oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ve věci podezření ze zneužití Vojenského zpravodajství nedošlo změnou soudkyně k porušení práva obžalovaných na zákonného soudce

publikováno: 20.04.2017

Ústavní soud dne 13. 4. 2017 rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů (dvou dřívějších ředitelů Vojenského zpravodajství) a stěžovatelky (bývalé vrchní ředitelky Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky), kteří byli obžalováni z toho, že v roce 2012 a 2013 měli protiprávně použít zpravodajské prostředky za účelem sledování tehdejší manželky předsedy vlády a dvou zaměstnanců Úřadu vlády ČR. Toto sledování mělo probíhat, aniž by vláda nebo prezident republiky tento úkol Vojenskému zpravodajství uložili, bez předchozího písemného povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze k použití zpravodajské techniky a mimo meze působnosti Vojenského zpravodajství. Ústavní soud dospěl v této věci k závěru, že změnou soudkyně soudu prvního stupně nedošlo k porušení práva obžalovaných na zákonného soudce.

Obvodní soud pro Prahu 1 svým (prvním) rozsudkem sp. zn. 3 T 35/2014 ze dne 29. 5. 2015 stěžovatele zprostil obžaloby v celém rozsahu. Obžalovaní i svědek RNDr. Petr Nečas, který byl v době posuzovaných skutků předsedou vlády, před soudem shodně tvrdili, že Vojenské zpravodajství jednalo v obou případech na jeho pokyn, neboť se obával o bezpečnost svou a své tehdejší rodiny, přičemž stěžovatelku ustanovil jako styčnou osobu. Změnu výpovědi stěžovatelů oproti výpovědi z přípravného řízení soud odůvodnil tím, že v přípravném řízení stěžovatelé nebyli zbaveni povinnosti mlčenlivosti a stěžovatelka provedla před soudem ucelenější výpověď než v přípravném řízení. Svědectví tehdejšího předsedy vlády soud hodnotil jako klíčové.

Usnesením sp. zn. 61 To 403/2015 ze dne 30. 3. 2016 Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle městského soudu soud prvního stupně nekriticky akceptoval obhajobu obžalovaných z jejich výpovědí u hlavního líčení a nevypořádal se s důkazy, které jejich obhajobu zpochybňují či vyvracejí, ani se změnami výpovědí obžalovaných oproti přípravnému řízení. Při hodnocení výpovědi RNDr. Petra Nečase obvodní soud přihlédl pouze k výpovědím obžalovaných z hlavního líčení, nikoliv k jejich výpovědím z přípravného řízení a k odposlechům telefonických hovorů; obvodní soud dále ignoroval vztah tohoto svědka ke stěžovatelce, přestože z něj vyplývá možný motiv k vědomě nepravdivé výpovědi. Stejně tak shledal jako neúplné hodnocení záznamů Vojenského zpravodajství o sledování, jakož i hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu či motivu stěžovatelky získat osobní informace o tehdejší manželce RNDr. Petra Nečase.

I ve svém dalším rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 1 (rozsudkem sp. zn. 3 T 35/2014 ze dne 17. 6. 2016) všechny obžalované znovu zprostil obžaloby. K odvolacím soudem uvedeným rozporům ve výpovědích obžalovaných a svědka RNDr. Petra Nečase uvedl, že obžalovaní mají právo hájit se způsobem, jaký uznají za vhodný. V daném případě se nejednalo o sledování manželky RNDr. Petra Nečase, které by bylo prováděno v rozporu se zákonem, ale o kontrasledování, jímž byly na žádost svědka RNDr. Petra Nečase prošetřovány jeho obavy z možné hrozby zejména pro jeho rodinu, ale i pro něj osobně. Podle obvodního soudu nebyl prokázán osobní motiv stěžovatelky ke sledování, který prezentovala obžaloba. Ani ohledně druhého skutku neshledal obvodní soud správným názor státního zastupitelství o obcházení zákona o Vojenském zpravodajství. Obvinění, že došlo k zastírání skutečných důvodů sledování zaměstnanců Úřadu vlády ČR, aby z něj nebylo zjistitelné, že motivem objednaného sledování bylo zjišťování poznatků o konkrétních osobách utajovaným způsobem bez řádného povolení a tedy obcházení zákona, soud hodnotil jako spekulaci. Způsob předávání výsledků Vojenského zpravodajství prostřednictvím stěžovatelky odpovídal dohodě mezi tehdejším ředitelem Vojenského zpravodajství a tehdejším předsedou vlády.

Městský soud usnesením sp. zn. 7 To 411/2016 ze dne 23. 12. 2016 k odvolání státního zástupce zrušil výše uvedený rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a podle § 262 trestního řádu nařídil, aby tato trestní věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Podle městského soudu se obvodní soud při hodnocení důkazů s některými z nich vůbec nevypořádal, jiné zhodnotil nesprávně a nelogicky a nedodržel jeho pokyny z prvního zrušujícího rozhodnutí. Obvodní soud se náležitě nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi stěžovatelů v přípravném řízení a v hlavním líčení, jelikož diametrální změna ve výpovědích nemůže být důvodně hodnocena jen jako doplnění výpovědi. V souvislosti s tiskovým prohlášením RNDr. Petra Nečase ze dne 15. 6. 2013, které bylo podle obvodního soudu pouze politickým vyjádřením adresovaným do zahraničí, obvodní soud nemístně bagatelizoval skutečnost, že svědek buď lhal v prohlášení ze dne 15. 6. 2013 nebo ve své výpovědi před soudem. Při hodnocení věrohodnosti této výpovědi obvodní soud zcela pominul odpovídajícím způsobem posoudit specifika vztahu RNDr. Petra Nečase ke stěžovatelce, která vyplývají z odposlechů jejich telefonické komunikace, a ignoroval řadu důkazů, včetně výpovědi stěžovatelky z přípravného řízení.

Obvodní soud též nehodnotil možnou souvislost mezi výpovědí RNDr. Petra Nečase a diametrálními změnami ve výpovědích všech stěžovatelů a zcela ignoroval pokyn odvolacího soudu, aby se při hodnocení výpovědi svědka RNDr. Petra Nečase zabýval záznamy o sledování jeho manželky, ze kterých vyplývá, že údajná ochrana jeho rodiny fakticky končívala jeho návratem domů. Podle odvolacího soudu pak je hodnocení, že stěžovatelka byla pouhým prostředníkem mezi RNDr. Petrem Nečasem a Vojenským zpravodajstvím, v rozporu s elementární logikou. Na závěr městský soud uvedl, že k porušení zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, nedojde v situaci, kdy odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí trestní věci jiným samosoudcem se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil. Podle městského soudu lze mít v dané věci pochybnosti o nepodjatosti dosavadní samosoudkyně, a to na základě způsobu, jakým hodnotila důkazy.

Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušeno a nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, byly podány ústavní stížnosti, poukazující zejména na porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce. Stěžovatelé namítali, že nejzásadnějším důvodem odnětí věci původní soudkyni bylo, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně a změnou soudce se jen snaží prosadit svůj pohled na věc. Stěžovatelka nad to ve své ústavní stížnosti polemizuje s „osočením“ prvostupňové soudkyně z podjatosti.

Ústavní soud shrnul ve svém zamítavém nálezu svou judikaturu k právu na zákonného soudce a zejména pak k postupu odvolacího soudu podle ustanovení § 262 trestního řádu spočívajícího v přikázání věci jinému samosoudci a dospěl k závěru, že tento postup je možné považovat za ústavně konformní a souladný s právem na zákonného soudce pouze tehdy, jestliže je tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci původnímu soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud přijmout či schválit; může se jednat i o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud nemůže rozsudek zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, není totiž oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení.  O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by též mohlo jít v případech, jestliže by rozhodování odvolacího soudu bylo projevem libovůle, kdyby odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných.

Žádné takové pochybení však v případě posuzovaného rozhodnutí městského soudu Ústavní soud neshledal. Naopak potvrdil, že hlavním důvodem druhého zrušení rozsudku soudu prvního stupně a využití § 262 trestního řádu byly vady v postupu soudu prvního stupně. Odvolací soud přikázal věc jinému soudci z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran nedostatečného hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, jeho výhrady byly dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, přičemž některé důkazy opomněl a vyznění jiných deformoval.
Ústavní soud adresoval jedinou výtku k napadenému rozhodnutí městského soudu, a to k jeho pochybnostem o nepodjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala. K závěru o podjatosti soudce není možno dospět pouze z důvodů jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo jeho rozhodování v jiných věcech. Tato jediná výhrada k odůvodnění napadeného rozhodnutí však nikterak nezpochybňuje věcnou správnost a dostatečnou odůvodněnost rozhodnutí městského soudu o přikázání věci jinému samosoudci. 

Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů zamítl s tím, že nikterak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, které je nyní plně v rukou nově určené samosoudkyně a posléze obou dalších přezkumných instancí v rámci obecného soudnictví.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 564/17 je dostupný  zde.

 

Zdroj: Ústavní soud