Ústavní soud: Na tzv. „studium pro studium“ se zákonná vyživovací povinnost rodičů nevztahuje
publikováno: 09.10.2014
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení výživného synovi stěžovatele J. F. ml. (dále též „vedlejší účastník“). Podstata ústavní stížnosti spočívala v nesouhlasu stěžovatele ohledně dalšího trvání jeho vyživovací povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi.
Obecnými soudy bylo rozhodováno o vyživovací povinnosti otce ve vztahu ke zletilému synovi (věk 23 let). V těchto případech má Ústavní soud za to, že obecné soudy musí velmi bedlivě hodnotit samotnou existenci této vyživovací povinnosti a její výše. Je sice nepochybně pravda, že samotné dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky); a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. V dané věci vycházely obecné soudy z toho, že tou okolností, která vedlejšímu účastníkovi neumožňuje živit se sám a odůvodňuje proto další existenci a dokonce zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele, je studium na střední škole. K tomu Ústavní soud uvádí, že pochopitelně nevylučuje, že studium zletilého dítěte na střední, případně vysoké, škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí, a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit. Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Nemělo by tedy jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně „prodlužovala mládí“. Ústavní soud má za to, že se na takovéto „studium pro studium“ zákonná a soudně vymahatelná vyživovací povinnost rodičů nevztahuje.
Pokud totiž v nyní projednávaném případě vedlejší účastník studuje již druhou střední školu, která na školu předchozí zcela jednoznačně nenavazuje (v prvním případě šlo o obor nástrojař na Střední škole technické a ve druhém o studium Soukromé obchodní akademie), bylo namístě se zabývat zejména tím, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání, jaké byly důvody, aby vedlejší účastník studoval soukromou – a tedy školným zatíženou (15 000 Kč ročně) – střední školu a nikoliv podobně zaměřenou střední školu veřejnou (bezplatnou), zda aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu (např. z hlediska uplatnění absolventů), zda zvyšuje jeho šance na uplatnění na trhu práce a v neposlední řadě i tím, zda se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor.
Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium na vedlejšího účastníka, tzn., zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád. V nyní rozhodovaném případě totiž nelze ani přehlédnout, že stěžovatel pracuje manuálně jako dělník, jeho mzda patří spíše mezi nižší, když zdaleka nedosahuje průměrné mzdy v České republice, jeho současná manželka pracuje pro úklidovou firmu a dosahuje tam příjmu 5 000 Kč měsíčně, a je proto otázka, zda určitého srovnatelného příjmu nemůže dosáhnout s vynaložením přiměřeného úsilí i vedlejší účastník.
Úkolem soudů je vyjádřit se též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, anebo se jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti. Ústavní soud tak uzavírá, že úkolem krajského soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že se musí zabývat též samotnou existencí vyživovací povinnosti stěžovatele, a to i s ohledem na účelnost studia vedlejšího účastníka právě na této konkrétní střední škole.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud