat. Nelze opomenout případy, kdy přechází vlastnické právo k věci a je zcela zásadní, k jakému okamžiku přechází nebezpečí škody na věci, a naposled se jedná o případy věcí vnesených.

Z povahy pojmu náhoda je zjevné, že se nedá předvídat. Nižší náhoda, byť nepředvídatelná, může být odvratitelná. Je tedy spravedlivé, aby ten, který dává k náhodě podnět,[25] nesl také riziko škody na věci. Tato zásada je obsažena v některých evropských občanských zákonících[26] a nově i v novém občanském zákoníku.[27]

Poslední zásadou společnou pro všechny smlouvy je zásada culpa debitoris perpetuari obligationem. Podle této zásady odpovídá dlužník v prodlení za nahodilé zhoršení či poškození předmětu závazku.[28] V době justiniánské se toto pravidlo oslabilo a nadále se vycházelo z premisy, že dlužník neodpovídá za takovou náhodou, respektive škodu, která by postihla předmět i u věřitele, tj. že ke škodě by došlo bez ohledu na to, zda-li by dlužník plnil, či neplnil včas.[29] Sommer hovoří o škodě, která by věc postihla i při včasném plnění.[30] Stejné nalezneme v § 517 odst. 3 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nadále pouze OZ) a v § 1974 NOZ.

4. Reálné kontrakty

V případě rozdělení a seřazení jednotlivých smluvních typů, ve kterých byl zkoumán vliv vis maior, bylo zachováno rozdělení, které ve svých učebnicích užívají Vážný, Sommer i Heyrovský, tedy rozdělení na kontrakty reálné a kontrakty konsensuální.

4.1 Zápůjčka

V rámci smlouvy o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli druhově určenou věc. Při smlouvě o zápůjčce je převáděno vlastnické právo k druhově určené věci, které vydlužitel spotřebovává. Zimmerman[31] mutuum označuje za „consumption loan“. Vydlužitel je povinen vracet stejné množství stejných druhově určených věcí. Z důvodu, že vydlužitel se stává vlastníkem zapůjčených věcí, uplatní se zde plně zásada casus sentit dominus (náhodu nese vlastník).

Čl. 312 OR odkazuje na převod vlastnického práva a povinnost vrátit věci stejného druhu, ve stejném množství a kvalitě. Čl. 1892 CC hovoří přímo o „le prêt de consommation“ a dále o povinnosti vrátit stejné množství a kvalitu. Obdobně je stanoveno i v § 607 BGB.

Stejné platí i v současném právu, viz § 657 OZ a § 2390 NOZ. Uplatňuje se výše uvedená zásada casus sentit dominus, neboť vydlužitel je povinen vracet věci stejného druhu. Je tedy nerozhodné, co se zapůjčenou věcí udělá, je přeci jejím vlastníkem. Jestli postihne věc zkáza způsobená vyšší mocí, jde škoda k jeho tíži.

4.2 Výpůjčka

Smlouva o výpůjčce záleží v tom, že individuálně určená věc je odevzdána do detence jiného. Ten se zavazuje tu samou věc vrátit. Oproti zápůjčce zde nepřechází vlastnické právo. Vypůjčitel ručí nejen za dolus, culpu ale je mu uložena i custodian praetere,[32] tzn. ručí za nižší náhodu.

Dle Gaia[33] platí pro vypůjčitele to samé,[34] co pro valcháře či krejčího, tj. že s ohledem na to, že má z půjčené věci užitek, by měl nést odpovědnost za náhodný zánik věci. Náhodou může být i vis maior. Popíralo by to fragmenty v Digestech. Ve fragmentu Dig. 13. 6. 5. 4 je stanoveno, že neodpovídá za škodu na vypůjčené věci ten, komu byla zničena ohněm, zničením domu, ledaže by zachránil svůj majetek před majetkem vypůjčeným. Obdobné nalezneme v Dig. 13. 6. 18, kde je stanoveno, že je-li dána věc do výpůjčky, potom je třeba poskytnout takovou péči, jakou poskytuje ve svých věcech velmi pečlivý otec rodiny. Tato nebude vyžadována v takových případech, které nemohou být odvráceny.[35] Justiniánské právo omezilo odpovědnost vypůjčitele, neboť ten již nebyl odpovědný za nižší náhodu, ale pouze za škodu způsobenou zaviněním. Na druhou stranu mu byla uložena taková míra opatrnosti, kterou vynaloží nejsvědomitější člověk.[36]

Pokud někdo půjčil koně na dlouhou cestu a touto namáhavou cestou byla snížena hodnota koně, potom vypůjčitel za to není odpovědný (nezavinil-li to z nedbalosti). Nedbalostně se choval ten, kdo vypůjčil nevhodného koně a škoda se proto přičítá jemu.[37] Je tedy bezpodmínečně nutno rozlišovat, jestli věc byla či nebyla užívána v souladu se smlouvou o výpůjčce. Jestliže nebyla věc užívána v souladu se smlouvou o výpůjčce, spáchal vypůjčitel furtum (krádež).[38] Cokoli, co se potom s věcí stalo, resp. jakákoli škoda na věci vznikla po spáchání krádeže,[39] byla přičitatelná vypůjčiteli.[40] Tento názor potvrzuje Gaius[41], neboť stanovuje, že jestliže si někdo půjčil stříbro (míněno příbory) za účelem pozvání přítele na večeři, ale místo toho si je vzal na cestu a stříbro ztratil v důsledku ztroskotání lodi nebo útokem nepřátel, je škoda přičitatelná jemu. Opět se uvádí, že vypůjčitel bude odpovědný za škodu, která vznikla za okolnosti, které nejde vzdorovat (předcházet), pakliže je to vypůjčitelova vina, že ke škodě na věci došlo.

Obdobně platí i podle čl. 1881 CC, kdy je vypůjčitel odpovědný i za škodu způsobenou náhodou, pakliže bude vypůjčenou věc užívat v rozporu s účelem smlouvy.

Obdobnou úpravu převzalo i právo rakouské. Dle § 978, užívá-li vypůjčitel věci vypůjčené jinak, než bylo vymíněno, nebo dovolí-li o své újmě třetí osobě její užívání, je půjčiteli odpovědný a půjčitel je oprávněn žádat věc ihned nazpět. Vypůjčitel je proto odpovědný i za náhodu, jestliže užije vypůjčenou věc v rozporu se smlouvou.[42] Sedláček nazývá náhradu takovéto vzdálené škody, která není přímo zaviněna, tzv. casus mixtus.[43]

Podle čl. 306 OR, pokud vypůjčitel užije věc v rozporu se smlouvou anebo v rozporu s obvyklým způsobem využívání takové věci, je odpovědný i za náhodu, ledaže by ke škodě došlo tak jako tak.

Problém však nastává v případě platného práva. Smlouva o výpůjčce je upravena pouze čtyřmi ustanoveními (§§ 659 – 662 OZ). Dle § 661 OZ je vypůjčitel povinen užívat věc v souladu s účelem, ke kterému věc slouží anebo ke kterému byla vypůjčena. Pokud bude vypůjčitel využívat věc v souladu se smlouvou, potom je otázkou, jaká mu vzniká odpovědnost. Havel má za to, že jde o odpovědnost objektivní dle § 421 OZ.[44] Škárová[45] naopak zastává názor, že odpovědnost bude subjektivní dle § 420 OZ. Oba autoři se však shodují u škody způsobené na věci při jejím užití v rozporu se smlouvou. Bude se jednat o škodu dle § 420 OZ.[46] Pokud bychom uznali odpovědnost dle § 421 OZ v prvém případě, potom by vypůjčitel nakládající s věcí v souladu s tím, k čemu byla vypůjčena, mohl být odpovědný za vis maior. Naproti tomu, pokud by nejednal v souladu se smlouvou a za škodu na věci by byl odpovědný dle § 420 OZ, potom by za náhodu odpovědný nebyl. To by zcela popíralo smysl ustanovení, které reguluje povinnost užívat věc v souladu se smlouvou. Jediným možným řešením je aplikovat na oba dva případy § 420 OZ, byť osoba porušující smluvní povinnosti (užívá věc v rozporu s dohodnutým) tímto není znevýhodněna, tak jak by tomu mělo být. Odpovědnost za náhodu by připadala v úvahu pouze v případě pozdního vrácení věci (§ 517 OZ).

NOZ v § 2194 stanovuje, že vypůjčitel je povinen užívat věc v souladu s účelem ujednaným ve smlouvě, případně s povahou věci. Jestliže však bude porušena smlouva, nebude se jednat o subjektivní odpovědnost za škodu, ale o odpovědnost za škodu porušením smluvní povinnosti, která je objektivního charakteru (§ 2913 NOZ). Liberačním důvodem dle § 2913 odst. 2 je vis maior. Vypůjčitele stíhá jen odpovědnost za nižší náhodu.

4.3 Úschova

Smlouvou o úschově se schovatel zavazoval složiteli bezplatně opatrovat věc. Heyrovský[47] uvádí, že schovatel odpovídá za dolus, a pokud smluvně převzal nebo nabídl úschovu bez vyzvání, tak i za levis culpa.[48] Sommer[49] uvádí, že jestliže se schovatel k depositu nabídl, potom odpovídal i za nahodilou zkázu věci. Až Justinián vyloučil vis maior z odpovědnosti schovatele. Zimmerman[50] naproti tomu uvádí, že jediným případem, kdy schovatel odpovídal za vis maior, byly případy, kdy užíval věc bez svolení složitele. Odpovědnost depositáře za náhodu je velmi obtížné určit, neboť klasičtí právníci depozitáři přidávali odpovědnost za různý stupeň nedbalosti, respektive míry jednání, s jakou měl věc ochraňovat. Navíc se dávalo k tíži složiteli, jestliže si vybral nesprávného schovatele.[51] Lze tedy souhlasit, že Justinián vyloučil odpovědnost za náhodu a ponechal pouze odpovědnost za nedbalost.[52] To je potvrzeno v Institucích …“V bezpečí je ten, kdo věc, o níž se dostatečně pečlivě nestaral, pozbyl krádeží, neboť ten, kdo svěří věc do péče neopatrného přítele, musí její ztrátu připsat vlastní lehkomyslnosti.[53]

Neodpovědnost za vis maior je zachována i v jiných právních řádech. Čl. 1929 CC stanovuje, že schovatel není odpovědný za vis maior, ledaže by věc nevrátil na vyzvání složitele. Nicméně čl. 1934 CC stanovuje, že pokud za úschovu dostával úplatu a věc byla zničena pomocí vis maior, potom musí vrátit, co obdržel.

Ustanovení § 964 ABGB stanovuje, že schovatel odpovídá za škodu na věci, kterou způsobil opomenutím povinného opatrování, nikoli však za náhodu. Dle § 965 ABGB je mu ovšem náhoda připisována, jestliže by věc dal třetí osobě do úschovy bez svolení, věc by nevrátil anebo ji užil pro sebe. Obdobné platí i podle švýcarského práva. Dle čl. 473 odst. 2 OR není schovatel odpovědný za škodu na věci, kterou nezavinil. Za náhodu odpovídá, jen pokud použije věc bez svolení složitele, ledaže by prokázal, že k poškození věci by došlo i jinak (čl. 474 odst. 1 OR).

Podle platné právní úpravy (§ 751 OZ) platí, že schovatele stíhá odpovědnost za náhodu v tom případě, kdy věc užil pro sebe, dal ji do úschovy třetímu bez svolení složitele anebo je-li v prodlení s vrácením věci. Schovatel má možnost se liberovat, pakliže prokáže, že ke škodě by došlo i jinak (např. i kdyby k úschově nebyla předána).[54] Hajšman[55]uvádí, že schovatel odpovídá za poškození věci dle § 421 OZ.

NOZ stanovuje v § 2405, že užije-li schovatel věc pro sebe,[56] umožní-li užití jinému či dá třetí osobě do úschovy bez svolení nebo bez nezbytné potřeby, nahradí škodu i nahodilou, ledaže by prokázal, že by věc postihla škoda i jinak. Schovatel tak bude odpovídat v těchto případech za vis maior. Výjimkou by bylo, pokud by taková náhoda postihla věc tak jako tak, tzn. pokud by shořel dům a s ním i věc, přičemž v domě by žil jak uložitel, tak schovatel.

5. Konsensuální kontrakty

5.1 Kupní smlouva

Vis maior je s kupní smlouvou spojena především s přechodem nebezpečí škody na prodávané věci. V případě této smlouvy je úprava problému v římském právu na první pohled zcela opačná na rozdíl od práva současného. Periculum est emptoris (riziko nese kupec)[57] se zdá jako základní řehole římského práva.

V právu klasickém platilo, že až do odevzdání prodavač nesmí věc poškodit úmyslně (dolus) nebo nedopatřením (culpa – diligentia praestere), a dále byl povinen ochránit věc před poškozením a odcizením třetí osobou (rem custodire). Z toho plyne, že prodávající neručí za vis maior a kdyby byla věc zničena před odevzdáním kupujícímu, je kupující povinen zaplatit kupní cenu.[58]

V zásadě i toto platilo v právu justiniánském. Potvrzeno je to v Inst. 3. 23. 3, „když je smlouva o koupi uzavřena, pak okamžitě přechází nebezpečí prodávané věci na kupce, a to i tehdy, když věc není kupci odevzdána. Nicméně dále z textu vyplývá, že pokud se stav věci zlepší, např. „něco k pozemku přiroste naplavením“, náleží toto kupujícímu, neboť ten, kdo nese riziko, musí nést i prospěch. Justiniánské právo se však liší odpovědností za nižší náhodu, neboť ta prodávajícímu vznikne, pouze pokud ji smluvně převezme. Na to lze usuzovat ze slov Inst. 3. 23. 3a „…pak je třeba zkoumat, zda na sebe prodávající převzal do přijetí věci odpovědnost za náhodu.“

Problematika této zásady je spojena s chápáním synalagmatického právního vztahu, tj. takového právního vztahu, kdy jsou si plnění navzájem rovnocenná. Ze zásady, že riziko náleží kupci, však plyne opak, neboť kupující je tím stavěn do velmi obtížné situace. Již Sommer upozorňuje na to, že v souladu se synalagmatickou povahou kupní smlouvy by bylo logickým výsledkem, aby nebezpečí škody na věci přecházelo s tradicí.[59]

Nicméně i v Digestech nalezneme výjimky ze zásady, že riziko náleží kupci. První změnou je uzavření kupní smlouvy pod suspensivní podmínkou. Proculus a Octavenus mají za to, že riziko přechází na kupce ve chvíli, kdy je podmínka splněna.[60] Do té doby totiž nelze ani hovořit o perfekci smlouvy. Obdobné pravidlo se vztahuje i na případy prodeje generických věcí, a to až do jejich oddělení, zvážení, odměření atd.[61]

Stejné pravidlo zachoval francouzský občanský zákoník, stojící na principu effet translatif des obligationes (translační efekt obligace). V Codice Civile tak nalezneme v čl. 711, čl. 1138, čl. 1583 atd. Ale i zde platí, že se netýká genericky určených věcí.[62] Obdobné pravidlo můžeme nalézt v čl. 185 OR. Švýcarská úprava se nachází někde na půl cesty mezi francouzskou na jedné straně, a německou či rakouskou na druhé. Čl. 185 stanovuje, že benefity a risk z předmětu koupě přecházejí na kupujícího uzavřením smlouvy. Tato zásada je zmírněna v čl. 220 tak, že pokud je stanoveno datum, kdy má kupující vstoupit do držby věci, potom platí domněnka, že riziko a benefity věci přecházejí k tomuto dni.

Rakousko-německá právní nauka se vydala jiným směrem. Uplatnilo se zde učení o titulu a modu[63] nabytí vlastnického práva. V německém občanském zákoníku se tak stalo v § 873, § 929, v rakouském občanském zákoníku v §§ 423- 425.[64]

V platném právu je nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení věci spojeno s nabytím vlastnického práva (§ 590 OZ). S ohledem na § 133 odst. 1 OZ se tak stává převzetím věci, nestanoví-li si smluvní strany jinak. To platí samozřejmě pro věci movité. U věcí nemovitých se vlastníkem stává kupující až zápisem do katastru nemovitostí, respektive účinností smlouvy (§ 133 odst. 2 a 3).

Stejné pravidlo o přechodu nebezpečí škody na věci je obsaženo v § 2082 odst. 1 NOZ, tj. nebezpečí přechází na kupujícího nabytím vlastnického práva. Samozřejmě nikoli pro věci nemovité (i zde platí, že se vlastnictví nabývá zápisem do veřejného seznamu, § 1105 NOZ).

Ustanovení § 1099 NOZ stanovuje, že se vlastnické právo k věci jednotlivě určené převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Při převodu movité věci určené genericky se vlastnictví nabývá ve chvíli, kdy lze tuto věc dostatečně individualizovat (§ 1101).[65] Zajímavé je i ustanovení § 2082 odst. 2 NOZ, podle kterého nebezpečí škody na věci, byla-li smlouva uzavřena s odkládací podmínkou, přechází na kupujícího až splněním této podmínky.

Obě právní úpravy, OZ v § 590 a NOZ v § 2082, stanovují, že jestliže kupující nabyde vlastnictví dříve, než dojde k odevzdání věci, potom má prodávající povinnosti schovatele.

U výše uvedených pravidel lze nalézt výjimky. Jedná se například o výhradu vlastnického práva (§ 601 OZ, § 2132 NOZ). Stranou je ponechána možná smluvní úprava.

Nová právní úprava se s historickou shoduje v okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci. Pevně je zakotveno pravidlo pro neodevzdání věci. Nároky na prodávajícího jsou přísnější než v době justiniánské, neboť ten buď věc odevzdá, anebo mu vzniknou povinnosti schovatele.[66] Zároveň, jako v římském právu, je odsunut přechod rizika v případě druhově určených věcí. Zachováno zůstalo i pravidlo smlouvy uzavřené pod podmínkou.

5.2 Locatio Conductio

Locatio conductio mělo v římském právu tři hlavní podoby. První byla locatio conductio rei, která odpovídá nájemní smlouvě, locatio conductio operarum, odpovídající smlouvě pracovní a locatio conductio operis, odpovídající smlouvě o dílo.[67] Pro další výklad je důležitá první zmíněná, neboť náhoda měla vliv na výši nájemného (pachtovného) a poslední jmenovaná, protože zde je důležitý opět přechod nebezpečí škody na zhotovené věci.

5.2.1 Nájemní smlouva, pacht

Tato smlouva se týkala jak nájemní smlouvy, tak pachtu.[68] Vyšší moc a její vliv je podstatná zejména u pachtýře, který je povinen platit pachtovné. Pachtýř je zcela závislý na úrodě, kterou získá z propachtovaného pozemku. Jeho schopnost platit pachtovné je závislá na okolnostech, které pachtýř není schopen za žádných okolností ovlivnit (sucho, nadměrné deště, dlouhá zima, povodně, požáry, atd.). Pachtýř proto měl právo na slevu z pachtovného, jestliže došlo k neúrodě. Nárok mu však nepříslušel, jestliže neúroda byla vyrovnána dobrým výtěžkem dalších let.[69]

Podle Zimmermana musíme i zde uvažovat o „riziku“, stejně jako při koupi, tj. je nutno zvažovat, zda je možné požadovat protiplnění, je-li plnění nemožné.[70] Servisus tvrdil,[71] že pronajímatel musel odškodnit nájemce za každé poškození, kterému nemohl zabránit, např. záplavy, ptáci, invaze nepřátel. Obdobně v Dig. 19. 2. 25. 6 je stanoveno, že božská moc (míněno vis maior) nemůže způsobit škodu nájemci, jestliže úroda je zasažena v neobvyklém rozsahu. Nicméně běžné škody, které nezpůsobí výjimečné ztráty, musí nájemce strpět. Císař Alexander Severus v konstituci stanovil, že v případě, že si někdo pronajal pozemek na delší dobu a ten byl poškozen bouří, přísluší mu právo na snížení nájemného až do výše této škody.[72]

V dalším vývoji byl tento institut přenesen i do dalších právních řádů. Čl. 1769 CC dává možnost nájemci žádat slevu z nájemného, jestliže jeho úroda při víceletém nájmu klesla pod polovinu následkem nahodilých událostí. ABGB v § 1104 stanovuje, že pachtýř neplatí pachtovné v případě úplné neúrody nebo zničení předmětu nájmu pro mimořádné náhody, jako oheň, válku nebo nákazu, povodně, živelní pohromy.[73] BGB takovýto přístup nepřevzal v původním vydání. Až v roce 1985 po novelizaci BGB bylo toto umožněno na základě § 539 (možnost modifikace smluv na základě změny okolností).[74]

Dle platné právní úpravy není nájemce povinen platit nájemné, jestliže pro vady věci, které nezpůsobil, nemohl při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků docílit žádný výnos (§ 673 OZ). Jestliže díky neúrodě docílí nájemce pouze méně než poloviny běžného výnosu, potom má nárok na slevu z nájemného (§ 674 OZ). Výnosem nebyla míněna finanční částka, kterou nájemce za plody získal, ale pouze množství plodů, které nájemce z nájmu zemědělských či lesních pozemků získal. Navíc bylo požadováno (objektivně), aby nájemce učinil všechno pro to, aby alespoň nějakého výnosu dosáhl.[75]

V novém občanském zákoníku tato problematika již upravena není. Riziko bylo patrně ponecháno na pachtýři, který by teoreticky lépe mohl předcházet nesnázím. Zde však, dle mého názoru, je ochrana pachtýře namístě, neboť v mnoha případech je zcela závislý na vrtoších přírody, které se nikdy nedají zcela předvídat. Jediným řešením by bylo, aby smluvní strany tuto problematiku upravily výslovně ve smlouvě. Sleva z pachtovného je výslovně upravena pro vadu věci, kvůli které se snížil výnos z propachtované věci pod polovinu (§ 2337 odst. 1 NOZ). V případě, že propachtovatel neodstraní zásadní vadu, která zcela znemožňuje výnos, pachtýř má právo na prominutí pachtovného. I zde je možné dovodit vliv vis maior. Mohlo by se jednat o případy, kdy záplavy, zemětřesení zničí zavlažovací systém, bez kterého celá úroda uschne.

5.2.2 Smlouva o dílo

Z hlediska smlouvy o dílo je nutno rozlišovat dva případy. Jednak případy zhotovení věci, a jednak případy opravy, úpravy věci. V prvém případě je nutno navíc rozlišovat případy, kdy zhotovitel bude zhotovovat dílo z materiálu, který sám opatří nebo z materiálu, který opatří objednatel. V římském právu platilo, že pokud zhotovitel zhotovil věc z materiálu, který sám obstaral, potom se jednalo o kupní smlouvu.[76]

5.2.1 Zhotovení věci

Základní otázkou je, kdo nese riziko zhotovované věci. Ve fragmentu Dig. 19. 2. 62 Labeo tvrdí, že jestliže zhotovitel vykopal na objednávku kanál a ten byl zničen náhodou dříve, než byl akceptován, potom nesl riziko (periculum est conductoris). Paulus navazuje na toto pravidlo a zpřesňuje jej. Jestliže se kanál zřítil z důvodu nevhodnosti půdy, potom nese riziko objednatel. Jestliže se zřítí z viny zhotovitele, potom ponese riziko on. Jestliže je však věc zničena vyšší mocí, potom nese toto riziko objednatel.[77]

Podobné pravidlo bylo převzato i do dalších kodifikací. Ustanovení § 1168a ABGB stanovuje, že zkazí-li se dílo náhodou, nemůže podnikatel požadovat úplatu. Stejné pravidlo obsahuje i čl. 396 OR. Dle § 644 BGB nese zhotovitel až do převzetí nebezpečí na věci.

Stejná zásada platí i v současném právu. § 631 OZ stanovuje, že zhotovitel provádí dílo na vlastní nebezpečí. Navíc z povahy smlouvy o dílo plyne, že se nejedná o pracovní činnost, ale o výsledek práce.[78] Na povinnosti splnit nemůže být nic změněno, jestliže dílo bylo zmařeno, byť by se tak stalo díky vis maior. Stejnou formulaci obsahuje i § 2586 NOZ. Stejně tak je zachováno pravidlo o nevhodnosti použitého materiálu, pakliže ho poskytl objednatel. Pouze jsou stanoveny jiné následky. Zhotovitel může od smlouvy odstoupit v případě, že objednatel trvá na provedení díla z nevhodného materiálu i přes upomenutí zhotovitelem, viz § 637 OZ, § 2595 NOZ.

5.2.3 Oprava či úprava věci

Druhým případem je převzetí věci v rámci opravy či úpravy věci. Gaius tvrdí,[79] že „přijme-li valchář šaty, aby je za pevně stanovenou úplatu vyčistil, či upravil anebo krejčí, aby je přešil, a v důsledku krádeže o ně přijde, přísluší žaloba jemu samému z krádeže, ne vlastníkovi, protože vlastník nemá žádný význam na tom, aby nevzaly za své, ježto svého uspokojení může od valcháře či krejčího dosáhnout pomocí žaloby ze smlouvy o pronájmu, s tím ovšem, že ten valchář či krejčí jsou schopni s to věc nahradit.“ Gaius navíc v D 4. 9. 5 tvrdí, že ačkoli čistič šatů nebo krejčí, opravář nedostávají mzdu za opatrování, ale za řemeslnou práci, přeci odpovídají z locatio conductio za custodii.

V zahraničních úpravách není obdoba české úpravy zcela běžná. Např. v rakouském ani francouzském občanském zákoníku takovouto úpravu nenalezneme.

Podle platné úpravy by osoba, jež by prováděla opravu věci, odpovídala dle § 421 OZ. Jedná se o zvláštní případ objektivní odpovědnosti. Osoba, která převzala věc, odpovídá za všechnu škodu na ní, krom té škody, která by vznikla i jinak. To je také jediný liberační důvod. Z judikatury vyplývá, že se musí jednat o takovou škodu, která by na věci vznikla prokazatelně i bez jejího převzetí.[80] Zcela zřejmě se tím míní škoda, která vznikne z podstaty věci. Setkáme se s názory,[81] kdy je za takovou škodu považována živelná pohroma, tj. vis maior.

S tím však nelze beze zbytku souhlasit. Z judikatury vyplývá, že se musí jednat o škodu, která by vznikla i jinak. Taková škoda může, ale nemusí za pomoci vyšší moci nastat. Může se samozřejmě stát, že stejná živelná pohroma by mohla takovou škodu způsobit (např. může shořet dům, v kterém bydlí jak objednatel, tak zhotovitel). Stejně tak je tomu dle § 2944 NOZ. Je třeba uvažovat o zvýšené odpovědnosti za náhody (§ 2904), např. pokud osoba, která věc převezme v rámci závazku, ji nedostatečně zabezpečí před krádeží, nebo věc, kterou může poškodit voda, nechá zmoknout atd.

6. Odpovědnost lodníků, hospodských, provozovatelů stájí

Na závěr je nutno zmínit odpovědnost za věci vnesené. Nejedná se samozřejmě o samostatný smluvní typ. Tato odpovědnost je se smluvním právem pevně spojena, neboť nastupuje v případech spojených s plněním některých jiných smluv, např. smlouvou o ubytování, smlouvou o dílo atd.

Praetorské edikty ukládaly lodníkům a hostinským povinnost navrátit v neporušeném stavu věci, které k nim byly hosty vneseny. Podle klasického práva se bylo možno odpovědnosti zprostit pouze za předpokladu, že škodu způsobila vis maior[82] nebo sama osoba, která věc vnesla.[83] Gaius v Dig. 4. 9. 5 dovozuje, že ačkoli lodník, hostinský nebo ani provozovatel stájí nepobírají mzdu za opatrování věci, přeci za opatrování odpovídají. V Dig. 4. 9. 5. 1 je zároveň stanoveno, že ten, kdo věc přijal (míněno lodník atd.), je povinen ji ochránit před krádeží a poškozením. Je vidno, že i v tomto případě římské právo prodělalo určitý vývoj. S ohledem na dobu, kdy žil Gaius, lze jeho fragment v Digestech považovat za poslední vývojovou fázi římského práva. Jestliže tedy Gaius odkazuje na poškození a krádež, míní se tím custodia. Můžeme proto uzavřít, že zmíněné osoby nebyly odpovědny za vis maior.

Obdobná úprava byla převzata i v jiných kodifikacích. ABGB ji upravuje v § 970 a násl. čl. 1952 CC ukládá provozovatelům hostinců a hotelů odpovědnost za vnesené oblečení, zavazadla a další věci vnesené do jejich podnikatelských prostor, stejně jako ji mají schovatelé. I v BGB nalezneme obdobnou úpravu v § 701.[84]

V platném právu najdeme obdobné v § 433 a násl. Výslovně je zde zmíněn poskytovatel hostinských služeb a stejně tak provozovatel garáží (paralela se stájemi). Obecně je stanoveno, že je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se věci obvykle odkládají.

Nejdříve je nutné stanovit vztah mezi § 433 OZ (poskytování hostinských služeb) a § 435 OZ (provozovatelé garáží). Judikatura zaujala stanovisko, podle kterého, pokud se garáže nacházejí v areálu ubytování, nastupuje odpovědnost dle § 433 OZ, a pokud se nacházejí mimo areál, např. vyhrazená místa na parkování před hotelem),[85] potom vzniká odpovědnost dle § 435 OZ.[86]

Je nutné ještě stanovit, kdy tato odpovědnost vzniká, tj, okamžik, ke kterému vzniká provozovateli tato objektivní odpovědnost. Podle současné soudní praxe[87] je tato odpovědnost odvislá od existence závazkového vztahu mezi provozovatelem a hostem.[88] Naposled je potřeba zmínit, že odpovědnost vzniká pouze v případech úplatných služeb.[89]

Jak v § 433 odst. 1 a 2 OZ je výslovně uvedeno, provozovatel odpovídá za škodu na věci vnesené, ledaže by k ní došlo i jinak. To samé platí i pro odpovědnost provozovatele garáží. Nelze však tvrdit, že by to zcela vylučovalo odpovědnost za vis maior. Tato odpovědnost vzniknout může. Je zřejmé, že provozovatel se bude moci vždy exkulpovat, jestliže ke škodě na věci došlo z její podstaty. Pokud by došlo k živelné pohromě, jeho odpovědnost nevznikne pouze za předpokladu, pokud prokáže, že ke škodě na věci by stejnou živelnou katastrofou došlo, i kdyby u něj věc nebyla. U ubytovacích služeb[90] bude tím pádem tato možnost vyvinění téměř nemožná, neboť zpravidla budou lidé ubytování ve velké vzdálenosti od bydliště a šance, že by stejná živelná pohroma zasáhla dvě od sebe velmi vzdálená místa, je velmi malá.

Úprava odpovědnosti za odložené a vnesené věci v § 2945 NOZ a násl. NOZ z větší části přejímá úpravu z platného občanského zákoníku. U poskytování ubytovacích služeb je stanoveno několik výjimek, zejména výše náhrady škody, vyjmutí zvířat a vozidel z odpovědnosti.[91]

7. Závěr

Jak bylo již úvodem zmíněno, římské právo nepochybně ovlivnilo kontinentální právní systémy měrou vrchovatou. Samotný vliv římského práva, a to i v současnosti, je mnohem větší, než někteří z nás tušíme anebo si chceme přiznat. A stejně tak již na začátku bylo řečeno, že římské právo nabízí řešení většiny klasických civilistických problémů. Pro ilustraci může být slavný případ Causa Curiana.[92] Řešení sporu o výklad právního jednání je v podstatě moderním přístupem, charakteristickým pro dnešní dobu. Tento článek nechť je jen krátkým důvodem pro zamyšlení. Dovolil bych si jej zakončit, stejně jako stejně jako Dostalík ve výše zmíněném článku. „A pak, že římské právo již nemá modernímu právníkovi co nabídnout.“[93]

Autor je interním doktorandem Právnické fakulty Univerzity Palackého, obor občanské právo.

Příspěvek vznikl z podpory Interní grantové agentury Univerzity Palackého v Olomouci, SPP 917 100 151/31. Jeho část zazněla na konferenci Olomoucké právnické dny 2012 dne 24. 5. 2012.



[1] Např.  Inst. 3.23. Při odstoupení prodávajícího mu vznikla povinnost vrátit dvojnásobek závdavku; obdobně je uvedeno v § 1809 NOZ. Obdobně čl. 158 OR.

[2] Eliáš, Karel, a kol: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, Ostrava 2012, str. 47.

[3] Tamtéž.

[4] Československý občanský zákoník. Sněmovní tisk 844/1937 (IV. volební období) [online] [cit. 30. 7. 2012]. Dostupné na <http://www.psp.cz>.

[5] Vážný, Jan: Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově, Časopis pro právní a státní vědu, 1933, str. 171-186.

[6] Tato problematika zahrnuje nejen případy přechodu tohoto nebezpečí spolu s vlastnictvím věci, nýbrž pod ní můžeme zahrnout i případy určité sankce za jednání v rozporu s uzavřenou smlouvou – prodlení dlužníka, užívání věci u smlouvy o úschově, užívání věci v rozporu se smlouvou o výpůjčce.

[7] Knappová, Marta, Švestka, Jiří, Dvořák, Jan a kol.: Občanské právo hmotné, 4. aktualizované a doplněné vydání, ASPI, Praha 2005, str. 170.

[8] Rozsudek Nejvyššího soud ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008.

[9] Dig. 19. 2. 1. 6 (veškeré fragmenty v tomto články jsou čerpány z anglického překladu Digest, dostupného na http://www.constitution.org/sps/sps.htm).

[10] Sommer, Otakar: Učebnice soukromého práva římského, Díl II., 2. nezměněné vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 40.

[11] Heyrovský, Leopold: Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání, knihkupec c. k. univerzity J. Otto, Praha 1910, str. 570.

[12] Inst. 3. 23. 3.

[13] Dig. 13. 6. 18.

[14] V Digestech je používán i termín božská moc.

Dig. 19.2.25.6. Superior force, which the Greeks call “Divine Power,“ Pro srovnání stejný termín používá anglické common law.

[15] Zimmerman, Reinhardt: The Law of Obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 193. Kolańczyk, Kazimier: Prawo rzymskie, 5 zmienione vydanie, LexisNexis, Warszawa 2007, str. 350. Rebro, Karol, Blaho, Peter: Rímské právo, 2. doplnené vydanie, Manz, Bratislava 1997, str. 277. Sommer, Otakar: Učebnice soukromého práva římského, Díl II., 2. nezměněné vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 41.

[16] Tallon, Denis: Contract law, in Bermann, George, A., Picard, Etienne (ed.): Introduction to French Law, Wolters Kluwer International, Alpen ann den Rijn 2008, str. 230. Whincup, Michael (ed). Contract Law and Practice: The English System With Scottish, Commonwealth and Continental Comparisons, 5th edition. Wolters Kluwer International, Alpen ann den Rijn 2006, str. 134. Prietro, Catherine. Terminilogy: Fault and Failure, in Fauvaroque-Cosson, Bénédicte, Mazeaud, Denis (ed.): European Contract Law: Materials for a Common Frame of ReferenceSellier, , Munich 2008, str. 228.

[17] BGB tak činí v § 206 - Die Verjährung ist gehemmt, solange der Gläubiger innerhalb der letzten sechs Monate der Verjährungsfrist durch höhere Gewalt an der Rechtsverfolgung gehindert ist.

[18] Čl. 7:102 PETL.

[19] Švestka, Jiří, Spáčil, Jiří, Škárová, Marta, Hulmák, Milan a kol.: Občansky zakoník I, II., 2. vydání, Praha 2009, str. 1209.

[20] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4178/2008.

[21] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, 25 Cdo 2911/2006.

[22] K zahraniční literatuře viz pozn. č. 17. K československé právní vědě - Rouček, František, Sedláček, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Díl IV., Nakladatelství V. Linhart, Praha 1936, str. 694. Dále judikatura Nejvyššího soudu ČSR uvedená v kapitole 2.2.

[23] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 1944, sp. zn. Rv I 1003/43. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 1932, sp. zn. Rv I 1733/31.

[24] Kolańczyk, Kazimier: Prawo rzymskie, 5. zmienione vydanie, LexisNexis, Warszawa 2007, str. 350.

[25] Pokud někdo nechá vypůjčený automobil odemčený na parkovišti, potom rozhodně dává příležitost k tomu, aby byl ukraden.

[26] § 1311 ABGB: Pouhá náhoda stíhá toho, v jehož jmění nebo osobě se udála. Dal-li však někdo náhodě svým zaviněním příčinu; přestoupil-li zákon, který se snaží předejíti náhodným poškozením; nebo pletl-li se bez nutnosti do cizích jednání; ručí za veškerou újmu, která by se jinak nebyla stala.

[27] § 2094 NOZ: Újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.

[28] Heyrovský, Leopold: Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, knihkupec c. k. univerzity J. Otto, Praha 1910, str. 574.

[29] Tamtéž, str. 574-575.

[30] Sommer Otakar: Učebnice soukromého práva římského, Díl II., 2. nezměněné vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 129.

[31] Zimmerman, Reinhardt: The law of obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 153.

[32] Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského, Díl II., 2. nezměněné vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 85.

[33] Gaius 3. 206.

[34] Gaius 3. 205.

[35] Opět se zde objevuje jako okolnost, které nelze zabránit, ztroskotání lodi, útok nepřátel, smrt otroka, pokud nebyla způsobena úmyslně nebo nedbalostně.

[36] Vážný, Jan: Římské právo obligační, 2. nezměněné vydání, Čs. A.S. Právník, Brno 1946, str. 69.

[37] Dig. 13. 6. 23.

[38] Gaius 3, 196.

[39] Platí zde zásada fur semper est in mora – zloděj je vždy v prodlení.

[40] Zimmerman, Reinhardt: The law of obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 196.

[41] Dig. 44. 7. 1. 4.

[42] Rouček, František, Sedláček, Jaromír a kol.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Díl IV., Nakladatelství V. Linhart, Praha 1936, str. 508.

[43] Sedláček, Jaromír. Obligační právo II., Wolters Kluwer ČR, Praha 2010, str. 41.

[44] Eliáš, Karel a kol.: Občanský zákoník: Velký akademický komentář, 2. svazek, Linde, Praha 2008, str. 1982.

[45] Švestka, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1863.

[46] Eliáš, Karel a kol.: Občanský zákoník: Velký akademický komentář, 2. svazek.

[47] Heyrovský, Leopold: Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, knihkupec c. k. univerzity J. Otto, Praha 1910, str. 726.

[48] Odpovědnost za lehkou nedbalost. Odpovědnost za takovou škodu, které by mohl běžně rozumný člověk zabránit.

[49] Sommer, Otakar: Učebnice soukromého práva římského, Díl II., 2. nezměněné vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 83.

[50] Zimmerman, Reinhardt: The law of obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 209.

[51] Dig. 16. 3. 1. 35 He, however, will not be liable on the ground of negligence, who entrusted his property to a friend of his, who was careless, for he has only himself to blame. Still, it has been decided that gross negligence is included in the offence of fraud.

[52] Dig. 16.3.1.35 It frequently happens that property or money which is deposited, is left at the risk of the party to whom it is entrusted, for example, where the parties have especially agreed to this. Julianus states, however, that if anyone has offered himself as a depositary, he assures the risk of the deposit, so that he must be responsible not only for fraud, but also for negligence and safe-keeping, but not for accidents.

[53] Inst. 3. 14. 3.

[54] Švestka, Jiří a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 2258.

[55] Eliáš, Karel a kol.: Občanský zákoník: Velký akademický komentář, 2. svazek, Linde, Praha 2008, str. 2206.

[56] Může se stát, že schovatel bude dokonce povinen věc užívat. Mohlo by se jednat např. o projížďku jezdeckého koně, dojení krávy (Rouček, František, Sedláček, Jaromír a kol.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Díl IV., Nakladatelství V. Linhart, Praha 1936, str. 476.).

[57] Dig. 18. 6. 8 It is necessary to ascertain when the sale is complete, for we will then know who must be responsible for the risk; as, when the sale has been perfected, the purchaser must assume it.

[58] Sommer, Otakar: Učebnice soukromého práva římského, Díl II., 2. nezměněné vydáníWolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 64.

[59] Tamtéž, str. 65.

[60] Dig. 18. 6. 8.

[61] Zimmerman, Reinhardt: The law of obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 284.

Dig. 18. 1. 35. 5.

With reference to articles which are determined by weight, number, and measure (as, for instance, grain, wine, oil, and silver) the sale is held to be perfected in these instances as well as in others, only when an agreement has been made with reference to the price; and sometimes, even when an agreement has been made as to the price, the sale is not considered to have been perfected, unless the articles have been measured, weighed, or counted. For where all the wine, oil, grain, or silver, no matter how much there may be, is sold for a certain price, the same rule applies as in the case of other property.

[62] Wunibald van Vliet, Peter, Lars. Transfer of movables in German, French, English and Dutch law, Ars Aequi Libri, Nijmegen 2010, str. 73.

[63] Nauka o titulu a modu při nabývání vlastnického páva vznikla již ve středověku, byla upevněna přirozenoprávními školami a zakotvena v některých občanských zákonících. Urfus, Valentin. Historické základy novodobého práva, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 85.

[64] Eliáš, Karel a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou, Sagit, Ostrava 2012, str. 471.

[65]D 18. 1. 35. 5…….and sometimes, even when an agreement has been made as to the price, the sale is not considered to have been perfected, unless the articles have been measured, weighed, or counted.

[66] Viz kapitola 4.3. Dále ustanovení NOZ § 2403 odst. 1.

[67] Kincl, Jaromír, Urfus, Valentin, Skřejpek, Michal: Římské právo, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 1997, str. 254-255.

[68] Rozlišení nájmu a pachtu bylo z českého (respektive československého) právního řádu vyřazeno zák. č. 141/1950 Sb.

[69] Heyrovský, Leopold: Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, knihkupec c. k. univerzity J. Otto, Praha 1910, str. 721.

[70] Zimmerman, Reinhardt: The law of obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 370.

[71] Dig. 19. 2. 15. 2 Let us consider whether the lessor is obliged to do anything for the lessee, where bad weather has caused the latter loss. Servius says that the lessor must indemnify the lessee for any violence which could not be resisted; as, for instance, that caused by the overflow of rivers, by birds of different kinds, or by any similar accident, or where an invasion of enemies takes place. If any defect should arise with reference to the property itself, the loss must be borne by the tenant; as, for example, where wine becomes sour, or the crops are ruined by Leeds. If, however, an earthquake occurs, and destroys all the crops, the loss will not be sustained by the tenant, for he cannot be compelled to pay the rent of land in addition to the loss of the seed.

[72] C. 4. 65. 8.

[73] Jak již bylo v začátku zmíněno v Digestech, útok nepřátel (vpád nepřátel) byl považován i v novodobé právní vědě za vis maior. (jud. č. 235, P. LV. str. 59, Now. XVI. 315). Rouček, František, Sedláček, Jaromír a kol.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Díl V., Nakladatelství V. Linhart, Praha 1936, str. 76.

[74] Blíže viz kapitola 6.14.5.2 Problematika vlivu nahodilých událostí na výši nájemného. Dajczak, Wojciech, Giaro, Tomasz, Bérier de, Longchamps: Prawo rzymskie: U podstaw prawa prywatnego, Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 2009. 583 str.

[75] Švestka, Josef a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1922-1923.

[76] Heyrovský, Leopold: Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, knihkupec c. k. univerzity J. Otto, Praha 1910, str. 726. Obdobně Inst. 3. 2. 4.

[77] Dig. 19. 2. 37.

[78] Švestka, Jiří a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1806.

[79] Gai 3. 205.

[80] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2482/2007; stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88.

[81] Švestka, Jiří a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1224.

[82] Zimmerman uvádí, že původně bylo ručení neomezené a uvedené osoby odpovídaly i za vyšší náhodu.

Zimmerman, Reinhardt: The law of obligation: Roman Foundation of the civilian Tradition, 1. vydání, Juta Legal and Academic Publishers, Kenwyn 1990, str. 515.

[83] Heyrovský, Leopold: Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, knihkupec c. k. univerzity J. Otto, Praha 1910, str. 571.

[84] V těchto starších kodexech nenacházíme obecnější formulaci „věci vnesené“, ale zákoníky odkazují na hostince, stáje.

[85] Pro srovnání: „Stodola, patřící hostinskému, není místem, určeným vůbec k tomu, by si hosté přijatí hostinským na byt ukládali do ní automobily.“ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 1931, sp. zn. Rv I 722/30.

[86] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 25 Cdo 97/99.

[87] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 25 Cdo 2976/2006.

[88] Rouček, František, Sedláček, Jaromír a kol.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Díl IV., Nakladatelství V. Linhart, Praha 1936, str. 487.

[89] Eliáš, Karel a kol.: Občanský zákoník: Velký akademický komentář, 1. svazek, Linde, Praha 2008, str. 934-936.

Obdobně Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. února 1929, sp. zn. Rv I 1026/28 .

[90] Eliáš, Karel a kol.: Občanský zákoník: Velký akademický komentář, 1. svazek, Linde, Praha 2008, str. 934-935.

[91] Eliáš, Karel, a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, Ostrava 2012, str. 1041.

[92] Dostalík, Petr: Causa Curiana – i slavní právníci prohrávají spory, Bulletin advokacie, roč. 2010, č. 1-2, str. 65.

[93] Dostalík, Petr: Causa Curiana – i slavní právníci prohrávají spory, Bulletin advokacie, roč. 2010, č. 1-2, str. 65.