Ústavní soud vyhověl stížnosti ženy, která byla pravomocně odsouzena za vraždu novorozeného dítěte
publikováno: 25.06.2014
IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Vlasta Formánková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let.
Dále jí byla uložena povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství. K odvolání státní zástupkyně i stěžovatelky Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu v plném rozsahu a nově shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odstavce 1 trestního zákona, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání desíti let do věznice s ostrahou; současně zamítl odvolání stěžovatelky. Dovolání stěžovatelky napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že byť byla obviněna ze spáchání závažného trestného činu, byla odsouzena na základě úvah soudců, nemajících důvodnou a podstatnou oporu v provedeném dokazování. V její věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž se zejména neuplatnila zásada in dubio pro reo. Znalecký posudek byl nejednoznačný, závěry znalců byly rozporné a v posudku není popsán způsob, jakým došlo k úmrtí.
Ústavní soud zjistil, že subjektivní stránku trestného činu (úmysl) dovodily soudy pouze nepřímo, zejména pak z faktu, že se stěžovatelka nepřipravovala na porod a následnou péči o novorozené dítě, že těhotenství tajila, porodila osamoceně a odmítala jakoukoliv pomoc. Skutečností zůstává pouze to, že stěžovatelka porodila dítě, které krátce po porodu zemřelo. Jaké jednání stěžovatelky, a zda úmyslné či nikoliv, vedlo ke smrti novorozence, nade vší pochybnost však prokázáno nebylo. Ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství pak vyplývá pouze příčina smrti, kterou bylo udušení, nikoliv však přesné jednání vedoucí k ní, natož úmysl takového jednání. Lze v této souvislosti odkázat i na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatelky, kde uvedla, že odvolací soud dostatečně nezohlednil stav, ve kterém se stěžovatelka nacházela. Porod je sám o sobě velký psychologický inzult, i když je plánovaný a očekávaný, vrchní soud však tuto okolnost pominul a vyloučil, že by se stěžovatelka nacházela ve stavu rozrušení. Soud měl dle státní zástupkyně zvažovat i to, zda se stěžovatelka nedopustila trestného činu zabití, který rozrušení zohledňuje.
Stěžovatelka byla opakovaně těhotná. První těhotenství rozpoznala brzy, druhé těhotenství odhalila pouze několik dní před porodem. Také v případě třetího těhotenství dlouho neměla za to, že je v jiném stavu. Když však jisté změny poznala, usoudila, že je přibližně v půli těhotenství, a pro své povahové rysy, odkládat řešení na později, nejednala. Když začala doma rodit, bylo to pro ni zřejmě překvapením, na které nebyla připravena. Narodilo se jí dítě, které po nějaké době zemřelo v důsledku udušení. Orgány činné v trestním řízení však v jejím jednání shledaly úmysl, neuvěřily, že si nebyla vědoma stupně těhotenství a dospěly k přesvědčení, že je úmyslně tajila. Usoudily, že smrt dítěte nebyla náhodná, ale v důsledku úmyslného jednání stěžovatelky, rozpoznatelného právě z faktu, že se na porod řádně nepřipravovala, nepořizovala si výbavičku apod.
Ústavní soud po seznámení se s kompletním spisem nalézacího soudu, s provedenými důkazy, – znaleckými posudky a výslechy znalců a svědků, dospěl k přesvědčení, že v projednávaném případě existuje mnoho pochybností o tom, co se skutečně stalo, než aby bylo možné jednoznačně konstatovat, že stěžovatelka úmyslně a při plném vědomí si všech možností a okolností, udusila své novorozené dítě. Bude proto na soudech, aby uvedené pochybnosti zcela vyvrátily, případně aby, v souladu se zásadou in dubio pro reo, rozhodly ve prospěch stěžovatelky.
Důkazní situace, při níž v trestním řízení fakticky existuje pouze jediný usvědčující důkaz, spočívající v nepřítomnosti jiné osoby u porodu, respektive smrti novorozence, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření věci. Ústavní soud již v předchozích judikátech upozorňoval na to, že je nezbytným znakem pro trestný čin vraždy zavinění, přičemž je rozhodující, k jakému následku směřoval, byť eventuální úmysl pachatele. U trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka; sama lhostejnost či nedbalost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.
Ústavní soud v projednávané věci shledal pochybení obecných soudů, a to porušení principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) a principu presumpce neviny, neboť provedené důkazy není možno bez dalšího interpretovat tak jednoznačně, jak to soudy učinily.
Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/.