Ústavní soud odmítl stížnost spojenou s návrhem na zrušení minimální věkové hranice 40 let pro kandidáty do Senátu Parlamentu České republiky

publikováno: 23.03.2017

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) odmítlo ústavní stížnost stěžovatelů České pirátské strany a Ing. Lukáše Černohorského proti usnesení Krajského soudu v Ostravě i návrh na zrušení části ustanovení čl. 19 odst. 2 Ústavy České republiky a § 57 volebního zákona. Rozhodnutím Magistrátu města Frýdku-Místku byla v srpnu 2016 odmítnuta přihláška k registraci České pirátské strany k volbám do Senátu, protože její kandidát Ing. Lukáš Černohorský uvedený na přihlášce k registraci nedosáhl ve dnech voleb věku nejméně 40 let, a tedy nesplňoval podmínku volitelnosti stanovenou v ústavní stížností napadených ustanoveních Ústavy a volebního zákona.

Česká pirátská strana se poté v řízení před Krajským soudem v Ostravě neúspěšně domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti magistrátu registrovat přihlášku do voleb. Krajský soud shledal, že se o diskriminaci nejedná. Odkázal přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a uzavřel, že požadavek na minimální věk 40 let sleduje legitimní cíl zajištění větších osobních a politických zkušeností kandidátů. Toto rozlišení přitom není nepřiměřené s ohledem na dvoukomorovost parlamentu (a s ní spojenou možnost mladších občanů kandidovat do dolní komory), dále s ohledem na zeslabenou roli Senátu v rámci legislativního procesu a zvýraznění jeho role „pojistky“, jakož i se zřetelem na průměrný věk dožití obyvatel republiky.

Hlavní námitkou stěžovatelů bylo, že zákonem stanovená podmínka volitelnosti do Senátu – dosažení věku 40 let – je nepřiměřená, diskriminační a rozporná s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, konkrétně s rovností a důstojností v právech, zákazem diskriminace a rovným přístupem k voleným a jiným veřejným funkcím.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení na straně stěžovatelů a učinil závěr, že druhý stěžovatel – Ing. Lukáš Černohorský – není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Podle zákona o Ústavním soudě je stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo. Druhý stěžovatel však nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí krajského soudu, tím byla pouze stěžovatelka, proto se mohl Ústavní soud dále meritorně zabývat pouze její stížností.

Stěžovatelka postupu krajského soudu nic nevytýká, pouze nesouhlasí s ústavní úpravou pasivního volebního práva do Senátu a navrhuje zrušení dotčených ustanovení. Podle hodnocení Ústavního soudu krajskému soudu není co vytknout, neboť postupoval důsledně dle zákona a Ústavy, své rozhodnutí řádně odůvodnil a přiléhavě reagoval i na námitky stěžovatelky stran věkové hranice pasivního volebního práva. Ústavní soud proto stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, a protože návrh na zrušení napadených ustanovení Ústavy a volebního zákona sdílí osud stížnosti, bylo nutné jej rovněž odmítnout.

K usnesení zaujali odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková, soudce Vojtěch Šimíček a soudkyně Milada Tomková. 

Text usnesení sp. zn. Pl. ÚS 34/16 včetně disentů je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud