Ústavní soud: při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání prostor je nutné upřednostnit skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor
publikováno: 10.09.2014
Ústavní soud se zastal kameramana Jiřího Krejčíka v letitém sporu o statisíce korun za užívání ateliéru v Praze. Bytové družstvo suterénní prostor označilo za byt a zpětně žádalo od Krejčíka náhradu údajného bezdůvodného obohacení. Za nebytový prostor totiž platil nižší nájem, než jaký by musel vynaložit za byt. Případem se musí znovu zabývat Obvodní soud pro Prahu 6.
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Krejčíka a prof. Jiřího Krejčíka a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Vedlejší účastníci, resp. u některých jejich právní předchůdci, (původně 4 samostatnými žalobami podanými v roce 2011, posléze spojenými do společného řízení) se vůči stěžovatelům domáhali zaplacení specifikované finanční částky za užívání místností tvořících společné části domu, jehož jsou spoluvlastníky ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb. Svůj nárok klasifikovali užíváním místností bez právního důvodu, tj. žalovali z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů, a v průběhu řízení opakovaně upřesňovali jeho výši. Obvodní soud pro Prahu 6 vzal za prokázané, že stěžovatelé užívali bez právního důvodu původní domovnický byt v suterénu domu, a to podle kolaudačního rozhodnutí z roku 1923 a tento stav vzal rozhodnutí pro posouzení povahy předmětných prostor, tudíž se na úrok vedlejších účastníků bezdůvodně obohatili, a při určení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze znaleckého posudku. Oba stěžovatelé proti rozhodnutí obvodního soudu podali odvolání, v nichž zejména brojili proti určení povahy užívaných místností a od nich odvozeného znaleckého posudku, včetně postupu při jeho zpracování. Městský soud v Praze napadené výroky rozsudku obvodního soudu potvrdil. První stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost zakládal na námitkách vůči charakteru užívaných prostor, které sice byly kolaudovány v minulosti jako byt, avšak on se stal jejich nájemcem na základě hospodářské smlouvy, jejích obsah nemohl ovlivnit, přitom protiprávní stav byl způsoben právním předchůdcem žalobců, a připomínal zásadu, podle které nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Nejvyšší soud usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podstatu sporu vedlejších účastníků a stěžovatelů před obecnými soudy tvoří posouzení výše bezdůvodného obohacení, které stěžovatelům vzniklo užíváním prostor přidělených původně jako nebytových prostor, byť v minulosti kolaudovaných jako byt. Jestliže při určení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem a podle znaleckého posudku byla výše bezdůvodného obohacení určená jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, které je vyšší než nájemné za nebytový prostor, aniž by přihlédly ke skutečnému stavu, posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2526/98, který – byť v “opačném gardu“ – akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor: „Plnění, které je povinen vydat obohacený, jemuž vznikl prospěch užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, musí vycházet z hodnoty nájemného k bytu.“ Při aplikaci toho přístupu na věc stěžovatelů pak je spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou povinni vydat vedlejším účastníkům, vycházely obecné soudy nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/11 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.
Zdroj: Ústavní soud http://www.usoud.cz/.