Věřitelský insolvenční návrh

autor: JUDr. Karel Vodička
publikováno: 25.12.2012

Insolvenční řízení lze zahájit pouze na návrh. Kromě dlužníka je osobou aktivně legitimovanou k podání insolvenčního návrhu také věřitel (§ 97 odst. 3 InsZ). Vzhledem k povinnosti dlužníka podat dlužnický insolvenční návrh bezodkladně poté, co se dozvěděl nebo mohl dozvědět o svém úpadku (§ 98 InsZ), by měly věřitelské insolvenční návrhy být výjimkou z pravidla.

Dosavadní zkušenosti s aplikací insolvenčního zákona ukazují, že v zásadě každý desátý insolvenční návrh je podán věřitelem.[1].Postavení věřitele při podání insolvenčního návrhu je přitom v mnoha ohledech odlišné, než postavení dlužníka. Odlišnost tohoto postavení vyplývá mimo jiné z informační asymetrie ohledně stavu dlužníkova podniku, které je věřitel oproti dlužníku vystaven. Další odlišnosti pak vyplývají přímo z textu insolvenčního zákona.

Věřitelský insolvenční návrh a způsoby řešení úpadku

Předně věřitel nemůže podat insolvenční návrh, pokud by šlo o hrozící úpadek. Věřitel sám rovněž nemůže svým insolvenčním návrhem dosáhnout toho, že bude případně zjištěný úpadek dlužníka řešen oddlužením, protože jedním z předpokladů povolení oddlužení je návrh na oddlužení, který je oprávněn podat pouze dlužník (§ 389 odst. 2 InsZ). Věřitelský insolvenční návrh může v dalším průběhu insolvenčního řízení vyústit v prohlášení konkursu či v povolení reorganizace (srov. § 317 odst. 1 InsZ). V případě reorganizace je však věřitelský návrh na povolení reorganizace omezen pouze na tzv. velkou reorganizaci, tj. reorganizaci, která splňuje kritéria uvedená v § 316 odst. 4 InsZ.

Obsahové požadavky kladené na věřitelský insolvenční návrh

1. Obecné náležitosti

Insolvenční návrh musí po obsahové stránce obsahovat obecné náležitosti podání (§ 42 odst. 4 OSŘ) a další náležitosti uvedené v § 103 odst. 1 InsZ, a to označení soudu, kterému je návrh určen, označení věci, které se týká (v zásadě tedy označení, že jde o insolvenční věc), označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se návrh týká, popř. označení jejich zástupců. Zákon stanoví bližší požadavky na označení fyzických osob a právnických osob, jakož i další obsahové náležitosti, je-li insolvenčním navrhovatelem stát (srov. § 103 odst. 1 InsZ).

2. Prokázání splatné pohledávky věřitele za dlužníkem

Další obsahovou náležitostí je v případě věřitelského návrhu uvedení skutečností, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (§ 103 odst. 2 InsZ). Jinými slovy, věřitel musí prokázat svoji aktivní legitimaci ve smyslu § 97 odst. 2 InsZ, tj. musí prokázat, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). K prokázání těchto skutečností je věřitel povinen v insolvenčním návrhu označit důkazy (a připojit je k návrhu dle § 103 odst. 3 InsZ).

Předtím, než věřitel insolvenční návrh podá, by však měl pečlivě zvážit, zda důkazy, které v návrhu označí a které k němu připojí, dostatečně po skutkové stránce dokládají jím tvrzenou pohledávku vůči dlužníku. Pokud totiž v insolvenčním řízení vyjde najevo, že věřitelem tvrzená pohledávka za dlužníkem, je pohledávkou spornou, kterou neosvědčují pouze listiny předložené věřitelem a kterou by bylo možno osvědčit pouze složitějším dokazováním (tj. výslechy svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), je takové zjištění důvodem pro zamítnutí věřitelského návrhu, neboť insolvenční soud by v takovém případě nahrazoval sporné řízení týkající se takové pohledávky.[2] V tomto ohledu tedy musí věřitel před podáním zvážit případnou reakci dlužníka na podání insolvenčního návrhu, jakož i povahu své pohledávky a skutečnosti, kterými ji hodlá osvědčovat. Pokud si je věřitel vědom, že od dlužníka lze očekávat obranu, případně pokud si je věřitel vědom, že jím tvrzená pohledávka si vyžádá náročnější dokazování, měl by buďto zvážit uplatnění pohledávky cestou klasického sporného řízení, anebo – je-li závěr o úpadkové situaci dlužníka zjevný – zvážit spojení sil s dalšími věřiteli dlužníka, jejichž pohledávky s sebou taková rizika nenesou.

Otázkou však zůstává, jak má výše uvedená rizika věřitel před podáním insolvenčního návrhu posoudit, podle jakých hledisek? Předně lze konstatovat, že z výše uvedeného judikatorního závěru nevyplývá, že by podmínkou úspěšného uplatnění pohledávky věřitele, který je insolvenčním navrhovatelem, bylo předchozí uplatnění pohledávky ve sporném řízení či právní moc a vykonatelnost rozhodnutí, kterým je o takové pohledávce rozhodnuto.[3] V druhé řadě by si pak měl věřitel uvědomit, že účel insolvenčního řízení je jiný, nežli účel řízení sporného. Účelem insolvenčního řízení je zjištění úpadku a jeho následné řešení, nikoli řešení sporu o individuální pohledávku. Byť se dle § 86 InsZ uplatňuje v insolvenčním řízení zásada vyšetřovací, tzn. zásada, podle níž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než jaké byly navrženy, vztahuje se tato zásada jen k situaci, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Insolvenční soud není povinen provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje. Naopak – insolvenční soud je povinen pouze zjistit, zda je možné věřitelem tvrzenou splatnou pohledávku za dlužníkem osvědčit (srov. § 131 InsZ) pouze listinami připojenými k návrhu. Zjistí-li, že pohledávku takovým způsobem osvědčit (nikoli dokázat její existenci) nelze, je toto samotné zjištění důvodem pro zamítnutí insolvenční návrhu věřitele.

Z výše citovaného rozhodnutí lze dospět k závěru, že riziko zamítnutí insolvenčního návrhu z výše uvedeného důvodu bude hrozit zejména u těch pohledávek, kde by sám věřitel ve sporném řízení jako důkaz navrhoval výslechy svědků či účastníků, vypracování znaleckých posudků apod. V tomto smyslu tedy budou problematickými např. pohledávky zhotovitelů na úhradu ceny za dílo, pakliže nedošlo k řádnému dokončení díla (což byl případ jednoho z věřitelů uvedených ve výše uvedeném rozhodnutí), či pohledávky na náhradu škody.[4]

Výše citované rozhodnutí na druhou stranu neznamená, že dlužníkům postačí reagovat na věřitelský insolvenční návrh např. tím, že účelově uvedou, že dle jejich názoru je nutné nechat zpracovat znalecký posudek či vyslechnout svědky. Tím méně pak dlužníkům stačí, aby poukázali na případné probíhající sporné řízení ohledně věřitelem tvrzené pohledávky. Skutečnost, že ohledně pohledávky probíhá sporné řízení, automaticky neznamená, že tato nemůže být osvědčena pouze listinami připojenými k insolvenčnímu návrhu.

Pokud je v řízení před soudem prvého stupně osvědčen úpadek dlužníka, pak dle § 141 odst. 2 InsZ nemá dlužník možnost namítat, že věřitel svoji pohledávku za dlužníkem nedoložil. Z toho vyplývá, že na osvědčení splatné pohledávky věřitele za dlužníkem jsou v insolvenčním věřitelském návrhu kladeny vyšší nároky.

3. Rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka

Nejvýznamnější obsahovou náležitostí věřitelského návrhu je uvedení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka.

Předně je tedy na věřiteli, aby tvrdil, že dlužník má alespoň dva věřitele[5] [§ 3 odst. 1 písm. a) InsZ] a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 1 písm. b) InsZ]. Věřitel musí dále tvrdit, že dlužník je v platební neschopnosti a/nebo že je předlužen.

Tvrdí-li věřitel platební neschopnost dlužníka, může se při formulaci svého návrhu opřít o vyvratitelné domněnky platební neschopnosti uvedené v § 3 odst. 2 InsZ. Je na dlužníku, aby tvrzení věřitele ohledně jednotlivých domněnek platební neschopnosti vyvrátil.[6] Z pohledu věřitele bude zpravidla snadnější tvrdit úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, neboť věřitel bude moci snadněji tvrdit jednotlivé domněnky platební neschopnosti. Úpadek dlužníka je pro věřitele v tomto případě zjevnějším.[7]

Složitější pozici bude mít věřitel, který tvrdí úpadek dlužníka ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 InsZ), neboť věřitel nebude mít zpravidla přístup k účetnictví dlužníka (nebude-li se jednat např. o banku poskytující úvěr, která bude mít účetní výkazy dlužníka k dispozici na základě ujednání obsaženého v úvěrové smlouvě). Velmi hrubým vodítkem mohou být účetní závěrky dlužníka, pakliže jsou tyto (vůbec) založeny ve sbírce listin obchodního rejstříku. Ohledně úpadku ve formě předlužení tak nadále zůstává odpovědnost především na samotných dlužnících (srov. § 98 odst. 1 ve znění účinném od 1. 1. 2012).

4. Petit návrhu

Vzhledem k tomu, že jedním z obsahových požadavků věřitelského insolvenčního návrhu je mj. uvedení toho, čeho se insolvenční navrhovatel domáhá, je nutné, aby insolvenční návrh obsahoval nejlépe výslovně formulovaný návrh na vydání usnesení, kterým bude zjištěn dlužníkův úpadek. V případě neuvedení této náležitosti se věřitel vystavuje riziku, že návrh bude insolvenčním soudem odmítnut, aniž by insolvenčnímu navrhovateli určoval lhůtu k doplnění návrhu (§ 128 odst. 1 InsZ).

Formální požadavky kladené na věřitelský insolvenční návrh

Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, či případně zaručeným elektronickým podpisem (§ 97 odst. 2 InsZ). Pokud by tento formální požadavek nebyl splněn, k takovému návrhu by soud nebyl vůbec povinen přihlížet.

Dalším z formálních požadavků kladených na insolvenční návrh je předložení návrhu v potřebném počtu stejnopisů. Podle § 103 odst. 3 InsZ je věřitel povinen insolvenční návrh předložit s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal u insolvenčního soudu a aby každý, komu se doručuje, dostal jeden stejnopis. Prakticky to znamená, že insolvenční návrh věřitele musí být předložen ve dvou vyhotoveních, protože jedno vyhotovení zůstává insolvenčnímu soudu a druhé vyhotovení se doručuje do vlastních rukou pouze dlužníkovi (§ 103 odst. 4 InsZ). Pokud však věřitel s dalším insolvenčním návrhem přistupuje do již probíhajícího insolvenčního řízení (dle § 107 odst. 1 InsZ), musí počet předkládaných stejnopisů korespondovat s počtem účastníků dosavadního řízení, tzn. jedno vyhotovení je určeno insolvenčnímu soudu, jedno dlužníku a další vyhotovení dosavadním insolvenčním navrhovatelům (§ 107 odst. 5 InsZ).

K návrhu je věřitel povinen připojit předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolává (§ 103 odst. 3 InsZ). Tyto však nejsou součástí insolvenčního návrhu; to znamená, že pouhým připojením určité listiny k insolvenčnímu návrhu nesplní věřitel jako insolvenční navrhovatel svoji povinnost vylíčit v návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka.[8] Věřitel tak musí dbát na to, aby nespoléhal pouze na obsah příloh, ale aby rozhodující skutečnosti uvedl přímo v insolvenčním návrhu.

Pokud jde o věřitelský insolvenční návrh, jsou předepsanými přílohami jednak přihláška pohledávky (§ 105 InsZ) a dále listiny, kterých se přihláška dovolává (§ 177 InsZ). Pokud nebyly připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti (tzn. přihláška neobsahuje náležitosti dle § 174 InsZ), určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu, která v případě věřitelského návrhu nesmí být delší než 7 dnů (§ 128 odst. 2 InsZ). V případě nedoplnění návrhu ve stanovené lhůtě bude insolvenční návrh věřitele odmítnut, o čemž insolvenční soud věřitele poučí v textu výzvy k doplnění návrhu. Na rozdíl od absence obsahových náležitostí, kdy je důsledkem odmítnutí insolvenčního návrhu bez předchozího určení lhůty k doplnění návrhu, tak věřitel má možnost tento formální nedostatek svého návrhu napravit.

Jen na okraj je třeba podotknout, že v souladu s § 103 odst. 1 InsZ ve spojení § 42 odst. 4 OSŘ je třeba insolvenční návrh také datovat.

Závěr: zvažovat riziko odmítnutí insolvenčního návrhu

Oproti předchozí právní úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nepoužije ustanovení § 43 o. s. ř. (srov. § 128 odst. 1 InsZ), podle něhož soud vyzývá účastníka k opravě nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Na věřitelský insolvenční návrh jsou tedy dle nové právní úpravy kladeny vyšší nároky. Je tomu tak proto, že již se samotným zahájením insolvenčního řízení (byť k věřitelskému insolvenčnímu návrhu) jsou spojeny závažné důsledky (srov. § 109 a § 111 InsZ), které mohou významným způsobem ovlivnit chod dlužníkova podniku.

Věřitel (či jeho právní zástupce) by tak měl věnovat přípravě insolvenčního návrhu mimořádnou pečlivost a měl by zvážit riziko odmítnutí návrhu. V takovém případě totiž věřiteli hrozí odpovědnost za škodu nebo jinou újmu, která dlužníku vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (§ 147 InsZ). Ustanovení § 147 odst. 1 InsZ přitom formuluje vyvratitelnou domněnku zavinění insolvenčního navrhovatele ve vztahu k odmítnutí insolvenčního návrhu.

Postavení věřitele při podání insolvenčního návrhu tak v žádném případě není prosto rizik a je třeba varovat před nerozvážnými (či šikanózními) věřitelskými návrhy.

Autor je advokátem v Plzni.