Ústavně konformní výklad ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v řízení o žalobě pro zmatečnost
publikováno: 02.01.2019
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu Praha – západ, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele na přístup k soudu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také jeho právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V průběhu roku 2008 se stěžovatel podrobil náročné mozkové operaci. Již v dubnu však navštívil stěžovatele v jeho bydlišti vedlejší účastník a nechal si vystavit vlastní směnku na částku 3 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel závazek nesplnil, vymáhal jej po něm vedlejší účastník soudní cestou.
V řízení o meritu věci rozhodl Okresní soud Praha – západ pravomocně rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel při jednání soudu dne 4. 12. 2008 uznal nárok vedlejšího účastníka co do důvodu a výše. Následně podal stěžovatel v roce 2011 žalobu pro zmatečnost, opřenou o důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; stěžovatel podle svých tvrzení ze zdravotních důvodů postrádal procesní způsobilost při předmětném jednání soudu a nebyl nijak zastoupen.
Okresní soud Praha – západ jeho žalobu pro zmatečnost nejprve zamítl, neboť měl za to, že nebyla podána včas. Poté, co jeho rozhodnutí zrušil odvolací soud, doplnil okresní soud dokazování o znalecký posudek o (podle vyznění nepříznivém) zdravotním stavu stěžovatele v roce 2008. Dospěl k závěru, že stěžovatel podal sice žalobu pro zmatečnost včas, nicméně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že stěžovatel nebyl v rozhodné době uznání dluhu soudně zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Neshledal tedy na straně stěžovatele nedostatek procesní způsobilosti a žalobu pro zmatečnost zamítl. Přisvědčil mu odvolací soud a dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel nebyl při jednání soudu dne 4. 12. 2008, při němž uznal svůj závazek, řádně zastoupen. Poté dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Úkolem Ústavního soudu bylo především posoudit, zda je interpretace zmatečnostního důvodu dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zastávaná obecnými soudy, ústavně konformní či nikoliv.
Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen.
Procesní způsobilost (způsobilost samostatně jednat před soudem) má podle § 20 odst. 1 o. s. ř. každý v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům). Úprava procesní způsobilosti je tedy navázána na hmotněprávní úpravu způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti).
Obecné soudy se ve své rozhodovací činnosti nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady jimi přijatého výkladu právní normy, který nesmí vést k iracionálním či dokonce absurdním důsledkům. Jejich úkolem bylo nalézt rozumné a spravedlivé řešení situace stěžovatele, aby byl zachován účel (legitimní cíl) právní úpravy. Tímto účelem je ochrana práv osob stižených duševní poruchou, resp. napravení vady řízení spočívající v neposkytnutí dostatečné ochrany osobě, která v řízení není schopna jednat samostatně. Tuto povinnost však obecné soudy nesplnily.
Jedinou ústavně konformní interpretací ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je taková interpretace, podle níž „nemá procesní způsobilost“ nejen osoba, která byla v rozhodné době soudem v relevantním rozsahu pravomocně omezena nebo zbavena způsobilosti k právním úkonům, ale i osoba, která nebyla v konkrétní situaci v důsledku duševní poruchy schopna samostatně právně jednat a nebyla náležitě zastoupena opatrovníkem, resp. advokátem. Jde tedy o skutečnou nezpůsobilost k procesnímu jednání, která však musí být důkazně zjištěna soudem. Tento výklad platí nejen pro dříve účinný občanský zákoník (ten byl ještě v řízení aplikován), ale také pro případy, na něž dopadá aktuální úprava svéprávnosti obsažená v novém občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014.
Obecné soudy budou v dalším řízení vázány právním názorem Ústavního soudu.
Text nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 3040/16 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud.