oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústav – nedostatky právní úpravy v praxi

autor: Mgr. Jiří Duba, Mgr. Kateřina Šveřepová
publikováno: 30.05.2016

Rekodifikace soukromého práva zavedla nový typ právnické osoby – ústav, který spojuje osobní složku typickou pro korporace s majetkovou složkou charakteristickou pro nadace. Ústav tak představuje sdružení činností a majetku a je obdobou obecně prospěšných společností podle dřívější právní úpravy. Právní úprava ústavu však není příliš podrobná, v důsledku čehož vznikají aplikační obtíže, se kterými se musí právní praxe vypořádat.

Úprava ústavu v občanském zákoníku  

Občanský zákoník obsahuje toliko základní pravidla založení, vnitřní organizace, fungování a zrušení ústavu. Zásadní je proto zejména § 418 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož se na právní poměry ústavu použijí obdobně ustanovení o nadaci. Obdobné použití znamená, že se ustanovení o nadaci na ústav použijí, neodporují-li speciálním ustanovením a nevylučuje-li to povaha ústavu. Analogické užití pravidel vztahujících se k odlišnému typu právnické osoby,[1] která má jinou úpravu vnitřních poměrů a odchylně vymezený účel, však v praxi vyvolává řadu interpretačních obtíží.

Forma zakladatelského právního jednání ústavu

Podmínky založení ústavu upravuje § 405 občanského zákoníku. V souvislosti s odkazem na úpravu nadací ovšem vyvstává otázka, jakou formu by mělo mít zakladatelské právní jednání. Ustanovení § 309 odst. 4 občanského zákoníku totiž požaduje pro zakladatelské právní jednání nadace formu veřejné listiny. Lze se setkat s názorem, že i v případě zakládání ústavu je nutné trvat na zakladatelské listině ve formě veřejné listiny.[2]

S tímto názorem se však autoři tohoto článku neztotožňují. Užití ustanovení o nadaci přichází v úvahu pouze za předpokladu, že jejich použití neodporuje speciálním ustanovením. Za to ovšem lze považovat právě § 405 občanského zákoníku. Nasvědčuje tomu srovnání způsobů, jakým jsou ustanovení upravující podmínky založení obou typů právnických osob do příslušných oddílů zařazena.

V případě nadace následují za rubrikou „Založení nadace“ ustanovení § 309 až 313, upravující náležitosti zakladatelského právního jednání nadace, stejně tak je tomu u ústavu s tím rozdílem, že veškeré náležitosti zakladatelského právního jednání ústavu jsou upraveny v jediném ustanovení. Systematickým výkladem lze dospět k závěru, že zákonodárce v § 405 označeném rubrikou „Založení ústavu“ taxativně vypočítává, jaké minimální náležitosti má zakladatelské právní jednání ústavu mít. Ostatní je ponecháno na dispozici zakladateli. Ustanovení § 405 občanského zákoníku je proto nutné chápat jako speciální právní úpravu, která má přednost před podpůrným užitím ustanovení o nadaci.

Při řešení otázky formy zakladatelského právního jednání ústavu se uplatní pouze § 123 odst. 2 občanského zákoníku, který stanovuje jako obecné pravidlo, že pro formu zakladatelského právního jednání právnických osob se obligatorně vyžaduje písemná forma. Správnosti názoru o tom, že postačuje i prostá písemná forma, svědčí i praxe aplikovaná rejstříkovými soudy, kdy je při nahlédnutí do sbírky listin rejstříku ústavů zřejmé, že soudy akceptují jako podklad pro provedení zápisu ústavu i zakládací listiny, které nebyly sepsány ve formě notářského zápisu.

Pro založení ústavu lze tudíž považovat za dostačující, pokud bude zakládací listina pořízena v prosté písemné formě; forma notářského zápisu by neměla být vyžadována.

Jmenování a odvolání ředitele ústavu

Ustanovení § 410 občanského zákoníku svěřuje pravomoc volit a odvolávat ředitele ústavu správní radě. Rejstříkovému soudu se dokládá rozhodnutí o volbě (příp. odvolání) ředitele jakožto statutárního orgánu ústavu, které se zakládá do sbírky listin dle § 66 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických osob a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“).

Nastíněný postup nicméně komplikuje § 123 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je minimální náležitostí zakladatelského právního jednání (mimo jiné) určení, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Toto obecné ustanovení má v případě zakladatelského právního jednání ústavu za následek, že první ředitel musí být uveden již v zakládací listině ústavu.[3] Zákonná úprava tedy vyžaduje, aby byl první ředitel uveden v zakládací listině, ačkoliv jeho jmenování přísluší správní radě, která ještě nemohla být ustavena.[4]

V praxi se nabízí tři možnosti: (i) ustanovení § 123 odst. 1 občanského zákoníku se neaplikuje a ředitel bude jmenován správní radou až po založení ústavu; (ii) první ředitel se v zakládací listině uvede, čímž bude jeho jmenování (pouze prvního ředitele) svěřeno zakladateli ústavu; nebo (iii) prvního ředitele v zakládací listině určí zakladatel a jeho jmenování „potvrdí“ správní rada. Variantu ad (i) nelze doporučit, jelikož se jedná o obecné ustanovení, jehož nerespektování může mít zásadní právní následky z hlediska zápisu ústavu do rejstříku ústavů. Varianta ad (ii) sice může působit jako jediné možné východisko, jak vyhovět požadavku zákonodárce, nicméně naráží na nemožnost založit jmenovací listinu do sbírky listin (jmenování nebylo v souladu se zákonem, tj. správní radou). Z obavy před odmítnutím návrhu na zápis na základě § 86 zákona o veřejných rejstřících je patrně nejvhodnější přiklonit se k variantě ad (iii) s tím, že nejlépe ještě v den založení ústavu rozhodne správní rada o osobě ředitele (quasi jmenování), čímž jej potvrdí.

Nastíněným postupem bude zřejmě vyhověno požadavkům právních předpisů z hlediska podkladů, které bude zkoumat rejstříkový soud. Teoretický problém může nastat ohledně určení prvního ředitele, jestliže správní rada prvního ředitele „nepotvrdí“ a jmenuje ředitelem osobu, která není uvedena v zakládací listině. V takovém případě by měl rejstříkový soud zapsat osobu jmenovanou správní radou, přičemž důvod k odmítnutí návrhu na zápis dán nebude, jelikož osoba prvního ředitele je obsažena v zakládací listině.[5]

Otázky vyvstávají i ohledně odvolání ředitele ústavu, resp., zda lze připustit odvolání ředitele s odkazem na splnění určitých podmínek, když právní úprava nevypočítává, za jakých podmínek může být ředitel odvolán. Lze se však setkat s názory, že podmínky pro odvolání ředitele mohou být stanoveny smluvně (smlouvou o výkonu funkce) nebo vnitřním předpisem ústavu.[6] Ani s odkazem na odbornou literaturu ve věcech obchodních společností nelze tuto problematiku spolehlivě určit, když jsou zastávány jak názory připouštějící určení důvodů pro odvolání členů statutárních orgánů,[7] tak názory opačné.[8] Vzhledem k tomu, že lze považovat v tomto smyslu § 410 občanského zákoníku za kogentní,[9] jeví se jako důvodné stanovení podmínek pro odvolání ředitele odmítnout. Lze se tedy spíše přiklonit k možnosti odvolat ředitele za všech okolností i bez uvedení důvodů a ujednání tomuto odporující by bylo nezbytné považovat za neplatné pro rozpor se zákonem.[10] To však nevylučuje, aby byla s ředitelem sjednána určitá náhrada, nebude-li např. ve funkci alespoň po určitou dobu (např. bude-li jeho funkční období kratší než šest měsíců apod.).[11]

Kontrolní orgán ústavu

Právní úprava ústavu vzbuzuje pochybnosti i ohledně povinnosti zřídit kontrolní orgán. Lze se setkat s názory, že kontrolní orgán má být u ústavu zřízen za všech okolností. „Ze subsidiarity užití právní úpravy nadací na právní poměry ústavu podle § 418 vyplývá, že se i pro ústav použijí § 368 odst. 1 a § 373 odst. 1. Není-li tedy zřízena dozorčí rada ústavu, vykonává její působnost revizor. Možnost existence jiného kontrolního orgánu než dozorčí rady lze dovodit i z § 408 odst. 2, který předpokládá existenci jiného orgánu obdobné povahy, jako je dozorčí rada.[12]

K uvedenému však lze vznést určité výhrady, a to s ohledem na znění § 405 odst. 2 („Zřídí-li zakladatelské právní jednání dozorčí radu …“), § 408 odst. 2 („… byla-li zřízena dozorčí rada nebo jiný orgán obdobné povahy …“) a § 409 odst. 1 a 3 občanského zákoníku („… volí a odvolává členy správní rady dozorčí rada, pokud byla zřízena … Byla-li zřízena dozorčí rada, je členství ve správní radě a v dozorčí radě neslučitelné.“). Ze všech těchto ustanovení lze nepřímo dovodit, že ústav může zřídit dozorčí radu (či jiný kontrolní orgán), ale jeho zřízení není obligatorní.[13] Pokud by bylo ustavení revizora dle § 373 a násl. ve spojení s § 418 občanského zákoníku obligatorní i v případě ústavu, byla by nepochybně dána neslučitelnost funkcí ve smyslu § 408 odst. 2 a § 409 odst. 1 a 3 občanského zákoníku i pro revizora (srov. byla-li zřízena).

Určování odměny členů správní rady

V ustanovení § 414 občanského zákoníku je konstruována vyvratitelná domněnka, že výkon funkce člena správní rady je (na rozdíl od výkonu funkce ředitele ústavu) čestný, nestanoví-li zakládací listina jinak. Z uvedené konstrukce vyplývá, že přiznání odměny členům správní rady za výkon funkce není obligatorní podmínkou fungování správní rady, a pokud ji chce zakladatel osobám vykonávajícím tuto funkci přiznat, měl by tak učinit v zakládací listině.[14]

V takovém případě je s ohledem na absenci jakýchkoli pravidel vhodné, aby zakladatel v zakládací listině přiznal členům správní rady nejen nárok na odměnu, ale rovněž stanovil i konkrétní způsob, jakým bude výše odměny určena, popř. určil orgán ústavu oprávněný o výši odměny rozhodnout. Pro ústav je charakteristické, že zakladatel (na rozdíl od jiných typů právnických osob) má i po vzniku ústavu na jeho další fungování zásadní vliv. Lze proto připustit, aby to byl právě zakladatel, kdo bude odměnu určovat, přičemž není vyloučeno, aby její výše byla navázána na nějakou objektivní skutečnost (např. hospodářský výsledek).

V praxi bude ovšem docházet i k situacím, kdy zakladatel v zakládací listině pouze uvede, že člen správní rady má nárok na odměnu, ale opomene již stanovit způsob jejího určení. Řešením nicméně není využití § 418 občanského zákoníku, jelikož ani ustanovení o nadaci žádná pravidla pro přiznávání odměny členům správní rady neobsahují. Bude proto zřejmě nezbytné postupovat na základě § 163 občanského zákoníku, který upravuje tzv. zbytkovou působnost.[15] Při využití tohoto pravidla by v případě absence úpravy o způsobu odměňování v zakládací listině příslušelo rozhodovat o výši odměny členů správní rady řediteli ústavu.

V případě určování odměny řediteli ústavu lze odkázat na úpravu obsaženou v § 410 občanského zákoníku, z níž lze dovodit, že sjednávání smlouvy o výkonu funkce, odměňování a poskytování dalších výhod ve vztahu k řediteli náleží správní radě, přičemž za ústav v těchto věcech projevuje vůli předseda správní rady.[16]

Řešení nabízené občanským zákoníkem, kdy při absenci jiné úpravy přísluší rozhodování o odměně členů správní rady řediteli, proto nelze považovat za optimální. Zřejmě totiž nelze objektivně považovat za přijatelné, aby si správní rada a ředitel vzájemně rozhodovali o výši odměny.

Určování likvidátora ústavu

Zakladatel má právo rozhodnout kdykoli v průběhu trvání ústavu i bez důvodu o jeho zrušení. V případě dobrovolného zrušení se na ústav budou vztahovat obecná ustanovení právní úpravy právnických osob, podle nichž se po zrušení právnické osoby zásadně vyžaduje její likvidace. Občanský zákoník však neobsahuje ustanovení určující, kdo je oprávněn povolat likvidátora, který likvidaci provede.[17]

S ohledem na § 418 občanského zákoníku přichází v úvahu v prvé řadě analogický postup podle ustanovení o nadaci. Zrušení nadace je upraveno v § 376 občanského zákoníku, podle něhož je nadace zrušena, pokud zcela naplnila svůj účel; v takovém případě volí likvidátora správní rada. Odbornou literaturou je převážně zastáván názor, že orgánem oprávněným jmenovat likvidátora je na základě § 376 ve spojení s § 418 občanského zákoníku i v případě ústavu správní rada.[18]

Tento názor ovšem v takto zobecněné rovině nelze přijmout, neboť extenzivní aplikace § 376 občanského zákoníku je v rozporu s právní povahou ústavu. Na rozdíl od ústavu není u nadací zásadně přípustné, aby na základě rozhodnutí jejího zakladatele, jiné osoby či orgánu nadace mohlo dojít k dobrovolnému zrušení. Aplikace § 376 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze za předpokladu, že nastane předvídaná objektivní okolnost – dosažení účelu nadace. Toto ustanovení proto bude aplikovatelné pouze na ústavy, jejichž účel bude vymezen jako provozování společensky či hospodářsky prospěšné činnosti směřující k dosažení určitého konkrétního cíle (např. vývoj a objevení léku na některou z civilizačních chorob, který bude ústavem skutečně vyvinut). V jiných případech nebude možné z právní úpravy nadací vycházet.

V případě likvidace ústavu proto nelze vystačit jen s odkazem na likvidaci nadace. Ani obecná ustanovení o právnických osobách nicméně tento stav neřeší, když § 189 občanského zákoníku pouze uvádí, že právnické osobě povolá likvidátora „příslušný orgán“.

Východisko je zřejmě nutné hledat v povaze dobrovolného zrušení ústavu. Proto by osobou oprávněnou k povolání likvidátora měl být ten, kdo je oprávněn rozhodnout o zrušení právnické osoby (nejedná-li se o situaci, na kterou dopadá § 376 občanského zákoníku), tj. zakladatel, osoba jím určená v zakládací listině,[19] anebo za podmínek stanovených § 406 odst. 2 občanského zákoníku správní rada.

Závěr

Z podaného výkladu je zřejmé, že je právní praxe nucena potýkat se s problematickými ustanoveními občanského zákoníku již od samého počátku existence ústavu, s ohledem na formu zakladatelského právního jednání, až po fázi ukončování činnosti, spočívající v určování likvidátora při dobrovolném zrušení ústavu. Právní úprava však neposkytuje jednoznačné odpovědi ani ohledně některých otázek týkajících se statutárního orgánu či dokonce povinnosti zřizovat kontrolní orgán. Ačkoliv nelze vyloučit, že soudy při výkladu předmětných ustanovení zaujmou jiný právní názor, může snad být výše uvedené přinejmenším upozorněním na úskalí, s nimiž se lze setkat, a kterým je možné do jisté míry se znalostí problematiky i předcházet.

Prvý autor je advokátem v Praze, druhý autor je advokátním koncipientem v Praze.



[1] Lze se nicméně setkat s názory, že se nejedná o samostatnou kategorii právnických osob, ale jen o subtyp fundace.

[2] Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 922. Obdobně viz Svejkovský, J., Kabelková, E., Vychopeň, M. a kol.: Vzory smluv, petitů a zakládacích listin dle nového občanského zákoníku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 96.

[3] Zvláštní ustanovení upravující náležitosti zakládací listiny ústavu (tj. § 405 občanského zákoníku) o uvedení prvního ředitele ústavu nic neuvádí.

[4] Obdobná situace nastane v případě, kdy je pravomoc jmenovat členy představenstva svěřena dozorčí radě akciové společnosti.

[5] Zůstává však otázkou, zda rejstříkový soud zapíše jako prvního ředitele osobu jmenovanou správní radou nebo osobu uvedenou v zakládací listině (kterou však zároveň nahradí novým ředitelem jmenovaným správní radou).

[6] Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str.  935.

[7] Např. Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, Díl III, Polygon, Praha 2002, str. 2407, nebo Pokorná, J., Kovařík,  Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2009, str. 945.

[8] Např. Řeháček, O.: Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 159, nebo Štenglová, I., Plíva, S. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 715.

[9] Analogicky lze zřejmě vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 968/2000, které s odkazem na kogentnost § 125 odst. 1 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neodvolatelnost jednatele společnosti s ručením omezeným nepřipouští.

[10] Tento názor lze opřít rovněž o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2985/2012, které se týká odvolání člena orgánu obecně prospěšné společnosti.

[11] Odmítnuto by mělo být naopak např. ujednání, že ředitel je první rok funkčního období neodvolatelný nebo že ho nelze odvolat z jiných než sjednaných důvodů.

[12] Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 923-924.

[13] Obdobně viz Svejkovský, J., Deverová, L. a kol.: Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentář, C. H. Beck, Praha 2013, str. 453.

[14] K otázce, zda zákonodárce v tomto ustanovení použil pojem „zakládací listina“ s úmyslem vyloučit z možnosti přiznat odměnu členům správní rady také při založení ústavu pořízením pro případ smrti, lze odkázat na komentářovou literaturu.

[15] Ustanovení § 163 občanského zákoníku stanoví: „Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon … nesvěří jinému orgánu právnické osoby.“

[16] Autoři tohoto článku nesouhlasí s tím, že by měl být § 410 občanského zákoníku vykládán jako tzv. delegace ve smyslu § 156 odst. 2 občanského zákoníku. Jednání předsedy správní rady by proto mělo vycházet z rozhodnutí správní rady jakožto kolektivního orgánu. Opačný názor in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 935: „Z § 156 odst. 2 vyplývá, že o právních jednání ústavu vůči řediteli nerozhoduje správní rada ve sboru.“

[17] Stranou ponecháváme případy nuceného zrušení ústavu soudem, kdy likvidátora povolává soud.

[18] K tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 598 a 950, či Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář, 1. vydání,  C. H. Beck, Praha 2014, str. 968. Odlišný názor naopak zastává Svejkovský, J., Deverová, L. a kol.: Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentář, C. H. Beck, Praha 2013, str. 152 a 454.

[19] Autoři tohoto článku zastávají názor, že není vyloučeno, aby zakladatel v zakladatelském právním jednání přenesl tuto pravomoc na některý z orgánů ústavu, typicky např. na správní radu.