Územní rezerva může představovat zásah do vlastnického práva, který je třeba vlastníkovi pozemku nahradit

publikováno: 09.01.2018

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel je vlastníkem pozemku, který byl územním plánem vytyčen jako zastavitelné území. Zastupitelstvo obce rozhodlo o umístění územní rezervy vysokorychlostní trati do míst, kde se tento pozemek nachází. Stěžovatel se poté v řízení před obecnými soudy všech stupňů marně domáhal náhrady za omezení svého vlastnického práva spočívajícího v tom, že mu územní rezerva brání v realizaci výstavby a zamýšleném využití pozemku. Soudy dospěly k závěru, že územní rezerva nepředstavuje stavební uzávěru a jde o opatření toliko dočasné, omezující vlastníka nemovitosti jen v možnosti realizovat záměry, které by mohly ztížit či znemožnit budoucí využití území. Podle obecných soudů nejde o zásah do vlastnického práva, který by bylo nutné nahrazovat dle čl. 11 odst. 4 Listiny (Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.) Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti mj. upozornil na skutečnost, že omezení jeho vlastnického práva trvá již více než pět let.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2152/15, ze kterého chybně dovodily, že územní rezerva nemůže nikdy představovat zásah do vlastnického práva, který je třeba nahradit dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Z toho důvodu se dále nezabývaly rozhodnými okolnosti případu a tím, zda délka trvání a rozsah omezení stěžovatelova vlastnického práva zakládají důvod k tomu, aby byla poskytnuta jím požadovaná náhrada.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení. Paušální vyloučení možnosti poskytnutí náhrady, aniž jsou konkrétní okolnosti případu a důvody zřízení územní rezervy posouzeny, představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který bude muset svůj závěr o poskytnutí či neposkytnutí náhrady stěžovateli založit na posouzení konkrétních okolností případu a účelu územní rezervy.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 950/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.