oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Úvod do zákona o registru smluv

autor: Mgr. Michal Vítek
publikováno: 11.07.2016

Dne 14. 12. 2015 byl ve Sbírce zákonů pod č. 340/2015 Sb. vyhlášen zákon o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv).

Tento zákon (v tomto textu dále označovaný pouze „ZRS“) je výsledkem iniciativy nazvané Rekonstrukce státu, jejímž deklarovaným cílem je zlepšení transparentnosti nakládání s veřejnými prostředky, a to prostřednictvím přijetí devíti zákonů.[1] Zde popisovaný ZRS je třetím, který byl po třech letech existence[2] organizace skutečně přijat.

Jako základní znak charakterizující ZRS je možné uvést, že jde o jakousi nadstavbu nad zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Prakticky veškeré smlouvy, které je nutné uveřejňovat na základě ZRS, bylo již dříve možné získat na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Popisovaný zákon tedy především přenáší iniciativu při uveřejňování ze žadatele na smluvní strany, a to pod sankcí neúčinnosti smlouvy. Společně s touto iniciativou pak současně přenáší také náklady. Zatímco v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím byly náklady na získání informace rozděleny mezi žadatele a povinný subjekt, v režimu ZRS se jich drtivá většina přenáší výhradně na některou ze smluvních stran. Důvodová zpráva[3] uvádí odhad Ministerstva financí, které vypočetlo administrativní náklady spojené se ZRS u všech územních samosprávných celků za jeden rok na více než 72 milionů korun. Zde navíc nejsou zahrnuty náklady státu na samotnou existenci a správu registru.

Účinnost ZRS je stanovena na 1. 7. 2016, přičemž k tomuto datu vzniká povinnost uveřejňování smluv. Ještě po dobu jednoho roku se však bude jednat o imperfektní normu, když sank­ční ustanovení nabývají účinnosti až dne 1. 7. 2017. V souladu s veřejnoprávní povahou předpisu také není relevantní, jakým rozhodným právem se smlouva řídí, zákon se použije bez ohledu na rozhodné právo. Z praktického hlediska pak lze vidět přínos zákona v tom, že na internetu budou rychle a snadno dostupné vzory nejrůznějších smluv, což v sobě skrývá značný potenciál ke zlepšení právní kultury v ČR.

Povinně uveřejňované smlouvy

Aby bylo možno smlouvu označit jako povinně uveřejňovanou ve smyslu ZRS, je třeba současného naplnění tří znaků, kterými jsou:

• formální znak,

• personální znak,

• absence některé z výjimek.

Formální znak je vymezen v návětí § 2 odst. 1 ZRS. Splňují jej soukromoprávní smlouvy, jakož i smlouvy o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci. Důvodová zpráva[4] pak uvádí, že tento formální znak je nutné vykládat široce. Smlouvou se tedy rozumí i doplnění či změna smlouvy, její nahrazení či zrušení či dohoda o zajištění (a zřejmě i utvrzení) dluhu. Stejně tak formální znak splňují i přílohy smluv a případné obchodní podmínky a další dokumenty, kterými je vymezen obsah právního vztahu, např. smlouva rámcová. Není-li smlouva shrnuta do jednoho dokumentu, je třeba uveřejnit celou kontraktaci, tj. úplné znění oferty i akceptaci.

V souvislosti s formálním znakem uveřejnění je také nutné zmínit otázku objednávek a faktur. Původní návrh zákona,[5] stejně jako na něj navazující důvodová zpráva, uváděl povinnost uveřejňování smluv, objednávek i faktur. Do publikovaného znění zákona se ale nakonec dostala pouze povinnost uveřejňování smluv. Tedy až na jednu výjimku, kterou je § 3 odst. 2 písm. f) ZRS. Toto ustanovení však upravuje výjimku z povinnosti uveřejňování, která je v důsledku této legislativní chyby širší než povinnost uveřejňování, a nemá tak praktický dopad. Zásadnější je však skutečnost, že internetová aplikace registru smluv, o které bude pojednáno dále, obsahuje stále možnost výběru smluv, objednávek i finančních plnění, což jistě může nejednoho adresáta právních norem zmást. Jako logické vysvětlení tohoto stavu pak lze přijmout fakt, že objednávky a faktury je možné uveřejnit v příslušné aplikaci dobrovolně, na což je tato připravena. Povinné uveřejňování se však týká pouze smluv, tak jak byly vymezeny výše.

Personální znak je vymezen taxativním výčtem subjektů, na které, pokud jsou smluvní stranou (a to kteroukoliv), dopadá na smlouvu povinnost jejího uveřejnění. Tento výčet je obsažen v jednotlivých písmenech § 2 odst. 1 ZRS a vypadá zjednodušeně takto:

• Česká republika,

• územní samosprávný celek[6] (s dále uvedenou výjimkou pro malé obce), dobrovolný svazek obcí, regionální rada soudržnosti, příspěvková organizace ÚSC,

• státní příspěvková organizace, státní fond,

• ústav nebo obecně prospěšná společnost založené státem nebo ÚSC,

• veřejná výzkumná instituce, vysoká škola,

• státní a národní podnik,

• zdravotní pojišťovna, Český rozhlas, Česká televize,

• právnická osoba, v níž má stát nebo ÚSC sám nebo s jiným ÚSC většinovou majetkovou účast, a to i nepřímo.

Jak je z výčtu patrné, zákonodárce se vydal mnohem uživatelsky přívětivější cestou než v případě zákona o svobodném přístupu k informacím, když rozlišujícím znakem pro závěr o povinnosti uveřejňování smluv není nejasný pojem „veřejná instituce“ obsažený v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ale spíše právní forma právnické osoby. Tuto změnu přístupu nelze než kvitovat s povděkem.

Druhá složka, jíž je třeba k naplnění personálního znaku, je obsažena v § 2 odst. 2 ZRS. Personální znak totiž není naplněn, pokud jde o právnickou osobu založenou podle jiného než českého práva, která působí převážně mimo území České republiky. Tato podmínka je významná toliko u soukromých subjektů, nebude tudíž relevantní u státu, jeho složek či u ÚSC, ale u soukromých subjektů jako např. pojišťovny, výzkumné instituce či vysoké školy. V případě, že zahraniční právnická osoba bude na území ČR provozovat svou činnost prostřednictvím organizační složky či jiné pobočky, vzniká otázka, zda se na ni také vztahuje povinnost uveřejňování smluv. Taková právnická osoba totiž bude založena podle jiného než českého práva a současně také může velmi snadno působit převážně mimo území ČR.[7] Dle názoru autora tohoto textu tak nebude v tomto případě naplněn personální znak a povinnost uveřejňovat smlouvy zde nevznikne. Opačný výklad považuje autor za příliš široké užití analogie přímo proti textu zákona, což je i s ohledem na veřejnoprávní povahu předpisu nepřípustné. Ani takový vývoj judikatury však nelze vyloučit.

Poslední ze znaků svědčících pro povinné uveřejnění smlouvy, tedy absenci některé z výjimek, musíme posuzovat s ohledem na § 3 ZRS, který tyto výjimky vypočítává. U smluv spadajících pod některou z výjimek, stejně tak jako u všech ostatních smluv, které nesplní některou z podmínek povinného uveřejnění, je samozřejmě možné tyto uveřejňovat dobrovolně či si je může subjekt vyžádat dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Dle ZRS tedy není povinností uveřejňovat tyto smlouvy:

a) Smlouvy uzavřené s fyzickou osobou mimo rámec její podnikatelské činnosti – půjde tedy především o pracovní smlouvy zaměstnanců uvedených institucí, převody movitého majetku či např. v důvodové zprávě uváděný pronájem hrobového místa. Výjimka se však výslovně nevztahuje na převod vlastnického práva ke hmotné nemovité věci, pokud je převodcem osoba dle § 2 odst. 1 ZRS, tedy některá z výše vyjmenovaných osob odůvodňujících naplnění personálního znaku.

b) Technické předlohy, návody, výkresy, projektové dokumentace, modely, způsoby výpočtu jednotkových cen, vzory a výpočty, pokud se vztahují ke smlouvě. Důvodem této výjimky je administrativní zátěž spojená s uveřejňováním takových dokumentů, která není vyvážena odpovídajícími přínosy veřejnému zájmu.[8] I tyto dokumenty je i nadále možné si vyžádat na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

c) Smlouvy týkající se činnosti zpravodajských služeb, Generální inspekce bezpečnostních sborů a činnosti orgánů činných v trestním řízení. Lze tedy jednoduše shrnout, že pod tímto bodem se skrývá bezpečnostní výjimka.

d) Smlouva, jejíž plnění je prováděno převážně mimo území České republiky. Tento bod v sobě skrývá značný potenciál výkladových nejasností i obcházení zákona. Snadný bude výklad v těch případech, kdy je na první pohled zřejmé, že je plněno na území ČR. Např. smlouva mezi správním orgánem a uklízečkou o úklidu prostor státního orgánu je jistě plněna na území ČR. Složitější však již bude situace, kde se aktivně zapojí mezinárodní prvek. Představme si např. smlouvu o poskytnutí datového úložiště, kdy, ačkoliv přístup k uloženým souborům bude na území ČR, fyzické uložení serverů (a tedy fyzické uložení dat) bude na území státu cizího. Zde se již dotýkáme půdy mezinárodního práva soukromého a v nejedné situaci jistě bude pro výklad prospěšná i judikatura vztahující se k této právní oblasti. Riziko obcházení zákona pak autor shledává především u kupních smluv, jejichž předmětem budou hmotné movité věci. U takových smluv bude totiž „místem plnění“ s největší pravděpodobností místo odevzdání či převzetí předmětu převodu či místo přechodu nebezpečí škody na věci. V případě, že toto místo bude úmyslně a účelově přesunuto do zahraničí, nepůjde již formálně o povinně uveřejňovanou smlouvu. Judikatura pak bude muset těžce dovozovat obcházení zákona a případně docházet k závěru, že na rozdíl od textu zákona není rozhodné místo plnění, ale např. místo konečného určení předmětu převodu.

e) Smlouvy uzavřené adhezním způsobem, jejichž smluvní stranou je veřejná výzkumná instituce, veřejná vysoká škola, státní nebo národní podnik, zdravotní pojišťovna a právnická osoba vlastněná ÚSC. Tato výjimka byla přidána do zákona až v průběhu legislativního procesu, a důvodová zpráva se k ní tedy nijak blíže nevyjadřuje. Jako její důvod autor textu předpokládá, že uvedené subjekty mají na rozdíl od ostatních výraznější podnikatelskou povahu, při které dochází k uzavírání vysokého množství stejných (tedy adhezních) smluv. Jejich stálé uveřejňování by tak bylo nejen velmi zatěžující pro povinnou instituci, ale dramaticky by se tím zvedl i počet smluv uveřejněných v registru smluv, čímž by nevyhnutelně utrpěla přehlednost registru, kde by se opakovaly smlouvy stejného znění lišící se pouze osobními údaji, které by stejně byly skryty.

f) Smlouvy, u nichž je smluvní stranou Poslanecká sněmovna, Senát, Kancelář prezidenta republiky, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad a Kancelář veřejného ochránce práv. Opět jde o obdobu bezpečnostní výjimky sloužící k ochraně základních ústavních institucí.

g) Smlouvy uzavřené na komoditní burze, na regulovaném trhu nebo evropském regulovaném trhu, v dražbě nebo v aukci nebo jiným obdobným postupem, s nímž je spojen zvláštní způsob přechodu nebo převodu vlastnického práva. Tuto výjimku je nutné hodnotit v kontextu smyslu celého zákona. Jeho smyslem je zajištění transparentnosti podmínek v uzavíraných smlouvách. U této výjimky je však transparentnost a určitá „spravedlivost“ uzavřených smluv zajišťována již dostatečně jednak zvláštní povahou kontraktace ve vysoce tržním prostředí a také dozorovými orgány s takovou kontraktací spojenými.

h) Smlouva, jejíž alespoň jednou smluvní stranou je akciová společnost, jejíž cenné papíry byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu nebo evropském regulovaném trhu, jde-li o akciovou společnost, v níž má stát nebo ÚSC sám nebo s jinými ÚSC většinovou majetkovou účast, a to i nepřímo. Za tímto poměrně krkolomným ustanovením se však skrývá v současnosti pouze jedna právnická osoba, kterou je ČEZ.[9] Zde se pak naplno projeví nesystematičnost zákona, který si klade ambice být nadstavbou nad zákon o svobodném přístupu k informacím. Ačkoliv Nejvyšší správní soud soustavně judikuje,[10] že ČEZ je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, je tento vyřazen z povinnosti uveřejňování smluv.[11]

i) Smlouva, jestliže výše hodnoty jejího předmětu je 50 000 Kč bez DPH nebo nižší. Touto výjimkou zavádí ZRS kategorii jakýchsi bagatelních smluv, u nichž není potřeba uveřejnění bez ohledu na jejich obsah. Jako u každého finančního limitu však nezbytně vyvstává možnost obcházení zákona prostým rozdělením smluvního vztahu na více bagatelních smluv. Lze tedy předpokládat, že judikatura postupem času dojde k závěru, podle kterého bude nutné uvedený limit posuzovat v personálních, věcných a časových souvislostech mezi jednotlivými smlouvami. Problém však nastává u praktické aplikace. Pokud si povinný subjekt jeden smluvní vztah rozdělí do více bagatelních smluv, neuveřejní ani jednu z nich, a veřejnost tak má možnost dozvědět se o samotné existenci takové smlouvy pouze víceméně náhodou. Dalším výkladovým problémem v souvislosti s tímto ustanovením pak budou např. smlouvy s opakovaným plněním na dobu neurčitou, kdy předem není možné odhadnout, zda celkový předmět smlouvy přesáhne uvedenou částku. Autor tohoto textu si tedy dovoluje odhadnout, že toto ustanovení bude nejčastějším předmětem judikaturního výkladu z celého zákona.

j) Smlouva, která je uzavřena s autorem nebo výkonným umělcem v souvislosti s autorským dílem nebo uměleckým výkonem. Důvodem této výjimky bude pravděpodobně obtížnost hodnocení a oceňování uměleckých a autorských výkonů. Je ale třeba upozornit, že autorské dílo musí být předmětem takové smlouvy, není možné říci, že sama smlouva, jejímž předmětem by byla např. koupě, byla autorským dílem, a proto by neměla být uveřejněna.

k) Smlouva o poskytování a úhradě zdravotních služeb a přípravků, které jsou uveřejňovány podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů.[12] Klíčovým bodem této výjimky je její poslední část, tedy že jde o smlouvy, které jsou uveřejňovány na základě jiného zákona. Zde je třeba poukázat na koncepční nesoulad s § 8 odst. 4 a 5 ZRS, který zavádí opačné řešení – tedy pokud je smlouva uveřejněna podle ZRS, je tím splněna povinnost i podle dalších vyjmenovaných zákonů.[13] Výsledkem těchto dvou odlišných koncepcí tedy bude, že všechny smlouvy, vyjma těch dle zákona o VZP, mohou být uveřejněny v registru smluv, čímž budou splněny povinnosti i podle dalších zákonů. U smluv, jež mají být uveřejněny podle zákona o VZP, však tento systém možný nebude, a registr smluv se tak nestane univerzálním a vždy použitelným místem pro uveřejňování. Takové řešení lze považovat za poněkud nešťastné.

l) Smlouva, jejíž alespoň jednou smluvní stranou je obec, která nevykonává rozšířenou působnost, či jí zřízené či ovládané právnické osoby. Toto je výše zmíněná výjimka pro malé obce, pro něž mohou být povinnosti dle ZRS z důvodu nedostatečného personálního a často i odborného vybavení přespříliš zatěžující. Lze také předpokládat, že u takto malých obcí je i nižší potenciál plýtvání veřejnými prostředky a účel zákona by se zde tedy vytrácel. A to i s ohledem na to, že v malých obcích, jakožto v menší komunitě lidí, mají občané i bez povinného uveřejňování smluv větší přehled o veřejném dění.

Opět je nutno připomenout, že uvedené výjimky způsobují pouze zánik povinnosti uveřejnit smlouvu v režimu ZRS. Nijak se nedotýkají povinností povinného subjektu dle zákona o svobodném přístupu k informacím, ani možnosti smlouvy uveřejňovat v registru smluv dobrovolně.

Registr smluv

Registr smluv je veřejně přístupný informační systém veřejné správy[14] zřízený a spravovaný Ministerstvem vnitra, který slouží k uveřejňování smluv dle ZRS a umožňuje bezplatný dálkový přístup.[15] Správa poskytovaná Ministerstvem vnitra má však povahu pouhého technického zajištění systému, kdy dle § 4 odst. 4 ZRS neodpovídá za správnost smluv ani metadat v systému uveřejněných. Samotné uveřejňování probíhá automatizovaně.

Pokud jde o stranu smlouvy, která je povinna smlouvu uveřejnit, toto není zákonem určeno. Bude tady na smluvních stranách, aby si tuto povinnost samy určily ve smlouvě. Zde však docházíme k jednomu poměrně zásadnímu problému. Dle metodiky[16] uveřejněné na internetových stránkách registru smluv platí, že zatímco orgány veřejné moci mohou uveřejňovat záznamy v registru smluv bez nutnosti jakékoliv aktivace, další subjekty musejí nejprve zažádat Ministerstvo vnitra o povolení, registraci. Problematická je nejen povinnost registrace, která není stanovena zákonem, ale pouze jakýmsi neformálním dokumentem, ale také nerovnost obou smluvních stran. Nutnost povolení a doba potřebná pro jeho pořízení může zkomplikovat toto uveřejnění smluvním stranám, které nejsou orgány veřejné moci. Následky neuveřejnění však postihují obě smluvní strany stejně. Z tohoto hlediska se jeví autorovi tohoto textu povinnost registrace pro subjekty nikoliv veřejné moci jako diskriminační.

Prakticky pak může smluvní strana tuto diskriminaci pocítit v případě, že bude chtít uveřejnit smlouvu na konci tříměsíční lhůty k uveřejnění. Kvůli potřebě předchozí registrace, která není stanovena zákonem, může dojít ke zmeškání lhůty, a tedy následně k zániku smluvního vztahu. Pak by bylo možné uvažovat o odpovědnosti státu, který by neoprávněně vyžadoval splnění podmínky registrace, v důsledku čehož by došlo k zániku smluvního vztahu.

Samotné zveřejnění probíhá odesláním formuláře vygenerovaného internetovou maskou prostřednictvím datové schránky subjektu. Součástí formuláře je také vyplnění metadat[17] smlouvy a přílohou pak její text v otevřeném a strojově čitelném formátu. Ze znění § 5 odst. 1 ZRS „text ve strojově čitelném formátu“ pak lze dovodit, že rozhodující není uveřejnění samotné smlouvy s podpisy, ale naopak jde především o zachycení obsahu. Povinnost tak bude splněna např. uveřejněním finálního znění smlouvy ve formátu textového editoru, případně i vložením naskenované smlouvy s rozpoznatelným textem.

Dle ust. § 3 odst. 1 a § 5 odst. 6 ZRS je také možnost neuveřejňovat informace, které by nebylo možné uveřejnit dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Může jít např. o utajované informace, obchodní tajemství, majetkové poměry osob, osobní údaje, průmyslové vlastnictví apod. Je důležité si tyto informace neplést s výjimkami z povinnosti uveřejňovat smlouvu. Zatímco výše popsané výjimky způsobují, že nemusí být uveřejněna celá smlouva, tato ochrana dává pouze možnost určité části textu znepřístupnit, a to ať již půjde o začernění, či jejich úplné odstranění.

Lhůta k uveřejnění je stanovena v § 5 odst. 2 ZRS slovy „bez zbytečného odkladu“, nejpozději však 30 dnů ode dne uzavření smlouvy. Nesplnění této povinnosti však není nijak sankcionováno. Druhou lhůtou uvedenou v zákoně je pak lhůta 3 měsíců od uzavření smlouvy, po jejímž marném uplynutí se při neuveřejnění smlouva zrušuje od počátku.[18] Vzhledem k tomu, že tento následek může negativně zasáhnout všechny smluvní strany, je možné dovodit, že pokud povinná strana neuveřejní smlouvu do 30 dnů od jejího uzavření, dostane se tak do prodlení se splněním této povinnosti, a právo smlouvu uveřejnit tak vzniká i ostatním smluvním stranám. Důvodem tohoto závěru je také fakt, že v opačném případě by další existence smlouvy byla výhradně v rukou subjektu, který je dle dohody stran povinný smlouvu uveřejnit.

Sporná je také povaha obou lhůt. Na jejich hmotněprávní povahu by bylo možné usuzovat jak z hmotněprávních následků nedodržení lhůty, kterými jsou nenabytí účinnosti smlouvy a zánik smluvního vztahu ex tunc, a ze samotného účelu uveřejnění, který bude naplněn až tím, že se smlouva objeví v rejstříku. Autor textu by se však v tomto případě klonil k jazykovému výkladu § 5 odst. 2 a 3 ZRS, kde se hovoří o „vložení elektronického obrazu … do registru smluv“ a povinnosti „zaslat“ smlouvu správci registru. Spíše se tedy lze klonit k variantě lhůt povahy procesní.

Stěžejními ustanovením ZRS jsou § 6 a 7, které upravují následky neuveřejnění. Ust. § 6 ZRS stanoví, že smlouva, u níž je povinné uveřejnění, nenabude účinnosti dříve, než k tomuto uveřejnění dojde. Tím není dotčena možnost ujednat si pozdější účinnost smlouvy, např. začleněním doložky času nebo podmínky. I tak však smlouva musí být nejprve řádně uveřejněna. Lze tedy říci, že uveřejnění je jednou z podmínek účinnosti takových smluv (což se pak odráží v názvu zákona). Výjimkou z tohoto pravidla je ust. § 6 odst. 2 ZRS, které uvádí, že v případech smluv sloužících k odvrácení nebo zmírnění újmy hrozící bezprostředně v souvislosti s mimořádnou událostí ohrožující život, zdraví, majetek nebo životní prostředí nabývají účinnosti nezávisle na uveřejnění prostřednictvím registru smluv. V takových situacích je stěžejním zájmem rychlost na účinnosti smlouvy. Tím však není nijak dotčena povinnost smlouvu následně také uveřejnit. Vzhledem k tomu, že dle svého textu se na takové „záchranné“ smlouvy nevztahuje ani ust. § 7 odst. 1 ZRS, je uveřejnění takových smluv povinností bez případné sankce za porušení.

Nebyla-li smlouva, která je povinně uveřejňována, a současně nejde o „záchrannou“ smlouvu dle § 6 odst. 2 ZRS, uveřejněna do tří měsíců od svého uzavření, zrušuje se ex lege, a to od počátku. Tato lhůta je pak poněkud zmírněna možností „odhalit“ neoprávněně skryté údajné obchodní tajemství  do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o tom, že se o obchodní tajemství nejedná. V ostatních případech však dochází ke zrušení smlouvy právě uplynutím tří měsíců od uzavření. Vzhledem k tomu, jak je výše uvedeno, že po uplynutí  30 dnů řádné lhůty je oprávněna smlouvu zveřejnit kterákoliv ze smluvních stran, není možné v případě zrušení smlouvy dle § 7 ZRS hovořit o případné náhradě škody za zmařenou smlouvu, protože v rozmezí mezi 31. dnem a 3 měsícem po uzavření ji mohl uveřejnit kdokoliv, a všechny smluvní strany tak nesou stejnou porci viny na jejím neuveřejnění.

V § 7 odst. 2 ZRS přináší zákon systém sloužící jako ochrana před tím, aby bylo „z opatrnosti“ uveřejňováno obchodní tajemství, které již ze své podstaty nemůže mít jasně vymezené hranice, co ještě je obchodním tajemstvím a co už nikoliv. Ust. § 7 odst. 2 ZRS lze shrnout tak, že pokud smluvní strana neuveřejní část smlouvy či určité informace v dobré víře, že jde o obchodní tajemství, má možnost tyto ještě dodatečně uveřejnit ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy jí její omyl bude vyvrácen správním orgánem či soudem. Tuto myšlenku lze považovat za velmi zdařilou, užitečnou a praktickou.

Smlouva, na niž se vztahuje povinnost uveřejnění, musí dle § 8 odst. 2 ZRS uzavřena písemně, což rozhodně není taková samozřejmost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak bylo výše uvedeno, uveřejňuje se text smlouvy, nikoliv až podepsaná smlouva. Povinnost uveřejnění by tak bylo možné splnit např. tím, že by byl druhé smluvní straně zaslán návrh smlouvy, ta by jej odsouhlasila e-mailem bez ověřeného podpisu, a následně byl tento návrh uveřejněn. Nebyla by tedy dodržena písemná forma ve smyslu § 561 a násl. o. z.[19]

Závěr

Z výše uvedeného lze shrnout, že zákon, byť v prvopočátku zřejmě veden dobrými úmysly, obsahuje velké množství nejasnosti a hluchých míst, díky kterým praktický právní život spíše zkomplikuje. Jde především o nejasnou formulaci výjimek z uveřejňovaných smluv, z nichž některé mají velký potenciál umožnit obcházení zákona. Kapitolou samou pro sebe pak může být praktický postup při uveřejňování smluv, především pak nutnost registrace pro subjekty, které nejsou vykonavateli veřejné moci, která neplyne ze zákona, ale pouze z metodiky Ministerstva vnitra.

Bezpochyby pak bude ZRS znamenat zvýšení administrativních nákladů na uveřejňování, a to především pro povinné subjekty dle § 2 odst. 1 ZRS. Tyto subjekty měly doposud povinnost uveřejňovat pouze individuální informace na základě žádosti, tedy informace, o které někdo projevil zájem. Nově však bude třeba uveřejňovat podstatně více informací. Zda tato povinnost bude mít jakýkoliv praktický přínos, je však otázkou.

Autor je advokátním koncipientem a doktorandem katedry obchodního práva PF MU v Brně.



[1] Seznam těchto devíti zákonů je dostupný na adrese projektu  http://www.rekonstrukcestatu.cz/cs/o-projektu.

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Rekonstrukce_st%C3%A1tu.

[3] Důvodová zpráva k návrhu ZRS, sněmovní tisk č. 42/0, dostupná  z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=90032.

[4] Důvodová zpráva k § 2 ZRS.

[5] Např. § 1 ZRS v původním znění sněmovního tisku 42/0, dostupného  z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=90035.

[6] Dále jen „ÚSC“.

[7] Stačí, aby taková právnická osoba působila ve stejném rozsahu ještě v dalších dvou státech, a již bude i tato podmínka naplněna.

[8] Důvodová zpráva k § 3 ZRS.

[9] Ke dni odeslání tohoto textu je již v legislativním procesu novela (sněmovní tisk č. 699 – pozn. red.), která by odstranila z povinně uveřejňujících subjektů také národní podnik Budějovický Budvar, který by dle důvodové zprávy k této novele mohl být povinným uveřejňováním velmi znevýhodněn v konkurenčním prostředí.

[10] V poslední době lze zmínit např. rozsudek ze dne 16  3. 2016,  sp. zn. 2 As 155/2015.

[11] Otázkou zůstává, zda by tato skutečnost nemohla být použita jako argument při budoucím opakovaném výkladu povahy společnosti ČEZ ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Je zde totiž jasně vyjádřená vůle zákonodárce po omezení veřejného přístupu ke smlouvám této společnosti.

[12] Konkrétně se jedná o § 17 odst. 9 zákona o VZP.

[13] Zákon č. 250/2000 Sb., o pravidlech územních rozpočtů, zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků,  zákon č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení,  a zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.

[14] Podléhá tedy zákonu č. 365/200  Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů.

[15] Registr smluv je přístupný na internetové adrese https://portal.gov.cz/portal/rejstriky/data/10013/.

[16] Metodika k fungování registru smluv, dostupná z https://portal.gov.cz/portal/rejstriky/ogd/x-ogd-methods.html.

[17] Základní informace o dokumentu vyplněné do zvláštní tabulky umožňující snadné vyhledávání bez nutnosti procházení celého dokumentu. Metadaty jsou identifikace smluvních stran, vymezení předmětu, cena či hodnota plnění a datum uzavření smlouvy.

[18] Viz § 7 odst. 1 ZRS.

[19] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.