oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Úvaha nad stavem správy soudnictví v České republice aneb Nejvyšší soudní rada jako východisko pro českou justice?

autor: Mgr. Adam Brychta
publikováno: 16.05.2013

S pojmem správy justice se v poslední době setkáváme stále více, a to nejen v odborných kruzích, ale častěji také ve sdělovacích prostředcích. Zvláště v několika posledních letech lze pozorovat, že obsah tohoto pojmu se nezřídka stává předmětem politických diskusí a že političtí protagonisté jeho používáním ve svých argumentacích usilují o získání politických bodů. To již samo o sobě naznačuje, že veřejnost si se správou justice spojuje nedokonalý systém, který nutně potřebuje reformu. Za sporné momenty, kdy široká veřejnost musela nutně zapochybovat o stavu české justice, lze připomenout zejména v poslední době neustále zmiňované problémy kolem státního zastupitelství, mnohdy nevybíravé počínání soudních exekutorů, neutěšený stav v českém vězeňství (např. plná kapacita českých věznic, hromadné žaloby odsouzených na podmínky v českých věznicích), a takto by se dalo dále pokračovat.

2. práce kategorie Talent roku soutěže Právník roku 2012

I. Správa soudnictví de lege lata

Oblasti, které přisuzuji největší význam, je problematika správy soudnictví, jejíž stav je ohniskem nesčetných polemik. Jedná se přitom o problematiku, o které se diskutuje již od počátku 90. let, aniž by se zaznamenal nějaký posun moci výkonné a zákonodárné ve vztahu k moci soudní. Tyto dvě moci i nadále trvají na zachování systému správy soudnictví, jehož podoba se od konce 19. století příliš nezměnila. Nynější model správy soudnictví v České republice skoro bez rozdílu kopíruje historickou rakouskou úpravu, která byla přijata zákonem č. 217/1896 (zákon o soudní organisaci). Tato více než sto let stará úprava se od dnešní úpravy liší skutečně jen archaismy tehdejšího jazyka. Tento model, ve kterém výkonná moc v rámci správy soudnictví historicky měla a i nadále má skutečně silné postavení, vychází z myšlenky Johna Locka, který zastával názor, že soudnictví je své podstatě součástí moci výkonné. Tato teze byla posléze převzata i klasickou prvorepublikovou naukou F. Weyra, který v roce 1937 ještě tvrdil, že: „moc soudcovská jest v podstatě své částí moci výkonné.“[1] Na druhou stranu nelze opomenout, že již právě za první republiky byl tento model správy justice častým terčem kritiky jak ze strany samotných pracovníků justice, tak i ze strany akademické obce.[2]

Již v druhé polovině 20. století a nyní na počátku 21. století se však v Evropě objevuje trend, který s sebou nese nový model správy soudů. Ten vede k vytváření orgánů reprezentujících a spravujících soudní moc. Tento trend se České republice prozatím vyhýbá. Znamená to, že Česká republika zůstává jedním z posledních ostrovů tradiční správy justice, která je vykonávána skrze výkonnou moc, resp. Ministerstvo spravedlnosti. Základem státní správy justice – soudnictví[3] v České republice je totiž § 11 kompetenčního zákona, který stanovuje, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství.[4]

Samospráva[5] soudnictví je pojem, který byl a je za posledních deset let velmi diskutovaný. Jedná se o pojem, který je některými autory hojně používán, zejména v souvislostech s reformou správy soudnictví, ale jde také o pojem, který je některými autory striktně odmítán. Prof. Sládeček například míní: „že pojem samosprávy soudnictví lze vnímat jako závažný lapsus.“ Nejde totiž o samosprávu v tradičním pojetí, to znamená o sdílení veřejné správy subjekty, které se liší od státu.[6] Je tedy možné konstatovat, že soudnictví předmětem samosprávy opravdu být nemůže. Princip decentralizace, vyjadřující přenesení určité části veřejných záležitostí na subjekty odlišné od státu, v případě soudů skutečně uplatnit nelze. Přesto si dovolím souhlasit s prof. Přibáněm, který podotýká, že pojem soudcovské samosprávy je hojně používaný nejen v české literatuře, ale především v literatuře zahraniční, a není proto možné se mu vyhýbat a považovat ho za pomýlený.[7] Považuji proto za vhodné opustit striktní správně-právní pojetí neexistence pojmu soudcovské samosprávy a s tímto pojmem nadále operovat. Významem pojmu rozumím především reálnou účast soudců na správě soudnictví.

Ve stávající právní úpravě lze nalézt jen náznak samosprávy v oblasti soudnictví. Tím je úprava soudcovských rad.[8] Soudcovské rady nedisponují samostatnou rozhodovací pravomocí a jsou jen poradním orgánem předsedů soudů, jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 4 zákona o soudech a soudcích. Soudcovské rady mají proto pouze právo vyjadřovat se k určitým rozhodnutím a projednávat rozvrh práce. Takto nastavená úprava soudcovských rad je jistě nejvstřícnější pro soudní funkcionáře, kteří se sice mají s kým poradit, ale mínění soudcovské rady pro ně není závazné. Je tedy zřejmé, že vliv soudcovské rady bývá u každého soudu rozdílný a je podmíněn vztahy s předsedou pověřeným řízením soudu a také jeho ochotou naslouchat stanoviskům soudcovské rady.[9]

II. Neudržitelnost stávající správy soudnictví pro futuro

Dosavadní model správy soudnictví, který byl v posledních letech podroben silné kritice, je podle mého názoru do budoucna jen stěží udržitelný. Doc. Kühn konstatuje: „že proces, ke kterému dochází v jednotlivých evropských zemích, skutečně souvisí s úvahou, kterou pronesl prezident USA a později soudce Taft, podle něhož není normální, pokud je exekutiva procesní stranou, a současně „spravuje“ justici, čímž má možnost justici přímo či nepřímo kontrolovat a ovlivňovat. Navíc je i s ohledem na jakoukoliv variantu racionálního výkladu principu dělby moci zcela neudržitelné, aby jedna moc takto zásadním způsobem kontrolovala moc druhou. To je základní problém, který musí zcela jistě vést k emancipaci justice ve vztahu k exekutivě.[10]

Tento kritizovaný de lege lata stav správy justice tudíž vykazuje zásadní nedostatek, který v důsledku narušuje nezávislost soudní moci v České republice.[11] Mezi zásadní kompetence orgánů moci výkonné vůči moci soudní, které demonstrují mnohdy nepatřičné ingerence exekutivy do moci soudní, čímž narušují její nezávislost, jsou zejména kompetence v oblasti personální, kdy výkonná moc rozhoduje o tom, kdo se stane soudcem, kdo bude jmenován předsedou, popř. místopředsedou soudu. Exekutiva stanovuje také počty soudců a vytváří rozpočet pro soudy, na nějž soudy nemají žádný vliv, zajišťuje financování soudů, jakož i dotváří pravidla podzákonnými právními předpisy. Je tedy evidentní, že soudní moc v oblasti správy soudů nemá takřka žádné pravomoci a je možné konstatovat, že taková závislost soudnictví na moci výkonné s sebou nese značná rizika. Ostatně Ch. Montesquieu poznamenal, že „občanská svoboda nemůže existovat v politické společnosti, ve které moc soudní není důsledně oddělena od moci zákonodárné a výkonné.“

Ústavou zaručená dělba moci je sama o sobě pojmem abstraktním a vágním, který je třeba doplňovat praxí, mezinárodními souvislostmi a historickými zkušenostmi. Dělbu moci chápeme jako princip, který se vyvíjí, a v posledních desetiletích tento vývoj v evropském regionu ukazuje zřetelnou tendenci k emancipaci moci soudní vůči moci výkonné.[12] Tento vývoj, který vede k vyloučení možnosti nepřímého ovlivňování moci soudní mocí výkonnou, se však České republice doposud vyhýbá.

Český ústavní systém proto potřebuje nezávislost moci soudní posílit, a to především prostřednictvím soudcovské samosprávy. Nejenom srovnávací studie zemí EU, ale i letmý pohled na postavení soudnictví v jiných středoevropských zemích s velmi podobnou právní kulturou ukazuje, že česká justice postrádá rozpočtovou autonomii i samosprávu.[13] Lze tedy shrnout, že český systém řízení soudnictví je překonán a není možné s ním počítat do budoucna. Soudnictví bývá kritizováno za pomalost, nepředvídatelnost, nízkou vymahatelnost a špatnou kvalitu, ale ve většině případů jsou největšími kritiky ti, kdo justici sami řídili, tedy členové vlády. Faktem je, že se od roku 1989 v České republice vystřídalo 14 ministrů spravedlnosti, přičemž někteří po vstupu na úřad znegovali koncepci svého předchůdce, aby posléze začali s koncepcí vlastní, kterou již ale nestihli realizovat. J. Sváček proto soudí, že: „soudnictví potřebuje dlouhodobou koncepci a instituci, která nebude závislá na výměně ministrů, na pádu vlády a do jisté míry ani na výsledcích voleb. Taková instituce v České republice chybí a to na rozdíl od drtivé většiny zemí EU.“[14]

III. Správa soudnictví de lege ferenda

Na základě výše uvedeného se domnívám, že je třeba úpravu správy soudnictví v České republice významně reformovat, a to tím způsobem, aby byl posílen samosprávný charakter soudnictví, resp. podstatně zvýšena účast soudců na správě soudnictví.[15]

Co se týká reformy správy soudnictví, je důležité vytyčit si směr, kterým by se české soudnictví mělo ubírat. Jak vyplývá z analýzy Nejvyššího správního soudu,[16] možných modelů správy české justice je více, avšak pouze jeden je optimální, a tím je zřízení soudcovské samosprávy s reprezentativním orgánem na celostátní úrovni.

Budoucí reforma by se měla soustředit na dva hlavní body, prvním je vytvoření nejvyšší rady soudnictví na celorepublikové úrovni a druhým je nové vymezení postavení soudcovských rad při každém soudě.

Prvním a nutným bodem reformy je tedy vytvoření rady soudnictví. Obecně lze u modelů soudní správy, jejichž součástí jsou soudní rady, jakožto jedna z forem samosprávných orgánů soudnictví, odlišit následující systémy:[17]

§     jižní model (Itálie, Španělsko, Francie), v němž rada převzala od vlády významné pravomoci v oblasti jmenování soudců a soudních funkcionářů a kárných řízení nad nimi, většinou však postrádá významnější pravomoci v oblasti správy soudnictví (rozpočet, správa majetku);

 

§     severní model (např. Švédsko, Dánsko, Nizozemí, Irsko), ve kterém má rada především pravomoci ekonomické a správní, z větší části postrádá pravomoci personální;

 

§     smíšený model (např. Slovensko, Polsko), zde jde o kombinaci ministerského systému a modelu s podílem samosprávných orgánů soudnictví.

 

V poslední době se podle doporučení celé řady mezinárodních organizací preferuje jižní model, tedy model opírající se o nezávislou radu soudnictví, s důrazem na kompetence v personální oblasti.[18] Tento model bývá pak doporučován zejména tzv. „novým demokraciím,“[19] a to s poukazem na jejich nedostatečnou demokratickou tradici a právní kulturu.[20]

Oproti tomu ve většině západoevropských zemí, tedy v tzv. „starých demokraciích,“ si ministerstvo spravedlnosti, resp. vláda, ponechala významné pravomoci a stejně tak kontrolní mechanismy vůči soudnictví i po zřízení nejvyšší soudní rady. Tak je tomu v případě severního modelu, ve kterém rada často sdílí určité pravomoci s ministerstvem spravedlnosti a systém funguje na základě vzájemné dohody. Platí také, že ve všech vrcholných samosprávných orgánech soudnictví jsou zastoupeni i nesoudci.

Jako důvod zřízení rady lze zmínit zejména omezení vlivu politiky na chod soudnictví, zvýšení efektivnosti soudnictví, emancipace soudnictví aj.[21] Nazývat by se třeba mohla po vzoru jiných států EU Nejvyšší rada soudnictví (dále jen „rada“). Za nezbytné pokládám to, aby rada byla ústavně zakotvena. Rada by tak obecně dostála větší vážnosti a stala by se skutečným novým ústavním orgánem, který by garantoval nezávislost justice jako celku.[22] Konkrétní úpravu bych však ponechal zákonné úpravě.

Zásadní otázkou je okruh pravomocí, které by radě měly být svěřeny. Zde zastávám názor, že modely rad soudnictví, které disponují širokými pravomocemi, se neosvědčily. Jako příklad lze uvést Itálii a v jisté míře i Slovensko, kde jsou radám přiděleny široké kompetence, což v konečném efektu vede k negativním důsledkům.[23] Lze proto konstatovat, že optimální variantou, s přihlédnutím k dosavadnímu ministerskému modelu, bude spíše „umírněný model rady soudnictví“,[24] resp. model s užším okruhem pravomocí. Po dostatečném zavedení modelu je případně možné na radu delegovat další dílčí kompetence. Umírněný model rady je model, ve kterém rada drží pravomoci v užším smyslu, tj. zejména v personální oblasti. Jde o jmenování soudců, přípravu justičních zkoušek, kariérní postup soudců a nakonec oblast kárného řízení. Právě v těchto oblastech má totiž soudcovský stav nejvíce znalostí. Stranou mimo kompetence rady je pak ponechána správa soudnictví v širším smyslu, tj. oblast materiální a administrativní. Při bližším vymezení kompetencí rady v personální oblasti lze stanovit, že by rada primárně určovala způsob výběrů kandidátů do funkce soudce. To je jistě stěžejní pravomoc, která by měla celý proces výběru značně objektivizovat. Ostatně změnu stávající úpravy procesu výběru soudců také považuji za nezbytný bod reformy.[25] Rada by také měla rozhodovat o kariérním postupu soudce na soud vyššího stupně. A nakonec by se rada měla podílet na vzdělávání soudců. Zde bych se inspiroval návrhem podporovaným soudcovskou unií, který radě stanovil povinnost, ve spolupráci s Justiční akademií (která by měla být i nadále organizační jednotkou ministerstva), tvorby obsahové náplně vzdělávání soudců a dalších pracovníků soudů. Konečně v oblasti disciplinární bych radě svěřil „pouze“ možnost být kárným žalobcem a samotné řízení bych ponechal dle stávající právní úpravy. V ostatních oblastech bych radě přiřkl konzultativní pravomoc, např. v oblasti legislativy, která se dotýká soudnictví. Bylo by také vhodné, kdyby rada koordinovala činnost soudcovských rad na jednotlivých soudech.

Oproti tomu fiskální oblast bych ponechal Ministerstvu spravedlnosti, protože si skutečně myslím, že soudnictví samo o sobě by bylo příliš slabým hráčem na vyjednávacím poli v oblasti státního rozpočtu. Kdyby rada disponovala fiskální pravomocí, mohlo by postupně docházet také k politizaci rady.

Další velmi podstatná otázka je otázka složení rady a jejího obsazení. Domnívám se, že rada složená většinově ze soudců není vhodné řešení a byla by i hůře politicky průchozí. Proto se přikláním k tomu, že soudci by v radě měli mít maximálně polovinu členů.[26] Můžeme vyjít z návrhu prosazovaného Soudcovskou unií, ve kterém by rada měla mít 11 členů, z nichž pět členů by volili soudci ze svých řad. Ostatní členové, u nichž bych považoval za nezbytné právnické vzdělání, by byli voleni Poslaneckou sněmovnou, Senátem a také jmenováni exekutivou.[27] Za dobré řešení pak považuji virilní obsazení postů místopředsedů rady v podobě předsedů nejvyšších soudů. Předseda rady by tradičně vzešel z volby všech členů rady.

Druhým a nezbytným bodem reformy bude posílení kompetencí soudcovských rad. Lze souhlasit s T. Lichovníkem,[28] který správně konstatuje, že soudcovské rady by nadále již neměly být pouze čistě poradním orgánem předsedů soudů, ale měly by se skutečně podílet na řešení zásadních otázek chodu soudu. Soudcovské rady by se tak nově měly podílet na spolurozhodování koncepčních otázek chodu soudu. Mezi tyto otázky by se mohlo zařadit přijímání rozvrhu práce (pouze však týkající se soudců, u ostatního personálu by měl mít předseda soudu i nadále volnou ruku) a též rozhodování o přeložení soudce. Právě soudcovská rada by také měla volit předsedu soudu, popř. by navrhovala kandidáty Nejvyšší radě soudnictví. Přitom se vychází z toho, že právě soudci daného soudu dokážou nejlépe posoudit schopnosti kandidátů a konečně by tím také došlo k popření kritizované premisy, že předseda soudu je prodlouženou rukou ministra spravedlnosti. Místopředsedy soudů by si měl vybírat sám předseda soudu, přičemž soudcovská rada by jeho volbu potvrzovala.

Ministerstvo spravedlnosti by i nadále mělo na starosti státní správu soudů, kterou by vykonávalo buď přímo, nebo prostřednictvím předsedů soudů. Obsah státní správy by měl spočívat především v oblasti materiální a administrativní. Bylo by také vhodné rozšířit působnost ředitele správy soudu, který by nadále měl být za své kroky odpovědný.

Tento mnou navržený model je samozřejmě jeden z mnoha možných modelů. Ač je tzv. novým demokraciím doporučován onen „jižní model“, sám se domnívám, že úplná aplikace jižního modelu není možná. Je nezbytné poučit se z nedostatků, kterými trpí právě tzv. jižní modely, a snažit se systém nastavit co možná nejefektivněji. Jako pozitivní shledávám četnost diskusí na toto téma, a to nejen mezi soudci, jejichž názory by měly být převážně určujícími, ale také mezi širší odbornou veřejností a politickými reprezentanty. Přestože zatím není příliš velká politická vůle pro zavedení soudcovské samosprávy, možnost změny naznačuje i to, že se v létě minulého roku uskutečnilo setkání špiček české justice se zástupci exekutivy, na kterém se sám předseda vlády vyslovil, že podporuje vznik reprezentativního tělesa, které by mohlo disponovat nikoliv pouze poradními pravomocemi. „Dohodli jsme se na tom, že to je první základní kámen cesty, na jejímž konci má být nejvyšší rada soudnictví v plnohodnotném smyslu slova,“ konstatuje I. Brožová.[29] Na Ministerstvu spravedlnosti bylo již vypracováno paragrafované znění zákona. Nelze se však s velkou jistotou domnívat, že by právě nyní na radu měly být převedeny významné rozhodovací pravomoci. To by bylo těžce politicky prosaditelné a nakonec ani reformně smýšlející ministr spravedlnosti J. Pospíšil nebyl této možnosti nakloněn a radu by spíše vnímal jako reprezentativní těleso, které by bylo partnerem ve vztahu k ministrovi a udržovalo by kontinuitu v rámci resortu justice. Nemělo by se však v žádném případě stát „druhým ministerstvem“.[30]

IV. Soudcovská samospráva – jediné východisko pro správu soudnictví?

Ačkoliv můj osobní názor je, že zavedení rady soudnictví by mělo být spojeno s delegací významných pravomocí na radu, nelze nesouhlasit s názorem T. Langáška, který tvrdí, že samotné zřízení justiční samosprávy není a ani nemůže být hlavním cílem české justice: „Tím stěžejním cílem je zajištění funkční nezávislosti soudní moci, nikoli její úplné vyčlenění ze státu a soustavy státních orgánů. I soudní moc jako kterákoliv jiná moc si s sebou nese riziko, že se zvrhne v tyranii.“[31]

Lze si tedy položit otázku, zda by vytvoření Nejvyšší rady soudnictví řešilo všechny problémy české justice, resp. soudnictví? Domnívám se, že odpověď zní: „spíše ne.“ Nejvyšší rada soudnictví, dle mého názoru, může být efektivním prostředkem k tomu, aby se stav českého soudnictví obecně zlepšil, ale samospasitelnou jistě být nemůže. Jak správně upozorňuje M. Kopa,[32] nelze opomenout hodnotovou a etickou výbavu těch, kteří se na soudnictví podílejí. V podobném duchu se vyjádřil i bývalý ministr spravedlnosti K. Čermák, který konstatoval, že osobní mravní selhání konkrétních nositelů obou mocí, tedy moci výkonné a soudní, žádný model správy soudnictví nevyřeší.[33] A nakonec se obdobně vyjádřil také M. Bobek, který zastává názor, že: „proměna a reálný problém justice není ani tak v institucích, jako v mentalitě.“[34]

Mám-li úvahy de lege ferenda shrnout, je zřejmé, že zastávám názor, který vede k reformě správy justice, jež by měla spočívat ve faktickém zavedení tzv. soudní samosprávy, tj. zřízení Nejvyšší rady soudnictví jako reprezentativního orgánu moci soudní a posílení soudcovských rad při každém soudě. Podotýkám, že významným bodem reformy by měl být nově nastavený systém výběru a výchovy soudců, neboť soudci jsou právě ti, kdo nakonec rozhodují, a tím vykonávají poslání moci soudní.

 

Autor je advokátním koncipientem v Praze.

 



[1] KOPA, M. Cesty (samo)správy soudů v České republice. Časopis pro právní vědu a praxi. 2011.19(1), s. 40-48. ISSN 1210 – 9126.

[2] Kritizovalo se otevřené politické ovlivňování soudců spojené s pokusy o odvolávání předsedů soudů, stejně jako neutěšené finanční a materiální podmínky a ustavičné zasahování parlamentu a exekutivy do odměňování soudců. S tím, jak byla justice oslabována zásahy státu, vznikala inklinace ke korupci, kterou soudci za Rakouska podle svých vlastních slov vůbec nepoznali. KÜHN, Z. Historický a komparativní kontext domácí diskuse o postavení soudní moci. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 46-53.

[3]Správa soudnictví v České republice je veskrze totožná se státní správou soudnictví, neboť tzv. samospráva soudnictví u nás prakticky zavedena není. Státní správa soudů spadá do okruhu veřejné správy, a tudíž je to činnost odlišná od výkonu soudnictví. Pozitivní vymezení říká, že úkolem státní správy soudů je, dle zákona o soudech a soudcích, vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné a dohlížet na plnění úkolů, které jsou soudům svěřeny.

[4] Státní správu soudů však vykonávají orgány různého typu. Počínaje orgány, jejichž exekutivní povahu nelze zpochybňovat, až po orgány, které plní zároveň funkci správní i funkci soudní. Důvody, pro něž bývá obvykle voleno jiné řešení než výkon správy přímo soudem, spočívají v tom, že soudy jsou vybudovány na jiném principu než správní orgány a nejsou tak přiměřeně přizpůsobeny k výkonu exekutivních funkcí. Základním článkem státní správy soudů je proto obvykle orgán vládní, zpravidla Ministerstvo spravedlnosti. Tak je tomu i dle naší platné právní úpravy (§ 119 zákona o soudech a soudcích), která stanovuje, že státní správa soudů je vykonávána prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a také prostřednictvím předsedů a místopředsedů jednotlivých soudů. Na státní správě soudů se však též podílejí předsedové senátů, ostatní soudci a zaměstnanci působící u příslušného soudu.

[5]Samospráva dle J. Hoetzela znamená, že „spravuje někdo jiný než stát, tj. veřejnoprávní korporace, a přitom relativně nezávisle. Samospráva je tedy chápana jako protiklad státní správě.

[6]Prof. Zoulík dokonce dodává, že soudcovská samospráva je „logický nonsens“. Funkci soudce není možné slučovat s výkonem svobodného povolání, na rozdíl třeba od advokátů. Funkce soudce spočívá v přímém výkonu státní moci, přičemž v kontrastu s tímto se samospráva soudnictví jeví jako zjevný contradictio in adjecto. (Cit. z: SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vydání, Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 327 an.).

[7] PŘIBÁŇ, J.Moc soudní je „nejméně nebezpečná“: několik poznámek k deficitu soudcovské samosprávy a nezávislosti české justice. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 38-45.

[8] § 46 – 59 zákona o soudech a soudcích.

[9]LICHOVNÍK, T. Soudní samospráva v malém. Soudce, 2006, č. 10, s. 4.

[10] KÜHN, Z. Historický a komparativní kontext domácí diskuse o postavení soudní moci. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 46-53.

[11]Také samotný strážce ústavnosti, Ústavní soud, jenž je kritikem současné úpravy správy justice, se několikrát k tomuto problému vyjádřil. Ve svých nálezech Pl. ÚS 7/02 a 18/06 Ústavní soud míní, že z „Ústavy vyplývá nutnost autonomního postavení soudní moci. Tento Ústavou předpokládaný a „ideální“ stav však v podmínkách České republiky neexistuje, neboť soudní moc zde nepředstavuje svébytnou a samostatnou reprezentaci, nemůže se projevovat navenek jako jedna z nezávislých mocí, ale je fakticky reprezentována Ministerstvem spravedlnosti, což se zobrazuje i v celé úpravě modelu správy soudů de lege lata.“ A následně dodává „že současný stav, kdy ústředním orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti a soudní moc sama nemá vlastní reprezentativní orgán odpovídající svým postavením úrovni Ministerstva spravedlnosti (kterýžto orgán by mohl být orgánem povolaným převzít kvalitativně úlohu ministerstva ve věcech personálních včetně dohledu nad odbornou úrovní soudcovského sboru, případně i v dalších oblastech řízení a výkonu správy soudnictví), podle názoru Ústavního soudu dostatečně nevylučuje případné možnosti nepřímého ovlivňování soudní moci mocí výkonnou (např. prostřednictvím přidělování rozpočtových prostředků a kontrolou jejich využívání).“

[12] KÜHN, Z. Historický a komparativní kontext domácí diskuse o postavení soudní moci. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 46-53.

[13] PŘIBÁŇ, J.Moc soudní je „nejméně nebezpečná“: několik poznámek k deficitu soudcovské samosprávy a nezávislosti české justice. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 38-45.

[14] SVÁČEK, J.Tuzemské reflexe zahraničních zkušeností s modely správy soudnictví s podílem soudců. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 63-69.

[15]Shrne-li se výše uvedené, lze říci, že v Evropě existují dva základní modely správy soudnictví. V prvním zajišťuje správu soudnictví převážně exekutiva (Německo, Rakousko, Česká republika), ve druhém se na správě soudnictví podílí naopak v různé míře samosprávné orgány soudnictví.

[16]NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD. Hledání optimálního modelu (samo)správy soudnictví v České republice [online]. Nejvyšší správní soud, 2008, 117 s. [cit.20. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Hledani-optimalniho-modelu-samo-spravy-soudnictvi-v-Ceske-republice/art/547?tre_id=193.

[17] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 17. července. 2006 [cit. 20. 10. 2012].

[18] Např. zpráva Benátské komise z března roku 2010 o nezávislosti soudního systému doporučuje takový systém, v němž nezávislá soudní rada, složená minimálně z jedné poloviny ze soudců, má rozhodující vliv na jmenování a další průběh profesní kariéry soudců. LANGÁŠEK, T. Dva vybrané problémy justice a možnosti jejich řešení. In: Česká justice – otázky správy a nezávislosti. Praha: Transparency International, 2010, 190 s. ISBN: 978-80-87123-15-7.

[19] Označení staré a nové demokracie vychází ze zprávy Benátské komise (Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva, která je poradním orgánem Rady Evropy pro ústavněprávní otázky) a nejde v ní o hodnocení úrovně demokracie. WÁGNEROVÁ, E. Modely soudcovských rad. Jurisprudence. 2010, č. 6, s. 3.

[20] LANGÁŠEK, T. Dva vybrané problémy justice a možnosti jejich řešení. In: Česká justice – otázky správy a nezávislosti. Praha: Transparency International, 2010, 190 s. ISBN: 978-80-87123-15-7.

[21] SVÁČEK, J. Tuzemské reflexe zahraničních zkušeností s modely správy soudnictví s podílem soudců In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 63-69.

[22] KLÍMA, K. FENCL, V. Ústavní otázka nezávislosti soudní moci (komparativní pohled tzv. soudcovských rad).In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 70-90.

[23] Kupříkladu dochází k zapouzdření a politizaci justice, také princip brzd a protivah je narušen. Citováno z: NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD. Hledání optimálního modelu (samo)správy soudnictví v České republice [online]. Nejvyšší správní soud, 2008, 117 s. [cit. 24. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Hledani-optimalniho-modelu-samo-spravy-soudnictvi-v-Ceske-republice/art/547?tre_id=193.

[24] Pojem koncipovaný analýzou NSS. M. Kopa hovoří v této souvislosti o „slabší národní radě“.

[25]Stávající právní úprava výběru kandidátů do funkce soudce především postrádá zákonem stanovená objektivní a legitimní kritéria, která má soudce splňovat. Zároveň také absentují transparentní postupy, které by splnění těchto kritérií ověřovaly, a nakonec lze za nedostatečné považovat vymezení jednotlivých aktérů v rozhodovacím procesu, na jehož konci je jmenování do funkce soudce.  Tímto však výčet negativ de lege lata nekončí, pokračovat bychom totiž mohli například tolik kontroverzním psychologicko-diagnostickým vyšetřením. Zejména však absentuje celková koncepce, na základě které by se kritéria a postupy mohly zákonně nastavit. (Citováno z: LANGÁŠEK, T. Dva vybrané problémy justice a možnosti jejich řešení. In: Česká justice – otázky správy a nezávislosti. Praha: Transparency International, 2010, 179 – 185 s. ISBN: 978-80-87123-15-7). Doposud tudíž nebylo učiněno jasné rozhodnutí, které by se přiklonilo k modelu kariérního soudce, nebo naopak k modelu, ve kterém by se soudcem mohl stát i uchazeč zvnějšku. (Citováno z: tamtéž). Osobně se přikláním k druhé možnosti. Trefně poznamenává Z. Kühn: „Klasický kontinentální model kariérního soudnictví musí vést ke zvýšené konformnosti justičního kandidáta. Je formován zastaralým systémem založeným na byrokratických a dogmatických hodnotách. Tento systém nepřímo podporuje soudce ve vyhýbání se řešení hodnotových a meritorních otázek a ve směřování spíše k rozhodování na základě formalistických a procedurálních argumentů.“ Míním proto, že funkce soudce by měla být přístupná i osobnostem z řad ostatních právnických profesí. Nelze nesouhlasit s E. Wágnerovou, která dodává: „že životem nedotčený soudce již není žádán. Protože právo přestalo být jen vědou o sobě samém, nýbrž je o životě, musí život znát i jeho interpret.“ (Citováno z: ŠIMÁČKOVÁ, K. Jak vybrat ty správné soudce. In: Role nejvyšších soudů v ústavních systémech – čas pro změnu? Brno: Masarykova univerzita, 2007, 169 – 175 s. ISBN: 978-80-210-4262-9.) Stávající právní úprava sice umožňuje, aby se o místo soudce ucházela osoba zvnějšku, za předpokladu, že je již držitelem vysvědčení o odborné justiční zkoušce. Tato možnost oproti tradiční, tedy možnosti stát se justičním čekatelem a podrobit se přípravné službě, však postrádá jakékoliv normativní ukotvení, byť v praxi i tímto způsobem ke jmenování do funkce dochází. (Citováno z: LANGÁŠEK, T. Dva vybrané problémy justice a možnosti jejich řešení. In: Česká justice – otázky správy a nezávislosti. Praha: Transparency International, 2010, s. 179-185. ISBN: 978-80-87123-15-7) Má-li proto dojít k reformě, musí být de lege ferenda nově normativně stanoven způsob výběru kandidátů do funkce soudce, přičemž samotný proces výběru by měl být delegován na radu.  Bez těchto důležitých bodů reformy si zlepšení stavu českého soudnictví lze jen těžko představit.

[26] I. Brožová dodává: „zákonodárce by tedy měl nastavit soudcovskou radu složením tak, aby fungovala jako otevřený systém, a ne jako do sebe uzavřená, od ostatní společnosti oddělená elita.“  Citováno z: BROŽOVÁ, I., V: Optimální model správy soudnictví z perspektivy nejvyšších soudů I. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 112-115.

[27] Jednoho člena by nominovala Vláda ČR a jednoho člena prezident ČR.

[28]LICHOVNÍK, T. Soudní samospráva v malém. Soudce, 2006, č. 10, s. 4-5.

[29]ČTK. Nečas připustil vznik rady soudnictví, vláda by se s ní radila [online]. České noviny, 2011. [cit. dne 26. 10. 2012] Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/domov/zpravy/pospisil-preferuje-spravu-justice-pres-sefy-soudu-a-ministerstvo/665261.

[30] POSPÍŠIL, J., v: Pohled ministrů spravedlnosti. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 25-32.

[31] LANGÁŠEK, T. Dva vybrané problémy justice a možnosti jejich řešení. In: Česká justice – otázky správy a nezávislosti. Praha: Transparency International, 2010, str. 189 až 194. ISBN: 978-80-87123-15-7.

[32] KOPA, M. Cesty (samo)správy soudů v České republice. Časopis pro právní vědu a praxi. 2011.19 (1), s. 40-48. ISSN 1210 – 9126.

[33] ČERMÁK, K., v: Pohled ministrů spravedlnosti. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku. Praha: Senát ČR, 2008, s. 17-20.

[34] KOPA, M. Cesty (samo)správy soudů v České republice. Časopis pro právní vědu a praxi. 2011.19(1), s. 40-48. ISSN 1210 – 9126.