V právním státě nelze jednotlivce nutit předkládat soudům nepravdivé či zavádějící údaje, byť mu to poradí advokát
publikováno: 29.08.2018
II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil rozhodnutí obecných soudů, které zamítly stěžovatelčinu žalobu proti jejímu bývalému advokátovi na náhradu újmy způsobené při výkonu advokacie.
Tento advokát původně zastupoval stěžovatelku v jejím sporu se zhotovitelem o náhradu za vady díla. Po zahájení soudního řízení proti zhotoviteli stěžovatelka postoupila svou pohledávku vůči zhotoviteli na společnost zabývající se mimosoudním vymáháním pohledávek. Prvního jednání stěžovatelky s touto společností se zúčastnil i její advokát, takže o postoupení pohledávky věděl; obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda stěžovatelce toto postoupení doporučil. Kvůli postoupení své pohledávky ztratila stěžovatelka v soudním řízení proti zhotoviteli aktivní legitimaci (právo vést žalobu o pohledávku, kterou postoupila společnosti zabývající se vymáháním pohledávek). Stěžovatelčin advokát před soudy tvrdil, aniž by to byla pravda, že byla pohledávka stěžovatelce vrácena, a požadoval po stěžovatelce, aby podepsala antedatovanou smlouvu, jež by doložila, že jí byla pohledávka vrácena zpět, ačkoli tomu tak nebylo. Stěžovatelka mu však podepsanou antedatovanou smlouvu nepředala. Později stěžovatelka odmítla návrh advokáta, aby podepsala další antedatovanou smlouvu, na základě které by se mohla domáhat pohledávky před soudem namísto společnosti, na kterou byla pohledávka postoupena. Stěžovatelka tak v původním řízení nedoložila svou aktivní legitimaci, a původní spor tudíž prohrála.
Poté stěžovatelka podala proti svému bývalému advokátovi žalobu na náhradu újmy, kterou jí měl způsobit tím, že ji včas a řádně neinformoval o riziku spojeném s postoupením pohledávky. Obecné soudy ovšem tuto stěžovatelčinu žalobu zamítly. Podle nich si stěžovatelka způsobila neúspěch v původním sporu sama tím, že neposkytla součinnost svému advokátovi a včas nepodepsala antedatované smlouvy, jimiž by potvrdila advokátovo nepravdivé tvrzení, že jí byla pohledávka společností vymáhající pohledávky vrácena. Tento závěr však Ústavní soud shledal protiústavním. Díky tomu, že se stěžovatelka neřídila pokyny advokáta, totiž soudům v původním řízení nebyly předloženy vědomě nepravdivé důkazy – antedatované smlouvy.
Podle čl. 17 odst. 2 Etického kodexu České advokátní komory, nesmí advokát „v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta“. Ostatně i podle Etického kodexu advokátů v Evropské unii advokát nesmí nikdy soudu vědomě podat mylné nebo zavádějící informace.
Navrhne-li advokát klientovi, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, je věcí klienta, jak se k takovému návrhu postaví.
Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, nemohou za to soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit. Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost či ji poskytl pozdě, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.
Dalším důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů bylo i to, že se soudy nezabývaly všemi argumenty stěžovatelky a napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Obecné soudy se totiž nevypořádaly s námitkou, že advokát stěžovatelce dostatečně nevysvětlil důsledky postoupení pohledávky a nepoučil ji o tom, že pro obnovení její aktivní legitimace ve sporu se zhotovitelem bude nutné zpětné postoupení pohledávky na stěžovatelku.
V dalším řízení obecné soudy nesmí přičítat stěžovatelce k tíži, že nevyhověla pokynům advokáta, které by měly za následek předkládání vědomě nepravdivých důkazů soudům. Pokud přesto dovodí – na základě jiných skutečností –, že stěžovatelka v původním řízení neposkytla advokátovi dostatečnou součinnost, budou se muset vypořádat s námitkou stěžovatelky, že nedostatečná součinnost byla způsobena pochybením jí žalovaného advokáta, který jí neposkytl vysvětlení a poučení ohledně významu zpětného postoupení pohledávky a obnovení aktivní legitimace pro výsledek původního řízení. Zrušením napadených rozhodnutí se vytváří stěžovatelce i žalovanému advokátovi dostatečný prostor k uplatnění případných dalších námitek a argumentů před obecnými soudy.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/18 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.