ÚSTAVNÍ SOUD K ÚSTAVNÍ GARANCI SUBJEKTIVNÍHO PRÁVA POŠKOZENÉHO NA EFEKTIVNÍ TRESTNÍ ŘÍZENÍ
publikováno: 28.08.2014
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) zamítl ústavní stížnost, kterou stěžovatel (v daném trestním řízení poškozený) napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl R. Č. původně uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu a bylo nově rozhodnuto tak, že obžalovaný byl obžaloby zproštěn. Stěžovatel se závěrem Vrchního soudu v Praze nesouhlasil a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhal jeho zrušení pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a právem na ochranu vlastnictví.
Ve své dřívější rozhodovací praxi Ústavní soud ustáleně judikoval, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, neexistuje. Takovouto starší judikaturu je však již nutno považovat za překonanou s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Ten totiž vydal již řadu rozhodnutí, dle kterých mají státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povinnost v této Úmluvě či v jejích protokolech zakotvená základní lidská práva a svobody osob ve své jurisdikci chránit, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva.
Ústavní soud konstatoval, že ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený) má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby.
Na druhou stranu, jak též vyplývá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších, u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné.
V daném případě však, i když bylo ve věci dáno závažné podezření, že obžalovaný si neoprávněně přisvojil v obžalobě popsaným podvodným způsobem na úkor stěžovatele majetek velkého rozsahu, pokud vrchní soud přesto rozhodl o zproštění obžaloby, nelze v jeho postupu spatřoval pochybení, které by mohlo mít ústavněprávní relevanci. Za situace, kdy druhostupňový soud své hodnocení řádně odůvodnil, není na Ústavním soudu, aby do jeho úvah jakkoliv zasahoval, či dokonce prováděl hodnocení důkazů nové. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a proto nezbylo, než jeho ústavní stížnost zamítnout.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 bude zveřejněn v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS.
Zdroj: Ústavní soud http://www.usoud.cz/.