Ústavní soud se zastal propuštěného muže, jenž si nahrál hovor s vedením
publikováno: 17.12.2014
Ústavní soud se zastal muže bojujícího proti výpovědi z české pobočky německé firmy. Krajský soud v Brně chyboval, když jako důkaz nepřipustil tajnou audionahrávku jeho rozhovoru se zástupcem německého vedení. Nahrávka prý v tomto případě představovala součást obrany slabší strany v pracovněprávním sporu. ÚS proto nařídil kauzu znovu projednat. Zároveň se ale obecně vyslovil proti skrytému nahrávání, pokud slouží nekalým účelům.
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu a na soudní ochranu.
Stěžovatel se v řízení před uvedenými obecnými soudy neúspěšně bránil proti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost, když tvrdil, že skutečným důvodem výpovědi byla jím učiněná kritika společnosti, pro kterou pracoval, což doložil tajně pořízenou nahrávkou rozhovoru s členem zahraničního vedení společnosti. Městský soud v Brně žalobě na neplatnost výpovědi vyhověl, Krajský soud v Brně jako soud odvolací však tuto nahrávku označil jako nepřípustný důkaz z toho důvodu, že byla učiněna bez vědomí nahrávané osoby a žalobu zamítl. Nejvyšší soud následně stěžovatelem podané dovolání zamítl.
Dle dosavadní praxe civilních soudů v otázce posuzování přípustnosti záznamu hovoru fyzických osob, jako důkazu v řízení před soudy, převládá názor, podle kterého lze takové záznamy zásadně použít jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. V nyní projednávané věci však Ústavní soud dospěl k jinému závěru. V řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nelze důkazy uvedeného typu, jsou-li předkládány zaměstnancem jako žalobcem, odmítat s pouhým poukazem na to, že se jedná o projevy osobní povahy hovořících osob. Střet zájmu na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije) nelze řešit v obecné rovině a rozhodování o tom, do jaké míry je určitý zájem v dané situaci převažující, je třeba ponechat na zvážení obecného soudu v každém jednotlivém případě.
Ústavní soud v nyní projednávaném případě k posouzení kolize základních práv a svobod provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že by bylo zjevně absurdní, kdyby měl převážit zájem na ochraně soukromí svědka, který na skryté audionahrávce dle přepisu založeném ve spise nepronášel nic osobního, ale pouze informace mající zásadní význam z hlediska pracovněprávních vztahů stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti též poukázal na právní názor vyjádřený v judikatuře Nejvyššího soudu, dle nějž hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný.
I pokud by však uvedená audionahrávka obsahovala projevy osobní povahy člena zahraničního vedení zaměstnavatele, který si nebyl vědom, že by byl nahráván, převáží v nyní projednávaném případě ochrana práva stěžovatele (zaměstnance) na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny. Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba hodnotit případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu závažného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného či klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.
Zdroj: Ústavní soud ČR